MOL byl poměrně zvláštním druhem programu. Navenek se mělo jednat o laboratoř, která bude zkoumat možnosti práce člověka v podmínkách beztížného stavu. To byla tvář, kterou program ukazoval veřejnosti. Ve skutečnosti se postupně stala téměř výhradním důvodem jeho existence optická špionáž prostřednictvím velkého teleskopu. Piloti měli fungovat jako operátoři, kteří budou schopni v reálném čase vyhodnocovat prioritu snímaných cílů a alespoň nahrubo interpretovat získaná data tak, aby byla okamžitě k dispozici vojenskému velení. Původně měl program evolvovat do stanice, která by byla schopna hostit čtyřčlenné posádky v několika směnách, nicméně z důvodů, o nichž bude řeč posléze, se nakonec rozvoj programu zastavil u základního typu stanice. Po několika bezpilotních startech (přičemž jejich počet se v průběhu času měnil) mělo následovat pět pilotovaných misí. Vzhledem k tomu, že posádky byly dvoučlenné, není třeba vysokou matematiku k tomu, aby se vážený čtenář dovtípil, že osm pilotů vybraných na podzim 1965 nebude stačit, pokud nemají být mezi lety významné prostoje. Tohoto faktu si samozřejmě bylo vědomo i vedení USAF a programové kanceláře MOL, proto ještě předtím, než byla zveřejněna jména pilotů první skupiny, začal výběr skupiny druhé. Také v jejích řadách se ocitli piloti náležející nikoli pouze k US Air Force…

Čerstvá krev a tragédie

Na rozdíl od první skupiny pilotů MOL neprobíhal tentokrát výběr utajeně. Mnoho potenciálních kandidátů u předchozího výběru naštvala zejména jeho první fáze, kdy Chuck Yeager a jeho lidé prováděli selekci stylem „o nás bez nás“, aniž by vybraní i zavržení jedinci tušili, že vůbec v nějakém programu figurují. Někteří piloti měli Yeagerovi za zlé, že byli opomenuti jednoduše proto, že si v době výběru doplňovali akademické vzdělání na různých univerzitách. Druhé kolo se rozběhlo bezprostředně poté, co byla vybrána osmička prvních pilotů. Tentokrát však prvotní selekce probíhala „veřejně“ (tedy minimálně frekventanti a absolventi ARPS věděli, že výběr probíhá) a pro zařazení byla nutná přihláška dotyčného. Mělo to ovšem malý háček.

Přibližně ve stejné době vyhlásila NASA, že bude nabírat další členy svého oddílu astronautů. Na obzoru se rýsoval velkorysý program Apollo Applications, pro který bylo třeba nabrat poměrně početnou skupinu jedinců, kteří by doplnili stávající kádr oddílu. Piloti USAF a frekventanti ARPS tedy stáli před nelehkou volbou. Mohli zkusit štěstí ve výběru pro NASA, kde ovšem byly vzhledem k očekávanému počtu přihlášek a finalistů šance nižší než u výběru MOL. Druhou možností bylo přihlásit se do výběru pro MOL. Už v té době ovšem projekt stál na lehce nejistých nohách a vybraní piloti neměli zdaleka jisté, že se dočkají svých misí. Třetí, šalamounskou, možností bylo podat přihlášky dvě – jak do výběru NASA tak do výběru pro MOL.

Tato třetí varianta by se na první pohled mohla zdát ideálním řešením. Pokud by daný uchazeč neuspěl u jednoho výběru, stále ještě zbývala druhá alternativa. Problém spočíval v tom, že veškeré přihlášky z řad letectva i z ARPS nejprve procházely screeningem v rámci USAF a, aniž to dotyční tušili, velení u oněch „šalamounských“ přihlášek arbitrárně rozhodlo, do kterého programu bude přihláška poslána. Nakonec tedy stejně každý podával de facto přihlášku buď do MOL, nebo do NASA. Žádná přihláška nebyla současně poslána do obou programů, jak někteří optimisté doufali.

