Archiv rubriky ‘Historie’

Vesmírná technika: Průběh misí Fobos 1 a Fobos 2

VT_2020_43

V předchozím díle jsme si ukazovali vědecké přístroje, které měla sonda na palubě. V rámci naší minisérie vám dnes nabízíme předposlední setkání se sovětským programem Fobos. Popíšeme si v něm jak probíhal let obou téměř identických sond. Ačkoliv se z videa může zdát, že sondy nesplnily svůj hlavní úkol, příští díl Vám ukáže, že po vědecké stránce byly velmi úspěšné.

Vesmírná technika: Vědecké přístroje na sondách Fobos

VT_2020_42

Minulý týden jsme si ukazovali kostrukci sond Fobos, dnes se zaměříme na vědecké přístroje. Sondy Fobos 1 a Fobos 2 měly primárně studovat marsovský měsíc Fobos a také samotný Mars. Kormě toho ale nesly i přístroje pro výzkum Slunce a meziplanetárního prostředí. Především sestava aktivních i pasivních přístrojů pro planetární výzkum, tedy studium měsíce Fobos a planety Mars, byla do té doby nevídaná a velmi komplexní.

Vesmírná technika: Konstrukce sovětských sond Fobos

VT_2020_41

V minulém díle jsme si řekli, jak probíhal planetární program v Sovětském Svazu, proč vznikl sovětský projekt Fobos k výzkumu stejnojmenného měsíce Marsu a co bylo jeho cílem. Dále jsme si nastínili základní parametry mise. Dnes si popíšeme, jak obě téměř identické sondy vypadaly a jaké bylo jejich technické vybavení. Řeč bude také o dvou typech přistávacích modulů.

Gerald Paul Carr (1932 – 2020)

Jerry Carr

Každý člověk si od svého dětství s sebou nese několik silných dojmů, které nikdy zcela nevymizí z paměti. Ať už se jedná o události, tváře nebo třeba vůně. Také autorovi těchto řádků několik takových silných vjemů utkvělo. Jeden z nejtrvalejších se týká knihy. Publikace „Sto hvězdných kapitánů“ od Milana Codra se mi, coby šestiletému „špuntovi“, zahryzla do podvědomí dvěma atributy: podivnou vůní papíru (která nevyčpěla ani po několika dekádách) a fotografií Jerryho Carra. Vinou nekvalitního tisku na ní Jerry vypadá jako namazaný naftou a jeho zvláštní pronikavý pohled byl důvodem, proč jsem často otevíral knihu právě na stránce věnované jemu. A právě díky fascinace mé dětské mysli jednou fotografií si dnes při vyřčení slova „astronaut“ podvědomě vybavím Jerryho Carra. Jerry si však pozornost zaslouží nejen kvůli ne zcela kvalitní reprodukci svého portrétu, ale i kvůli své astronautické kariéře, která se stala vrcholem jeho života. Života, který skončil tento týden v noci ze středy na čtvrtek. Další astronautická legenda zamířila navždy ke hvězdám…

TOP 5: nákladní lodě, které nikdy náklad nesvezly (a už nesvezou)

V srpnu 2006 oznámila NASA, že pro komerční dopravu nákladů na ISS vybrala dvojici firem: SpaceX a Kistler Rocketplane. Zatímco první z nich se stala skutečnou hvězdou na kosmickém nebi, druhá skončila v propadlišti dějin. Není to ale jediný projekt nákladní lodi, který sliboval změnu ve způsobu zásobování ISS – a který nakonec nikdy neopustil rýsovací prkna konstruktérů.

TOP5: Průlety

Kráter Ciolkovskij z Apolla 13

Začala poslední srpnová dekáda a tak se chýlí k závěru i náš letní seriál. Po dávce čistě kosmonautických témat si dáme opět malé intermezzo a podíváme se dnes na výzkum Sluneční soustavy, který by bez rozvoje kosmonautiky nebyl možný. Astronomové se dlouhá století mohli dozvídat detaily o blízkých tělesech jenom s pomocí pozorování okem u dalekohledu. Později v 19. století přišla na pomoc fotografie a spektroskop, ale kvalita snímků stále nedosahovala toho, co viděli ti nejlepší okem. Dnes už se karta obrátila, takže amatérský astronom si 30cm dalekohledem pořídí kvalitnější snímek, než to šlo přes ty největší dalekohledy před padesáti lety. Jenže v druhé polovině 20. století přišel zlom. Začaly lety do kosmu a s tím i možnosti snímat planety a jejich měsíce zblízka. Ani padesát let poté jsme ale nevěděli, jaký je vzhled objektů Kuiper-Edgeworthova pásu. Byly to právě průlety kosmických sond, které nám otevřely oči a zcela nový obor, planetární geologii.

