sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) bude i nadále vyhodnocovat data z hyperspektrálního mikrovlnného radiometru HyMS (Hyperspectral Microwave Sounder) společnosti Spire Global. Vyplývá to z prodloužení smlouvy v hodnotě 3 milionů dolarů, které bylo oznámeno 4. srpna.
Portugalský startup Neuraspace, který se zabývá řízením kosmického provozu, oznámil 5. srpna získání nového financování ve výši 15,6 milionu eur. Prostředky mají podpořit rozvoj evropského přehledu o dění ve vesmíru (Space Domain Awareness – SDA) a posílit evropské obranné schopnosti.
Americký Národní úřad pro průzkum (NRO) uzavřel smlouvy se společnostmi Capella Space, Iceye U.S. a Umbra s cílem rozšířit využívání komerčních radarových systémů se syntetickou aperturou (SAR) americkou vládou.
Společnost Blue Origin zjistila, že příčinou exploze rakety New Glenn během statického zážehového testu v květnu byl ventil v motoru BE-4. Tento problém by mohl postihnout také raketu Vulcan Centaur společnosti United Launch Alliance (ULA).
NASA a Roskosmos se dohodly na pokračování vzájemné výměny míst na palubách kosmických lodí Sojuz a Crew Dragon, tato dohoda se však zatím nevztahuje na kosmickou loď Starliner.
Společnost Telesat podepsala největší kontrakt ve své historii – dohodu v hodnotě přibližně 1,63 miliardy dolarů. Na jejím základě bude poskytovat kanadské armádě zabezpečené komunikační služby v oblasti Arktidy a zároveň financovat významné rozšíření své družicové sítě Lightspeed.
Americké Vesmírné síly udělily společnosti Rocket Lab, firmě Systems & Technology Research a třetí nejmenované společnosti kontrakty v celkové hodnotě 615 milionů dolarů na vývoj technologií pro družicovou síť určenou ke sledování letadel a raketových hrozeb z oběžné dráhy.
Společnost SpaceX plánuje začít vypouštět na oběžnou dráhu modernizované družice Starlink při příštím letu své rakety Starship, který je naplánován nejdříve na konec tohoto měsíce.
Společnost Voyager Technologies je i nadále optimistická ohledně budoucnosti své komerční vesmírné stanice Starlab, ale zároveň doufá, že NASA mírně upraví své plány financování a podpory jejího vývoje.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Program Almaz v průběhu své existence dokázal na světlo světa (a na rýsovací prkna) přivést několik velmi zajímavých strojů. Ovšem paradoxně největší úspěch slavily ty, jejichž hvězdná hodina nastala až po ukončení programu a potom, co ostatky jeho osnovatele spočinuly na moskevském Novoděvičím hřbitově. Ač si Vladimir Čeloměj původně kreslil pro své stanice a transportní lodě zářivou a optimistickou budoucnost, již za svého života musel přihlížet tomu, jak byly všechny jeho plány postupně vykořeňovány, drancovány a přeměněny v prach. O to více by byl asi překvapen, že stroj původem právě z jeho konstrukční kanceláře se přeci jen nakonec, přes všechna protivenství osudu a nepřátel, ocitl v epicentru největšího a nejdražšího kosmického projektu v dosavadní historii. A fakt, že tento stroj nadále spolehlivě slouží, byť se na něm již podepisuje čas, je až neuvěřitelný. Ani tento stroj však neměl být posledním pohrobkem Almazu, který zavítal na oběžnou dráhu. Nemluvě o dalších plánech, které sice nebyly naplněny, nicméně dokazovaly jasnozřivost a erudici konstruktérů CKBM a Chruničeva…
Osudy programu Almaz, konkrétně jeho části, kterým byl projekt lodi TKS, nebyl v žádném případě prostý problémů, překážek a zvratů. Pohříchu však tyto ne zcela pozitivní události nebyly výsledkem selhání stroje jako takového, v naprosté většině překážky do cesty této velmi zajímavé transportní lodi kladli ti, jež stáli na vrcholných patrech mocenské pyramidy v SSSR a jeho ozbrojených složek. Kosmos-1443 byl posledním kusem lodi TKS, který zamířil na orbitu v kompletním složení, tedy v kombinaci FGB + VA. Další zájem na provozování TKS nemělo jak politické vedení, tak vojáci. Nicméně druhá zmíněná entita přeci jen jistý potenciál v konceptu lodi viděla, nikoli však v původní sestavě. Generalita si uvědomila, že TKS je možné relativně jednoduše uzpůsobit pro plnění specifických úloh a zadání, která mohou přinést zajímavé výsledky. V první polovině osmdesátých let se tak začala rodit nová podoba lodí TKS, jež předurčila další směřování tohoto projektu a svým způsobem také předznamenala tvář ruské kosmonautiky tak, jak vypadala v osmdesátých a devadesátých letech a koneckonců také tak, jak ji známe dnes. Koncepce lodi TKS se ukázala být nadčasovou a až překvapivě flexibilní a její aplikace jsou dnes na
Vznikem a vývojem vesmíru se zabývá celá řada teorií a hypotéz. Některé jsou pavědecké a pseudovědecké, jiné náboženské a mytologické. Přestože lze bezesporu mezi oběma skupinami najít zajímavé myšlenky, dnes se budeme zabývat pouze teoriemi vědeckými. Respektive pouze jednou z nich, teorií velké třesku, nejúspěšnější kosmologickou teorií všech dob. Její nejnovější verzi možná znáte jako standardní kosmologický model nebo též model ΛCDM. Cesta k věrohodné teorii vzniku a vývoje našeho vesmíru byla ale velmi dlouhá a náročná. Od doby antických filosofů a prvních moderních vědců, přes posměch kosmologům ze strany astronomů a fyziků z jiných oborů až po velké úspěchy v posledních dekádách. Vydejte se na podivuhodnou pouť za poznáním naší vlastní historie.