Našli se však i takoví, kteří tušili, co USAF zamýšlí. Například Stu Roosa a Charlie Duke přesvědčovali svého kolegu a kamaráda Hanka Hartsfielda, aby nepodával přihlášky do obou programů, jinak ho USAF pošle bez ptaní do programu MOL. Hartsfield a mnoho dalších se rozhodli vsadit na jistotu a přeci jen poslat přihlášky dvě. Úřední šimlík měl tehdy žně…

Selekce kandidátů pro druhou skupinu MOL byla kopií procesu, kterým prošla první skupina. Do programu MOL se nakonec dostalo více než 500 přihlášek (a nejednalo se pouze o piloty ARPS), přičemž po prvotním sítu byla k vedení USAF postoupena stovka osobních složek. Po dalším třídění kandidátů a „dlaňovém testu“ v Houstonu, jenž byl popsán v předchozím díle seriálu, bylo vybráno pětadvacet pilotů, kteří prošli do dalšího kola. Následoval „pekelný týden“ na AFB Brooks, kde byly skupinky pilotů v průběhu ledna a února 1966 podrobeni lékařským a psychologickým testům. Na konci týdne byli kandidáti dané skupiny podrobeni zvídavým dotazům výběrové komise. Do finálového kola se překvapivě dostali i někteří piloti, kteří za sebou neměli ARPS, ti ovšem vybráni nebyli. Nicméně po návratu k mateřským útvarům je čekal rozkaz o přeložení na Edwards a ke studiu v ARPS, přičemž s těmito muži se počítalo pro další výběr do programu.

Druhá skupina pilotů MOL: (zleva) Overmyer, Hartsfield, Crippen, Bobko, Fullerton
Zdroj: commons.wikimedia.org

Všichni členové druhé skupiny však pohříchu absolventy ARPS byli a jejich jména byla veřejně oznámena 17. června 1966. Pětici nových mužů pro MOL tvořili Karol J. „Bo“ Bobko, C. Gordon „Gordo“ Fullerton a Henry W. „Hank“ Hartsfield Jr. z řad USAF; Robert L. „Crip“ Crippen z US Navy a Robert F. Overmyer, jehož mateřskou složkou byla námořní pěchota. Pro jejich veřejnou prezentaci byla zvolena stejná taktika jako u první skupiny – tedy páteční odpoledne. Tento přístup zabral dokonale, zatímco jejich předchůdcům se dostalo alespoň noticky na jedenácté straně New York Times, jména nových pilotů MOL si už nevysloužila žádnou pozornost veřejnosti.

Druhá skupina pilotů MOL byla velmi úspěšná nejen ohledně vojenské kariéry, ale na rozdíl od ostatních skupin pilotů MOL byla specifická tím, že všichni členové se později podívali do vesmíru na palubě raketoplánů. Bob Crippen dokonce figuroval spolu s Johnem Youngem jako člen vůbec první mise tohoto stroje, která bývá často – a zcela oprávněně – považována za nejodvážnější testovací let v dějinách.

Nicméně, stejně jako u první skupiny, také nyní musel výcvik ještě malou chvíli počkat. Bylo nutné, aby všichni získali prověrku pro nejvyšší utajení, aby mohli pracovat s technologiemi, z nichž některé jsou utajovány dodnes. Tato fáze trvala přibližně tři měsíce a až na podzim se pětice nováčků přidala k „sedmi statečným“, jak se první skupina bez Mika Adamse přejmenovala, do kalifornského El Segundo, kde sídlila programová kancelář MOL.

Třetí skupina pilotů MOL: (zleva) Herres, Lawrence, Peterson, Abrahamson
Zdroj: commons.wikimedia.org

Nad oddílem pilotů MOL se načas zavřela voda, nicméně v květnu 1967 její hladinu rozčeřilo zasedání výběrové komise, která měla za úkol doplnit řady oddílu o poslední skupinu kandidátů. Tentokrát nebylo třeba žádných testů na AFB Brooks, komise jednoduše vzala složky osmi mužů, kteří se minule dostali do finále a nebyli vybráni. Z oněch osmi byli nakonec určeni čtyři piloti, kteří byli veřejnosti představeni 30. června (opět v pátek odpoledne). Kádr pilotů MOL doplnili James A. Abrahamson, Robert T. Herres, Donald H. Peterson a Robert H. Lawrence Jr., všichni příslušníci USAF.

