Štítek ‘MOL’

MOL – špion, který se nekonal (6. díl)

Start stanice MOL v představách výtvarníka

Když se v první polovině šedesátých let objevila první inkarnace pozdějšího programu MOL, počítalo se s tím, že bude startovat z Cape Kennedy na dráhu ve výšce zhruba 300-350 km a se sklonem přibližně 30° vůči rovníku. Pro obecné experimenty, sběr základních dat o reakci lidského organismu na dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci a omezené příležitosti k fotografování zemského povrchu tato dráha dostačovala. Ovšem s tím, jak se postupně posouvalo těžiště zamýšlených aktivit MOL stále více do „černé (rozuměj výzvědné a proto tajné)“ oblasti, nastal v tomto ohledu poměrně závažný problém. Pakliže by mise probíhaly na původně plánovaných drahách, byl by celý projekt vlastně k ničemu. Území, které politické špičky USA a vedení NRO zajímalo, leželo mnohem více na sever. Hranice Sovětského svazu měly svůj nejjižnější bod kousek nad 42° severní šířky. K tomu, aby bylo možné získat skutečně užitečná data stran dění na území největšího protivníka, by byla nejvhodnější polární dráha – tedy taková, která má sklon co nejblíže k 90° vzhledem k rovníku. Tato dráha by umožňovala sledovat de facto území celé planety. Byl tady ovšem malý háček: z Kennedyho mysu se na polární dráhu dostávalo (a dosud dostává) poměrně komplikovaně. Pokud by raketa startovala na polární dráhu směrem k severu, v úvodní fázi letu by její dráha vedla nad hustě obydleným východním pobřežím USA. Při jižním azimutu by pro změnu přelétala jižní Floridu. Existovalo sice jedno řešení, technicky však nebylo příliš schůdné…

MOL – špion, který se nekonal (5. díl)

Emblém posádek MOL

MOL byl poměrně zvláštním druhem programu. Navenek se mělo jednat o laboratoř, která bude zkoumat možnosti práce člověka v podmínkách beztížného stavu. To byla tvář, kterou program ukazoval veřejnosti. Ve skutečnosti se postupně stala téměř výhradním důvodem jeho existence optická špionáž prostřednictvím velkého teleskopu. Piloti měli fungovat jako operátoři, kteří budou schopni v reálném čase vyhodnocovat prioritu snímaných cílů a alespoň nahrubo interpretovat získaná data tak, aby byla okamžitě k dispozici vojenskému velení. Původně měl program evolvovat do stanice, která by byla schopna hostit čtyřčlenné posádky v několika směnách, nicméně z důvodů, o nichž bude řeč posléze, se nakonec rozvoj programu zastavil u základního typu stanice. Po několika bezpilotních startech (přičemž jejich počet se v průběhu času měnil) mělo následovat pět pilotovaných misí. Vzhledem k tomu, že posádky byly dvoučlenné, není třeba vysokou matematiku k tomu, aby se vážený čtenář dovtípil, že osm pilotů vybraných na podzim 1965 nebude stačit, pokud nemají být mezi lety významné prostoje. Tohoto faktu si samozřejmě bylo vědomo i vedení USAF a programové kanceláře MOL, proto ještě předtím, než byla zveřejněna jména pilotů první skupiny, začal výběr skupiny druhé. Také v jejích řadách se ocitli piloti náležející nikoli pouze k US Air Force…

MOL – špion, který se nekonal (3. díl)

