Archiv rubriky ‘Historie’

Kosmický šatník 9. díl

EVA

Zatímco během šedesátých let sovětský kosmický program úporně závodil s Američany o to, kdo dříve stane na povrchu Měsíce, po prohraném zápase jakoby najednou toto téma v Sovětském svazu zcela zmizelo. Kosmický program SSSR se zaměřil na orbitální stanice a veškeré zmínky o programech L-1 a L-3 nadlouho zmizely v archivech. Američané se nakrátko na program stanic zaměřili také – pozůstatek programu „Apollo Applications“, prostorný Skylab, hostil v letech 1973-74 postupně tři posádky. Ty mimo jiné provedly 9 výstupů do volného prostoru. Sověti však zůstávali v bezpečí stěn svých stanic typu Almaz a DOS, které pro veřejnost nesly unifikovaný název Saljut. Teprve devět let po poslední vycházce Alexeje Jelisejeva a Jevgenije Chrunova, kteří v lednu 1969 přešli vnějškem ze Sojuzu-5 do Sojuzu-4, se další sovětská posádka vystavila vakuu vesmíru. Když Georgij Grečko a Jurij Romaněnko 20. prosince 1977 vypouštěli vzduch z přechodové komory Saljutu 6, měli na sobě zcela nové skafandry, jejichž koncepce se zásadně lišila od všech předchozích obleků jak sovětských, tak i amerických. Asi nikdo z nezasvěcených netušil, že ony skafandry jsou pohrobky sovětského lunárního programu. Kdyby ovšem někdo v té době disponoval funkční křišťálovou koulí, byl by zřejmě velmi překvapen faktem, že se zrodila jedna z legend, jež svou životaschopnost bude prokazovat ještě za dlouhá čtyři desetiletí…

Kosmický šatník 8. díl

Stísněný interiér Sojuzu

Spolu s nástupem vícemístných kosmických lodí vyvstala v Sovětském svazu otázka, jak do poměrně stísněného prostoru natěsnat tři kosmonauty. První let programu Voschod naznačil, jakým směrem se v tomto smyslu budou Sověti ubírat. Tři odvážlivci na palubě Voschodu-1 letěli ve vlněných kompletech, sestávajících z kalhot a bundy. Nepočítalo se s žádným prostředkem pro ochranu jejich životů v případě dekomprese. Důvěra ve správnou funkci a odolnost konstrukce sovětských lodí byla velká. Způsob myšlení se pak „přelil“ i do programu Sojuz. Ani tam se nepočítalo se skafandry – Sojuz měl být trojmístný a ve skafandrech by se do návratového modulu trojice kosmonautů vešla jen stěží. I Sergej Koroljov se nechal unést důvěrou ve vlastní technologii a prohlásil, že „(…) pracovat uvnitř lodi ve skafandru je něco podobného, jako pracovat uvnitř ponorky v potápěčském obleku.“ První posádky Sojuzů tak opět navlékly pouze vlněné sportovní komplety a věřily v příznivý osud. Ten jim však neměl být nakloněn donekonečna…

Kosmický šatník 7. díl

Armstrong v den startu Apolla 11

Přestože se slunce ještě zdaleka nevyhouplo nad mořskou hladinu, vše nasvědčovalo tomu, že nadcházející den bude přesně tak dusný, jak stálo v předpovědích meteorologů. Trojice mužů v županech s ospalými výrazy zírala do zrcadel při ranní hygieně. Po sprše následovalo tradiční holení – na dlouhých deset dní poslední v podmínkách zemské tíže. Převléknutí do civilizovanějších oděvů předcházelo důkladné prohlídce. Za okny byla ještě tma, když trojice společně usedla ke snídani. Ke stolu přibyli ještě Deke a Bill Anders, aby upřesnili pár detailů a odlehčili atmosféru. A pak konečně mohou zamířit do převlékárny. Ve studeném světle zářivek a zářivé bělosti místnosti bez oken na trojici čeká kohorta techniků. U stěn stojí několik přístrojů o velikosti šatní skříně a trojice pohodlných naklápěcích křesel. A mezi tím vším na trojici stolů čekají na tři muže jejich skafandry. Postupně, vrstvu po vrstvě, na sebe muži navlékají jednotlivé součásti, až jsou zcela izolováni od našeho světa. Uzavřeni ve své bublině vdechují čistý kyslík a čekají, než se jim z tkání vyplaví poslední molekuly dusíku. Mezitím mají možnost přemýšlet. Jestli všechno vyjde, za čtyři dny tato posádka učiní to, o čem stovky generací před nimi pouze snily. Píše se 16. červenec 1969 a Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Mike Collins sledují, jak se kolem nich rojí technici firmy ILC Dover, aby se ujistili, že skafandry A7L s výrobními čísly 056, 077 a 033, výtvory jejich firmy, nemají žádnou vadu a že mohou vstoupit do historie…

