Štítek ‘Sága jménem Saljut’

Sága jménem Saljut – 20. díl

27. června 2017 110 Komentářů »
Saljut 7

S odletem Leonida Kizima a Vladimira Solovjova stanice Saljut 7 osaměla. S připojeným Kosmosem-1686 vykružovala orbit za orbitem a čekala na svůj další osud. Mezitím na Zemi probíhalo velké rozhodování. Bylo evidentní, že k dlouhodobým expedicím už Saljut není způsobilý, navíc tady byla nová stanice Mir. Nemělo příliš smysl držet obě stanice na oběžné dráze. Zprvu tak převládal názor, že by bylo bývalo nejlepší poslat Saljut/Kosmos co nejdříve do atmosféry. Ovšem byl tady i druhý názor: možná by nebylo od věci přizvednout Saljut pomocí motorů Kosmosu na vysokou dráhu a učit se na neobydlené stanici, jak vlastně tak komplexní stroj ve vesmíru stárne. Nesmělé pokusy na toto téma už byly vykonány se Saljutem 4 a Saljutem 6, ovšem Saljut 7 se pomalu blížil dlouhověkosti svého předchůdce a vidina možnosti detailního sledování postupné degradace systémů stanice po dobu dejme tomu dvojnásobně delší oproti Saljutu 6 byla velmi lákavá. Nakonec právě tento názor převážil a na Saljut čekal nový život – život pokusného objektu, který napoví svým tvůrcům, jak připravovat budoucí kosmické stroje tak, aby byla co nejdéle zachována jejich funkčnost. Realita však nakonec, jak už to bývá, revidovala velké plány zainteresovaných…

Rubrika Historie Štítky: , , , ,

Sága jménem Saljut – 19. díl

20. června 2017 57 Komentářů »
Základní modul stanice Mir

20. února 1986 krátce před půl třetí ráno místního času se nad Bajkonurem rozzářila obloha a ozval se hromový rachot. Ze startovní rampy 200L se právě zvedal Proton-K, pod jehož aerodynamickým krytem na špici se skrýval dlouho očekávaný stroj – základní blok stanice nové generace. Základní blok nesl tovární označení 17КS №12701 a mezi svými tvůrci byl znám také jako DOS-7. Nosič opět fungoval bezvadně a po navedení na předběžný orbit dostal onen stroj název, jež se stane legendou – „Mir“. Tentokrát neměl být DOS-7 monolitní stanicí, jeho koncepce byla modulární a předpokládala v průběhu několika let připojení dalších pěti modulů, jež měly nebývale rozšířit možnosti výzkumu a pozorování zemského povrchu, mikrogravitace, prostředí nízkého orbitu, vesmírných těles a dalších oblastí zájmu vědců a výzkumníků. Osud stanice Mir by vydal na velmi tlustou knihu (a koneckonců vícero velmi tlustých knih na téma Mir už spatřilo světlo světa), ovšem náš seriál je zaměřen čistě na program Saljut a Mirem se zabývat nebude. Čtenáři si však zajisté mohou klást otázku, proč je zde Mir zmiňován a jak vypuštění základního bloku souvisí s programem Saljut. Pravda, stejně jako Saljuty, i základní blok a další bloky Miru vznikaly v konstrukční kanceláři KB Saljut. Ovšem Mir měl alespoň ze začátku své kosmické pouti společného se Saljuty mnohem více…

Rubrika Historie Štítky: , , , , , ,

Sága jménem Saljut – 18. díl

13. června 2017 43 Komentářů »
Saljut 7 s připojeným Sojuzem T-14

Problémy Saljutu 7 narušily plánované práce nejen z hlediska časového plánu. Pomyslný „klacek do špic“ zasáhnul i personální sestavy posádek. Původně měla čtvrtou expedici na Saljut tvořit trojice Vasjutin-Savinych-Volkov. Ovšem poté, co byl Savinych přeřazen do posádky, jež měla stanici zachránit, vyvstala otázka, kdo tuto záchranářskou posádku vystřídá. Nejjednodušším řešením se jevilo částečně zachovat původně plánované posádky, ovšem na místa palubních inženýrů měli usednout kosmonauti-specialisté z oddílu NPO Eněrgija, kteří měli za úkol posoudit dopad poruch na systémy stanice přímo „in situ“. Od března 1985 se tak začaly připravovat tři posádky. Vladimira Vasjutina a Alexandra Volkova, kteří měli původně tvořit dvě třetiny hlavní posádky čtvrté expedice, doplnil zkušený harcovník Georgij Grečko. Záložní posádka pak sestávala z původní dvojice Alexandr Viktorenko a Jevgenij Salej. Původního palubního inženýra Alexandra Alexandrova v posádce vystřídal Gennadij Strekalov. Rezervní posádku tvořila trojice Anatolij Solovjov, Alexandr Serebrov a Nikolaj Moskalenko. Jakmile se podařilo Saljut přivést zpět k životu, byly plány na další využití stanice potvrzeny: ke stanici se vydají Vasjutin, Grečko a Volkov. Poté, co Grečko posoudí stav stanice a shledá jej vyhovujícím, odletí domů spolu s Vladimirem Džanibekovem, jehož pobyt ve vesmíru byl medicínskou komisí omezen zhruba na sto dní. Poprvé v historii tak mělo dojít k částečnému střídání posádky. Na stanici pak zůstane trojice mužů, kteří měli prapůvodně tvořit čtvrtou expedici. Označení jejich mise bude „EO 4-2″.

