Štítek ‘historie’

MOL – špion, který se nekonal (14. díl)

Návrh evoluce MOL

Z historie dnes již víme, že vojenská orbitální stanice MOL se přes velmi pokročilou fázi rozpracování (a dokonce jeden testovací let s některými komponenty) zapsala do dějin kosmonautiky jako projekt, který nikdy neopustil startovní rampu. Přes všechny snahy a ne zcela malé finanční investice se okolnosti vlastně téměř nikdy nevyrovnaly do příznivé konstelace a MOL zůstal jen snem vojáků o vlastním dedikovaném kosmickém pracovišti a současně prostředku pro získání důležitých a hlavně aktuálních informací o protivníkovi (byť v tomto ohledu se nakonec vše vyřešilo s příchodem nových bezpilotních družic s přenosem obrazu v reálném čase). Stanice a její součásti nakonec zůstaly jen obrázky na rýsovacích prknech, hromadou šrotu a zmařenými nadějemi několika pilotů, kteří doufali, že se z její paluby budou dívat na svět tak, jak se zatím poštěstilo jen velmi úzké skupince smrtelníků. Přitom stačilo tak málo – více peněz a více politické vůle – aby se stanice MOL stala skutečností a svými výkony a možnostmi překonala i představy svých tvůrců z období, kdy koncept získával oficiální posvěcení. Příběh MOL totiž neměl končit pěti pilotovanými a několika bezpilotními lety. Mnozí v konceptu stanice viděli potenciál, jehož by byl hřích nevyužít…

MOL – špion, který se nekonal (13. díl)

Piloti MOL

Vleklé problémy s financováním a neustálé posuny termínů testovacích i operačních misí směrem doprava trápily program vojenské pilotované špionážní platformy MOL od samého počátku. Na jednu stranu je dost obtížně pochopitelné, proč pro USAF a potažmo vládu USA nebylo jednou z hlavních priorit získání pilotované pozorovatelny, jež by byla zcela nezávislá na počasí, geopolitických podmínkách (žádné starosti s povolením nebo naopak utajením přeletů různých zemí) a nezranitelné prostředky protivzdušné obrany. Na stranu druhou je faktem, že s tím, jak Spojené státy stále více zabředávaly do extrémně nákladného průšvihu ve Vietnamu a také s tím, jak se pomalu vylepšovala konkurence v podobě automatických špionážních družic, bylo velmi obtížné chronicky protahovaný a stále více se prodražující vývoj stanice ospravedlnit. Přesto vlastně až do náhlého ukončení programu poměrně mnoho participantů předpokládalo, že k zamýšleným letům jak bezpilotním, tak s posádkou nakonec dojde. Ne všichni však tento názor zastávali. Asi nejviditelnější skupinou programu (pokud se to tak, vzhledem k téměř naprostému utajení, dá říci) byli piloti. Ani oni nebyli jednotní v názoru na realizaci letů. Přesto si je autor naprosto jist, že každý z nich se nejednou zasnil a představoval si, jaké by to bylo, kdyby…

MOL – špion, který se nekonal (12. díl)

Stanice MOL v představách výtvarníka

Program vojenské orbitální stanice trpěl již od dob své prehistorie zvláštním rysem, který vypadal téměř jako prokletí. Neustále se nad ním totiž vznášela mračna různého charakteru. Zpočátku to byla neujasněnost koncepce, posléze dilema člověk/stroj a v okamžiku, kdy konečně získal své místo na slunci, byl program de facto od svého počátku nucen zvládat chronický nedostatek kyslíku (rozuměj: financí). Tato situace měla za následek neustálé sklouzávání termínů plánovaných letů směrem doprava a tento trend se nepodařilo zastavit až do hořkého konce celého dobrodružství jménem MOL. Zatímco ještě v červnu 1965 plány počítaly s prvním nepilotovaným startem do konce roku 1968, například v červnu 1967 už byl termín prvního startu posunut na duben 1970 s tím, že první pilotovaná mise měla být realizována až na konci téhož roku. Připomínalo to podivně obrácenou perspektivu, v jejímž rámci čím déle zainteresovaní běželi k cíli v podobě vynesení první stanice na orbitu, tím více se jim tento cíl vzdaloval. Krásně to vystihl „Bo“ Bobko, jeden z druhé skupiny pilotů MOL. Bobko si nakreslil graf, kde vynesl dvě linie. Tyto linie demonstrovaly, jak daleko je první plánovaný let od aktuálního data. Podle vzpomínek kolegy Hanka Hartsfielda se poté, co byl graf hotov, Bobko zadíval na bod, kde se obě linie protínaly a s hraným údivem v hlase pronesl: „No páni, my jsme startovali v roce 1929. O tom jsem vůbec nevěděl!“ Na vině zpožděním však nebyla jen příliš utažená šňůrka státního měšce…

