
Pro lety k Miru se připravovala skupina kosmonautů už od podzimu 1984. Ovšem přípravy vzaly zasvé poté, co se z expedice na Saljutu 7 kvůli nemoci velitele předčasně vrátila posádka Vasjutin, Savinych, Volkov. Jejich letový plán zůstal nedokončený a to byl jeden z faktorů, který vedl k vypuštění Miru na stejnou orbitální rovinu se Saljutem. Podle rozhodnutí zainteresovaných měla první posádka Miru vykonat bezprecedentní a dosud nezopakovaný kousek: přeletět z jedné stanice na druhou a aby toho nebylo málo, v plánu byly dokonce dva přelety mezi Mirem a Saljutem – jeden tam a druhý zpět. Ovšem už jen přílet k Miru neměl být tak úplně rutinní záležitostí. Na kosmonauty čekal poměrně tvrdý oříšek v souvislosti s nekompatibilitou sbližovacích systémů. Sojuz T, který měli využít, byl osazen systémem Igla. To na první pohled neměl být problém, protože stejným systémem byl vybaven zadní stykovací uzel Miru. Jenže nákladní lodi Progress byly osazeny stejným systémem. V čem je tedy potíž, připojí se k přednímu stykovacímu uzlu stanice – říká si možná leckterý čtenář. Jenže přední uzel byl osazen novým systémem Kurs, který nebyl s Iglou kompatibilní. Zásoby paliva a okysličovadla z Progressu byly pro další fungování zbrusu nové stanice naprosto klíčové. Jenže bez kosmonautů na palubě se Progress nepřipojí…