Druhá polovina roku 1965 znamenala pro program MOL konečně zahájení aktivit, které měly směřovat k ujasnění definitivní podoby stanice tak, jak měla vyhlížet během úvodní „salvy“ letů. V prvotní fázi se počítalo s třicetidenními misemi dvoučlenných posádek s tím, že stanice měla být pouze na jedno použití. Až posléze měly přijít na řadu pokročilejší varianty umožňující opakovaná připojení lodí s čtyřčlennými posádkami. To však zatím leželo ve vzdálenější budoucnosti a pozornost všech zainteresovaných byla plně zacílena na onen základní dvojmužný jednorázový koncept. V říjnu proběhlo kolečko jednání s firmou Douglas, která se zavázala do konce února příštího roku vypracovat definici a základní data pro svou část hardwaru. Pro tento účel měla posloužit částka zhruba 10,5 milionů dolarů z rozpočtu letectva. Firma General Electric se ohledně své části kontraktu zavázala k témuž, přičemž na její účet měly putovat dvě částky: necelých 5 milionů dolarů z „černých“, tedy neveřejných, peněz NRO a necelý milion dolarů z veřejných zdrojů. Ve stejné době začala také výběrová řízení na dodavatele jednotlivých systémů stanice, přičemž Douglas své kroky koordinoval s letectvem, bez jehož souhlasu nemohla být smlouva se subkontraktorem podepsána. Zakázku na vývoj environmentálního systému tak získala firma Hamilton Standard, firma Collins Radio zase měla vyvinout komunikační systém. Honeywell měl dodat manévrovací a orientační systém, Pratt & Whitney dostal zakázku na elektrický systém. Menší třenice mezi Douglasem a USAF nastaly ohledně systému managementu dat, kdy Douglas preferoval návrh IBM. USAF ale prosazovalo firmu Univac, jejíž návrh byl o něco méně sofistikovaný, na druhou stranu však oplýval přibližně poloviční cenovkou oproti konkurenčnímu návrhu. Kompromisním řešením bylo nechat oba zájemce o kontrakt rozpracovat své návrhy podrobněji a vítěze vybrat později. Zakázku nakonec přeci jen dostala firma IBM. Ovšem nejen hardwarem živ je program. Zajímavé bylo také dění v oblasti lidských zdrojů…