O tom, že je voda na Měsíci víme, stejně tak už nikoho nepřekvapí její objev na Marsu. Životodárná tekutina se ale vyskytuje i na jiných tělesech Sluneční soustavy. Nejnovějším členem tohoto klubu je trpasličí planetka Ceres, která kolem Slunce obíhá v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. I na jejím povrchu se totiž podle všeho nachází voda, která uniká do volného prostoru. Navíc se již relativně brzy můžeme těšit na významné zpřesnění těchto informací.
Zřejmě každý se někdy v životě při více či méně odborných diskusích setkal s lidmi, kteří zastávají názor, že lety do vesmíru jsou zbytečné a finanční prostředky do nich vkládané by mohly posloužit na něco „užitečnějšího“. Tito lidé už nevidí, že kosmonautika je pro nás důležitá. Nechme teď stranou filosofické úvahy o neustálém posouvání hranic lidstva. Náš nepravidelný seriál se snaží ukázat, že kosmonautika má jasně doložitelné propojení s běžným životem. Zdaleka vždy nemusí jít vždy o přímé objevy. Někdy se podaří vzorně využít technologii, která byla vyvinuta jen jako podpůrný prostředek kosmonautiky.
V minulém týdnu na našem blogu vyšel článek popisující především evropský laboratorní modul Columbus sloužící u Mezinárodní vesmírné stanice, ale také fantastický modul Cupola, který je na ISS nejoblíbenějším místem, které může být nazýváno skutečným oknem do vesmíru, nebo vědecký inkubátor nazvaný Microgravity Science Glovebox. V závěru článku jsem přislíbil, že výčet evropského podílu na ISS těmito dvěma moduly nekončí, a že v něm budem pokračovat. Svůj slib tak plním a vy si dnes můžete přečíst o dalších součástech (a to nejen obydlených modulech), které jsou součástí toho největšího kolosu, jaký kdy člověk na oběžné dráze vytvořil. Pohodlně se tedy usaďte a začtěte se do druhé části článku nazvaného (ne zbůhdarma) Evropská kosmická stanice.
Ptáte se co může být nového na obyčejné gravitační čočce? No úplně zas tak úplně nového přeci jenom nic, z teorie relativity jejich existence plyne pro celé elektromagnetické spektrum. Ovšem jedna věc je vědět, že takový jev existuje a druhá věc je ho pozorovat. Pro gravitační čočky se to právě podařilo v oboru gama, tedy v tom nejenergetičtějším záření elektromagnetického spektra, které z vesmíru dovedeme zachytit. O průlomové pozorování se postaral teleskop Fermi.
Rubrika Ostatní 
Štítky: B0218+357, blasar, Fermi, gravitační čočka, NASA, Rentgenová astronomie, X-ray 
V dnešním světě počítačů je možné zaujmout veřejnost mnoha dříve netušenými způsoby. Vesmírné agentury to dobře vědí a proto čas od času vypustí akci, na které se mohou internetoví uživatelé sami podílet. Vzpomeňme třeba na právě vrcholící projekt Evropské kosmické agentury Wake up, Rosetta!, kde lidé nahrávají videa, jak probouzí sondu Rosetta. Amerika zase již několik let sází na možnost poslat své jméno do vesmíru. Tato velmi populární služba se v těchto dnech dočkala dalšího pokračování.
Mezinárodní vesmírná stanice (International Space Station – ISS, rusky Международная космическая станция – МКС) vznikla především díky spojení sil dvou tehdy největších kosmických velmocí – USA a Ruska. Je všeobecně známo, že každý stát chtěl mít na nízké oběžné dráze svou vlastní stanici. Rusové si přáli postavit nástupce své úspěšné stanice Mir. Ta měla být pojmenována Mir 2. Na druhé straně světa Američané toužili po stanici Freedom. Jenomže těm prvním začaly po rozpadu Sovětského svazu chybět peníze a těm druhým chyběly jak peníze, tak potřebné zkušenosti, neb poslední dvě dekády se odehrály především ve znamení raketoplánů. Po konci studené války konečně spojili své síly a započal tak monstrózní projekt ISS. K němu přidaly i další státy, např. Japonsko, Kanada a především Evropa, respektive Evropská kosmická agentura. A jelikož je tento seriál právě o ní, budeme se nyní věnovat evropskému podílu na ISS.