Rubrika Historie Štítky: , , , ,

Sága jménem Saljut – 17. díl

6. června 2017 56 Komentářů »
Saljut 7

Na konci roku 1984 měla stanice Saljut 7 za sebou tři dlouhodobé expedice, jež bylo možné považovat za jednoznačně úspěšné. Přes dílčí problémy se kosmonautům dařilo setrvávat na orbitu vždy nepřetržitě několik měsíců a během této doby vykonávat krom experimentů také mnohdy náročnou údržbu různých systémů. Také pro rok 1985 byl u stanice naplánován poměrně živý provoz. Dorazit měl vojenský modul TKS-M s teleskopem „Pion-K“, který měla využívat čtvrtá dlouhodobá expedice s předběžným datem startu v polovině května. Pro tento úkol byly složeny tři posádky, přičemž tým ve složení Vasjutin/Savinych/Volkov měl být posádkou hlavní. Na orbitu jim měla na počátku listopadu dělat dva týdny společnost návštěvnická posádka složená čistě ze zástupkyň něžného pohlaví. Její velitelkou měla být zkušená Světlana Savickaja, s ní měly k Saljutu letět Jekatěrina Ivanova a Jelena Dobrokvašina. V prosinci měla stálou posádku vystřídat dvoučlenná pátá dlouhodobá expedice, jež měla práce na Saljutu 7 završit. Stanice měla být využívána ještě v době, kdy bylo v plánu na orbit vyslat základní blok její nástupkyně – modulární stanice Mir. Ovšem pak přišel 11. únor 1985…

Rubrika Historie Štítky: , , , , ,

Sága jménem Saljut – 16. díl

30. května 2017 59 Komentářů »
Oleg Jurijevič Aťkov

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se prostřednictvím Saljutu 6 Sovětský svaz dostal do vedení ohledně času stráveného kosmonauty na orbitu. Ve stejném duchu měl pokračovat také Saljut 7. Po nutných improvizacích, jež si v roce 1983 vyžádaly havárie a neúspěchy, doufali příslušní činitelé, že se třetí dlouhodobé expedici podaří prolomit rekord ustanovený první expedicí. Ovšem problematiku dlouhodobého pobytu ve vesmíru nebylo dobré podceňovat, nikdo netušil, zda existuje nějaká hranice, za kterou už není radno jít. Změny, jež byly pozorovány po návratu kosmonautů z dlouhodobých expedic na Zem, byly občas znepokojující – snížení kapacity kardiovaskulárního systému, rapidní úbytek vápníku v kostech nebo třeba výrazné oslabení některých svalových skupin. Pro sledování těchto změn v reálném čase by bylo bývalo výhodné mít přímo na palubě lékaře, který by mohl stav sebe i svých kolegů pečlivě monitorovat a v případě problému zasáhnout a ukončit misi. Vzhledem k tomu, že v užívání byl již prověřený a spolehlivý trojmístný Sojuz řady „T“, nebylo nic snazšího, než jedno křeslo obsadit lékařem. V srpnu 1982 zahájil všeobecný kosmonautický výcvik kardiolog Oleg Aťkov. V létě roku 1983 začal trénovat coby člen hlavní posádky třetí dlouhodobé expedice na Saljut 7. Cesta pro rekord se zdála být volná…