Loga USAF a NASA

Po tiskové konferenci 10. prosince 1963, na níž ministr obrany Robert McNamara oznámil zrušení projektu X-20 Dyna Soar ve prospěch vojenské orbitální stanice MOL, se do pohybu dalo mnoho elementů, které měly zajistit pokud možno hladký vývoj a implementaci projektu. Jednou z důležitých prvotních podmínek byla dohoda vojáků s NASA. Spolupráce byla nutná z několika důvodů. Prvním z nich byla dohoda mezi USAF a agenturou ohledně vzájemné informovanosti v oblasti kosmických pilotovaných programů. Zejména NASA si chtěla být jista, že jí vojáci „nelezou do zelí“ a nepracují na programu, který by mohl podrýt snahu dostat se na Měsíc do konce dekády, k čemuž národ vyzval prezident Kennedy. Ten podlehl atentátníkovým střelám v listopadu toho roku, jen pár dní před oficiálním zrodem MOL. Jeho smrtí se z lunární výzvy stal závazek a naprostá priorita. Druhým důvodem pro úzkou spolupráci USAF a NASA byl fakt, že program MOL měl využívat uzpůsobeného hardwaru původně určeného právě pro civilní agenturu – zejména loď Gemini. A třetím důvodem byl transfer zkušeností. Přeci jen, na konci roku 1963 měla NASA na kontě přibližně 54 letových hodin nasbíraných během šesti misí, zatímco letectvo mělo stran pilotovaných letů pochopitelně čisté konto. Čtyři dny před koncem roku 1963 se proto sešli zástupci obou stran, aby dohodli obrysy vzájemné spolupráce v rámci programu MOL. Z jejich schůzky vzešlo memorandum, jež mimo jiné zavazovalo USAF k tomu, aby na stanici byly prováděny experimenty ve prospěch civilní agentury. MOL měla být skutečnou „kosmickou laboratoří“, ovšem těžiště jejího působení mělo jednoznačně spočívat ve vojenské sféře…

MOL – špion, který se nekonal (2. díl)

Koncept Dyna Soar s nosičem Titan

Raketoplán X-20 Dyna Soar měl být vrcholným počinem technologie a klenotem ve výkladní skříni amerického letectva. Ovšem jeho vývoj zchladil počáteční nadšení. Postupně se ukazovalo, že projekt naráží na technologické limity první poloviny šedesátých let. Aby toho nebylo málo, Dyna Soar trpěl neustálými změnami. Nedařilo se pevně ukotvit jeho určení – původní záměry hovořily o čistě vojenském stroji, postupně se však vykrystalizovala i vědeckovýzkumná role stroje. Několikrát se měnily nosné rakety, které měly být v programu použity, neboť s postupem času Amerika v této oblasti získávala nové zkušenosti a výkonnější stroje. Uvedení raketoplánu v život neprospíval ani poměrně zdlouhavý program letových zkoušek, během nichž měly stroje nejprve zamířit na suborbitální dráhu v nepilotované i pilotované formě a teprve potom na orbitu. Až někdy v první polovině sedmdesátých let mělo dojít k zařazení stroje do operačního provozu. Každá změna a každá fáze zkoušek si vyžadovala poměrně velké finanční částky. To nemohlo nechat klidným tehdejšího ministra obrany Roberta McNamaru, který v memorandu z dubna 1962 rozhodl o urychlení programu. Raketoplán Dyna Soar měl být definitivně vynášen nosičem Titan-III a suborbitální fáze zkoušek měla být z programu vyškrtnuta. Tím by mohla být ušetřena nemalá částka. Ve stejném memorandu ovšem McNamara zmínil i plány na orbitální stanici. Uvedl, že „kosmická laboratoř určená k provádění dlouhodobých testů vojenského personálu a vybavení ve skutečných podmínkách, jež nelze plně duplikovat na Zemi, bude užitečná“. Projekt vojenské orbitální stanice tak dostal nenápadné bene z nejvyšších míst a mohl tak vystoupit ze stínů na denní světlo…

MOL – špion, který se nekonal (1. díl)

Stanice MOL v představách malíře

Kosmonautika za svou dosavadní historii zažila mnoho úžasných okamžiků a epochálních úspěchů. Stejně tak se ale v průběhu času vyskytlo mnoho nezdarů, falešných nadějí a slepých uliček. Některé neuskutečněné projekty a návrhy byly udušeny hned v zárodku. Někdy se tak stalo proto, že technologie nedospěla do stádia, kdy by bylo možné daný nápad realizovat, projekt byl příliš finančně náročný (například kompletně znovupoužitelná startovní sestava raketoplánu s pilotovaným nosičem) nebo kontroverzní (projekt lodi Orion s jaderným pohonem), nebo prostě jen proto, že se jednalo o ideu veskrze šílenou (třeba projekt „One-Way Manned Space Mission“). Jiné projekty byly zase realizovány, ovšem po první misi, eventuálně několika misích, se nad nimi zavřela voda (Buran). A našly se i takové projekty, které se dostaly do stádia poměrně pokročilé rozpracovanosti a zdálo se, že jejich čas je už už za dveřmi. Onen čas se však poznenáhlu začal posouvat směrem doprava a nakonec po nich zbyla jen halda šrotu a mnoho zklamaných lidí. A právě do této poslední kategorie zčásti patří projekt orbitální stanice, která dostala název MOL. Zčásti proto, že svým způsobem tento projekt přežil svůj zánik, třeba v osobách astronautů, kteří pro něj byli vybráni a několik se jich nakonec do vesmíru skutečně podívalo, byť v rámci zcela jiného programu…