Svět nad planetou (93. díl)

Stanice Mir

V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo dost výrobních kapacit ani peněz. A co se týče dopravy na Zem – ať už tomu vážený čtenář věří, nebo ne, vedení RKK Energija se snažilo pokrýt všechny možnosti a byl rozpracován návrh, který počítal s využitím kapacit amerických raketoplánů. Nicméně onen plán byl víceméně jen akademickým cvičením a narážel na stále stejného nepřítele – čas a peníze. Než by mohl být realizován, Mir už by dávno samovolně vstoupil do atmosféry…

Svět nad planetou (92. díl)

Základní blok stanice Mir

V roce 1976 se začal na rýsovacích prknech projektantů rodit první nástin toho, co se později zhmotnilo v podobě orbitálního komplexu Mir. Základem stanice, která zprvu nesla označení DOS-7 a následně byla s typickou inženýrskou invencí pojmenována jako 27KS, byl trup s výrobním číslem 12701. Právě tento trup, založený na předchozí generaci stanic Saljut, nakonec v roce 1986 posloužil jako základ komplexu Mir. Ovšem v dílnách výrobního závodu Chruničev spolu se základním blokem Miru vznikl i jeho dvojník, trup s výrobním číslem 12801. Pro něj bylo zamýšleno využití coby záložního základního bloku Miru pro případ, že by se jeho bratříčkovi z jakéhokoli důvodu nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy. Ještě v roce 1984 se začali konstruktéři Energije zajímat o to, jak bude vypadat nástupce Miru (jehož základní blok mimochodem v té době ještě seděl na Zemi). Éra, o které hovoříme, s sebou přinesla velký rozmach v oblasti plánů na velké orbitální stanice. Spojené státy ohlásily začátek prací na projektu obří víceúčelové stanice Freedom a jejich ruští rivalové nemohli zůstat pozadu. Tak se zrodil velmi ambiciozní projekt s názvem OSEC (орбитальный сборочно-эксплуатационный центр – orbitální montážně-operační středisko). Komplex OSEC měl sloužit pro vývoj velkých orbitálních staveb, obsluhu a opravu družicových systémů a také jako platforma pro industriální výrobu. Prvním stavebním kamenem rozsáhlého komplexu se měla stát stanice 180GK, jež dostala civilní jméno „Mir-2“. A základním prvkem Miru-2 měl být právě zmíněný blok číslo 12801. Asi málokdo tušil, jakými změnami celý projekt projde a že nakonec stroj s číslem 12801 skutečně do vesmíru vzlétne, nicméně jindy a ve zcela jiné roli, než pro něj byla v plánu…

TOP 5: Kosmonautické recyklace

recyklace

Velkým fenoménem poslední doby se stalo slovo znovupoužitelnost. Tomuto zajisté chvályhodnému trendu se nevyhneme ani v kosmonautice. Zejména díky dravé štice jménem SpaceX, která do dříve zatuchlého kosmonautického rybníčku vnesla novou dynamiku a ukazuje ostatním, že dosavadní pohled na ekonomiku provozu na nízké orbitě může díky recyklaci použité techniky doznat významných změn. Na druhou stranu je nutno přiznat, že idea o znovupoužití kosmických lodí nebo raket není nijak nová. Prvním strojem, který dosáhl opakovaně Kármánovy linie, což je obecně uznávaná hranice vesmíru ve výšce 100 km, byl fenomenální raketoplán X-15. Výrobek firmy North American Aviation byl k letům extrémními rychlostmi a do extrémních výšek koncipován. Kus s výrobním číslem 3 vynesl svého pilota Joe Walkera v červenci 1963 do výšky 106 km, aby o měsíc později opět v rukou Joe Walkera vystoupal ještě o téměř dva kilometry výše. Asi nejznámějším strojem, který měl znovupoužitelnost takříkajíc ve své DNA, byl americký raketoplán. Pět vyrobených orbiterů si mezi sebe rozdělilo celkem 135 misí, stejně tak byly opakovaně použity urychlovací motory SRB. Na opačné straně zeměkoule Sověti vyvinuli raketoplán Buran, který se, spolu se superraketou Energija, jejíž části měly být rovněž znovupoužitelné, měl stát zrcadlem amerického projektu Space Shuttle. Dnes můžeme sledovat opakované starty prvních stupňů raket Falcon 9 a kabin Dragon firmy SpaceX. O těchto strojích však dnešní žebříček pojednávat nebude. Budeme se v něm věnovat méně známým případům, kdy byla kosmická technika použita opakovaně. A občas to bude, jak alespoň doufám, skutečně docela překvapivé povídání…

Svět nad planetou (91. díl)

První dny na palubě Miru byly pro Zaljotina a Kaleriho ve znamení oživování dosud spících systémů a uvádění komplexu do provozu. Krom toho se také věnovali vykládáním Progressu M1-1 a při té příležitosti se dostalo také na doplnění atmosféry v interiéru z nádrží náklaďáku. Netěsnost, která se projevila během pobytu předchozí expedice, přetrvávala a přestože se rychlost poklesu tlaku postupně snížila z 6 hPa za den až na 1,3 hPa za den, tlak v prostorách stanice se snížil na 750 hPa. To bylo přibližně o 200-250 hPa méně, než tomu bývalo normálně. K prvnímu „dofouknutí“ došlo 13. března, tedy ještě před příletem dvojice kosmonautů. Tehdy to však bylo jen pokusné navýšení tlaku o pouhých 53 hPa, aby byla prověřena vzduchová instalace nádrží na Progressu a systém přečerpávání plynů do útrob stanice. Nyní mohli na dofouknutí atmosféry dohlížet sami kosmonauti a pod jejich kuratelou byl vnitřní tlak v útrobách Miru zvýšen na 880 hPa. Pak se Zaljotin a Kaleri mohli pustit do hledání netěsnosti. Neměli však hledat s prázdnýma rukama, k tomuto účelu s sebou přivezli dva dedikované přístroje. Jeden zaznamenával svistot unikajícího vzduchu a druhý registroval lokální snížení teploty, které se u místa úniku očekávalo. Pokud si představíme velikost vnitřního prostoru Miru se všemi zákoutími, ventily a instalací, stála před dvojicí kosmonautů vskutku piplavá práce…