Archiv rubriky ‘Historie’

Svět nad planetou (4. díl)

Základní blok stanice Mir

Pro lety k Miru se připravovala skupina kosmonautů už od podzimu 1984. Ovšem přípravy vzaly zasvé poté, co se z expedice na Saljutu 7 kvůli nemoci velitele předčasně vrátila posádka Vasjutin, Savinych, Volkov. Jejich letový plán zůstal nedokončený a to byl jeden z faktorů, který vedl k vypuštění Miru na stejnou orbitální rovinu se Saljutem. Podle rozhodnutí zainteresovaných měla první posádka Miru vykonat bezprecedentní a dosud nezopakovaný kousek: přeletět z jedné stanice na druhou a aby toho nebylo málo, v plánu byly dokonce dva přelety mezi Mirem a Saljutem – jeden tam a druhý zpět. Ovšem už jen přílet k Miru neměl být tak úplně rutinní záležitostí. Na kosmonauty čekal poměrně tvrdý oříšek v souvislosti s nekompatibilitou sbližovacích systémů. Sojuz T, který měli využít, byl osazen systémem Igla. To na první pohled neměl být problém, protože stejným systémem byl vybaven zadní stykovací uzel Miru. Jenže nákladní lodi Progress byly osazeny stejným systémem. V čem je tedy potíž, připojí se k přednímu stykovacímu uzlu stanice – říká si možná leckterý čtenář. Jenže přední uzel byl osazen novým systémem Kurs, který nebyl s Iglou kompatibilní. Zásoby paliva a okysličovadla z Progressu byly pro další fungování zbrusu nové stanice naprosto klíčové. Jenže bez kosmonautů na palubě se Progress nepřipojí…

Návrat k poslovi bohů – 5. díl

BepiColombo

Přestože BepiColombo odstartoval teprve před týdnem a do své destinace doputuje až na konci roku 2025, první návrh evropské mise k Merkuru byl předložen už v květnu roku 1993 v rámci programu Horizons 2000. Prvotní odhady však prokázaly, že realizace v rámci kategorie středně velkých misí by byla až příliš nákladná. Mezi tyto středně velké projekty patří například přistávací modulu Hyugens nebo mikrovlnný teleskop Planck. Na navrhovanou misi k Merkuru se však usmálo štěstí. Program Horizons 2000 byl v roce 1994 prodloužen (nyní nesoucí označení Horizons 2000+) a díky tomu měly být vybrány další tzv. „cornerstone“ mise neboli základní kameny výzkumu či vlajkové lodě. Ty jsou definovány jako nejnákladnější projekty světové úrovně s vysokým vědeckým potenciálem, vyžadující ke svému uskutečnění významný pokrok v technologickém vývoji. První misí v kategorii cornerstone byla doposud fungující veleúspěšná sluneční observatoř SOHO. Dále bychom zde mohli zařadit rentgenový teleskop XMM-Newton, infračervený teleskop Herschel nebo kometární průzkumné duo Rosetta-Philae – všechno nesmírně úspěšné a přínosné mise, které nemalou měrou posunuly míru lidského poznání. Návrh BepiColombo usiloval zařadit se mezi tyto giganty a jeho soupeřem se stala rovněž velmi ambiciózní astrometrická družice Gaia. V říjnu 2000 pak k velkému uspokojení všech byly oba návrhy vybrány pro realizaci mezi lety 2008 – 2013. Práce na evropské misi k Merkuru tak mohly začít.

