Blíží se poslední středa v měsíci. Ta listopadová vychází na 30.11.2022. Do Pražského planetária (viz mapa níže) jsou zváni všichni příznivci kosmonautiky a příbuzných oborů. Kosmoschůzka tentokrát zabrousí do historie. Hlavní přednáška se bude věnovat legendě sovětské kosmonautiky, Sergeji Pavloviči Koroljovovi. Neváhejte a přijďte navštívit tuto akci, kterou pořádá Kosmo Klub z.s. Akce začíná v 17:30.
Fascinující svět velmi nízkých teplot jsme si na našem webu představili již ve dvou článcích. Žádný ale nebyl primárně zaměřen na nesmírně zajímavý izotop helia, kterým je helium-4. To je sice hodno pozornosti i za normálních podmínek, avšak teprve při nízkých teplotách kolem 2,5 K se projeví ty nejvíce udivující vlastnosti, které z helia-4 činí jeden z nejpodivuhodnějších stavů hmoty na světě. S heliem-4 se navíc pojí jeden nevyřešený fyzikální problém, který zkoumala i posádka jednoho z letů amerických raketoplánů. Nejprve si však o heliu a jeho vlastnostech řekněme nějaké základní údaje.
Ať už se s tím smiřujeme lehce, nebo nikoli, faktem je, že náš svět postupně opouštějí tváře, které jsou nerozlučně spjaty s počátky cest člověka do vesmíru. Je to přirozené a nelze to změnit, přesto například v případě amerických astronautů již nezbývá mnoho těch, kdo by pamatovali pionýrské doby pronikání člověka do kosmického prostoru. Z programu Mercury již nezůstal žádný astronaut, těch, kteří létali v Gemini zbývalo do minulého týdne jen šest a astronautů z dob Apolla bychom ještě minulý týden napočítali pouhých třináct. Od té doby se ale tato statistika opět o něco změnila, na poslední let nastoupil veterán Gemini a Apolla, muž, který se prosadil nejen jako testovací pilot a astronaut, ale také jako manažer lunárního programu Apollo v letech 1969-72. Řady těch, kteří tenkrát „byli u toho“, opustil legendární Jim McDivitt…
Raketoplán. Jaké slovo se člověku v hlavě vybaví, když řeknete toto slovo. Drahý, unikátní, důležitý, nesmyslný? Bez ohledu na to jaký názor na raketoplány máme, tak sehrály v třicetiletém období od roku 1981 až 2011 neoddiskutovatelnou roli v poznávání vesmíru. Díky nim máme Mezinárodní vesmírnou stanici, funkční Hubbleův vesmírný dalekohled, posílily mezinárodní spolupráci v rámci programu Shuttle-Mir, ISS a nejen v nich, vynesly na oběžnou dráhu nespočet družic a z paluby raketoplánu byly také vypuštěny sondy Galileo, Magellan, Ulysses a nebo Chandra X-ray Observatory. Ať už si tak o raketoplánech myslíme cokoliv, díky jejich přínosu jsme se posunuli k větším a složitějším projektům a proto bych se chtěl v tomto článku zaměřit na příběh těchto úžasných strojů.
Mezi běžnými smrtelníky existuje velmi exkluzivní skupina jedinců, kteří opustili naši rodnou planetu a alespoň na chvíli pobývala nad oficiální hranicí vesmírného prostoru, již tvoří Kármánova linie ve výšce 100 kilometrů. Od roku 1961 do dnešních dnů cestu mimo atmosféru podniklo jen necelých šest stovek mužů a žen. Ovšem i v rámci tohoto exkluzivního klubu se najde ještě užší skupinka těch, kteří v rámci kosmických letů vykonali něco výjimečného. A jedním z takových počinů je extrémně dlouhá délka letu. Jedná se možná o nejdůležitější rekord vůbec, vzhledem k tomu, že lidstvo se (sice pomalu, ale jistě) chystá prostřednictvím několika odvážlivců opustit naši odvěkou kolébku a zamířit k naší sousední planetě – Marsu. Cesta tam a zpět bude trvat velmi dlouho, a proto jsou poznatky ohledně chování lidského organismu v prostředí, ke kterému nebyl původně stvořen, neocenitelné a naprosto klíčové. Zatím jsme v tomto ohledu učinili jen pár opatrných krůčků, přesto má lidstvo díky několika odvážlivcům již alespoň rámcově přehled o…
Minule jsme si představili nejzajímavější observatoře, které teprve čekají na svou šanci a vědci je intenzivně připravují ke startu a následný sběr dat. Dnes se naopak podíváme na mise, jež nikdy neměly to štěstí do kosmického prostoru zamířit. Všechny sice byly schváleny a technici je chystali na start, nakonec však každá z nich zůstala na naší planetě. Důvody přitom byly různé, od rozpočtových škrtů až po technické obtíže. Společné mají nenaplněná očekávání a zklamání mnoha předních astrofyziků a kosmologů.