Pokud máte transportní kosmickou loď, do níž vkládáte velké naděje a také velké peníze (vývoj lodi TKS stál podle údajů NPO Mašinostrojenija zhruba 424 milionů tehdejších rublů), je logické, že byste ji rádi otestovali při všech možných režimech letu a při všech myslitelných operacích, k nimž je určena. Ovšem vzhledem k tomu, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve vesmíru jaksi nenacházela žádná stanice OPS, nevypadalo to s TKS zrovna růžově. Nicméně po úspěšném letu Kosmosu-929 se v Chruničevu nacházely ještě čtyři kusy kompletních lodí TKS včetně návratových kabin a práce přes odpor shůry víceméně samospádem pokračovaly. A na přetřes přišla také otázka otestování připojení TKS k jinému tělesu. Zprvu bylo navrženo, aby se coby cílové těleso využil prázdný třetí stupeň rakety Proton-K, jež TKS vynášela. Bylo by imitováno sblížení, krom samotné stykovky – Proton neměl disponovat žádným stabilizačním systémem ani stykovacím zařízením. V Chruničevu také začali pracovat nad projektem makety stanice, která by byla určena výlučně pro tyto testy. Nakonec však konstruktéři usoudili, že maketa by byla příliš složitá a drahá. Odpověď na otázku stykovky nakonec našel vedoucí projektového
Zatímco stanice OPS svou rozporuplnou kariéru zakončily pouhými šesti starty s větší či menší úspěšností, další článek systému Almaz, transportní lodě TKS, mají za sebou o něco bohatší historii, která ještě není tak zcela u konce. Původně zamýšlené coby prostředek dopravy kosmonautů a nákladu na stanici a zpět na Zemi, lodě TKS během let prokázaly to, že jejich konstruktéři jim dali do vínku nevšední potenciál a flexibilitu. Díky ní kosmonautika zažila nevšední proměnu (ne)obyčejné transportní lodi v semipermanentní a permanentní součást různých orbitálních stanic, kdy by podobu TKS v daném stroji na první pohled hledal jen málokdo. Pokud bychom použili trochu divokou paralelu, je možné konstatovat, že s výjimkou tažného koně ruské kosmonautiky, kterým je nesmrtelný Sojuz a s jistou mírou imaginace také stanice typu DOS, je evoluce lodi TKS nejdéle používaným kosmickým aparátem pilotovaného kosmického programu. Letová historie jednotlivých částí lodi TKS se datuje od poloviny sedmdesátých let, tudíž pokud započítáme i letové testy, má tento výtvor Čelomějovy konstrukční kanceláře za sebou více než čtyři dekády provozu a zajímavých proměn…
V průběhu sedmdesátých let postupně převládl názor, že pro optické rozvědné orbitální systémy jsou lidé na jejich palubách nejen zbyteční, nýbrž je jejich přítomnost přímo kontraproduktivní. Krom hmotnosti potřeb pro zajištění přežití posádky byly například problematické i vibrace vznikající při pohybu kosmonautů interiérem a podobně. Postupně se zraky obou kosmických supervelmocí obracely k bezpilotním strojům. Pro Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kancelář CKBM byl konec sedmdesátých let obdobím velmi těžkých úderů, kdy byl CKBM odnímán jeden program za druhým. V červnu 1978 přišel úder z nejtěžších – příkazem z vyšších míst byl ukončen program pilotovaných stanic Almaz. Zrušení korunního klenotu ve šperkovnici CKBM se zdálo pro Čeloměje být smrtící ranou. Ovšem ještě před tímto rozhodnutím se začaly na kreslicích prknech v Reutovu rodit stroje, jež sice nesly se stanicemi OPS stejný název a mnoho dalších společných prvků, nicméně se zdály být východiskem ze svízelné situace, v níž se CKBM ocitlo.
