Název samozřejmě nemá evokovat žádné krádeže, ale věnuje se mnohem přirozenějšímu fenoménu, kterého si pozemní týmy všimly už dříve. Mnoha lidem vrtalo hlavou, proč se GPS systémy na družicích, které obíhají po nízké oběžné dráze, občas zblázní a přijde jejich blackout. Nejčastěji k těmto jevům dochází při přeletu rovníku nad Atlantikem, tedy mezi Jižní Amerikou a Afrikou. Analýza dat z družic Swarm ukazuje, že tento problém s velkou pravděpodobností souvisí s bouřemi v ionosféře.
Start sondy OSIRIS-REx patří mezi nejdůležitější momenty letošního roku. Je proto jasné, že se téhle sondě budeme věnovat podrobněji, než ostatním projektům. To ostatně dokládá i dnešní článek. Do seriálu Pohled pod kůži se totiž dostanou jen ty nejvýznamnější projekty, u kterých stojí za to sepisovat opravdu dlouhé články zaměřené na jejich technické řešení. Jak jste si již zvykli, bude i povídání o této sondě rozděleno do více článků. V prvním se podíváme na konstrukci samotné sondy, v příštím se detailně zaměříme na vědecké přístroje, třetí díl bude speciálně věnován odběrovému mechanismu vzorků a v závěrečném čtvrtém díle si popíšeme návratové pouzdro na vzorky.
Pro naše předky byl kvalitní domov otázkou přežití. Podobné nároky máme však i dnes. Pocit bezpečí je pro nás stejně důležitý jako kdysi. Umění stavět v sobě ukrývá odvěkou touhu člověka po hledání dokonalosti, krásy, identity a kultury. Jak s tím však souvisí vesmírná architektura? Zejména tím, že se snaží tyto hodnoty nově uplatnit také ve vesmíru. Vítejte u dalšího dílu našeho seriálu, ve kterém jste již měli možnost seznámit se s historií vesmírné architektury. A myslím, že právě teď je ta vhodná chvíle podívat se také na to, co se pod tímto pojmem vlastně skrývá. Tento obor byl totiž překvapivě definován až v 21. století a to i přesto, že je reálně využíván téměř od počátku pilotovaných letů do vesmíru. Tehdy však nebyl ještě pojmenován. Zatímco architektura na Zemi potřebuje nosné a opěrné body a to zejména vertikály, jako jsou sloupy, klenby, tunely nebo stěny, zkrátka vše, co je nezbytné, aby konstrukce byla schopna unést vlastní tíhu, v prostředí s jinou gravitací se mění pravidla a architekturu zde je třeba chápat zcela jinak.
Rubrika Aktuální dění, Budoucnost, Historie, Ostatní 
Štítky: Apollo, Blue Origin, NASA, Spaceport America, vesmírná architektura, Virgin Galactic 
Týmy pokročilých konceptů, světových kosmických agentur a soukromých aerokosmických společností nyní pracují na odvážných plánech objevitelských kosmických misí, zahrnujících vybudování stálých základen na Měsíci nebo na Marsu. Takové mise budou charakteristické nejen pobytem v nehostinném a životu nebezpečném prostředí. Lidé budou zcela izolování, odkázaní sami na sebe a na své, velmi omezené, zdroje. Život na Měsíční, nebo Marsovské základně si od budoucích průzkumníků bude vyžadovat vysokou úroveň autonomie. To platí i v případě, pokud dojde k onemocnění či k úrazu některého ze členů posádky. Je řada technologií, které bude potřeba teprve vymyslet, ale již dnes mají vědci dobře nakročeno do budoucnosti…
Pokaždé, když končí nějaká vědecká mise, objevují se v článcích věty, které připomínají, že ačkoliv primární mise končí, vědci mají k dispozici obrovské množství informací, které budou vyhodnocovat ještě mnoho let. Čtenářům to už možná může připomínat prázdnou frázi, ale dnešní článek je krásnou ukázkou toho, jak je i třicet let po sběru dat možné objevovat nové informace. Konkrétně bude řeč o americké sondě Voyager 2, která v roce 1986 prolétla kolem Uranu a během tohoto přiblížení pořídila 8 000 fotografií. Vědci z dat již v době průletu odhalili deset nových měsíců, ale nyní se zdá, že staré údaje mohou vydat nové informace. Nová studie, kterou vedou odborníci z University of Idaho, naznačuje, že na základě dat získaných od Uranu z Voyager 2 by kolem plynné planety mohly obíhat další dva drobné měsíce, které zatím neznáme. Oba objekty by měly obíhat velmi blízko planetárních prstenců.