Americký miniraketoplán Dream Chaser, který je spolu s loděmi DragonRider od SpaceX a CST-100 od Boeingu ve hře o lukrativní kontrakt na dopravu amerických astronautů na oběžnou dráhu je v tomto souboji outsiderem. Již delší dobu se mluví o tom, že pokud dojde k redukci kandidátů (což je velmi pravděpodobné), tak to „odnese“ právě okřídlená kosmická loď z dílny společnosti Seirra Nevada Corporation. Nyní se ale zdá, že by si celý program mohl zachránit krk spoluprací s Evropou. O co by šlo a je vůbec taková spolupráce možná? Můžeme se těšit, že budou evropští astronauti létat do vesmíru na americké lodi, nebo to bude celé trochu jinak? Na to se zaměříme v našem dnešním článku.
Pojďme se teď na chvilku přesunout do hlubšího vesmíru – na orbitální dráhy kosmických teleskopů, kterými mapujeme nejen současnost, ale především minulost našeho vesmíru. Nikdy v historii jsme se kvůli omezeným pozorovacím podmínkám z hloubi naší atmosféry nemohli podívat tak jasně a detailně na jevy, které se ve vesmíru odehrávají i nyní, ale ponejvíce se udály v dobách, kdy na Zemi ještě nebyl člověk. Nebo dokonce v těch časech, kdy jedinou živou formu na povrchu planety tvořil zapáchající buněčný povlak v místech, kde pradávná moře omývala první prakontinent, a který dnes nazýváme stromatolity. Nebo dokonce v době, kdy naše sluneční soustava neexistovala a místo ní se prostorem po orbitě uvnitř naší Galaxie řítil obrovský oblak prachu a plynu, který teprve za několik stovek milionů let dostal, zřejmě díky silné explozi supernovy někde v dočasném okolí, dostatečně silný impuls, aby se začal gravitačně smršťovat a položil tak základ našeho slunečního systému.
Rubrika Ostatní Štítky: astronomie, Hubble space telescope, kosmické observatoře, kosmologie, Spitzer, Swift, vesmírný výzkum 
Dnes nám už přijde prakticky normální, že komunikujeme s družicemi u Marsu a přijímáme fotky z roverů na povrchu. Nepozastavíme se nad tím, že k nám proudí tuny snímků od miliony kilometrů vzdáleného Saturnu a nebo že dokážeme přijít slaboučký signál i od sond, které opouští Sluneční soustavu! Nic z toho by ale nebylo možné bez amerického systému DSN – trojice obřích antén, které jsou chytře rozmístěné po celém světě, takže zajišťují nepřetržitou obousměrnou komunikaci se všemi vyslanci lidstva – včetně těch nejvzdálenějších.
Pokud se mluví o soukromých firmách ,které se věnují kosmonautice, mluví se prakticky vždy o SpaceX, nebo Orbital Sciences Corporation. Není se co divit – jsou ze všech nejdál a navíc poměrně ochotně sdělují informace o svém vývoji. Jsou tu ale i jiné společnosti, které na svůj velký okamžik teprve čekají. Jednou z nich je i Blue Origin, která je velmi tajnůstkářská, takže se o ní zase tak často nemluví. Jendou za čas ale firma vypustí do světa pár novinek, po kterých se vždy hladově vrhnou všichni fanoušci kosmonautiky. Stejná situace nastala před pár dny, zřejmě jako vánoční dárek se na internetu objevily informace o nedávných úspěších Blue Origin.
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
24. ledna 2014 
