Členové týmu, který se stará o americké sondy Voyager, se nyní snaží pomoci sondám vypuštěným v roce 1977, aby mohly i v následujících letech prozkoumávat mezihvězdný prostor. Jeden směr snah se orientuje na pozůstatky paliva, které se zřejmě akumulují uvnitř úzkých trubiček některých orientačních trysek těchto sond. Voyagery těchto trysek využívají k tomu, aby udržovaly své antény otočené směrem k Zemi. Podobný typ usazenin již byl pozorován i na několika jiných kosmických sondách. Tým také nahrál softwarovou záplatu, která má zabránit opakování závady, která se minulý rok objevila u Voyageru 1. Inženýrům se podařilo vyřešit tento problém a aktuální záplata by měla jednak zabránit opakování problému na Voyageru 1, případně eliminovat možnost, že se objeví na Voyageru 2.

Díky chytrému inovativnímu plánu budou moci vědecké přístroje Voyageru 2 zůstat zapnuté o pár let déle, než se dříve očekávalo. Vědci se tak dočkají ještě více cenných měření z mezihvězdného prostředí. Voyager 2 je už skutečným dědečkem – do kosmického prostoru byla tato sonda vypuštěna v roce 1977 a za tu dobu se dostala do vzdálenosti přibližně 20 miliard kilometrů. Momentálně se tedy pohybuje v mezihvězdném prostředí, které studuje pomocí pěti vědeckých přístrojů. Aby tyto přístroje mohly fungovat i nadále navzdory slábnoucímu zdroji elektrické energie, začala stárnoucí sonda využívat maličký zásobník energie ze záložního balíčku, který je součástí palubních bezpečnostních systémů. Tato změna umožní oddálit vypínání vědeckých přístrojů až k rou 2026, přičemž původně se tento krok zvažoval už na letošní rok.

Nemůže být sporu o tom, že se žádná kosmická mise neobejde bez pečlivého plánování a často ani bez slušné dávky kreativity. Přesto můžeme říct, že některé mise potřebují těchto předpokladů více. V případě amerických sond Voyager 1 a 2, které cestují kosmickým prostorem již prakticky 42 let, to platí beze zbytku. Jelikož se pohybují v naprosto unikátním prostředí, mají stále ohromný vědecký přínos. Abychom z nich získávali cenné informace zpoza hranic sluneční soustavy co nejdéle, připravily pozemní týmy nový plán jejich fungování. Rozhodování to nebylo jednoduché, protože neexistovalo řešení, které by bylo dobré ve všech ohledech. Nejtěžší rozhodování se týkalo vědeckých přístrojů a trysek.

Když v září 2013 NASA potvrdila, že sonda Voyager 1 jako první lidmi vyrobený objekt vstoupila do mezihvězdného prostoru, šlo o velkou událost, protože ještě žádná sonda v historii neměla možnost tuto oblast zkoumat. Všichni ale věděli, že pokud se nestane nic nečekaného, za pár let se do potřebné vzdálenosti od Slunce dostane i druhá aktivní sonda – Voyager 2, která letí o „kousek“ za ní. Aktuální měření ukazují, že tato chvíle je již prakticky za dveřmi. Sonda se již pohybuje v oblasti, kterou můžeme považovat za hraniční.