Hubbleův teleskop nám opět přichystal krásnou podívanou. Jeden z jeho nejnovějších snímků pochází z relativně malé spirální galaxie, kterou označujeme jako NGC 247. Pokud bychom chtěli tento útvar najít, museli bychom hledat v souhvězdí Velryby, přičemž hledaná galaxie leží 11 milionů světelných let od naší planety, přičemž je součástí skupiny galaxií v Sochaři, což je volně vázané uskupení galaxií, ve kterém se nachází i známější NGC 253. Ale zpátky k aktuálnímu snímku. Vidíme na něm jasné jádro galaxie, které je obklopeno směsicí hvězd, plynů a prachu. Prach vytváří tmavé struktury, které vytváří vůči jasnému pozadí hvězd zajímavé siluety. Naopak plyn zde tvoří jasné lokality označované jako HII oblasti, které jsou hlavně ve vnějších oblastech poměrně roztrhané.
Přichází čas pro další díl našeho nepravidelného seriálu o tom, jak se kosmonautika nenápadně promítá do dalších oborů a jak dokáže ovlivňovat život na Zemi. Dnes zaměříme svou pozornost na zmenšenou jednotku pro biologické experimenty Biolab, která byla původně určena pro provoz na Mezinárodní vesmírné stanici, konkrétně v evropském modulu Columbus – na náhledovém snímku vidíme německého astronauta Alexandra Gersta při práci s Biolabem. Dnes ale tento systém pomáhá zlepšovat lékařské diagnózy zde na Zemi, přičemž využívá zautomatizovaných a hlavně levných postupů, které umožňují široké využití této technologie.
Pamatujete si ještě toho sympatického chlápka s knírkem, který na mezinárodní vesmírné stanici „brnkal“ na kytaru a zpíval upravenou verzi „Space Oddity“ od Davida Bowieho? Svého času dokonce patřil videoklip této písně k nejsledovanějším videím na internetu. Pokud tušíte, že by to mohl být Chris Hadfield , hádáte správně. Tento Kanaďan je bezesporu jeden z nejznámějších astronautů posledních let. A věděli jste také, že napsal knihu, která vyšla i v českém jazyce? Pokud ne, následující řádky se vám jí pokusí přiblížit.
Hned na začátku je potřeba přiznat, že český překlad se moc nepovedl. Proto jsem se rozhodl rozdělit recenzi na dvě části. Hodnotit knihu jako jeden celek by vůči Chrisovi nebylo spravedlivé. K tomu se však ještě vrátím. Začnu tedy lepší a vlastně i nejdůležitější částí knihy. Obsahem.
O existenci tekuté vody na historickém Marsu dnes již nikdo nepochybuje. Pozůstatky vodních toků, jezer a usazené jíly dávají na tuto otázku vcelku jasnou odpověď. Ostatně vozítko Curiosity dokonce našlo důkazy o tom, že na povrchu Marsu byly podmínky vhodné pro vznik života. Otázkou zůstává, kdy voda definitivně zmizela? Obecně se soudilo, že před více jak třemi miliardami let došlo k definitivnímu vyschnutí vodních zdrojů. Nyní se však zdá, že v minulosti planeta minimálně ještě jednou roztála.
Zatím jediným způsobem, kterým se nám podařilo poslat sondy k hranicím Sluneční soustavy a získat první informace o mezihvězdném prostoru, byly gravitační manévry při průletu kolem některé z velkých planet naší planetární soustavy. Intenzivně se tato metoda využívá také k zrychlení a zefektivnění cest k jejím různým tělesům. Všech pět pozemských sond, které se zatím vydaly na cestu do mezihvězdného prostoru, využily gravitačního manévru v blízkosti některého z těles Sluneční soustavy. Pomocí správně navrženého těsného průletu v blízkosti planety je možné využít části energie ukryté v oběhu planety kolem Slunce k urychlení sondy vzhledem ke Slunci. Protože planeta má oproti sondě velmi velkou hmotnost, rychlost jejího pohybu vůči Slunci se odebráním energie zmenší zanedbatelně.
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
2. listopadu 2016 
