Štítek ‘vesmírná architektura’

Vesmírná architektura (13. díl)

Ze všech planet Sluneční soustavy je Zemi nejvíce podobný právě Mars, ale nenechte se zmást, protože podmínky, které tam panují, jsou natolik tvrdé, že je nikde na Zemi nenajdeme. I ty nejdrsnější podmínky na naší planetě jsou doslova oázou v porovnání s podmínkami kdekoliv ve Sluneční soustavě. Mars má jen slabou atmosféru, kterou navíc postupně ztrácí a vzduch je tu tedy velice řídký. Pro nás dokonce smrtelný, protože obsahuje hodně oxidu uhličitého, ale také množství argonu nebo stále záhadného metanu. Dobrou zprávou ale je, že zde najdeme například i malé množství vodních par, ozonu a kyslíku. Atmosférický tlak je tu však až 150krát menší než na povrchu Země a výkyvy teplot mnohem větší než na co jsme zvyklí. Na rovníku se teploty běžně pohybují od −90 do −10 °C a nad nulu se dostanou jen výjimečně. Naproti tomu teplota povrchové vrstvy půdy může někdy dosáhnout až +30 °C. Navíc tu panují sezónní plošné písečné bouře. Mars má také jen 38 procent pozemské gravitace a jsou tu i další odlišnosti. Postavit a udržovat zde cokoliv živého bude tedy opravdová výzva, ale právě ta nedá lidstvu spát.

Vesmírná architektura (12. díl)

Některé soukromé firmy v současnosti vyvíjí suborbitální systémy schopné dopravovat turisty k pomyslné hranici kosmického prostoru. Tím však naše ambice zajisté nekončí. Mnohem složitějším, ale o to atraktivnějším krokem bude rozvinutí kosmického turismu až na oběžné dráhy. Část pozemské zábavy se pak může postupně přesouvat do kosmu. Nejde však jen o zábavu. Takové počínání může být i velmi užitečné, protože to poskytne potřebné finance. Zjednodušeně řečeno, vesmír v sobě v podstatě ukrývá odpověď na všechny lidské problémy. Tak snadné to samozřejmě není, protože prostor nad naší krásnou planetou je velmi nehostinným místem a řešení našich problémů, jak známo, „nedává“ rozhodně zadarmo. Logickým krokem kupředu se zdají komerční vesmírné hotely, které se mohou postupně rozvíjet z menších modulárních stanic až po složité soběstačné komplexy a osobní vesmírné rezidence. Představa je to sice hezká, ale stále ještě vzdálená. Vývoj civilizace nám ale napovídá, že se bez kosmického průmyslu a expanze za hranice Země v budoucnu tak nebo tak neobejdeme, ba co víc, na lidské expanzi do kosmu možná závisí celá budoucnost lidského druhu, tedy pokud se na ní budeme dívat z dlouhodobého hlediska.

Vesmírná architektura (11. díl)

Londýn byl v šedesátých letech šedivým, nepříliš přívětivým místem, kde byl pořád patrný vliv druhé světové války. Všude se stavělo a slavné město se pomalu probíralo z popela. Ona „melancholie rozbořených zdí“ jakoby přecházela i na lidi kolem. Do tohoto nepřívětivého prostředí plného neonových poutačů jednoho zářijového večera roku 1968 přijel hledat štěstí neznámý muž z Čech, který v následujících letech svým osobitým stylem obohatí architekturu jako málokdo. Tehdy 31letý Jan Kaplický přicestoval do neznámé země se sto dolary v kapse a nákresy, které tvořilo jeho portfolio. Avšak nezahálel a rychle si udělal jméno jako výborný návrhář a vizionář. Během dvou let v Londýně už navrhoval například Národní divadlo u Denyse Lasduna a navázal spolupráci s takovými velikány, jako Richard Rogers nebo Norman Foster. Ovšem sám se cítil spíše nespokojen. Neuměl se totiž ztotožnit s jednoduchými tvary, protože již tehdy jeho vize vedly jiným směrem. Život Jana Kaplického byl tak trochu předurčený designu, protože se narodil do rodiny významných umělců. Jeho otec – Josef Kaplický, byl učitelem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a stal se uznávaným grafikem a sochařem a vypracoval například i některé přebaly knih.

