A vítězem se stává… Jurij Gagarin!

Jméno „Jurij Gagarin“ zůstane navždy zapsáno v kronice lidstva v kolonce „první člověk ve vesmíru“. Nechybělo ale mnoho a mohlo na jeho místě stát jméno amerického astronauta Alana Sheparda. Proč souboj o toto historické prvenství dopadl tak, jak dopadl, a co ho rozhodlo?

Rychle a špinavě do vesmíru

Ve Spojených státech letectvo logicky předpokládalo, že dobytí vesmíru se stane jeho doménou. Počítalo se s letadly pohybujícími se rychleji a výše, postupně až na oběžnou dráhu. A pak tu byla agentura NACA (National Advisory Committee for Aeronautics) založená v roce 1915. Její vedení nechtělo hrát druhé housle, a tak se v listopadu 1957 rozhodlo „jednat hned, abychom nebyli opominuti na poli výzkumu kosmických letů“. Bylo to pragmatické rozhodnutí, které nakonec vedlo ke vzniku NASA.

Příležitostná obálka vydaná k prvnímu výročí letu Jurije Gagarina i s jeho vlastnoručním podpisem

Příležitostná obálka vydaná k prvnímu výročí letu Jurije Gagarina i s jeho vlastnoručním podpisem
Foto archiv autora

V lednu 1958 Ministerstvo obrany založilo agenturu ARPA (Advanced Research Projects Agency) pro vývoj nadějných technologií a projektů. Počítalo, že pod jejími křídly skončí všechny projekty pilotovaných letů. V březnu 1958 se setkalo osmdesát zástupců amerického letectva, ARPA, NACA a kontraktorů a poprvé řešilo možnost varianty pilotovaných letů, která dostala označení „quick and dirty“ (rychlá a špinavá). Princip byl jednoduchý: posadit na některou z vyvíjených raket namísto hlavice kabinu s člověkem. Byly k ní výhrady, ale v danou chvíli se jevila jako opravdu nejrychlejší. K prvnímu říjnu 1958 začala pracovat NASA, třetího byla balistická kabina podrobně prezentována ARPA a o čtyři dny později i prvnímu administrátorovi NASA Keithu Glennanovi. Prezentaci pozorně naslouchal a setkání uzavřel slovy: „Pusťme se do toho!“

Vynechme teď všech finanční a technické peripetie, které projekt Mercury (jméno dostal 26. listopadu 1958) provázely. Pro nás je důležité, že s prvním pilotovaným letem člověka se počítalo na samém konci roku 1960.

Zahoďte kabinu, zachraňte kosmonauta

Situace v Sovětském svazu byla podobná. V prosinci 1957 vznikla v konstrukční kanceláři OKB-1 (Osoboje Konstruktorskoje Bjuro) Sergeje Koroljova plánovací sekce a mezi její úkoly patřila i příprava pilotovaného kosmického letu. V lednu 1958 se na její popud začal vyvíjet nový třetí stupeň pro raketu R-7. Stejně jako v USA existovala domněnka, že správnou cestou do vesmíru je okřídlené těleso. Jenže výpočty ukázaly, že žáru při vstupu do atmosféry nejsou schopné odolat žádné stávající slitiny.

Jurij Gagarin bezprostředně před nástupem do lodi Vostok 12. dubna 1961, vpravo od něj je inženýr Oleg Ivanovskij z OKB-1

Jurij Gagarin bezprostředně před nástupem do lodi Vostok 12. dubna 1961, vpravo od něj je inženýr Oleg Ivanovskij z OKB-1
Foto archiv autora

Skupina navrhla jako nejjednodušší způsob realizace pilotovaného letu kabinu zvonovitého tvaru o průměru 1,8 m (tento tvar si později „vypůjčila“ loď Sojuz). Ujal se také nápad pilota vystřelit před přistáním ve vystřelovacím sedadle, díky čemuž se vůbec nemusel řešit přistávací systém. Vystřelovací sedadlo se mělo vypůjčit z nějakého proudového letounu, kabina neměla být brzděná vůbec. Takže by se při dopadu roztříštila.

Po zjednodušení se začalo pracovat s kulovitou verzí kabiny o průměru 2,2 m. V květnu 1958 už byly rozpracovávány její dvě verze: pro posádku a automatická pro zpravodajské účely. Původní návrh počítající spojit kabinu s vyvinutým tělesem Sputnik D se neujal a namísto toho byl zahájený vývoj servisního modulu. V červnu 1958 prezentuje Koroljov návrh Výboru pro vědu a techniku, na počátku měsíce následujícího jej písemně představuje politbyru. V listopadu 1958 Rada konstruktérů přijímá rozhodnutí o vývoji pilotované lodi. Termín pilotovaného startu? Mezi zářím a prosincem 1960.

