Štítek ‘stanice’

Almaz – diamanty na orbitě (12. díl)

Stanice Almaz s připojenou transportní lodí Sojuz

Jedním z nejdůležitějších systémů a dost možná tím vůbec nejdůležitějším na palubě pilotovaných kosmických lodí a stanic je elektrický systém. Elektřina v palubní rozvodné síti je jako životodárná krev v lidském organismu – bez ní je sebedůležitější a sebeúžasnější orgán našeho těla odsouzen ke kolapsu. Stejně tak u orbitální stanice jsou bez elektřiny k ničemu systémy zabezpečení životních podmínek, orientační a ovládací systémy, komunikace se Zemí, o dalších systémech a subsystémech nemluvě. Jestliže z nějakého důvodu zkolabuje dodávka elektrické energie, nastává skutečná krize, kterou musí kosmonauti vyřešit co možná nejdříve, jinak bude v ohrožení nejen jejich mise, ale dost možná také jejich životy. Výpadek elektrického systému patří spolu s požárem na palubě k jedné z nejobávanějších situací, jaké mohou během letu nastat. A pokud k němu dojde navíc v „dobře načasovaný“ okamžik, může mít i přes přechodnou povahu dalekosáhlé následky, jak se mohla přesvědčit posádka komplexu Saljut 5/Sojuz-21 v úterý 17. srpna 1976…

Almaz – diamanty na orbitě (11. díl)

Závod Chruničeva

Nešťastné rozhodnutí o realizaci civilních stanic DOS souběžně s vojenskými stanicemi OPS dostalo pracovníky závodu ZICh ve Filách pod obrovský tlak. Přestože ZICh patřil do organizační struktury konstrukční kanceláře CKBM, nejméně třetinu kapacity, času a personálu si vyžádala stavba stanic DOS ve prospěch konkurenční kanceláře CKBEM (v květnu 1974 přejmenované na NPO Eněrgija). Pro tým Vladimira Čeloměje to znamenalo velmi nepříjemnou pozici, kdy se ne vlastní vinou ocitli na “vedlejší koleji“ a museli velmi tvrdě soupeřit s Eněrgijí o veškeré zdroje. A pohříchu se nejednalo pouze o kapacitu ZICh. Obrovským problémem byly dodávky od subdodavatelů, kteří pochopitelně také pociťovali obrovský tlak ze strany svých zákazníků. Jak se vyjádřil pracovník jedné ze subdodavatelských firem, „kdo na nás tlačí víc, tomu vyhovíme“. Vinou těchto podmínek se nejenže výrazně opožďovaly práce na stanicích Almaz (připomeňme, že původně se dokonce počítalo s eskadrou šesti současně provozovaných stanic, což se, vzhledem k popisované situaci, blížilo k oblasti sci-fi), ale také na stanicích DOS. Přes extrémně složité podmínky se během prvního pololetí roku 1975 v halách ZICh pomalu rodil trup stanice OPS-3 a všichni zainteresovaní doufali, že rok 1976 přinese start této nové stanice na orbitální dráhu…

Almaz – diamanty na orbitě (10. díl)

Původní záložní posádka Sojuzu-15 - Volynov a Žolobov

Byť je profesní život kosmonauta navenek plný zajímavé práce a nevšedních zážitků, svého skutečného naplnění dojde jen tehdy, když se dotyčný na špici rakety vydá za hranice atmosféry. K tomuto okamžiku každý profesionální kosmonaut směřuje po dlouhé roky základního výcviku a posléze nevděčné a neviditelné, přesto však důležité a často úmorné práce ve stínu těch, jejichž velký okamžik již nastal. O to horší musí být zjištění, že když má konečně nadejít váš čas, kdesi v hierarchii vysoko nad vámi kdosi od stolu rozhodne o tom, že si na svou cestu do vesmíru ještě nějaký čas počkáte. Taková rána není lehce stravitelná pro veterána, natož pro nováčka. Přesto se v rámci programu Almaz podobný případ udál. Posádky tehdy spoléhaly na to, že jestliže odvedou dobrou práci coby dubléři, příští let bude patřit jim. Koneckonců dublující posádka byla na srovnatelné úrovni vycvičenosti jako hlavní posádka, znala stanici do posledního šroubku a navíc figurovala i během letu hlavní posádky v roli podpůrného týmu, který pomáhal řešit nastalé problémy a zádrhely. V době, kdy se životnost stanic počítala na měsíce, bylo heslem dne neztrácet čas. Sotva se jedna posádka vrátila ze své expedice, začaly bezprostřední přípravy na start posádky další. To, že onou další posádkou budou bývalí dubléři, je z tohoto pohledu nanejvýše logické. Občas si ovšem logika vezme dovolenou i u tak racionálního oboru, jakým je pilotovaná kosmonautika…

