Archiv rubriky ‘Historie’

České dotyky vesmíru – Luděk Pešek

Dotknout vesmíru se lze bezprostředně fyzicky osobní cestou nad Kármánovu mez, vypuštěním rakety nebo sondy, která tuto mez překoná nebo významným příspěvkem k poznání vesmíru. S osobností, která patří do kategorie konstruktérů raket, jsme se seznámili v nedávném článku o Franku Malinovi. Dotknout se vesmíru je také možné uměním – slovesným, hudebním, vizuálním. Teď nemám na mysli jen samu “hvězdnou” úroveň vynikajícího umělce, ale stejně kvalitního umělce, který se zároveň ve své tvorbě zabývá vesmírem. Jedním z takových českých umělců, který u nás není moc známý, je Ludek Pesek. Narodil se jako Luděk Pešek v roce 1919 v Kladně a své dětství a mládí strávil v dalším hornickém městě – v Ostravě, kde bydlel s rodiči v kolonii Oderka. Otec Ludvík Pešek tam pracoval jako úředník revírní bratrské pokladny.

Svět nad planetou (6. díl)

Modul Kvant

Modul 37КЭ „Kvant“, jenž počátkem dubna 1987 nešťastně „plápolal“ u zadního stykovacího uzlu Miru, byl vlastně tak trochu raritou. Původně se s ním pro Mir vůbec nepočítalo, jeho cílovou destinací měl být Saljut 7. Jenže průtahy při zhotovování modulu znamenaly jeho redesignaci pro novou stanici Mir. 37КЭ měl být prvním z celé rodiny podobných modulů, jež měly následovat a měly být paradoxně určeny od počátku pro Mir. V plánu byly totiž další moduly rodiny 37K, které Mir dotvoří a znásobí jeho kapacitu jak v oblasti zabezpečení životních potřeb, tak zejména v oblasti experimentálního vybavení. Ony moduly měly navíc vytrhnout konstruktérům trn z paty – jak už jsme zmiňovali v prvním dílu seriálu, základní blok Miru byl cvalíkem, jehož hmotnost postupně překročila možnosti Protonu, tehdy nejsilnější rakety v sovětském repertoáru. Jeden z modulů měl na své palubě nést veškeré systémy a komponenty, na něž v základním bloku nezbývala zásoba hmotnosti. Jenže, jak už jsme se v historii kosmonautiky (a vlastně v historii jakékoli lidské činnosti) přesvědčili, do každého plánu neomylně zasáhne pravidlo pana Murphyho, v němž se praví: „Všechno je vždy nakonec jinak“. A tak se v případě Kvantu objevilo několik zajímavých paradoxů. Prvním byl fakt, že modul, jenž jako jediný neměl zamířit k Miru, nakonec u Miru skončil. Druhým paradoxem bylo, že modul, jenž měl být členem rodinky navenek podobných brášků, zůstal nakonec solitérem. A do třetice – stroj, jenž byl koncipován jako doplňkový modul, se postupem času stal natolik integrální součástí stanice, že Mir by bez něj nemohl fungovat, minimálně ne tak dlouho a takovým způsobem, jakým nakonec fungoval…

Návrat k poslovi bohů – 7. díl

Merkur

Jakožto první planeta Sluneční soustavy, která je Slunci nejblíže, hraje Merkur důležitou roli při ověřování teorií o dynamice vzniku terestrických planet a o jejich vývoji. Společně s Venuší, Zemí a Marsem tvoří rodinu kamenných planet, ve které je každý jedinec držitelem unikátních informací, které jsou nezbytné pro rekonstrukci historie celé skupiny. Znalost původu a vývoje těchto planet je jedním z klíčů k pochopení magické kombinace podmínek potřebných pro vznik života nejen v našem planetárním sousedství, ale také na předalekých světech u cizích hvězd. Toto pátrání po vědění je o to důležitější, že nemáme a ještě dlouho mít nebudeme možnost zblízka tyto vzdálené exoplanety studovat. Naše Sluneční soustava tak zůstává jediným prostředím, ve kterém je možné zkoumat a ověřovat naše teorie a vývojové modely, které jsou obecně aplikovatelné i jinde. Výzkum Merkuru má tedy zásadní význam při hledání odpovědí nejen na otázky astrofyzikálního charakteru, ale také na otázky filozofické.

Svět nad planetou (5. díl)