MOL – špion, který se nekonal (11. díl)

Testovací kus Gemini-2

Stanice MOL neměla už od svého zrodu na růžích ustláno. Zpočátku lehce nejasná koncepce, balancování na hraně tehdejších technických možností v případě optického systému DORIAN, neustálé pochybnosti ohledně přítomnosti lidského elementu na palubě, neutuchající boj o dostatek financí – to všechno provázelo program od počátku až do hořkého konce. Navenek se ovšem zdálo, že díky některým faktorům nebude realizace tak zdlouhavá nebo obtížná, jak by se podle výše uvedeného dalo očekávat. Jedním z klíčových aspektů byla těsná spolupráce letectva s NASA. Obě organizace měly nejen spolupracovat v oblasti vývoje, ale také v oblasti sdílení hardwaru. V lednu 1965 vydali ministr obrany McNamara a administrátor NASA James Webb společné prohlášení, v němž se praví, že „bude zabráněno duplikování programů a pilotované mise realizované ministerstvem obrany nebo NASA budou v dohledné budoucnosti v maximální možné míře využívat kosmické lodě, nosiče a infrasktrukturu, která je již nyní k dispozici nebo je v současnosti aktivně vyvíjena.“ I v kontextu tohoto prohlášení nebylo překvapením, že se některé součásti civilního programu ocitly ve službách letectva. Jako nejvýznamnější příklad poslouží jistá kosmická loď, která nedlouho po svém letu měla změnit majitele…

MOL – špion, který se nekonal (10. díl)

Budova, v níž byly nalezeny skafandry projektu MOL

Pro pracovníka NASA Danna Oaklanda a manažera ochranné služby firmy Delaware North Parks and Resorts Henryho Butlera to měla být rutinní inspekce staré budovy. Společný bunkr startovních komplexů 5 a 6 byl už nějakou dobu využíván jako muzeum a ani jeden z dvojice si nemyslel, že by mohl skrývat nějaká překvapení. Bylo jaro roku 2005 a budova před nějakou dobou přešla ze správy NASA pod křídla firmy Delaware North Parks and Resorts – proto tady byli právě oni dva. Prohlídka probíhala bez většího vzrušení, ovšem jen do momentu, kdy oba muži stanuli před zamčenými dveřmi jedné z místností. Na tom by nebylo nic neobvyklého, nicméně po chvíli zkoušení Oakland a Butler zjistili, že k tomuto zámku nemají klíče. To bylo velmi podivné a tak jeden z dvojice vytáhl „master key“, tedy univerzální klíč, který by měl otevřít jakékoli dveře v této budově. Potemnělou místnost, ve které nefungovala světla, si oba muži prohlíželi za pomoci baterek. V jejich světle byly zřetelné poházené věci, mezi jinými pneumatika z raketoplánu, spousta drátů a dalšího elektrovybavení a také desítky krabic s filmy. Butler si vzpomněl, že během předávky objektu mezi NASA a Delaware North místní hasiči upozorňovali na jeden kamrlík, ve kterém je spousta skoro rozpadlých filmů, které představují požární riziko. Toto musel být právě onen kamrlík. Hasiči tehdy do místnosti jen nakoukli, proto jim unikl jeden podivný předmět, na který nyní Oakland s Butlerem narazili. Velká modrá bedna bez jakéhokoli označení okamžitě připoutala jejich pozornost. Opatrně otevřeli víko, na jehož vnitřní straně bylo ručně namalováno logo NASA a v údivu zírali na to, co se skrývalo uvnitř. Protože uvnitř byl kus velmi zajímavé historie. Přesněji řečeno – dva kusy…