Pakliže odpovědní činitelé doufali, že se podaří i tentokrát udržet zájem veřejnosti na uzdě pozdní tiskovkou, na kterou byla pozvána jen hrstka novinářů, realita jim nebyla nakloněna. Mezi čtveřicí pilotů byl totiž jeden, jehož osoba se stala malou senzací. Major Lawrence byl totiž černoch a stal se prvním člověkem tmavé pleti v historii, který byl vybrán do kosmického programu. Pro tisk to znamenalo žně a zprávy o třetí skupině pilotů pro MOL tak vzbudily nejvíce pozornosti ze všech tří skupin.

Důvody toho, že volba padla na něj, však byly více než pádné. Robert Lawrence byl totiž exemplární příklad toho, kam lze dojít s velkou dávkou talentu a pracovitosti. Už ve dvaceti letech získal bakalářský titul v oboru chemie. Ve svém vzdělávání pokračoval i poté, co vstoupil do řad USAF a v roce 1965 obhájil doktorát v oboru fyzikální chemie. K tomu můžeme připočíst dva a půl tisíce nalétaných hodin a obraz úctyhodné osobnosti začíná dostávat jasné obrysy.

Oficiální portrét Roberta H. Lawrence Jr.
Zdroj: nasa.gov (kredit: USAF)

Lawrence byl tak jedním z mála lidí s vyšším akademickým titulem, kteří byli ve své době členy oddílů pro lety do vesmíru a v rámci oddílu MOL byl dokonce jediným. V té době poměrně vzácná kombinace špičkového pilota a vědce v jedné osobě byla podle mnohých přesně tím pravým pro mise na stanici MOL a pro kosmický program obecně. Lze se opodstatněně domnívat, že před Lawrencem byla dlouhá a význačná kariéra. Bohužel, osud je někdy velmi krutý.

8. prosince 1967, pouhého půl roku po uvedení do řad pilotů MOL, Lawrence usedl na základně Edwards do zadního kokpitu dvoumístného Lockheedu F-104D. Onen den měl coby instruktor zasvěcovat dalšího pilota do jemných nuancí přistávání s velkým úhlem klesání a motorem na volnoběh, což mělo simulovat přistávací manévr raketoplánu X-15. Tím dalším pilotem byl major Harvey Royer, novopečený šéf letových operací ARPS.

Profil letu velel vystoupat do výšky sedmi a půl kilometrů, stáhnout otáčky motoru na volnoběh a pak s úhlem klesání 25° a rychlostí 530 km/h zamířit k přistávací dráze. Během náročného přiblížení byl vysunut podvozek, plné klapky a brzdicí štíty. V této konfiguraci musel pilot pracovat rychle, přesně a neomylně, sebemenší chyba mohla v mžiku skončit úhledným kráterem u ranveje. Těsně před dosednutím pilot zvýšil tah motoru na maximál, „učesal“ letoun (zatáhl podvozek, brzdicí štíty a vztlakové klapky) a zahájil stoupání k dalšímu kolečku.

Royer pod Lawrencovým dohledem provedl minimálně jedno úspěšné přiblížení, ovšem pak se do precizní choreografie vloudila chybička. Těžko říci, zda za ní stál špatný rozpočet, chvilkové rozptýlení nebo nepatrné Royerovo zaváhání, následky však byly fatální. Letoun během dalšího přiblížení nepodrovnal a jeho trajektorie se protnula s přistávací dráhou zhruba 670 metrů od jejího prahu. Podvozek okamžitě zkolaboval, překryt kabiny se při nárazu roztříštil a spodek trupu zachvátily plameny. Letoun drhnul asi 70 metrů po dráze a znovu se odrazil do vzduchu. Vrak definitivně dosedl na zem 550 metrů od bodu prvního kontaktu s dráhou. Pak se začal stáčet doleva a převracet se kolem podélné osy. Po opuštění dráhy se stroj začal definitivně rozpadat.