Karty byly rozdány prakticky identicky.

Orbitální vs. suborbitální

Než se podíváme do cílové rovinky, srovnejme si ještě suborbitální (kdy se loď pohybuje jen po balistické dráze, ale nedosáhne oběžné rychlosti) a orbitální kosmický let (kdy loď dosáhne stabilní oběžnou dráhu).

Problémy s technickou byly na obou stranách železné opony: na snímku trosky lodi Mercury (výrobní číslo 4) po selhání nosné rakety Atlas 29. července 1960. Dnes k vidění v muzeu Cosmosphere v Hutchinsonu (Kansas)

Problémy s technickou byly na obou stranách železné opony: na snímku trosky lodi Mercury (výrobní číslo 4) po selhání nosné rakety Atlas 29. července 1960. Dnes k vidění v muzeu Cosmosphere v Hutchinsonu (Kansas)
Foto Tomáš Přibyl

Sergej Koroljov se suborbitálními lety vůbec nepočítal. Sice mu byly opakovaně nabízené jako jednodušší varianta, ale on chtěl poslat člověka přímo na oběžnou dráhu. Někdy se uvádí, že odmítal „polovičaté“ (suborbitální) řešení, jindy, že ho vedla obava, že suborbitální let bude nadřízeným stačit a že nedostane příležitost (= peníze) uskutečnit dobývání vesmíru, o kterém snil. NASA naproti tomu chtěla dát na suborbitální lety větší důraz. Dokonce uvažovala, že by se suborbitální mise neuskutečnily pouze s pomocí raket Redstone (jak se nakonec stalo), ale že by do nich zapojili i nosiče Jupiter nebo že by se piloti „proletěli“ (byť ani ne na práh vesmíru) už v některé testovací raketě Little Joe.

Podívejme se na celou věc optikou své doby, nikoliv pohledem dnešním. Tehdy šlo opravdu o prvního člověka ve vesmíru, nikoliv na oběžné dráze. Také by se dalo říct, že politikům a laické veřejnosti byla nějaká oběžné dráha ukradená. Člověk by se dostal do vesmíru raketou, to by stačilo. Že by někdo po něm kroužil kolem Země v nějakém „umělém Měsíci“, by nebylo vnímáno jako zásadní krok vpřed.

V cílové rovince

Programy Mercury i Vostok byly zcela průkopnické a jako takové je provázely technické komplikace. Některé mise byly „ztraceny“, jiné se nepodařilo realizovat v zamýšleném rozsahu – a to na obou stranách. O všem se tak rozhodovalo až v prvních měsících roku 1961.

„Den, kdy NASA vypustila záchrannou věžičku“ – 21. listopadu 1960 je po vypnutí motoru raket Redstone aktivovaný záchranný systém, ale loď Mercury zůstala na nosiči

„Den, kdy NASA vypustila záchrannou věžičku“ – 21. listopadu 1960 je po vypnutí motoru raket Redstone aktivovaný záchranný systém, ale loď Mercury zůstala na nosiči
Foto NASA

Loď Vostok byla průběžně testována v roce 1960. Byly použité dvě verze: při prvním testu (15. května) 1KP bez tepelného štítu, při ostatních čtyřech pak pokročilejší 1K. Vzhledem k tomu, že dvě kabiny (28. července a 22. prosince) vinou selhání nosiče nedosáhly oběžné dráhy, nebyly vůbec oznámené. Oficiálně tak v roce 1960 letěly jen tři lodě Korabl-Sputnik (číslo 1 dne 15. května, 2 dne 19. srpna a 3 dne 1. prosince). Ze všech pěti pokusů byl přitom jen jeden jediný (Korabl-Sputnik 2) stoprocentně úspěšný.

Počátkem roku 1961 byly před dokončením tři kabiny Vostok, verze 3KA. Tedy varianta, která už dovolovala let s člověkem na palubě. Další byly v různém stádiu rozpracovanosti, ale čtvrtá mohla být dodána nejdříve v polovině roku. Sergej Koroljov bedlivě sledoval dění v USA a věděl, že to už bude s největší pravděpodobností pozdě. Dvanáctého února 1961 proto sází na jednu kartu: ví, že má teď k dispozici tři lodě, takže rozhoduje, že pokud dvě poletí úspěšně, do třetí posadí člověka. Nikdo mu neodporuje, protože po černé sérii z minulého roku nevěří dvěma úspěšným startům po sobě.