Vesmírná architektura (10. díl)

Stále častěji slýcháme o tom, jaké to asi bude, až se lidem podaří přistát na planetě Mars? Pokud nechceme opakovat minulost a opravdu stojíme o udržitelné zázemí na jiném než pozemském světě, bude potřeba vyvinout vhodné a hlavně funkční, dlouhodobě udržitelné habitaty. V tomto směru se samozřejmě již nyní podniká celá řada nejrůznějších kroků po celém světě. Nejaktivnější je v tomto zaměření agentura NASA, pod jejíž záštitou v současnosti probíhá vizionářská soutěž o nejlepší návrh marťanského obydlí zhotoveného za pomoci 3D tisku. Soutěž začala už v roce 2014 a v současnosti se nachází v předposlední fázi. Z 18 týmů NASA vybrala 5 finalistů a jejich návrhy představila veřejnosti. Návrhy to jsou natolik zajímavé, že jsem se rozhodl věnovat jim jeden z dílů seriálu Vesmírná architektura.

Vesmírná architektura (9. díl)

V minulém díle jsme opustili Mezinárodní vesmírnou stanici – obří laboratorium v kosmu. Za to tentokrát se vydáme do „vod“ zatím stále ještě neznámých. Nahlédneme totiž do možné budoucnosti, která v podstatě mohla být v některých případech dokonce i realitou, protože některé projekty a revoluční myšlenky jsou stejně staré, ba i starší, než kosmonautika sama. Mnohdy jejich uskutečnění brání technická proveditelnost a jindy zase vůle či prostředky nebo dokonce chybí odvaha vydat se za hranice možného. Vždyť už sám slavný kosmonaut Alexej Leonov jednou řekl, že pokud by se tehdejší vedení pořád něčeho nebálo, mohli Rusové obletět Měsíc v kosmické lodi Zond ještě před Američany. „Nevím, čeho se pořád báli“ vzpomíná. „ My jsme byli připraveni. Jenomže byrokrati start stále odkládali…“ Víme také, že i Sergej Koroljov od začátku snil o cestách na Mars či základně na Měsíci a pozadu nezůstal ani jeho oponent Wernher von Braun, který zacházel ve svých představách mnohdy ještě dál. Například často vyprávěl o obřích stavbách na orbitu Země, jako by měly být doslova „zítřejší realitou“ a nebál se přitom řádně přehánět. Ve skutečnosti jsou ale i dnes jejich sny stejně vzdálené jako kdysi.  Zato zajímavých projektů od té doby značně přibylo a pokud některé z nich mají být opravdu někdy realizované, neobejdou se bez vesmírných architektů. Na opravdové „vesmírné radovánky“ si však musíme ještě nějaký ten čas počkat.

Vesmírná architektura (8. díl)

Země ve své složitosti dalece přesahuje všechny naše základní sociální, fyzické nebo ekologické potřeby. Přináší nám motivaci, inspiraci a vyvolává abstraktní pocity údivu, které jsou velmi subjektivní a je proto obtížné je popsat. Pohled na tmavě modrou kouli obklopenou černočernou tmou je opravdu silný zážitek a to hned z několika důvodů. Člověk si kupříkladu snadněji uvědomí skutečnou zranitelnost světa, na kterém žije. Pohled na naši planetu, zdánlivě nehybně zavěšenou ve velkém prázdnu, jsme si však mohli dopřát až díky kosmonautice. Silné reakce například vyvolal snímek, který zachytila posádka Apolla 8 při obletu Měsíce a dodnes se traduje, že jsme se sice vydali dobýt Měsíc, ale nakonec objevili skutečnou krásu Země. Snímek „východu Země nad Měsícem“ je i po tolika letech stále aktuální, jenže od těch dob se hodně změnilo. Dnes posádky nemají možnost fotit podobné snímky. Zato již 17 let nepřetržitě žijeme a pracujeme v kosmu, protože jsme se mimochodem rozhodli, že náš svět lépe pochopíme, s nadějí, že se ho jednou naučíme lépe chránit.