Michael Collins (1930 – 2021)

Michael Collins

Člověku se velmi těžko hledají slova, když má psát vzpomínku na vskutku legendárního astronauta, navíc velmi zajímavého a milého člověka. Je však nevyhnutelným faktem, že mužů, kteří byli u největších momentů v dějinách kosmonautiky, nezadržitelně ubývá. Nezbývá, než se smířit s tím, že přijde den, kdy mezi námi už nebude žádný z nich. To nic neubírá na pocitu ztráty u Mika Collinse, který byl legendou velmi zvláštního duhu a jehož místo v historii bývá širokou veřejností zhusta opomíjeno. Mike totiž nebyl pouze výtečným pilotem, astronautem a účastníkem nejznámější mise v dějinách kosmonautiky, ale také všestranným mužem, jehož nezměnily úspěchy, sláva ani obdiv davů. Jeho typický úsměv, skromnost a lehká ironie ve vztahu k sobě samému byla osvěžujícím závanem v řadách mužů, jejichž společným jmeovatelem bylo povětšinou (byť opodstatněné) olbřímí ego.

MOL – špion, který se nekonal (9. díl)

Celkový vzhled stanice MOL

V původních záměrech vedení amerického letectva měla stanice, jež později vstoupila ve známost pod názvem MOL, sloužit zejména k ověření práceschopnosti člověka v neznámém prostředí mikrogravitace a stísněných prostor. Z původního, navenek bohulibého, záměru, se ovšem v průběhu času vyklubal projekt, jehož těžiště leželo v „černé“ sféře. MOL měl být zajisté stanicí, na jejíž palubě měly být prováděny experimenty ku prospěchu vědy a poznání, ovšem hlavní náplní práce posádky měla být obsluha optického špionážního komplexu. DORIAN, jak byla kódovým jménem tato optická soustava označována, byla na svou dobu velmi výkonným nástrojem s výborným rozlišením. Navíc, právě díky přítomnosti lidské posádky, mělo jít o velmi pružný systém, který dovoloval výběr cílů a předběžnou analýzu získaných dat téměř v reálném čase. Pro podrobné zkoumání pak měly být filmové pásy dovezeny na palubě návratové kabiny Gemini na Zem spolu s piloty. Na první pohled tento systém vypadal velmi důmyslně, nicméně ke své funkci vyžadoval neméně důmyslný hardware. Pokud by existoval nějaký druh alternativní reality, ve které by stanice dospěla do fáze realizace, naskytl by se případnému kolemjdoucímu, který by překonal bezpečnostní opatření na Vandenbergu (čímž by ovšem z principu přestal být pouhým kolemjdoucím) po spatření stanice samotné pohříchu fádní pohled. Přibližně osmnáct a půl metru dlouhý válec o průměru něco přes tři metry navenek nedával ničím najevo, jaké špičkové vybavení se skrývá uvnitř…

MOL – špion, který se nekonal (8. díl)

Stanice MOL v představách výtvarníka

Komplex MOL sestával ze dvou, nebo přesněji ze tří částí. Nejdůležitější a současně i nejsložitější byla samotná stanice. Druhou část celého systému tvořila transportní loď Gemini-B, která se při startu nacházela na špici sestavy a následně pak byla využita i pro návrat pilotů. Posledním dílkem do skládačky byla nosná raketa Titan-III. Zejména u Gemini a Titanu se snažilo vedení projektu využít co nejvíce komponentů a konstrukčních celků tak, aby bylo možné ušetřit maximum finančních prostředků a tím pádem i obrazně řečeno vykrmovat Otesánka, kterým byla stanice samotná. V žádném případě však nelze říci, že nosič a transportní loď byly kopiemi běžně používaných strojů, pro zamýšlený start na polární dráhu bylo nutné raketu podstatně upravit a významných změn doznaly i některé části lodě Gemini. Ale pojďme na to pěkně popořádku. Začneme nosnou raketou. Původní plány počítaly s Titanem-IIIC. Ovšem tento název byl jednou z mnoha věcí, které bylo třeba stran nosiče změnit. Podle dobových dokumentů se totiž už na začátku léta 1965 s tímto strojem u misí startujících z Vandenbergu nepočítalo. Než však vážený čtenář začne autora kamenovat za zavádějící informace v předchozích dílech seriálu, nechť je ujištěn, že stran nosiče mělo vše „zůstat v rodině“…