Almaz – diamanty na orbitě (9. díl)

Stanice OPS-3 během příprav ke startu

Neúspěšný let stanice OPS-1 sice nevyvolával v pracovnících konstrukční kanceláře CKBM a jejímu vedení v čele s Vladimirem Čelomějem libé pocity, nicméně jejich aktivita se nezastavila ani na chvíli. Zatímco se OPS-1 měnila na oblak trosek hořících v atmosféře, ve výrobním závodě Chruničeva šly plným tempem práce na zhotovení trupu, jež dostal označení No0101-2. Na přelomu roku byla konstrukce hotova a 2. ledna 1974 byl trup přepraven do CKBM v Reutovu k „vyplnění masem“, tedy osazení všemi systémy a aparaturami nutnými ke správnému fungování stanice. Práce v cechu č. 8 a následně v KIC (cech testování a kontroly) probíhaly na tři směny a za tři měsíce byla stanice hotova a připravena k přepravě na kosmodrom. 2. dubna speciální vlaková souprava vypravená z Reutova dorazila na místo určení – montážní halu na ploščadce 81 – a mohlo začít vykládání Almazu a jeho příprava na start. Práce dle zaběhlých zvyklostí do značné míry kopírovaly procesy, jimiž stanice prošla v KICu. Byly prověřovány veškeré systémy a subsystémy do nejmenšího detailu, následně byla stanice testována i ve vakuové komoře. Během přípravy se objevily i některé problémy. Asi největším byl zkrat na kostru během jednoho z testů dokovacího systému. Technici CKBM na odstranění závady pracovali celou noc a část následujícího dne a podařilo se jim vše dát znovu do pořádku. Po všech nutných prověrkách byla stanice připojena k nosné raketě a 19. června putovala startovní sestava na „levou“ rampu startovního komplexu 81.

Almaz – diamanty na orbitě (8. díl)

Příprava stanice řady Almaz

Na konci roku 1972 byl první exemplář stanice Almaz dohotoven a připraven k přesunu na Bajkonur. Stanice OPS-1, mezi pracovníky CKBM označovaná podle výrobního čísla jako Izdělije No0101-1, se z Reutova vydala na cestu krátce po vánočních svátcích. Na místo určení dorazila o silvestrovské noci a na ploščadce 92 okamžitě začalo její vykládání. Od 3. ledna se pak kolem trupu Almazu začali rojit technici a testovači, kteří přilétli z Reutova a Chruničeva, aby dohlédli na přípravu svého stroje k letu. Ve vedlejší hale se ve stejné době připravovala také nosná raketa Proton-K. Práce techniků nebyla vzhledem ke klimatickým podmínkám na Bajkonuru nikterak lehká, v únoru se však situace zkomplikovala ještě více – vinou několikahodinového výpadku místní podstanice TEC (stanice generující elektřinu a zajišťující vytápění) zamrzlo topení v celém malém městečku, které přiléhalo ke startovnímu a technickému komplexu, kde se stanice připravovala. Problému pochopitelně neunikla ani místní ubytovna Poljot, kde byl ubytován personál CKBM. Radiátory mrazem popraskaly a v pokojích spadla teplota pod nulu. Přes veškerou snahu zůstalo topení mimo provoz až do jara, práce však musela jít dále a tak dotyčným nezbývalo než přežít a vydržet. I takto někdy vypadal život v Mekce kosmonautiky…

Almaz – diamanty na orbitě (4. díl)

Měsíc

V mnoha odvětvích lidské činnosti, ale v kosmonautice speciálně platí, že prvotní termíny, jež byly stanoveny na začátku jakéhokoli projektu, se jen zřídkakdy podaří dodržet. Existují sice světlé výjimky, jako například splnění Kennedyho výzvy k cestě Američana na Měsíc do konce sedmé dekády dvacátého století, ovšem jinak je takovýchto případů skutečně jako šafránu. Ani projekt stanice OPS Almaz v tomto ohledu nijak nevybočoval ze zajetých kolejí. Krom toho, že sovětské vedení začasté stanovovalo nerealistické termíny nejrůznějších kosmonautických spektáklů a projektů, se u stanice OPS sešly dvě okolnosti, které znamenaly zpoždění programu nikoli o pár měsíců, ale o celé roky. Původní plán počítal se startem prvního letového exempláře v průběhu roku 1969. Sám o sobě byl tento termín doslova šibeniční, k tomu se ale navíc přidala bezprecedentní komplexnost konstrukce stanice, jejíž některé systémy se pohybovaly technologicky na hraně možného. A aby toho nebylo dost, do celé věci zasáhlo dění odehrávající se na opačné straně planety, respektive v blízkosti našeho věčného souputníka…