Jenže se stává zázrak: 9. března letí úspěšně Korabl-Sputnik 4, potom 25. března Korabl-Sputnik 5. Dva dny poté je po vzrušené debatě rozhodnuto: dodržíme dohodu z 12. února, v příští lodi poletí člověk. Dne 29. března to potvrzuje i státní komise s tím, že let proběhne někdy mezi 10. a 20. dubnem.

Vostok s Jurijem Gagarinem na palubě nakonec startuje 12. dubna 1961.

O profesionálních pesimistech

„Nejzklamanější člověk na světě“ po Gagarinově letu, americký astronaut Alan Shepard. Kdyby nebyla do programu zkoušek přidaná mise MRDB, byl by prvním člověkem ve vesmíru. Kdyby nebylo kdyby...

„Nejzklamanější člověk na světě“ po Gagarinově letu, americký astronaut Alan Shepard. Kdyby nebyla do programu zkoušek přidaná mise MRDB, byl by prvním člověkem ve vesmíru. Kdyby nebylo kdyby…
Foto archiv autora

A jaká byla situace za oceánem? Program Mercury se skládal z několika částí, nás zajímá ta, která Vostoku přímo konkurovala – Mercury-Redstone (zkráceně MR). Tedy suborbitálním letům na raketě Redstone. I NASA plánovala posadit člověka do kabiny po dvou úspěšných misích.

Jenže MR-1 se nepovedla. Dne 12. listopadu 1960 raketa zažehla motor, vznesla se jen zhruba dva centimetry nad rampu, když její motor zhasl. Raketa dosedla zpět na rampu. Záchranná věžička se aktivovala, ovšem odletěla od rakety bez kosmické lodi. Ta ale po chvíli vystřelila své padáky. Nebudeme tady rozebírat technické detaily: spokojme se s konstatováním, že se mise nepovedla. Jízliví novináři událost označili jako „den, kdy NASA vypustila záchrannou věžičku“.

Pokus MR-1A proběhl 19. prosince 1960. Kromě drobnosti (raketa udělila kabině rychlost 2170 m/s, což bylo o 79 m/s více než se plánovalo) byl let úspěšný. Ne tak navazující MR-2 (31. ledna 1961). Špatně fungující ventil přívodu kyslíku vedl k vyššímu výkonu motoru: ten sice vydržel, ale vzestupná trajektorie byla velmi strmá a přetížení při startu dosáhlo 17 g. Dosažená rychlost byla 2298 m/s namísto plánovaných 1970 m/s. Let pak potkalo několik dalších problémů jako aktivace záchranného systému apod., ale ty už byly důsledkem špatné práce nosiče.

Start rakety Redstone na misi MRBD; všimněte si nezvyklého zbarvení lodi Mercury: to proto, že jde jen o hmotnostní a rozměrovou maketu

Start rakety Redstone na misi MRBD; všimněte si nezvyklého zbarvení lodi Mercury: to proto, že jde jen o hmotnostní a rozměrovou maketu
Foto NASA

Kvůli špatné funkci rakety Redstone při letech MR-1A a MR-2 se Wernher von Braun, ředitel Marshallova střediska kosmických letů NASA a hlavní konstruktér tohoto nosiče, rozhodl přidat jeden testovací let. Tím vznikl stejný problém jako u Koroljova (hardware prostě nebyl na skladě, průběžně se dodával), jenže limitem tentokrát nebyly kabiny, ale rakety. Ty byly dodávány zhruba v šestitýdenních intervalech. Jedna tak byla k dispozici v polovině března, další až na konci dubna.

Loď Mercury už nebylo třeba testovat: kromě letů na Redstone startovala i na raketách Atlas a nosičích Little Joe. Proto bylo rozhodnuto na Redstone posadit jen rozměrovou a hmotnostní maketu, která byla k raketě dokonce přidělaná napevno. Nedošlo tedy ani k pokusu o její oddělení po skončení práce motoru. Test byl označený jako MRDB (Mercury Redstone Booster Development) a uskutečnil se 24. března 1961. Raketa tentokrát fungovala spolehlivě. Pro úplnost: kdyby se letělo s člověkem na palubě, startovalo by se kvůli náročnější přípravě s pilotovanou lodí v prvních dubnových dnech

Autor článku na rampě LC-5, odkud mohl v roce 1961 startovat první člověk do vesmíru – nakonec odtud letěl až ten druhý...