Hvězdná obloha nás fascinuje snad už od doby, kdy jsme se stali lidmi a možná i déle. Není tedy divu, že astronomie a fyzika patří k nejstarším vědám. Už ve starověku dokázali tehdejší učenci objevit některé velmi důležité skutečnosti a zákony, přesto přišel velký boom až v posledních 400 letech, zejména pak v posledním století s nástupem stále dokonalejší techniky. Přesto jsme byli se svými experimenty dlouho omezeni na povrch Země a jeho bezprostřední okolí. Teprve od 50. let jsme s rozvojem kosmonautiky začali vysílat první astronomické přístroje mimo zemskou atmosféru a začali objevovat dříve netušený svět. V následujících třech dílech našeho letního seriálu TOP 5 se proto zaměříme na nejdůležitější kosmické teleskopy a sondy z pohledu fyziky. V prvním příspěvku si představíme nejdůležitější observatoře a dalekohledy, které již ukončily svou činnost.
Lidstvo touží prozkoumat vesmír od doby, kdy naši předkové začali před tisíciletími studovat noční oblohu. To, co jsme dokázali za posledních 65 let, si vyžádalo odhodlání, vytrvalost a představivost bezpočtu lidí. Zatímco mnoho národů pomáhalo v mnoha misích mimo zemskou atmosféru, tak NASA má jako jedna z mála institucí lví podíl na objevitelských prvenstvích. USA úspěšně přistálo s astronauty na povrchu Měsíce, spolupracovalo s evropskými vládami na průzkumu největšího měsíce Saturnu a vyvinulo vesmírné teleskopy, které zachycují vzdálené končiny vesmíru. Tento výčet nemá za cíl popsat všechny významné úspěchy, ale poskytne určitý pohled na to, čeho tato americká vesmírná agentura od svého založení v roce 1958 dokázala dosáhnout.
Intenzivní výzkum reliktního záření, prováděný nejlépe z kosmického prostoru, patří již několik desetiletí do standardní výbavy moderní kosmologie. Proto se od konce 80. let v kosmickém prostoru vystřídaly tři „západní“ sondy. Zatímco však COBE většina lidí zná, jelikož byla první a Planck naopak proto, že z něj pochází nejnovější a nejpřesnější výsledky, americká sonda Wilkinson Microwave Anisotropic Probe (WMAP) stojí trochu v pozadí. A to je opravdu škoda, neboť WMAP je sondou neméně důležitou než COBE nebo Planck a její značný význam pro formování našich současných představ o vesmíru nelze opomenout. Připomeňme si proto dnes tuto důležitou fyzikální laboratoř i jednoho z jejích tvůrců Lymana Page.
Není snadné být fanouškem kosmonautiky, který se o tento obor začal zajímat v osmdesátých letech. Autor nemá na mysli fakt, že propásl slavné lunární expedice a vůbec celou éru pionýrských výprav za hranice naší atmosféry. Jde spíše o to, že osobnosti, ke kterým coby dítko vzhlížel, pomalu a nevyhnutelně, jedna po druhé, nastupují na cestu bez návratu. A až při pohledu na data narození dotyčných si člověk uvědomí, že to už dávno nebyli ti muži a ženy v plné síle, jak si zvykl je vídat na fotografiích, filmových záznamech a poštovních známkách. Minulý týden tento svět opustila právě jedna taková osobnost. Muž, který byl sice kontroverzní a podle všeho kolem sebe vyzařoval auru velmi přísné, despotické autority, na druhou stranu muž schopný, vysoce profesionální. Valerij Rjumin byl bezpochyby člověkem, který v kosmonautice zanechal nesmazatelnou stopu nejen coby participant čtyř kosmických letů, ale i jako důležitá figura zákulisního dění v ruském kosmickém průmyslu…