Almaz – diamanty na orbitě (3. díl)

Stanice Almaz

Idea rozvědky z oběžné dráhy nebyla v polovině šedesátých let minulého století žádnou novinkou. Již od konce předchozího desetiletí se nad hlavami nic netušících obyvatel Sovětského svazu proháněly americké výzvědné družice a o pár let později pro změnu začaly pod americkou pokličku nahlížet sovětské stroje. Bouřlivý technologický rozvoj v oblasti kosmonautiky, ale také optiky, elektroniky a dalších oborů vyvolával u výzvědných služeb obou velmocí reakce srovnatelné s Pavlovovými psy. To, co se ještě včera zdálo být technologicky nedosažitelné, se dnes posunovalo do zóny konceptů a zítra již mělo být aplikovatelné v praxi. Sovětský svaz byl rozhodnut nenechat si ujet v tomto ohledu vlak a jak vojenské tak průmyslové a politické špičky sledovaly velmi pozorně počínání Američanů. Nemohlo jim tak uniknout, že US Air Force pracuje na projektu pilotované orbitální stanice. A jestliže jsou v něčem zainteresováni vojáci, je jasné, že využití stanice nebude tak docela ve prospěch mírového výzkumu, kterým se při veřejném představení programu oháněl prezident Johnson. Když tak konstrukční kancelář OKB-52 (od března 1966 přejmenovaná na CKBM) prostřednictvím svého ambiciozního šéfa Vladimira Čeloměje přišla s návrhem na vývoj podobné stanice, vojáci tuto ideu přijali okamžitě za svou. Už od úvodních fází existence programu Almaz byl například náčelník štábu vzdušných sil téměř denním hostem v Reutovu, kde měla kancelář CKBM své ústředí. V průběhu roku 1966 se při nesčetných jednáních a poradách postupně rodily požadavky, jež měly definovat podobu a styl fungování budoucí stanice.

Almaz – diamanty na orbitě (2. díl)

NPO Mašinostrojenija

Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie – v zemi, kde měl už už začít panovat komunismus a vše bylo centrálně řízeno, fungovaly konkurenční entity vyvíjející doslova na vlastní pěst nejrůznější paralelní projekty (včetně lunárních pilotovaných lodí a lunárních modulů), zatímco v kapitalistickém USA se o směřování kosmického programu starala pevnou rukou a nezpochybnitelnou autoritou oplývající agentura NASA

Tři kandidáti na komerční kosmickou stanici

NASA podepsala dohodu se třemi americkými firmami, které by měly vypracovat návrhy komerčních kosmických stanic. Dohoda je součástí dlouhodobých snah agentury vytvořit na nízké oběžné dráze Země stabilní komerční ekonomiku, v jejímž čele by stály Spojené státy. Celkově NASA rozdělila mezi tři firmy 415,6 milionu dolarů, přičemž firmy Blue Origin získala 130 milionů, Nanoracks 160 milionů a Northrop Grumman Systems Corporation 125,6 milionu dolarů. NASA stojí o udržení nepřerušené přítomnosti amerických astronautů na oběžné dráze Země i poté, až jednou dojde k ukončení provozu stanice ISS. Tyto dohody by měly stimulovat americký soukromý sektor k vývoji komerčních a nezávislých kosmických stanic, které budou k dispozici jak základníkům vládního tak i soukromého sektoru.

Almaz – diamanty na orbitě (1. díl)

Orbitální stanice Almaz

Od sedmdesátých do začátku devadesátých let minulého století se sovětská pilotovaná kosmonautika zaměřovala na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. K tomuto účelu sloužily stanice s názvem „Saljut“. Motivem pro provozování těchto stanic byl ostentativně mírový výzkum zaměřený na biomedicínská sledování, materiálové experimenty, dálkový průzkum Země, astronomická pozorování a podobně. Málokdo však v té době věděl, že pod pláštík mírového programu Saljut „vklouzlo“ i několik stanic s odlišnou konstrukcí a velmi odlišným zaměřením. Tyto stanice byly vesměs navrhovány jinými konstruktéry, jejich konstrukce nebyla totožná s mírovými Saljuty a jejich hlavním čelem bylo posloužit vojákům ke sledování nepřátelského území ve vysokém rozlišení. A přestože navenek tehdejší sdělovací prostředky přinášely zprávy o tom, že kosmonauti na palubách Saljutu 3 a později Saljutu 5 plní zadaný program ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR a spřátelených zemí, ve skutečnosti bylo hlavní náplní jejich práce něco zcela jiného. A navíc tyto stanice ve skutečnosti nesly zcela jiné jméno; jméno, jež je i dnes zahaleno jemným závojem tajemství a dohadů – Almaz…