Autor článku na rampě LC-5, odkud mohl v roce 1961 startovat první člověk do vesmíru – nakonec odtud letěl až ten druhý…
Foto Katka Přibylová

Kdo proti uskutečnění této zkoušky protestoval, byl pilot Alan Shepard. Už na konci ledna 1961 se dozvěděl, že to bude právě on, kdo poletí jako první. Chtěl, aby příští let byl pilotovaný a problémy s motorem označoval jako bezvýznamné. Když pak 12. dubna odstartoval Gagarin, Shepard prohlásil, že „nikdo není tak zklamaný jako já“. „Mohli jsme, tedy měli jsme letět dříve,“ nechal se slyšet. „Měli jsme je pod krkem a pustili jsme je.

A celý život lamentoval na „profesionální pesimisty ve Washingtonu“, kteří mu zabránili stát se prvním člověkem ve vesmíru. Ano, ústředí NASA sice bylo ve Washingtonu DC, ale rozhodnutí o testu MRDB udělal von Braun v Alabamě (i když ho ústředí NASA schválilo). Ovšem „profesionální pesimisté z Alabamy“ nezní tak hezky, že?

P.S. Jako připomínku prvního letu člověka do vesmíru připravila Hvězdárna a planetárium Brno a Technické muzeum v Brně přímý přenos z historické mise Jurije Gagarina – jen s drobným šedesátiletým zpožděním. V pondělí 12. dubna od 8:00 do 10:00 h bude možné sledovat celou misi krok za krokem v podání Tomáše Přibyla živě na

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

8 komentářů ke článku “A vítězem se stává… Jurij Gagarin!”

  1. vreckam napsal:

    Velice pěkné počtení, děkuji.

    Obrázek „Start rakety Redstone na misi MRBD“, to auto tam při startu 🙂 ..

  2. Cateye napsal:

    Jak to vlastně nakonec bylo s onou vystřelovací sedačkou pro Vostok, která se měla cituji: „…vzít z nějakého proudového letounu.“?
    Už na první pohled je jasné, že se nejedná o standardní model od letectva a ani intenzivní zkoušky na upraveném Il-28 nenaznačují, že by to byla tak triviální věc jak se asi původně myslelo…

  3. Kamil napsal:

    12.duben v dějinách pilotované kosmonautiky

    To, že 12.dubna 1961 letěl do kosmu Jurij Gagarin, je všeobecně známé, ale co se v ten den stalo v dalších letech?

    Podruhé byli lidé v kosmu 12.dubna až v roce 1970. Den před tím startovalo Apollo 13 a kosmonauti Lovell, Haise a Swigert si ještě užívali klidný let, k slavnému výbuchu kyslíkové nádrže došlo až v noci ze 13. na 14.dubna.

    V roce 1979 se poprvé stalo, že v Gagarinův den byly ve vesmíru dvě pilotované lodi, ale neobešlo se to bez problémů. Na stanici Saljut 6 byla tehdy posádka Sojuzu 32, Ljachov, Rjumin, ale den před tím došlo k selhání motoru Sojuzu 33 s návštěvnickou posádkou Rukavišnikov, Ivanov (Bulharsko) a porouchaný Sojuz 12.dubna nouzově přistával.

    Valerij Rjumin byl ve vesmíru 12.dubna i o rok později, tentokrát ale s kolegou Popovem při letu Sojuzu 35.

    To v roce 1981 se 12.duben stal dalším historickým dnem. Během 20.výročí Gagarinova letu poprvé startoval raketoplán Columbia při misi STS-1 pod vedením Johna Younga a s pilotem Bobem Crippenem. V ten den byla na Saljutu 6 poslední stálá posádka Kovaljonok, Savinych při letu Sojuz T-4.

    V roce 1983 se stalo naposledy, že 12.dubna nikdo ve vesmíru nebyl.

    Opět v kosmu lidé oslavili Gagarinův den v roce 1984, kdy na stanici Saljut 7 prožívali rekordní let v délce 237 dní kosmonauti Kizim, Solovjov, Aťkov. Na dálku jim dělala společnost pětičlenná posádka raketoplánu Challenger při letu STS 41 C, kterému Bob Crippen tentokrát velel.

    Třetího startu se 12.duben dočkal v roce 1985, kdy na svůj čtvrtý let startoval raketoplán Discovery na misi STS 51 D se sedmičlennou posádkou. Na palubě byla též Margaret Seddonová, první žena ve vesmíru na Gagarinův den.

