Archiv rubriky ‘Technologie’

CubeSat prozkoumá vztah Slunce a Země

Emil Atz, doktorand strojního inženýrství na Bostonské univerzitě říká, že když se pustíte do stavby družice o velikosti krabice od bot, naučíte se o ní prakticky vše. Postupně získáte zkušenosti, jak napsat žádosti o její financování, později přijdou zkušenosti, kam dát šrouby, by to drželo pohromadě a poté se naučíte, jak otestovat každý přístroj, aby bylo jisté, že bude fungovat správně. A nakonec se budete muset naučit, jak se se svým výtvorem rozloučit. „Je to děsivá představa. Čtyři roky věnujete svůj veškerý čas práci na zařízení, které pak uložíte do vypouštěcího zařízení rakety a už nikdy ho neuvidíte,“ říká Atz a dodává: „Nechtěl za ním zavřít dvířka.“

Vesmírná technika: Výzkum v pádových věžích, parabolických letech a výškových raketách

VT_36_2021

Ne každý vědecký experiment vyžadující prostředí mikrogravitace musí za každou cenu letět na oběžnou dráhu. Možnosti jsou pestré a vždy záleží na potřebách konkrétního experimentu. V minulých dílech jsme si stručně představili tři pozemní prostředky k navození podmínek snížené gravitace či mikrogravitace. Dnes se zaměříme na rozdíly mezi nimi, rozebereme si výhody a nevýhody jednotlivých typů a také si řekneme, které metody se hodí pro které vědní obory.

Studentský experiment na ISS

V rámci vzdělávacího programu Orbit Your Thesis! se na ISS dostal experiment Oscar-Qube (Optical Sensors based on CARbon materials: QUantum Belgium), který vyvinula skupina studentů z belgické univerzity ve městě Hasselt. O doručení se postarala loď Dragon 2 v rámci mise CRS-23. O pár dní později Thomas Pesquet nainstaloval experiment do zařízení Ice Cubes Facility, které slouží komerčním a edukačním experimentům k výzkumu mikrogravitačního prostředí na kosmické stanici. Úkolem experimentu Oscar-Qube je vytvoření podrobné mapy zemského magnetického pole. Zařízení totiž využívá nový typ magnetometru s met

Družice spolupracující jako včely v úlu

Skupiny malých družic by spolu mohly komunikovat, aby nasbíraly data o důležitých meteorologických jevech v různých částech dne či roku a navíc z různých úhlů. Takové skupiny družic využívající algoritmy strojového učení by mohly přinést revoluci ve vědeckém chápání změn počasí a klimatu. Sabrina Thompson pracuje na softwaru pro malé družice, s jehož pomocí by mohly tyto družice navzájem komunikovat, identifikovat vědecky hodnotné cíle pozorování, koordinovat orientaci a načasování, aby bylo možné získat odlišné pohledy na stejný cíl.

Vesmírná technika: Evropské výškové rakety

VT_2021_35

Také Evropa využívá možností, které nabízí výškové rakety. V uplynulých desítkách let se používaly různé typy s odlišnými rozměry, počtem stupňů, nosností i výškou doletu. Nejsilnější z nich, nazvaná MAXUS, dokáže nabídnout až 12,5 minuty stavu snížené gravitace, jelikož vystoupá do výšky až 750 kilometrů. Místem, odkud tyto suborbitální rakety startují, je švédská základna Esrange Space Center, kterou bychom našli u švédského města Kiruna.

Vesmírná technika: Historie a současnost výškových raket

VT_2021_34

Výškové rakety pro kosmický výzkum provozovalo, provozuje anebo v brzké době plánuje provozovat téměř 30 států světa. V dnešním díle se zaměříme na to, jak k tomuto tématu přistoupili velcí hráči na poli kosmonautiky – Spojené státy Americké, Sovětský svaz (respektive Rusko) a Japonsko. U všech států se zmíníme nejen o jejich prvních zkušenostech s výškovými raketami, ale také o tom, jak tohoto prostředku využívají v současnosti.

Vesmírná technika: Úvod do tématu výškových raket

VT_2021_33

Rakety, které nemají za úkol dosáhnout oběžné dráhy, se označují jako výškové, sondážní či suborbitální. Nedosáhnou sice první kosmické rychlosti, ale i přesto mohou vynést nejrůznější vědecké experimenty do výšky několika stovek či dokonce tisíc kilometrů. Představují proto další z možností, jak navodit stav mikrogravitace, aniž bychom museli letět na oběžnou dráhu. Historie výškových raket sahá až k německé válečné V-2.

Testy v hodně zaprášené místnosti

Aby lunární lander bezpečně přistál, musí zbrzdit klesání pomocí svých raketových motorů, které se postarají o měkké dosednutí. Během tohoto procesu však spaliny z motorů zvíří regolit (prach a kameny na povrchu Měsíce), což může být zdrojem problémů – od destabilizace landeru, přes poškození přístrojů až po zhoršenou viditelnost. Aby se tyto problémy co nejvíce omezily, pustily se týmy na Kennedyho středisku do přípravy 16 tun simulantu lunárního regolitu označovaného jako BP-1 (Black Point-1), který bude využit při experimentech pro lepší porozumění interakcím se spalinami trysek. Vědci chtějí zjistit, jak se regolit chová, když je ovlivněn proudem spalin během přistávání.

ADEPT testuje nový materiál

Tým, který pracuje na technologii tepelného štítu ADEPT (Adaptable, Deployable, Entry and Placement Technology), který by se rozkládal jako deštník, testuje nový materiál, který by jednou mohl pomoci dopravit na povrch Marsu i jinam nejrůznější vědecké vybavení. Materiál označovaný jako Spiderweave je tkanina, která má zajistit bezpečnější přistávání velkých zařízení na vzdálenějších tělesech. Výhodou také je, že může být při startu uložena do menšího prostoru, takže zabírá málo místa. A pokud se nějaká mise posílá k cizím světům, bývají právě úspora prostoru a zajištění bezpečného průchodu atmosférou mezi nejvyššími prioritami. ADEPT by to jednou mohl umožnit.

Vesmírná technika: Parabolické lety letadel

VT_2021_32

Stav mikrogravitace či snížené gravitace můžeme na Zemi navodit mnoha různými způsoby. Každý z nich má své výhody, ale i nevýhody. Letadla letící po takzvané parabolické dráze sice nenabídnou pravou mikrogravitaci, pouze sníženou gravitaci, ale zase mohou mít na palubě posádku, která experiment obsluhuje, experimenty mají k dispozici hodně místa a jsou tu i další výhody. Není tedy divu, že tohoto prostředku využívají různé kosmické agentury.