Asi každý z nás má ve svém okolí známého či kolegu, na něhož dokonale platí úsloví o tom, že než takový spojenec, to raději deset nepřátel. Přesně v takovém rozpoložení se musel ocitnout Vladimir Čeloměj ve druhé polovině sedmdesátých let, kdykoli jeho myšlenky zabloudily ke Chruničevovu výrobnímu závodu. Vedení Chruničeva, byť nominálně spadalo do struktury CKBM, šlo až příliš ochotně na ruku konkurenční konstrukční kanceláří NPO Eněrgija. Svým způsobem šéfovi Chruničeva Viktoru Bugajskému nezbývalo nic jiného, než uposlechnout nařízení „shora“ a obětovat část svých kapacit ve prospěch programu Saljut, nicméně podle mnohých nekladl nijak výrazný odpor a opakovaně jednal za Čelomějovými zády. Od roku 1969 běžela v Chruničevu souběžně s Almazy také výroba civilních stanic typu DOS (Saljut) a jejich stavba Bugajského a jeho pracovníky velmi výrazně vytěžovala. Znamenalo to nejen skluzy ve výrobě stanic OPS, ale v neposlední řadě i velké časové manko v případě stavby a testování lodí TKS. Podle Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů z 19. ledna 1976 měla být loď TKS v roce 1977 otestována na oběžné dráze v bezpilotním režimu, na konci roku 1978 při letu s posádkou a na konci roku 1980 měl
V únoru 2016 přišla z USA senzační novina, která brzy zaplnila vědecké weby a další sdělovací prostředky. Observatoř LIGO v září 2015 pozorovala gravitační vlny. Přesně po sto letech od předpovědi Alberta Einsteina tak byly gravitační vlny přímo pozorovány, přestože nešlo o první důkaz jejich existence. Americkým pozorováním se uzavřela jedna dlouhá kapitola fyzikálního výzkumu, a co víc, otevřelo se nám nové okno do vesmíru, které umožní prozkoumání mnoha zajímavých jevů. O tom všem si povíme. Nejprve si ale řekněme něco o základních fyzikálních silách a historii výzkumu gravitace.
Obecnou mantrou poslední doby se (nejen) v kosmonautice stala znovupoužitelnost. Přestože první kosmickou lodí, jež byla od počátku koncipována k tomu, aby vozila opakovaně posádky na orbitální dráhu, byl americký raketoplán, teprve dnes se tomuto přístupu díky novým komunikačním kanálům a internetu dostává zasloužené pozornosti těm, kteří do kosmonautiky opět tento přístup zavádějí. V čele snah o mnohonásobnou použitelnost stojí dnes zcela poprávu společnost SpaceX. Jen skuteční fanoušci kosmonautiky však vědí, že tvrzení o raketoplánu coby první recyklovatelné kosmické lodi není tak zcela pravdivé. Již v šedesátých letech se objevil projekt kabiny, kterou by bylo možné opakovaně využít k letům s posádkou. Tento projekt se podařilo dotáhnout pouze do fáze testovacích bezpilotních letů, nicméně koncept byl potvrzen a prověřen. Vzhledem k zaměření tohoto seriálu se již vážení čtenáři jistě dovtípili, že řeč je o stroji z dílny Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kanceláře CKBM. Stroj s indexem 11Ф74 a poměrně nenápaditým názvem VA (Возвращаемый Аппарат – návratový aparát) byl rozhodně nevšedním kouskem techniky a v mnohých ohledech předběhl svou dobu…
Psal se 25. únor 1977 a úspěšná druhá expedice na třetí Almaz byla zpátky doma, o den později ji následovala i kapsle s exponovaným fotomateriálem. Ovšem tím neměla stanice svou službu ukončit. Na další návštěvu OPS-3/Saljutu 5 se připravovala další posádka kterou tvořili Anatolij Berezovoj a Michail Lisun. S jejich startem se počítalo někdy ve druhém až třetím čtvrtletí toho roku. Byl tady však jeden malý – nebo spíše velký – háček. Kosmonauti neměli na čem letět. Pro Saljut 5 se počítalo se třemi expedicemi a proto byly vyrobeny tři dedikované lodě Sojuz 7K-T. Ovšem neúspěch Sojuzu-23 znamenal, že všechny tři kusy již byly použity. Sojuzy zapojené do programu Almaz nesly jen velmi málo odlišných detailů oproti „běžným“ Sojuzům, přičemž nejvýraznějším bylo odklápění stožáru antény systému Igla dozadu těsně před připojením, což zabraňovalo střetu antény s prvky konstrukce stanice. Byl sice objednán další Sojuz, nicméně jeho příprava k převozu na Bajkonur zabrala poměrně dlouhou dobu. A tak, i když byly 5. března a 15. dubna provedeny motorické korekce, jež zvedly dráhu Almazu tak, aby mohla na palubu přijmout novou expedici, nejpozději na začátku léta už
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