Je vtip pravdivý, aneb „Čím se psalo v kosmu?“

V těchto dnech a hodinách rezonuje internetovým éterem úspěšné přistání prvního stupně rakety Falcon 9, ale řekli jsme si, že naši čtenáři momentálně možná ocení spíše drobné odlehčení. Co byste říkali na vtip týkající se kosmonautiky? Je už docela starý a tak ho možná již znáte, nicméně pro náš dnešní článek je jeho znění velmi důležité: „Když NASA poslala první kosmonauty do vesmíru, zjistila, že psací pera nefungují při absenci gravitace. Vyřešením tohoto problému NASA pověřila studiem problému konzultantskou společnost. Po deseti letech a 12 milionech dolarů, Američané vlastní pera schopné psát v jakékoliv gravitaci a při teplotě mezi 0 a 300 stupni kelvina. Rusové používají tužky.“

Příběhy z vesmíru

Dnešek je den, kdy snad již skončily všechny bláznivé nákupy, shon a stres a konečně přišel čas, kdy zbývá prostor pro okamžiky klidu, rozjímání a přemýšlení. My na Kosmonautixu jsme se rozhodli, že vám v tento sváteční čas naservírujeme několik příběhů, které mapují velmi silné okamžiky, které přinesla kosmonautika a při jejich čtení vás na chvíli usadíme a dáme vám čas přemýšlet. Připomeneme si ty chvíle, kdy se zvedly k obloze oči většiny lidí na Zemi, a prožívaly chvíle, které měly ovlivnit historii. Těch okamžiků bylo překvapivě mnoho, ale v tomto článku najdete pouze tři. Tři, které autor dlouho vybíral a které chtěl na poslední chvíli přepisovat, protože přišel dvacátý druhý prosinec tohoto roku a společnost SpaceX rozvířila dějiny. Nakonec jsem však přepsání odolal. Budou to jen krátké příběhy, které mají připomenout ty okamžiky a události, které v nás zanechaly hluboké vzpomínky. Krom toho posledního, ten bude trochu delší. Ve výběru pravděpodobně nenajdete ty, které byste čekali. Snažil jsem se připomenout události jednak nedávné a jednak ty, které souvisí s tímto obdobím. Dobré čtení a příjemné Vánoce.

Kosmický šatník 6. díl

Buzz Aldrin

Je málo fotografií, nesoucích záznam události, kterou podle onoho jediného snímku kdokoli na první pohled bezpečně identifikuje. Je také málo obrázků, které se samy o sobě stanou součástí univerzálního povědomí lidstva. Jednou z podobných fotografií je i snímek z července 1969, který tehdy pořídil Neil Armstrong. Je na něm jeho kolega Buzz Aldrin a lokace, kde byl tento snímek pořízen, působí i dnes takřka neuvěřitelně: Mare Tranquillitatis, Měsíc. Ta fotografie nese krom historického významu ještě i další zajímavý aspekt. Miliony, možná desítky milionů dětí na celém světě zkoušelo na čtvrtku papíru nakreslit kosmonauta. Je velmi pravděpodobné, že jejich neumělé pokusy nesly až zarážející podobnost s fotografií Buzze Aldrina s nohavicemi ušmudlanými od měsíčního prachu. Autor těchto řádků rád přiznává, že i on byl jedním z dětí, které kosmonauty ztvárnily přesně tímto způsobem. Bílá postava s barevnými konektory na břiše, veliké hledí s reflexním povrchem a na zádech velký batoh. Skafandr, který na sobě Buzz tehdy měl, se tak stal součástí populární kultury. Současně byl také fantastickým kouskem technologie, invence a zrcadlilo se v něm nadčasové myšlení jeho tvůrců…