Vesmírná architektura (7. díl)

Na pozadí modré oblohy bez mraků se rýsovala ona nezaměnitelná silueta kosmické rakety Proton.  Na jejím vrcholu čekal pod aerodynamickým krytem schovaný a konečně připravený ruský modul Zvezda (Hvězda). To ráno v řídicím středisku pokračovaly s napětím nutné předstartovní kontroly a po celém areálu byla tentokrát cítit větší nervozita než obvykle, protože každý si byl vědom, jak moc je tento start důležitý a to nejen pro budoucnost ruské kosmonautiky. V sázce byl tentokrát osud celé Mezinárodní vesmírné stanice. Nervozitu neskrýval ani Daniel Goldin z NASA, který z bezpečné vzdálenosti sledoval napínavý průběh startu a s ním i celá řada dalších významných lidí zapojených do projektu. Všichni tak nějak tuší, že den, na který čekali celé dva roky, je konečně tady a nezbývalo než věřit, že vše půjde tak, jak má. Zahájený živý přenos tentokrát sleduje mnohem více diváků, než je u těchto druhů vysílání běžné a už jen tento samotný fakt potvrzuje, o jak výjimečný start se vlastně jedná.

Vesmírná architektura (6. díl)

Vybájená vesmírná stanice NASA zažila opravdu rušných pár let a od doby prezidenta Reagana přežila vládu tří prezidentů a osm administrátorů projektu. Z konstruktérského úhlu pohledu byla evoluce orbitální stanice jako nebezpečná jízda na horské dráze. Od roku 1979 nabíral program rychlost a dosáhl svého vrcholu v období konceptů „Power Tower“ a „Dual Keel“. Od té doby následoval rychlý sešup dolů a přes nespočet úprav a finanční problémy se projekt dostával mimo kontrolu. Potřeboval nutně záchrannou brzdu, aby neskončil úplně mimo trať. Zastavit se ho nepovedlo ani upravenému návrhu stanice Freedom a projekt již téměř „vykolejil“, když jen taktak prošel kongresem. Až Rusko v roce 1993 vyslalo „záchrannou výpravu“, která nakonec pomohla projektu nabrat nový směr. Ředitel ruské kosmické agentury Jurij Koptěv napsal dopis vedení NASA a nabídl přidružení základního modulu pro MIR 2 k stávajícímu projektu a tak jako bájný Fénix „povstala i Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) z popela“ předešlých studií.

Nekonečno Jana Kaplického

Pokud máte rádi náš seriál „Vesmírná architektura“, mohla by vás zajímat informace o právě probíhající retrospektivní výstavě JKOK v Praze, která je zaměřená na průřez tvorbou architekta a vizionáře Jana Kaplického, o kterém byla řeč v tomto díle seriálu Vesmírná architektura. Na výstavě s podtitulem Nekonečno Jana Kaplického jsou poprvé k vidění dosud nepublikovaná a nezveřejněná díla a právě k těm patří i některé návrhy jeho společnosti Future Systems pro NASA, které Jan vypracoval spolu s Davidem Nixonem. Přijměte tedy touto cestou malou pozvánku na nevšední výstavu, která vám může zpříjemnit některé všední dny. Expozici najdete v Galerii Tančící dům v Praze a to až do dvanáctého března. Otevřeno je každý den od 9 do 20 hodin. Výstava je rozdělena do tří tématických částí, ve kterých jsou k vidění nejen Kaplického působivé architektonické návrhy, ale i dekorační předměty, modely, šperky a hodně nevšední futuristický nábytek připomínající kulisy ze sci-fi filmů.

Vesmírná architektura (5. díl)

Nad kosmodromem Bajkonur se stahují mračna. Teplota klesá pod nulu a fouká silný vítr. Přestože podmínky nejsou optimální, sovětská administrativa se odhodlá zariskovat a dává startu nejsilnější sovětské rakety Eněrgija zelenou. Na „hřbetu“ super nosiče je poprvé a naposled ukotvený majestátní kosmoplán Buran, důstojná odpověď na americký program Space Shuttle. Motory rakety Eněrgija zaburácí a z rampy se zvedá hustý a neproniknutelný dým, který zakrátko zahalí i celý nosič s nákladem. Výkonný nosič stoupá k obloze, dlouhý plamen nakrátko osvítí hustá oblaka a pak raketa i s drahocenným nákladem mizí z dohledu. Přístroje signalizují, že let probíhá v pořádku a přibližně ve 40-ti kilometrové výšce se oddělují bloky prvního stupně a po osmi minutách se uvolní také druhý centrální stupeň. Od té chvíle vše záviselo pouze na kosmoplánu Buran. Měl být chloubou a technickým zázrakem tehdejšího režimu a přestože nezklamal, osud mu vybral jinou cestu.