Rubrika Historie Štítky: , , , , ,

Sága jménem Saljut – 15. díl

23. května 2017 16 Komentářů »
Saljut 7 s Kosmosem-1443

2. března 1983 odstartoval z rampy 200L kosmodromu Bajkonur Proton-K, na jehož špici se nacházela další z těžkých zásobovacích a transportních lodí TKS – pohrobka programu Almaz. Pod označením Kosmos-1443 měla loď strávit ve vesmíru téměř půl roku, z toho většinu doby připojena k orbitální stanici Saljut 7. Když se 10. března odpoledne Kosmos-1443 skutečně ke stanici připojil, na orbitu se nacházel skutečně impozantní komplex, podobný tomu, který tvořila předchozí stanice Saljut 6 spolu s Kosmosem-1267, a který zaniknul předešlý rok. Hmotnost komplexu necelých 40 tun a délka kolem 32 metrů vzbuzovaly úctu. Na Saljut přivezla loď TKS mimo jiné přes 3 tuny zásob a vybavení, mezi jiným i kontejnery s přídavnými slunečními panely, jež měly být namontovány v průběhu další expedice. Pro snazší vykládku zásob byly dokonce v interiéru TKS jakési „přepravní vozíky“, pomocí kterých měl být náklad přemisťován k průlezu do stanice. Loď byla připojena k přednímu stykovacímu uzlu, což znamenalo, že nemohlo být přečerpáváno palivo do nádrží stanice, nicméně elektrické rozvody propojeny byly a tak mohly panely TKS dodávat na stanici přibližně 3,5 kW elektrické energie. Současně také TKS fungovala jako tahač – za pomoci jejích motorů mohla být upravována dráha komplexu a tím bylo možné ušetřit pohonné látky Saljutu. 5. dubna onen kosmický tahač skutečně dráhu komplexu snížil o několik desítek kilometrů. Ke stanici se totiž měla vydat druhá dlouhodobá posádka. Ovšem právě u této posádky mělo zafungovat Murphyho pravidlo, jež zní: „Všechno je vždycky jinak…“

Rubrika Historie Štítky: , , , , ,

Sága jménem Saljut – 14. díl

16. května 2017 32 Komentářů »
Chruničevovo centrum dnes

Koncem sedmdesátých let proběhlo menší organizační zemětřesení na moskevském předměstí Fili. Chruničevův závod se vymanil z područí Čelomějovy kanceláře CKBM. Z bývalé Čelomějovy filiálky se nyní stala samostatná konstrukční kancelář „KB Saljut“. V jejím čele stanul Dmitrij Poluchin. Paradoxně po osamostatnění byla kancelář Saljut mnohem více nakloněna požadavkům CKBM než v dobách, kdy Čelomějovi přímo podléhala. Nicméně těžiště prací ve Filách spočívalo v pokračování programu orbitálních stanic Saljut. Neuvěřitelný úspěch stanice DOS-5 známé jako Saljut 6 potvrdil schopnosti týmu Chruničeva, stejně tak i schopnosti pracovníků koncernu Eněrgija, kteří stáli za konstrukčním řešením stanice. 30. června 1981 pak synergie mezi těmito dvěma podniky vedla k tomu, že KB Saljut oficiálně přešla pod hlavičku Eněrgije a stala se její filiálkou. V tomto uspořádání výrobní komplex ve Filách zůstal až do roku 1988, kdy se pod názvem KB Saljut opět osamostatnil. V roce 1993 se z něj stalo „Státní kosmické výzkumné a výrobní centrum V. M. Chruničeva“, pod kterýmžto jménem bychom výzkumný a výrobní komplex nalezli ve Filách i dnes. Chruničevo sklidilo za svůj přínos ke vzniku a chodu programu Saljut zasloužený díl uznání. Svůj podíl na tom měl i šestý kus stanice, jež v rámci civilního programu sjel z výrobní linky, byť nebyl natolik převratným či novátorským, jako tomu bylo u jeho předchůdců. Postaral se však o více než důstojnou tečku za celou ságou strojů s názvem Saljut…

Rubrika Historie Štítky: , , , , ,

Sága jménem Saljut – 13. díl

9. května 2017 31 Komentářů »
Původní posádka Sojuzu T-3 (zleva: Feoktistov, Kizim, Makarov)

Zatímco se posádka čtvrté dlouhodobé expedice pomalu blížila konci své mise, na Zemi probíhalo velké rozhodování. Saljut 6 už výrazně přesluhoval a jeho technický stav se pomalu horšil. Některé agregáty a bloky bylo možné nahradit, ovšem na palubě stanice se nacházely také systémy, jež byly koncipovány jako bezúdržbové a do jejichž útrob se kosmonauti ani neměli jak dostat. Aby bylo možné zjistit, jak na tom Saljut je, bylo třeba vyslat k němu experty, kteří by se stanici „podívali na zoubek“. Právě k tomuto účelu se už od června připravovala trojice kosmonautů Leonid Kizim, Oleg Makarov a Konstantin Feoktistov. Dva posledně jmenovaní byli kosmonautickými veterány – Makarov už měl za sebou jeden suborbitální let (Sojuz-18a) a dva krátkodobé lety (Sojuz-12 a Sojuz-26/27), Feoktistov zase figuroval v posádce první vícemístné kosmické lodi světa (Voschod-1). Navíc byli oba zkušenými inženýry NPO Eněrgija a Saljut znali jako své boty. Záložní posádkou byl tým Lazarev/Strekalov/Poljakov. Původně byl start plánován na září, posléze byl přeložen na listopad. Složení posádky se však nelíbilo lékařům. Jejich nevole směřovala k osobě Konstantina Feoktistova. Nejprve měli námitky proti dávnému žaludečnímu vředu, potom se ukázaly odchylky na kardiogramu. Podle Feoktistova byla za vším politika. Ať už to bylo jakkoli, 9. října byl z posádky vyřazen a na jeho místo naskočil člen záložní posádky Gennadij Strekalov. Když se pak 27. listopadu 1980 k nočnímu nebi vznesl nosič se Sojuzem T-3, na tuto posádku čekal poměrně neobvyklý let…

