OBRAZEM: Rampa v Kourou se chystá na Ariane 6

Jak už pravidelní čtenáři našeho webu vědí, stavba nové startovní rampy na kosmodromu Guiana Space Centre / Centre Spatial Guyanais alias častěji Kourou, se pomalu blíží ke svému konci. Čas do jejího dokončení se počítá již jen na pár měsíců a proto je již vhodné začít se zkouškami. Inženýři třeba testovali přesun urychlovacích motorů na tuhé pohonné látky. Právě tyto pomocné bloky zajistí, že se Ariane 6 bez problémů odlepí od startovní rampy – podle cílové dráhy a hmotnosti nákladu se tyto motory použijí buďto dva, nebo čtyři. V rámci zkoušek se samozřejmě nepracuje s plně natankovanými motory. K testům se používá speciální konstrukce, která rozměry odpovídá motorům P120C a pro zvýšení hmotnosti je naplněna vodou.

Druhá rampa pro rakety Electron roste jako z vody

Firma Rocket Lab je v současné době asi nejaktivnějším hráčem na stále se rozšiřujícím poli poskytovatelů malých nosných raket. Tuto roli potvrzuje třeba i skutečnost, jak rychle postupuje stavba startovní rampy na kosmodromu MARS (Mid-Atlantic Regional Spaceport) na východním pobřeží USA. Dělníci zde nedávno dokončili významný milník na cestě k jejímu zprovoznění a k vypuštění prvního Electronu z území Spojených států. Nedávná instalace startovní konstrukce vzletové rampy na Launch Complex 2 představuje jeden ze závěrečných kroků v rámci stavby nové rampy.

Jsme opět ve finále Křišťálové lupy – opět děkujeme!

Dámy a pánové, stejně jako téměř přesně před rokem, i dnes Vám chci prostřednictvím tohoto článku upřímně poděkovat za to, že navštěvujete náš web a že se k nám vracíte. Ohromně si vážíme Vaší přízně, radujeme se z čísel návštěvnosti, hodnocení i komentářů. Čas od času ale pocítíme Váš zájem i z míst, kde jej nečekáme. Dnes jsme se třeba dozvěděli, že jste náš web svými hlasy dostali do finálové fáze projektu Křišťálová lupa 2019 – Cena českého internetu. Za všechny hlasy, které nás dostaly do finále kategorie Zájmové weby Vám upřímně děkujeme.

Nafukovací macek B330 – další cíl firmy Bigelow

Zatímco si testovací nafukovací modul BEAM na ISS i nadále vede nad očekávání dobře, jeho tvůrce – firma Bigelow, spřádá plány na větší kousky. Ve středu pozornosti je především projekt označovaný jako B330, což je vpravdě obří nafukovací modul. B330 se má stát jakýmsi univerzálním základem pro široké spektrum projektů a firma věří, že zaujme NASA natolik, aby právě tento projekt zvolila, až bude jednou vybírat transportní moduly pro dlouhodobé cesty lidských výprav k Marsu. Podle vyjádření společnosti Bigelow by se ale dal modul B330 použít i pro široké spektrum jiných projektů.

„Supersprcha“ rampy 39B

NASA se drobnými krůčky posouvá vstříc prvnímu startu rakety SLS, která má při třetím startu v roce 2024 pomoci dostat na Měsíc první ženu a dalšího muže. Jedním z významných testů, který je i vizuálně velmi atraktivní, je zkouška vodních chrličů na mobilní odpalovací plošině, ke které došlo na floridské rampě 39B. První test systému proběhl už v červenci a inženýři při něm sbírali informace. Ty pak využili k drobným úpravám, které ověřovali v pátek 13. září. Test měl za úkol prověřit systém pro eliminaci hluku z raketových motorů, který se poprvé v ostrém provozu dostane ke slovu u startu mise Artemis I.

Gateway (září 2019)

Souběžně s využíváním Mezinárodní kosmické stanice je na příští desetiletí připravováno obnovení pilotovaných letů k Měsíci. Oblet Měsíce kosmickou lodí Orion s čtyřčlennou posádkou by se měl uskutečnit pod hlavičkou NASA již za tři roky. Následovat by měl turistický oblet Měsíce lodí Starship, připravovaný společností SpaceX v rámci projektu DearMoon. Nové kosmické lodě, použitelné pro lunární mise, chystá i Čína a Rusko. Na oběžné dráze Měsíce, tedy v kosmickém prostředí, které se velmi liší od prostředí na nízké oběžné dráze Země, bude umístěna připravovaná kosmická stanice Gateway. Ta se má stát finančně i logisticky udržitelnou infrastrukturou, podporující další průzkumné cíle. Stanice bude podporovat pilotovaný i robotický přístup na povrch Měsíce a sloužit k získání zkušeností potřebných pro budoucí pilotované lety k Marsu. V rámci zpětné vazby se k nám v komentářích pod články vrací myšlenky čtenářů o těch pravých pilotovaných kosmických letech, o nejvýznamnější události od Apolla a o tom, že v pilotované kosmonautice aktuálně není zajímavější téma než první kosmická stanice u jiného vesmírného tělesa.

