Když se v první polovině šedesátých let objevila první inkarnace pozdějšího programu MOL, počítalo se s tím, že bude startovat z Cape Kennedy na dráhu ve výšce zhruba 300-350 km a se sklonem přibližně 30° vůči rovníku. Pro obecné experimenty, sběr základních dat o reakci lidského organismu na dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci a omezené příležitosti k fotografování zemského povrchu tato dráha dostačovala. Ovšem s tím, jak se postupně posouvalo těžiště zamýšlených aktivit MOL stále více do „černé (rozuměj výzvědné a proto tajné)“ oblasti, nastal v tomto ohledu poměrně závažný problém. Pakliže by mise probíhaly na původně plánovaných drahách, byl by celý projekt vlastně k ničemu. Území, které politické špičky USA a vedení NRO zajímalo, leželo mnohem více na sever. Hranice Sovětského svazu měly svůj nejjižnější bod kousek nad 42° severní šířky. K tomu, aby bylo možné získat skutečně užitečná data stran dění na území největšího protivníka, by byla nejvhodnější polární dráha – tedy taková, která má sklon co nejblíže k 90° vzhledem k rovníku. Tato dráha by umožňovala sledovat de facto území celé planety. Byl tady ovšem malý háček: z Kennedyho mysu se na polární dráhu dostávalo (a dosud dostává) poměrně komplikovaně. Pokud by raketa startovala na polární dráhu směrem k severu, v úvodní fázi letu by její dráha vedla nad hustě obydleným východním pobřežím USA. Při jižním azimutu by pro změnu přelétala jižní Floridu. Existovalo sice jedno řešení, technicky však nebylo příliš schůdné…

Každý let začíná na zemi

Řešení, o kterém je řeč, se nazývá „dog leg maneuvre“. Přeložen do češtiny tento termín zní doslova „manévr psí nohy“. Jedná se o zvláštní manévr, během něhož raketa v určitém bodě své dráhy změní azimut letu. V případě startu MOL z Cape Kennedy by to znamenalo, že Titan by vzlétl z rampy jihovýchodním směrem a v okamžiku, kdy by byl zajištěn dostatečný odstup od obydleného území, stočil by svou dráhu na jih (se startem směrem na sever se vůbec nepočítalo, protože vyhnout se hustě obydlenému pobřeží by nebylo možné ani s dog legem).

Na první pohled vypadá toto řešení ideálně, ovšem při bližším zkoumání narazíme na dva velmi pádné argumenty, které použití dog legu pro MOL zpochybňují. Prvním z nich je energetická náročnost. Změna směru dráhy v průběhu letu spotřebuje velké množství energie, která by jinak mohla být využita ke zvýšení rychlosti v původním směru. A pro Titan-III, se kterým se v té době pro MOL počítalo, to znamenalo nižší nosnost v rozmezí od 900 do 2 300 kg v závislosti na přesných parametrech manévru. Jenže laboratoř se špionážním vybavením a kabinou se dvěma piloty na špici byla už tak poměrně blízko limitu nosnosti rakety. Pokud by bylo třeba osekat tunu až dvě vybavení a zásob, důsledkem by byla kratší délka pobytu pilotů na palubě stanice a dost možná i nemožnost splnit cíle mise.

Druhý argument byl diplomatického rázu. Dog leg manévrem by se sice nosič vyhnul jižní Floridě, jenže jeho trajektorie by nyní vedla nad Kubou a Panamou. V případě selhání nosiče a jeho pádu na tato území by USA riskovaly mezinárodní incident a navíc by mohly senzitivní části stanice a také piloti padnout do ne zcela přátelských rukou. Tato varianta byla naprosto nepřípustná. Zdálo by se, že celá záležitost nemá řešení.

Existoval ovšem záchranný kruh, který nesl název „Western Test Range“, tedy Západní testovací polygon. Jeho srdcem je základna Vandenberg, přičemž tento kosmodrom je pro lety na polární dráhy jako stvořený. Směrem na jih je pouze oceán a není tak třeba žádných složitých manévrů, ani nehrozí mezinárodní incident. Zkrátka ideální místo pro starty kosmických slídilů. Ovšem, jak už to zhusta bývá, ani toto řešení nebylo tak přímočaré, jak by se mohlo zdát.