Oba piloti se během tohoto dramatického děje katapultovali. Royer měl štěstí a jeho sedadlo opustilo letoun víceméně směrem vzhůru. Harvey Royer vyvázl s těžkými zraněními, nicméně živ. Lawrence takové štěstí neměl. Katapultovací sekvence v F-104D (a de facto v každém dvoumístném proudovém stroji) byla nastavena tak, aby iniciaci předního a zadního sedadla dělil zlomek sekundy. Prodleva je nutná proto, aby se zabránilo kontaktu obou katapultážních křesel. Pro Boba byl tento zlomek sekundy rozhodujícím faktorem na váhách mezi životem a smrtí. Jeho katapultáž proběhla v okamžiku, kdy se letoun už převrátil na bok a sedadlo i s Bobem místo do vzduchu zamířilo k zemi. Pozemská pouť výjimečně nadaného a přitom skromného Roberta Lawrence skončila zhruba 20 metrů od doutnajícího vraku letadla.

Pro všechny kolegy byla smrt Lawrence šokem. Na smutek ale nebylo moc času, navíc v komunitě zkušebních pilotů byla smrt velmi častým hostem a každý z oněch odvážných mužů počítal s tím, že se v libovolný den nemusí vrátit domů on nebo kterýkoli z jeho kolegů. A život prostě musel běžet dál. Před zbylými členy oddílu stál velmi těžký úkol – úspěšně projít výcvikem pro mise za hranice atmosféry

Výcvik pilotů MOL byl rozvržen do čtyř fází. V první fázi, tzv. indoktrinaci, probíhalo jakési základní „zasvěcení“ u kontraktorů a pilotům se dostalo také instruktáží a tréninkových seancí od NASA. Délka této fáze činila přibližně dva měsíce. Fáze II probíhala na Edwards v ARPS, kde piloti podrobně probírali systémy MOL, prováděli udržovací lety a také využívali simulátor T-27.

Tento simulátor vyvinula Link Division, General Precision, Inc., tedy matador v oboru leteckých simulátorů. Na svou dobu poměrně pokročilý stroj v hodnotě 5,5 milionu tehdejších dolarů dorazil do ARPS po částech počínaje říjnem 1964 a po sestavení byl v prosinci 1965 předán vedení ARPS. Základem patnáctitunového „macíka“ byla platforma s možností natáčení ve všech osách, která byla doplněna projekčním systémem a výkonnou audiosoustavou, díky čemuž simulátor umožňoval pilotům zažít pohyby, výhled a zvuky jako při skutečném vzletu, setkávacím manévru a spojení s jiným tělesem na orbitální dráze.

Druhá fáze trvala pro každou skupinu oddílu MOL jinou dobu; první skupina fází II prošla mezi únorem a srpnem 1966, druhá skupina mezi lednem a květnem 1967 a třetí skupině už stačily pouhé dva měsíce mezi říjnem a prosincem 1967. Právě během této výcvikové periody zahynul Robert Lawrence.

Fáze III byla nejdelším obdobím výcviku. Měla pro každého z pilotů trvat až do doby, než byl jmenován do posádky pro konkrétní misi. Během tohoto období se piloti zdokonalovali ve znalostech a návycích, které si osvojili během prvních dvou fází. Po vzoru oddílu astronautů NASA byla každému také přidělena specifická technická oblast programu, na kterou se měl dotyčný zaměřit a stát se tak mentorem pro své kolegy a jakýmsi styčným důstojníkem mezi příslušnými kontraktory a uživateli daného systému, tedy ostatními piloty.