Kvant-1

Léto roku 1986 pomalu přešlo v podzim a základní blok stanice Mir stále kroužil kolem planety bez posádky. EO-2, tedy druhá expedice (označení EO je zkratkou основная экспедиция – základní expedice), měla původně startovat v říjnu toho roku, jenže vše vázlo na modulu 37КЭ, jenž dostal oficiální pojmenování „Kvant“. Jeho vybavování se stále protahovalo a stávající termín startu modulu, tedy listopad 1986, musel být přesunut na březen 1987. Hlavní problém spočíval v dokončení a vyladění orientačního systému. Stejně jako u základního bloku Miru, i tady ještě bylo třeba dopracovat hlavně software ovládání modulu. Za dané situace nemělo smysl k Miru posílat další posádku. Kosmonauti by totiž, podobně jako první expedice, neměli téměř nic na práci. Kvant se tak stal prvkem, udávajícím tempo sovětských pilotovaných startů. Bylo nutné smířit se s faktem, že v roce 1986 zapíše Sovětský svaz do statistik pouze jeden pilotovaný let. Onen rok koneckonců nebyl nijak jednoduchým jak pro Sověty, tak pro Američany. Posledně jmenovaní se vzpamatovávali z katastrofy raketoplánu Challenger, jenž se před tisíci diváky na kosmodromu a stovkami tisíc diváků u televizních obrazovek 28. ledna krátce po startu rozpadl a na jehož palubě našlo smrt všech sedm členů posádky. Ani pro Sověty nebyl šestaosmdesátý šťastným rokem. V dubnu proběhla havárie na jaderné elektrárně, jejíž jméno se stane synonymem pro největší katastrofu nukleárního zařízení vůbec – Černobyl. Likvidace následků polykala miliardy rublů a s odstupem je možné spekulovat o tom, že Černobyl se stal jedním z faktorů, jež v konečném důsledku znamenaly ekonomický kolaps SSSR. Na pozadí těchto událostí probíhal výcvik kosmonautů pro EO-2. Ani zde však nešlo vše zcela hladce…

Svět nad planetou (4. díl)

Základní blok stanice Mir

Pro lety k Miru se připravovala skupina kosmonautů už od podzimu 1984. Ovšem přípravy vzaly zasvé poté, co se z expedice na Saljutu 7 kvůli nemoci velitele předčasně vrátila posádka Vasjutin, Savinych, Volkov. Jejich letový plán zůstal nedokončený a to byl jeden z faktorů, který vedl k vypuštění Miru na stejnou orbitální rovinu se Saljutem. Podle rozhodnutí zainteresovaných měla první posádka Miru vykonat bezprecedentní a dosud nezopakovaný kousek: přeletět z jedné stanice na druhou a aby toho nebylo málo, v plánu byly dokonce dva přelety mezi Mirem a Saljutem – jeden tam a druhý zpět. Ovšem už jen přílet k Miru neměl být tak úplně rutinní záležitostí. Na kosmonauty čekal poměrně tvrdý oříšek v souvislosti s nekompatibilitou sbližovacích systémů. Sojuz T, který měli využít, byl osazen systémem Igla. To na první pohled neměl být problém, protože stejným systémem byl vybaven zadní stykovací uzel Miru. Jenže nákladní lodi Progress byly osazeny stejným systémem. V čem je tedy potíž, připojí se k přednímu stykovacímu uzlu stanice – říká si možná leckterý čtenář. Jenže přední uzel byl osazen novým systémem Kurs, který nebyl s Iglou kompatibilní. Zásoby paliva a okysličovadla z Progressu byly pro další fungování zbrusu nové stanice naprosto klíčové. Jenže bez kosmonautů na palubě se Progress nepřipojí…

Návrat k poslovi bohů – 5. díl

BepiColombo

Přestože BepiColombo odstartoval teprve před týdnem a do své destinace doputuje až na konci roku 2025, první návrh evropské mise k Merkuru byl předložen už v květnu roku 1993 v rámci programu Horizons 2000. Prvotní odhady však prokázaly, že realizace v rámci kategorie středně velkých misí by byla až příliš nákladná. Mezi tyto středně velké projekty patří například přistávací modulu Hyugens nebo mikrovlnný teleskop Planck. Na navrhovanou misi k Merkuru se však usmálo štěstí. Program Horizons 2000 byl v roce 1994 prodloužen (nyní nesoucí označení Horizons 2000+) a díky tomu měly být vybrány další tzv. „cornerstone“ mise neboli základní kameny výzkumu či vlajkové lodě. Ty jsou definovány jako nejnákladnější projekty světové úrovně s vysokým vědeckým potenciálem, vyžadující ke svému uskutečnění významný pokrok v technologickém vývoji. První misí v kategorii cornerstone byla doposud fungující veleúspěšná sluneční observatoř SOHO. Dále bychom zde mohli zařadit rentgenový teleskop XMM-Newton, infračervený teleskop Herschel nebo kometární průzkumné duo Rosetta-Philae – všechno nesmírně úspěšné a přínosné mise, které nemalou měrou posunuly míru lidského poznání. Návrh BepiColombo usiloval zařadit se mezi tyto giganty a jeho soupeřem se stala rovněž velmi ambiciózní astrometrická družice Gaia. V říjnu 2000 pak k velkému uspokojení všech byly oba návrhy vybrány pro realizaci mezi lety 2008 – 2013. Práce na evropské misi k Merkuru tak mohly začít.