Svět nad planetou (3. díl)

Železniční stanice Ťuratam v roce 1980

Jednou z nevýhod kosmického průmyslu, jež přetrvává dodnes, je jeho geografická struktura. Firmy vyrábějící družice či kosmické lodi se nacházejí v oblastech, kde mají dobrý přístup k dopravní infrastruktuře, kde lze optimalizovat styky a dodávky od subkontraktorů a kde v neposlední řadě mohou ubytovat své nezřídka velmi vysoce kvalifikované zaměstnance. Z principu věci se jedná o města či oblasti s velkou hustotou obyvatelstva. Na druhou stranu místa, odkud jsou ony stroje posílány do vesmíru, mají – krom dostupnosti dopravní infrastruktury – přesně opačná kritéria. Jedná se o velmi řídce osídlené oblasti, odkud jsou nejbližší velká města poměrně daleko. Za výjimku lze v tomto smyslu považovat kosmodrom KSC, jehož střelecký sektor směřuje nad Atlantický oceán, a může tak být od velkoměsta Orlando vzdálen pár desítek kilometrů. Nicméně Sovětský svaz neměl při budování svého nejznámějšího kosmodromu příliš na výběr. Z několika míst, jež připadala v úvahu bylo nakonec vybráno místo v blízkosti železniční stanice Tjuratam v Kazachstánu. Civilizace odtud začínala ve vzdálenosti mnoha kilometrů a velké výrobní závody kosmického průmyslu sídlily většinou v Moskvě, tedy více než 2 500 km daleko. Přeprava velkých komponentů a strojů proto nebyla a dosud není nijak jednoduchou záležitostí.

Svět nad planetou (2. díl)

Základní blok stanice Mir

Sovětský svaz oplýval poměrně bohatou historií provozu orbitálních stanic. Od roku 1971 se do poloviny osmdesátých let s většími či menšími úspěchy nad planetou prohánělo šest stanic Saljut a Almaz, které se podařilo zabydlet minimálně jednou posádkou. Jejich vnější podoba se v průběhu času zásadně neměnila, koncepce několika spojených válců o různém průměru zůstala stejná. Zato uvnitř se technologie od časů prvního Saljutu změnila téměř k nepoznání. Téměř neexistoval systém, jenž by nebyl během oné půldruhé dekády vylepšen, modernizován, nahrazen systémem lepším či kompaktnějším. Od systému pro zajištění životních podmínek přes solární panely a energetický systém až po orientační a pohonný systém. Klíčovým rysem stanic se stala možnost doplnit zásoby kapalin a plynů přímo na orbitální dráze. Poprvé byl tento prvek otestován na Saljutu 6 a stal se natrvalo součástí sovětského a posléze ruského kosmického know-how. Přes všechna vylepšení však byl vývoj stanic rozhodně spíše evolucí než revolucí. Zdálo by se, že stejně tomu mělo být i u základního bloku plánovaného komplexu Mir. Přesto byla některá technická řešení razantním krokem vpřed…

Evropské solární sondy

Před časem jsme uveřejnili přehled solárních misí asijských států (zejména japonských). Byly zmíněny i dvě čínské sondy a jedna indická. Tentokrát se budeme věnovat evropským solárním misím. Jsou to mise vypravené většinou ve spolupráci s americkou NASA (National Aeronautics and Space Administration). Na evropské straně byly spolupracujícími organizacemi ESRO (European Space Research Organisation) – předchůdkyně ESA (European Space Agency), ESA samotná a německá DFVLR (Deutsche Forschungs- und Versuchsanstalt für Luft- und Raumfahrt) – předchůdkyně současné DLR (Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt).

Svět nad planetou (1. díl)