Rubrika Historie Štítky: , , , , , ,

Sága jménem Saljut – 12. díl

2. května 2017 43 Komentářů »
Saljut 6 s připojenou transportní lodí Sojuz

Přípravy na další, v pořadí už čtvrtou expedici na Saljut 6 probíhaly na počátku roku 1980 podle plánu. Dvojice Leonid Popov a Valentin Lebeděv dublovala předchozí hlavní posádku a nyní měla sama pracovat na palubě stanice. V plánu byl rekordní let o délce trvání 185 dní, v jehož průběhu se kosmonauti téměř neměli zastavit. Přijmout měli tři mezinárodní posádky, jednu sovětskou v novém Sojuzu řady „T“, vyložit čtyři nákladní lodě a provést na palubě řadu experimentů i údržbářských prací. Záložní posádku tvořili Vjačeslav Zudov a Boris Andrejev. První jmenovaný měl za sebou neúspěšný let k Saljutu 5, jež na konci jen tak tak neskončil katastrofou, Boris Andrejev byl nováčkem. Na začátku března, tedy měsíc před plánovaným startem, obě posádky skládaly komplexní státní zkoušky. Zatímco hlavní posádka prošla náročnými testy hladce, v přípravě záložní posádky bylo zjištěno mnoho nedostatků, jež bylo doporučeno co nejdříve odstranit. Situace nicméně nebyla nijak zvlášť problematická. Popov a Lebeděv jsou připraveni skvěle a Zudov s Andrejevem budou mít čas na další přípravu. Obě posádky prováděly poslední přípravy před odletem na Bajkonur, když náhle zasáhla obyčejná náhoda, kterou nikdo nemohl očekávat a jež pořádně zahýbala plány a psychikou hned několika lidí…

Rubrika Historie Štítky: , , , , , ,

Sága jménem Saljut – 11. díl

25. dubna 2017 41 Komentářů »
Třetí dlouhodobá expedice na Saljut 6 (zleva: Ljachov, Rjumin)

Na třetí dlouhodobou expedici na Saljutu 6 čekalo obrovské množství práce. Podle letového plánu měli kosmonauti pobýt na stanici 173 dní a během tohoto rekordního letu přijmout dvě mezinárodní návštěvnické posádky, vyložit tři nákladní lodě, rozvinout desetimetrovou anténu radioteleskopu KRT-10 a s tímto teleskopem provést určené úkoly, hlavně však vykonat značné množství opravářských prací. Saljut 6 už kolem Země kroužil půldruhého roku a na jeho stavu se začal poměrně pokročilý věk podepisovat. Nicméně po pečlivém zvážení situace došli jeho tvůrci k závěru, že by měl ještě nějaký ten pátek vydržet. Starosti všem zúčastněným dělalo hlavně protržení membrány v jedné z palivových nádrží pohonného systému ODU („Объединенная двигательная установка – kombinovaný pohonný systém“). To bylo vážné, protože pokud by se do motorů dostalo palivo „obohacené“ bublinkami dusíku, mohlo by dojít k celé plejádě situací, z nichž ani jedna neměla dobrý konec a většinou by konečným výsledkem bylo poškození nebo zničení motorů. Pokud se nepodaří tuto závadu vyřešit, stanice je odsouzena k zániku, neboť nebude možné její pohonný systém využívat k periodickým úpravám dráhy a tím pádem nebude dostatečně účinné ani urychlování pomocí nákladních lodí Progress a transportních lodí Sojuz. Saljut totiž nebude moci parametry své dráhy korigovat tak, aby přilétající loď mohla využít co nejekonomičtější trajektorii, proto v nádržích Sojuzů a Progressů zbude méně paliva. Hrozba visela také nad orientačními motorky, jež využívaly stejné nádrže paliva i okysličovadla jako ODU. Na bedrech Vladimira Afanasjeviče Ljachova a Valerije Viktoroviče Rjumina tedy ležela obrovská odpovědnost. Možná by však byli velmi překvapeni, kdyby tušili, že jejich let nakonec bude mít zcela jiný průběh, než původně očekávali…

Rubrika Historie Štítky: , , , , ,