Kosmický šatník 5. díl

Soulodí Sojuzu-4/Sojuz-5

Už v první polovině šedesátých let začal Sergej Koroljov rozpracovávat ideu spojení dvou lodí na orbitu. Tento krok byl z tehdejšího hlediska jednou z podmínek pro oblet Měsíce. V dalších krocích se počítalo i s přechodem kosmonautů z jednoho stroje do druhého prostřednictvím vycházky do volného prostoru. S prvním výstupem člověka do kosmu v březnu 1965 získali inženýři závodu č. 918 (dnes nazývaného Zvezda) důležité zkušenosti, které hodlali zúročit. Skafandr Berkut, ve kterém Alexej Leonov první výstup provedl, byl do značné míry improvizací a jeho zrod byl takřka bleskový – od zahájení vývoje po ostré nasazení uplynulo zhruba tři čtvrtě roku. Ani nyní neměli pracovníci závodu č. 918 času nazbyt – s prvním testem nového skafandru pro přechod z jedné lodi do druhé se počítalo už v roce 1966. Před konstruktéry stála obrovská výzva v podobě totální změny filozofie v oblasti ventilace skafandru a cirkulace plynů. Některá z řešení, se kterými pracovníci Zvezdy přišli, prokázala svoji životaschopnost do dnešních dní…

Kosmický šatník 4. díl

Ed White během své EVA

Program Gemini, často tak trochu opomíjený a stojící ve stínu Apolla, znamenal pro NASA definitivní krok k plnohodnotným orbitálním operacím, se vším, co k nim patří. EVA, dokování, rendez-vous za různých podmínek, dlouhodobé lety – to vše bylo možno v plánech pro Gemini nalézt a to vše bylo také posléze realizováno. Pro ambiciozní program však bylo zapotřebí najít nová konstrukční řešení. Ani skafandry nebyly výjimkou. Zpočátku byl potenciální hlavní kontraktor pro vývoj a výrobu skafandrů Gemini jasný: firma B.F.Goodrich své kvality potvrdila při misích Mercury a nikdo nečekal výraznou změnu v tomto smyslu. Své návrhy přihodila také firma Arrowhead Rubber Co. a obě firmy vyvinuly prototypy svých skafandrů. Pro své návrhy použily osvědčený systém „pomerančových“ ohybů v kloubech (pomerančových proto, že připomínaly měsíčky pomeranče) a probíhala také evaluace skafandrů s odnímatelnými nohavicemi a rukávy pro větší pohodlí při dlouhodobých letech. Ovšem nikdo netušil, že v pozadí existuje třetí hráč, který svůj vývoj financuje z vlastních zdrojů, a jeho návrhy jsou mnohem lepší, než u dvou zmíněných výrobců…

SOHO slaví 20 let, vyberte nejlepší obrázek

SOHO. Zdroj: NASA&ESA

Sluneční observatoř SOHO (SOlar and Heliospheric Observatory), společné dítě evropské ESA a americké NASA, byla vypuštěna před těžko uvěřitelnými dvaceti lety. U této observatoře se dobře ukázala moje nezkušenost v odhadu výdrže pdoobných družicových observatoří, protože když slavila v roce 2005 své desáté narozeniny, mohl jsem pouze konstatovat, že její služby jsou pro nás nenahraditelné a že lze jen doufat, že ji někdy nahradí nová družice, než nám odejde do zaslouženého důchodu. Místo toho nyní slavíme už dvacet let a zdá se, že jí nedošel dech. Jak se od té doby změnil náš pohled na Slunce? Máme se obávat, až SOHO skončí? Čím se nejvíce proslavila? Jaký obrázek je podle vás nejlepší?

Kosmický šatník 3. díl

Leonov během historické vycházky

Po prvních krůčcích do vesmíru v podobě programu Vostok se Sověti ocitli v podivné situaci. Politbyro a speciálně generální tajemník Nikita Chruščov dávali všemožně najevo svoji přízeň kosmickému průmyslu. Na druhou stranu ale vyžadovali nové a nové spektákly, nezřídka jako oslavu jakéhosi výročí, či zahájení sjezdu a podobně. Vedoucí činitele kosmického programu to stavělo před vážné dilema: bylo nutné napřít síly především k tomu, aby se jejich dílo a činy ocitly na stránkách světového tisku, na druhou stranu to ovšem znamenalo do značné míry opustit logickou posloupnost postupného osvojování existence člověka ve vesmíru. Tak tomu bylo i s programem Voschod. Sergej Koroljov ještě před prvním vzletem pilotované lodi počítal s její následnou přestavbou pro vícečlennou posádku. A to si žádalo čas. Jenže Chruščov nechtěl čekat, za oceánem Američané chystají lety dvoumístné lodi Gemini. Koroljov tak dostal úkol – přestavět v rekordním čase kabinu Vostoku pro tříčlennou posádku. Je jasné, že se to neobešlo bez osekání vybavení kabiny na holé minimum. A za oběť oné divoké přestavbě padly i skafandry…