    V roce 1986 byla na Miru první stálá posádka Kizim, Solovjov, která pak provedla unikátní přelet na stanici Saljut 7 a zpět.

    Od roku 1987 až do roku 1999 byla na Miru nepřetržitě dvou či tříčlenná posádka. Společnosti na dálku se na Gagarinův den dočkala jen v roce 1993, kdy byl na oběžné dráze raketoplán Discovery STS-56 s pětičlennou posádkou, a v roce 1994, kdy probíhal let raketoplánu Endeavour STS 59 se šesti lidmi na palubě.

    Obydlen byl Mir i v roce 2000, kdy na něm od dubna do června pobývala poslední dvoučlenná expedice.

    Stanice ISS je trvale obydlena tříčlennou posádkou od října 2000. Poprvé na ní větší množství kosmonautů bylo 12.dubna v roce 2002, kdy zde byl připojen raketoplán Atlantis STS 110 a počet obyvatel stoupl na deset.

    Živěji na ISS bylo zase až v roce 2007 během střídání misí Sojuz TMA-9 a TMA-10, a v roce 2008 při střídání Sojuzů TMA-11 a TMA-12, kdy na stanici bylo 6 kosmonautů.

    Trvalá šestičlenná posádka je na ISS od května 2009. Prozatím nejživěji bylo ve vesmíru 12.dubna v roce 2010, kdy kromě dvou Sojuzů byl k ISS připojen i raketoplán Discovery STS-131 a mohlo se tak sejít 13 kosmonautů. Byl to též první let tři lodí současně v Gagarinův den.

    Po roce 2011 a ukončení letů raketoplánů, kdy většinou na palubě byla šestičlenná posádka, byli zde během střídání expedic v roce 2017 12.dubna jen 3 kosmonauti. Naopak v roce 2020, kdy většinu času byla stálá posádka jen tříčlenná, v dubnu, kdy probíhala její výměna, bylo na palubě krátkodobě opět 6 kosmonautů.

    Od listopadu 2020, kdy je v provozu nová loď Dragon pro čtyři lidi, je stálá posádka sedmičlenná a tak se v dubnu 2021, kdy se střídaly posádky Sojuzů, opět sešlo na Gagarinův den ve vesmíru 10 kosmonautů, druhý nejvyšší počet. A je to podruhé v historii, kdy tam v tuto dobu jsou tři lodě.

    Bez zajímavosti není, že 12.dubna se nikdy neuskutečnil žádný výstup do kosmu, ačkoliv třeba 11.dubna jich proběhlo pět nebo 13.dubna dva.

    Do kosmu zatím letělo 566 lidí, z nich 415 se narodilo před 12.dubnem 1961. Nejblíž tomuto datu, 25.4.1961, se narodil belgický kosmonaut Frank De Winne. Narozeniny 12.4. slavil jen Rus Igor Volk, který měl pilotovat raketoplán Buran. Ten den zatím žádný kosmonaut nezemřel.

  4. Anton Florian napsal:

    Krásná doba se smutným koncem šedesátých let.Znovu se objevují nepřesnosti viz televize Prima.Tento let nešlo utajit a tudíž zpráva o letu šla do světa před největším rizikem a to bylo přistání.A tak u mne ve škole oznamoval tuto zprávu ředitel školním rozhlasem i s přenosem zprávy z Moskvy v ruštině .Opravdu silný zážitek stejně o tom v besedě hovořiV.Remek.Pokud toto dokázal národ zdecimovaný po válce se zničeným průmyslem,totálně devastovaným územím, po stalinské represi je nutné smeknout.Stejně a možná i lépe to vyjádřil pan T.Přibyl

    • racek napsal:

      Ano, taky jsem to zažil, byl jsem v šesté třídě. Kosmonautiku sledovala trvale snad půlka třídy a tak nějak se mezi námi i dospělými ten let čekal každým dnem. Pořád probleskovaly nějaké informace a let Strelky a Bělky, to už bylo jasné pro koho se to připravuje No a tak jsme si po hlášení rozhlasu všichni svorně zakřičeli Hzrrá a pak, docela brzo, jsme mávali Gagarinovi u Kulaťáku když přijel do Prahy. Poprvé zrovna k nám, že. Pár dní poté jsem utrpěl docla slušné popáleniny při havárii „kosmické lodi“ vlastní výroby. No jo, oběti vědě se přinést musely 🙂

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.