Orbitální komplex Mir

Po prvních krůčcích lidí do vesmíru na začátku šedesátých let minulého století, během nichž kosmonauti a astronauti dokázali, že lidský organismus dokáže fungovat v podmínkách mikrogravitace alespoň po omezenou dobu, bylo pouze otázkou času, kdy budou na oběžnou dráhu vypuštěna zařízení, na jejichž palubách se člověk stane alespoň zčásti druhem „homo cosmicus“. Zrodily se první orbitální stanice. Z dnešní perspektivy se může zdát úsměvným nadšení nad několika týdny strávenými ve vesmíru, nicméně pro tehdejší laickou i odbornou veřejnost byla doba prvních stanic neustálým posouváním hranic při současném očekávání bariéry, skrze kterou už lidské tělo nebude schopno proniknout. Ve stejné době probíhal závod obou kosmických velmocí v několika rovinách jak v civilní, tak ve vojenské odnoži kosmonautiky. O to větší naději pak přineslo tání bariér v první polovině sedmdesátých let, jež vyvrcholilo společným letem sovětského Sojuzu a amerického Apolla. Naděje na postupné sbližování obou rivalů však vzaly záhy zasvé a brzy byly vzájemné vztahy opět na bodu mrazu. Když se v roce 1986 vydal za hranice atmosféry první modul sovětské stanice nové generace, nikdo nemohl předpokládat, že právě tento stroj bude stát na počátku nové éry budování mostů mezi východem a západem. Nikdo také nemohl tušit, že nová stanice přečká rozpad východního bloku, bude hostit stroje, na jejichž přijetí nebyla původně vůbec konstruována a na její palubě padnou rekordy, jež ani dnes, po více než třech dekádách, nikdo nepřekonal. Stanice, tedy to, co z ní zbylo, dnes odpočívá na dně Pacifiku, její jméno je však navždy zapsáno zlatým písmem ve vrcholných kapitolách dějin kosmonautiky…

České dotyky vesmíru – Frank Malina

Česká republika nemá svou vlastní kosmickou agenturu, své vlastní nosiče a (až na čestné výjimky) ani své satelity. V době RVHP jsme měli svého kosmonauta a máme krajanskou vesmírnou komunitu – někteří američtí astronauté měli české předky (nebo manželku Indíru). Již 10 let jsme členy ESA a malým dílem se podílíme na její činnosti. Některá naše pracoviště dodávají komponenty pro přípravu řady sond. V tomto článku se zmíním o jednom krajanovi, o kterém toho v obecném povědomí moc nevíme, a který se ve své době podstatným způsobem vesmíru dotkl.

Uplynulo 90 let od prvního letu raketového letadla

Téměř vše v historii lidstva začíná postupným vývojem, a proto někdy bývá velmi těžké označit či určit jednoznačný počátek. Podobné je to i s kosmonautikou a raketovou technikou. Když však nahlédneme do historie a budeme pečlivě hledat nějaký skutečný moment prvního praktického využití raket v letectví, tak to bude zřejmě legendární let raketové „kachny“. Letos od tohoto památného dne uplynulo již 90. let a my si nejen tuto událost v následujících řádcích připomeneme.

Evoluce systému Big Falcon Rocket (4)

Náš seriál mapující vývoj nové supertěžké rakety od SpaceX se pomalu chýlí ke konci. Dnes vychází jeho předposlední díl, ve kterém navážeme na situaci, ve které jsme skončili minule. V roce 2016 už i veřejnost věděla, že SpaceX připravuje nějakou raketu tohoto jména, ale detaily stále chyběly. Blížilo se však Muskovo prohlášení, ve kterém představil dosavadní výsledky. I dnes budeme pokračovat v překladu rozsáhlého článku, který několik měsíců tvořili experti soustředění kolem portálu nasaspaceflight.com.

Evoluce systému Big Falcon Rocket (3)

Oddělení lodi BFR od nosiče BFS.

Náš pětidílný seriál mapující vývoj připravované rakety BFR od společnosti SpaceX se dnešním vydáním přehoupne do své druhé poloviny. I dnes se podíváme na přeloženou část obřího článku, který vyšel před několika týdny na webu nasaspaceflight a který má dohromady kolem deseti tisíc slov. Na přípravě tohoto anglicky psaného originálu pracovalo několik měsíců několik specialistů z tamního fóra a právě díky tomu se podařilo do článku dostat ověřené a v mnoha případech i doposud nezveřejněné informace. Minulý díl končil v roce 2014, kdy se experti z webu NSF pustili do simulací a předpokladů podoby rakety BFR, o které byly k dispozici jen hrubé náznaky.