MOL – špion, který se nekonal (7. díl)

Maketa MOL určená pro testování v větrném tunelu

Původní záměr tvůrců programu MOL byl velmi ambiciozní. Stanice měla hostit naráz čtyři osoby s tím, že by se posádky střídaly zhruba ve třicetidenních turnusech. To byl na svou dobu extrémně odvážný koncept. Vyžadoval by totiž ovládnutí složitého umění setkávání těles na oběžné dráze a jejich spojování. A nemělo se jednat pouze o pilotované stroje, ale také o bezpilotní zásobovací lodě, což bylo ještě o stupínek složitější (připomeňme, že první spojení dvou bezpilotních těles se podařilo Sovětům v říjnu 1967 a dodnes je tento úspěch hoden smeknutí pokrývky hlavy). Jenže, jak už to bývá, člověk míní, okolnosti mění. Program nezískal hned na startu financování pro tuto velkolepou vizi. Namísto toho měl být minimálně zpočátku realizován velmi osekaný program, v němž figurovaly jednorázové stroje, které měly hostit jednu dvoučlennou posádku na měsíc a po odletu svých obyvatel měly být opuštěné stanice doslova „zahozeny“ do atmosféry. I tak se mělo jednat o pokrokovou technologii, od které si Američané slibovali náskok v případě vypuknutí delší geopolitické krize. Podoba stanice i lodě, která měla sloužit pro transport pilotů, se zpočátku často měnila, nicméně v létě 1967 už byl základní design všech klíčových prvků komplexu MOL víceméně hotov. Paradoxně na část těchto prvků měla vliv jistá událost, která se programu jako takového vůbec netýkala. A nebyl to jediný výmol na cestě ke vzniku této špionážní stanice…

MOL – špion, který se nekonal (6. díl)

Start stanice MOL v představách výtvarníka

Když se v první polovině šedesátých let objevila první inkarnace pozdějšího programu MOL, počítalo se s tím, že bude startovat z Cape Kennedy na dráhu ve výšce zhruba 300-350 km a se sklonem přibližně 30° vůči rovníku. Pro obecné experimenty, sběr základních dat o reakci lidského organismu na dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci a omezené příležitosti k fotografování zemského povrchu tato dráha dostačovala. Ovšem s tím, jak se postupně posouvalo těžiště zamýšlených aktivit MOL stále více do „černé (rozuměj výzvědné a proto tajné)“ oblasti, nastal v tomto ohledu poměrně závažný problém. Pakliže by mise probíhaly na původně plánovaných drahách, byl by celý projekt vlastně k ničemu. Území, které politické špičky USA a vedení NRO zajímalo, leželo mnohem více na sever. Hranice Sovětského svazu měly svůj nejjižnější bod kousek nad 42° severní šířky. K tomu, aby bylo možné získat skutečně užitečná data stran dění na území největšího protivníka, by byla nejvhodnější polární dráha – tedy taková, která má sklon co nejblíže k 90° vzhledem k rovníku. Tato dráha by umožňovala sledovat de facto území celé planety. Byl tady ovšem malý háček: z Kennedyho mysu se na polární dráhu dostávalo (a dosud dostává) poměrně komplikovaně. Pokud by raketa startovala na polární dráhu směrem k severu, v úvodní fázi letu by její dráha vedla nad hustě obydleným východním pobřežím USA. Při jižním azimutu by pro změnu přelétala jižní Floridu. Existovalo sice jedno řešení, technicky však nebylo příliš schůdné…