Krom výše zmíněných aktivit piloti procházeli i výcvikem na centrifuze v Johnsville (na téže centrifuze cvičili i astronauti NASA), do tajů beztížného stavu byli zasvěcováni na palubě „Blicí komety“ C-135. Na statických procedurálních simulátorech se piloti zdokonalovali v ovládání jednotlivých systémů laboratoře i kabiny Gemini, tzv. „abort trainer“ byl využíván pro nácviky nouzového přerušení letu. Dalším dílkem skládačky byl Flotation-Egress Trainer, tedy simulátor, na němž se piloti připravovali na přistání na vodní hladinu a také na případ, kdy by bylo nutné rychle opustit potápějící se kabinu.

Stranou nezůstal ani výcvik pro možné přistání v nehostinné oblasti. Piloti si užili výcvik přežití v džungli, v poušti i na moři. Nebyla při něm nouze o adrenalinové momenty. Například při nácviku přežití na moři piloti zjistili, že záchranné čluny, do kterých se s velkým úsilím vsoukali, jsou na několika místech záměrně propíchnuté. Cílem tohoto cvičení bylo, aby se naučili aplikovat speciální svorky na místa úniku, ovšem v momentě, kdy se nacházíte na širé vodní pláni zátoky u základny Homestead na Floridě a kolem vás se to hemží žraloky, nabude takové cvičení na realističnosti a hladina adrenalinu příslušně stoupne.

Výcvik na podvodním simulátoru
Zdroj: nro.gov

V době, kdy piloti procházeli výcvikem, v NASA proběhla malá revoluce co týče nácviků EVA. Ukázalo se, že ideálním způsobem, jak simulovat práci v beztížném stavu (a nemuselo se jednat pouze o výstupy do volného prostoru), je nácvik pod vodou. Tuto zkušenost samozřejmě využili také piloti programu MOL. Vedení výcviku dohlédlo na to, aby všichni členové oddílu byli držiteli potápěčské licence. Někteří ji měli již z dřívějška a ti, kteří licencí neoplývali, dostali jednoznačný a velmi „povzbudivý“ rozkaz od velitele systémové programové kanceláře generála Josepha Bleymaiera: „Ok, tak si vyberte školu a udělejte si licenci, abych to měl ve vašich záznamech, takže kdyby se vám něco stalo, nebyl bych za to odpovědný coby ten, co vás cvičí.“ Volba pilotů padla na námořní potápěčskou školu v Key West na Floridě. Tamní instruktoři poskytli pilotům perfektní výcvik, byť si v rámci rivality příslušníky USAF malinko „vychutnávali“. Nicméně licenci získali všichni. Poté, co se všichni piloti stali certifikovanými potápěči, mohl začít výcvik na podvodním simulátoru firmy General Electric, který byl zakotven u pobřeží Panenských ostrovů.

Piloty bylo také nutné zasvětit do tajů interpretace snímků. Tohoto úkolu se ujalo National Photographic Interpretation Center ve Washingtonu D.C. První várka pilotů do této pobočky CIA zamířila na dvoudenní seznamovací kurz v červenci 1967. Třetí skupině pilotů MOL se pak o rok později dostalo dokonce dvoutýdenního školení.

Krom výše zmíněných aktivit ovšem piloti MOL participovali i na některých testech pro NASA. Například Truly, Neubeck a Taylor se zúčastnili programu simulací, během nichž trojčlenné posádky pobývala týden v simulátoru velitelského modulu Apolla. Těchto simulací se krom astronautů NASA a pilotů MOL účastnili také testpiloti z Edwards.

Jak vidno, muži z oddílu MOL měli o zábavu postaráno. Jejich výcvik byl extrémně náročný, na druhou stranu ale také extrémně zajímavý. Během něj se dostali k informacím, které jsou dodnes utajovány a navštívili místa, kam se normální smrtelník bez hromady prověrek a oprávnění nemá absolutně šanci dostat. Ale byť se navenek o MOL mluvilo jako o laboratoři s nevinným posláním, tato zástěrka neměla dlouhého trvání…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:MOL_patch_from_NRO.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:MOL_Astronaut_Group_2.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Manned_Orbiting_Laboratory_Astronaut_Group_3.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/lawrence_usaf_portrait.jpg (kredit: USAF)
https://www.nro.gov/Portals/65/images/P83.jpg