Dnešní výročí: R. Lawrence, 85 let

Robert H. Lawrence Jr. se narodil v Chicago. Byl prvním afro-američanem v astronautickém programu (MOL). Zahynul jako letecký instruktor v r. 1967. 2. října 5:43

TOP 5: Kosmonautické recyklace

recyklace

Velkým fenoménem poslední doby se stalo slovo znovupoužitelnost. Tomuto zajisté chvályhodnému trendu se nevyhneme ani v kosmonautice. Zejména díky dravé štice jménem SpaceX, která do dříve zatuchlého kosmonautického rybníčku vnesla novou dynamiku a ukazuje ostatním, že dosavadní pohled na ekonomiku provozu na nízké orbitě může díky recyklaci použité techniky doznat významných změn. Na druhou stranu je nutno přiznat, že idea o znovupoužití kosmických lodí nebo raket není nijak nová. Prvním strojem, který dosáhl opakovaně Kármánovy linie, což je obecně uznávaná hranice vesmíru ve výšce 100 km, byl fenomenální raketoplán X-15. Výrobek firmy North American Aviation byl k letům extrémními rychlostmi a do extrémních výšek koncipován. Kus s výrobním číslem 3 vynesl svého pilota Joe Walkera v červenci 1963 do výšky 106 km, aby o měsíc později opět v rukou Joe Walkera vystoupal ještě o téměř dva kilometry výše. Asi nejznámějším strojem, který měl znovupoužitelnost takříkajíc ve své DNA, byl americký raketoplán. Pět vyrobených orbiterů si mezi sebe rozdělilo celkem 135 misí, stejně tak byly opakovaně použity urychlovací motory SRB. Na opačné straně zeměkoule Sověti vyvinuli raketoplán Buran, který se, spolu se superraketou Energija, jejíž části měly být rovněž znovupoužitelné, měl stát zrcadlem amerického projektu Space Shuttle. Dnes můžeme sledovat opakované starty prvních stupňů raket Falcon 9 a kabin Dragon firmy SpaceX. O těchto strojích však dnešní žebříček pojednávat nebude. Budeme se v něm věnovat méně známým případům, kdy byla kosmická technika použita opakovaně. A občas to bude, jak alespoň doufám, skutečně docela překvapivé povídání…

Gemini – Kosmonautická maturita (19. díl)

Pohled z pilotního křesla Gemini

Program Gemini bývá většinou vnímán pouze jako přechodná fáze mezi prostou kabinou Mercury a mnohem pokročilejším Apollem. Jak se nakonec ukázalo, program Gemini byl něčím mnohem důležitějším. Právě během něj jsme se naučili důležité dovednosti, které využíváme dosud. Nicméně program měl původně mnohem větší potenciál a jeho tvůrci se snažili, aby nezůstal pouze oním mezičlánkem. V průběhu šedesátých let minulého století se na téma Gemini objevilo poměrně hodně variací, přičemž některé se dostaly pouze do stádia úvah, jiné dospěly do fáze vypracovávání studií a návrhů, u dalších se dostalo i na makety a v jednom případě proběhl dokonce zkušební suborbitální let. Přestože plánů bylo mnoho, žádný z nich nakonec bohužel nevyústil v plnohodnotný program a Gemini se tak zapsala do historie kosmonautiky hlavně svými deseti pilotovanými misemi v letech 1965-66. Avšak pohled na možnosti, které program skýtal, není zcela od věci a ukazuje velmi zajímavé alternativy, jež mohly nasměrovat kosmonautiku trochu jiným směrem, než tomu nakonec bylo. Zatímco v minulém díle seriálu jsme se věnovali možné roli Gemini coby dopravního prostředku k Měsíci a na jeho povrch, tentokrát zůstaneme na nízkém zemském orbitu…