Prolétněte se nad přistávací oblastí ExoMars 2020

Morfologický rozbor oblasti Oxia Planum

Odborníci z univerzity v německém Dortmundu vytvořili trojrozměrný detailní model marsovské lokality Oxia Planum, kam má v roce 2021 dosednout mise ExoMars 2020 tvořená ruskou přistávací plošinou Kozáček a evropským roverem Rosalind Franklin. Digitální modely terénu mají rozlišení 25 cm / pixel a pomohou vědcům lépe pochopit geografii a geologické charakteristiky oblasti. Stejně tak se využijí při plánování pohybu vozítka po lokalitě. Oblast na přiloženém videu pokrývá velkou část přistávací elipsy s rozměry 120 × 19 km a dominuje jí zvětralý kráter, který se objeví během letu vstříc okraji přistávací elipsy. Blíže k jejímu středu je terén relativně rovinatý, což je pro přistání a následný provoz mnohem vhodnější.

Svět nad planetou (49. díl)

Posádka EO-19, (zleva) Solovjov, Budarin

Devatenáctá dlouhodobá expedice na orbitálním komplexu Mir prošla před svým započetím poměrně velkými změnami oproti původním plánům. Nešlo ani tak o personální složení, byť i zde se malé zemětřesení událo. Podle ustáleného zvyku se záložní posádka osmnácté expedice měla stát hlavní posádkou expedice následující. V tomto kontextu tedy nebyla nominace zkušeného Anatolije Solovjova a nováčka Nikolaje Budarina coby hlavní posádky EO-19 žádným překvapením. Ovšem v záložní posádce, která zprvu trénovala ve složení Jurij Onufrijenko a Alexandr Poleščuk, udělali menší čistku muži v bílých pláštích. V dubnu 1995 vystavili lékaři stopku Alexandru Poleščukovi a k Onufrijenkovi byl přiřazen Jurij Usačov, který se před necelým rokem vrátil z velmi úspěšného dlouhodobého pobytu na Miru. Druhou velkou změnou byl termín startu a způsob dopravy na stanici. Když byly v roce 1993 oznámeny nominace do posádek EO-18 a EO-19, počítalo se s tím, že v květnu 1995, tedy v průběhu osmnácté expedice dojde ke spojení amerického raketoplánu se stanicí. Raketoplán poté nazpátek na Zem odveze Normana Thagarda a jeho parťáci Vladimir Děžurov a Gennadij Strekalov na stanici pobudou až do srpna, kdy je vystřídá následující posádka. Střídání mělo proběhnout klasicky, za pomoci lodí Sojuz. Jenže původní plány byly postupně revidovány a nakonec v prosinci 1993 padlo rozhodnutí, že střídání proběhne prostřednictvím raketoplánu. Na jeho palubě vzlétne dvojice pro EO-19 a raketoplán dopraví domů nejen Thagarda, ale také Děžurova a Strekalova. První polovina roku 1995 tak měla přinést hned několik zajímavých „poprvé“…

Hayabusa 2 je zpět ze safe módu

Japonská sonda měla 5. září uvolnit do okolí planetky Ryugu sledovací terčíky. Tato akce však musela být odložena, neboť sondu potkaly menší komplikace. Hayabusa 2 je vybavena čtveřicí setrvačníků, z nichž tři slouží k udržení orientace v prostoru. 29. srpna se inženýři pokusili prověřit stav záložního setrvačníku, který byl naposledy použit vloni v říjnu. Data však ukázala nestandardní hodnoty – nadlimitní byla úroveň točivého momentu. Sonda proto automaticky vstoupila do tzv safe modu (bezpečný režim) a čekala na pokyny ze Země. Během této doby nebyla sonda v žádném nebezpečí, protože pozici udržovaly tři setrvačníky. Problém se podařilo vyřešit a proto sonda mohla nastoupit zpět do provozu.

Krůčky k soběstačnosti vesmírných základen

Budoucí vesmírné základny budou zřejmě dlouhou dobu (ne-li navždy) závislé na dodávkách ze Země. To je jedním z limitujících faktorů jejich zakládání, provozování a udržitelnosti. Proto se již nyní zkoumají možnosti jak tuto závislot alespoň zčásti omezit. Potřebných položek se čítá na stovky, tisíce a možná i desetitisíce – od těch kritických, až po nedůležité – a možná zbytné, ale přesto závažné z různých hledisek ( jedním z nich je třeba psychická pohoda posádek). Některých je potřeba tuny, jiných třeba jen gramy, ale i ty mohou chybět. Pro jejich dopravu na základny je podstatná nosnost zásobovacích lodí, délka dopravy a v neposlední řadě i jejich cena, vč. ceny za dopravu. Cokoli budou moci základny vyrobit z místních zdrojů bude velkou úlevou pro dopravní zátěž, a zároveň oněmi pověstnými krůčky směrem ke vzdálené (hypotetické) soběstačnosti. V jeden den se mi v počítači sešly články o prokrocích hned v několika takových oblastech. Následuje jejich krátký popis.