Svět nad planetou (3. díl)

Železniční stanice Ťuratam v roce 1980

Jednou z nevýhod kosmického průmyslu, jež přetrvává dodnes, je jeho geografická struktura. Firmy vyrábějící družice či kosmické lodi se nacházejí v oblastech, kde mají dobrý přístup k dopravní infrastruktuře, kde lze optimalizovat styky a dodávky od subkontraktorů a kde v neposlední řadě mohou ubytovat své nezřídka velmi vysoce kvalifikované zaměstnance. Z principu věci se jedná o města či oblasti s velkou hustotou obyvatelstva. Na druhou stranu místa, odkud jsou ony stroje posílány do vesmíru, mají – krom dostupnosti dopravní infrastruktury – přesně opačná kritéria. Jedná se o velmi řídce osídlené oblasti, odkud jsou nejbližší velká města poměrně daleko. Za výjimku lze v tomto smyslu považovat kosmodrom KSC, jehož střelecký sektor směřuje nad Atlantický oceán, a může tak být od velkoměsta Orlando vzdálen pár desítek kilometrů. Nicméně Sovětský svaz neměl při budování svého nejznámějšího kosmodromu příliš na výběr. Z několika míst, jež připadala v úvahu bylo nakonec vybráno místo v blízkosti železniční stanice Tjuratam v Kazachstánu. Civilizace odtud začínala ve vzdálenosti mnoha kilometrů a velké výrobní závody kosmického průmyslu sídlily většinou v Moskvě, tedy více než 2 500 km daleko. Přeprava velkých komponentů a strojů proto nebyla a dosud není nijak jednoduchou záležitostí.

Svět nad planetou (2. díl)

Základní blok stanice Mir

Sovětský svaz oplýval poměrně bohatou historií provozu orbitálních stanic. Od roku 1971 se do poloviny osmdesátých let s většími či menšími úspěchy nad planetou prohánělo šest stanic Saljut a Almaz, které se podařilo zabydlet minimálně jednou posádkou. Jejich vnější podoba se v průběhu času zásadně neměnila, koncepce několika spojených válců o různém průměru zůstala stejná. Zato uvnitř se technologie od časů prvního Saljutu změnila téměř k nepoznání. Téměř neexistoval systém, jenž by nebyl během oné půldruhé dekády vylepšen, modernizován, nahrazen systémem lepším či kompaktnějším. Od systému pro zajištění životních podmínek přes solární panely a energetický systém až po orientační a pohonný systém. Klíčovým rysem stanic se stala možnost doplnit zásoby kapalin a plynů přímo na orbitální dráze. Poprvé byl tento prvek otestován na Saljutu 6 a stal se natrvalo součástí sovětského a posléze ruského kosmického know-how. Přes všechna vylepšení však byl vývoj stanic rozhodně spíše evolucí než revolucí. Zdálo by se, že stejně tomu mělo být i u základního bloku plánovaného komplexu Mir. Přesto byla některá technická řešení razantním krokem vpřed…

Evropské solární sondy

Před časem jsme uveřejnili přehled solárních misí asijských států (zejména japonských). Byly zmíněny i dvě čínské sondy a jedna indická. Tentokrát se budeme věnovat evropským solárním misím. Jsou to mise vypravené většinou ve spolupráci s americkou NASA (National Aeronautics and Space Administration). Na evropské straně byly spolupracujícími organizacemi ESRO (European Space Research Organisation) – předchůdkyně ESA (European Space Agency), ESA samotná a německá DFVLR (Deutsche Forschungs- und Versuchsanstalt für Luft- und Raumfahrt) – předchůdkyně současné DLR (Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt).

Svět nad planetou (1. díl)

Orbitální komplex Mir

Po prvních krůčcích lidí do vesmíru na začátku šedesátých let minulého století, během nichž kosmonauti a astronauti dokázali, že lidský organismus dokáže fungovat v podmínkách mikrogravitace alespoň po omezenou dobu, bylo pouze otázkou času, kdy budou na oběžnou dráhu vypuštěna zařízení, na jejichž palubách se člověk stane alespoň zčásti druhem „homo cosmicus“. Zrodily se první orbitální stanice. Z dnešní perspektivy se může zdát úsměvným nadšení nad několika týdny strávenými ve vesmíru, nicméně pro tehdejší laickou i odbornou veřejnost byla doba prvních stanic neustálým posouváním hranic při současném očekávání bariéry, skrze kterou už lidské tělo nebude schopno proniknout. Ve stejné době probíhal závod obou kosmických velmocí v několika rovinách jak v civilní, tak ve vojenské odnoži kosmonautiky. O to větší naději pak přineslo tání bariér v první polovině sedmdesátých let, jež vyvrcholilo společným letem sovětského Sojuzu a amerického Apolla. Naděje na postupné sbližování obou rivalů však vzaly záhy zasvé a brzy byly vzájemné vztahy opět na bodu mrazu. Když se v roce 1986 vydal za hranice atmosféry první modul sovětské stanice nové generace, nikdo nemohl předpokládat, že právě tento stroj bude stát na počátku nové éry budování mostů mezi východem a západem. Nikdo také nemohl tušit, že nová stanice přečká rozpad východního bloku, bude hostit stroje, na jejichž přijetí nebyla původně vůbec konstruována a na její palubě padnou rekordy, jež ani dnes, po více než třech dekádách, nikdo nepřekonal. Stanice, tedy to, co z ní zbylo, dnes odpočívá na dně Pacifiku, její jméno je však navždy zapsáno zlatým písmem ve vrcholných kapitolách dějin kosmonautiky…