Na Vandenbergu v době, kdy se rodil program MOL, neexistovala rampa, ze které by mohl startovat kolos typu Titan-III a žádná ze stávajících ramp se nehodila ke konverzi pro tento nosič. Bylo tedy nutné rampu postavit doslova na zelené louce. A do doby, než bude startovní komplex hotov, bylo rozhodnuto, že jisté množství testovacích letů může proběhnout z Floridy. Na Cape Kennedy Air Force Station se totiž nacházela rampa číslo 41 vybudována specificky pro Titan-III. Pilotované mise však budou startovat výhradně z Vandenbergu.

O tomto záměru byla veřejnost informována 31. ledna 1966 v rámci výroční zprávy prezidenta Johnsona o letectví a kosmickém výzkumu. Ve stejné zprávě pak Johnson uvedl, že v předchozím roce USAF dokončilo na Cape Kennedy stavbu komplexu 41 určeného pro nosiče Titan-III, přičemž zhotovení komplexu přišlo daňové poplatníky na 154 milionů dolarů. To byl ukázkový sólokapr zejména pro floridské deníky, sborově kritizovaly „nesmyslnou duplikaci kapacit“, „zbytečné zatěžování federálního rozpočtu“ a podobně.

Celá záležitost se dostala až na půdu Kongresu, kde bylo na únor svoláno slyšení ve věci ohledně MOL. Před Komisí pro kosmonautiku při Sněmovně reprezentantů vypovídal přidružený administrátor NASA Robert Seamans a šéf programu MOL generál Schriever. Přestože se podařilo členy komise upokojit, aniž by byl otevřeně vysloven důvod pro použití polární dráhy, „grilování“ představitelů letectva a programového vedení MOL pokračovalo, tentokrát na půdě Senátu. Až na konci února se podařilo celé pozdvižení sprovodit ze světa díky spolupráci ministerstva obrany, NASA a USAF. Budování startovního komplexu pro MOL na Vandenbergově základně mohlo začít.

SLC-6 během výstavby
Zdroj: commons.wikimedia.org

Tedy, skoro začít. Nejprve bylo třeba zajistit území sousedící s jižním okrajem stávající základny Vandenberg, na němž měl nový komplex vyrůst. USAF se pokusilo dohodnout s majiteli pozemků, ovšem ti na nabízenou cenu nepřistoupili. Jinde však rampa stát nemohla, takže nakonec bylo nutné sáhnout ke krajnímu řešení, kterým bylo vyvlastnění. Do vlastnictví státu tak přibylo přibližně 6 230 hektarů půdy a majitelé obdrželi od státu kompenzaci v součtu něco málo přes 9 milionů dolarů. 12. března se konečně mohlo poprvé kopnout do země v místech, kde měl vyrůst nejnovější americký startovní komplex pro lety s lidskou posádkou.

Nádherná přírodní scenérie s nedalekým pobřežím však nenahrávala stavebním pracím tak, jako tomu bylo například v relativně ploché oblasti Cape Kennedy. Hned na úvod bylo zapotřebí pro vyrovnání terénu přemístit 1,1 milionu kubíků zeminy. V srpnu však byly hrubé úpravy terénu hotovy a mohlo se začít budovat. Soutěž na zhotovitele samotné odpalovací rampy s obslužnou věží, servisní věží a dalšími položkami infrastruktury byla vyhlášena ještě v létě. Na začátku roku 1967 byl znám vítěz: stala se jím firma Santa Fe and Stolte, sídlící v kalifornském Lancasteru. Za odhadovaných 20 milionu dolarů měla na komplexu vyrůst rampa pro pilotované lety MOL, přičemž se počítalo s jejím zprovozněním v polovině roku 1968.

Nový startovní komplex dostal označení SLC-6 (SLC bylo zkratkou „Space Launch Complex“). Američané měli a mají velmi rádi hrátky s akronymy a zkratkami . V řeči personálu proto komplex ještě během výstavby dostal přezdívku „Slick Six“, přičemž slovíčko „slick“, které normálně znamená „uhlazený“, „mazaný“ či dokonce „úhledný“, v tomto případě neneslo žádný význam, prostě vzniklo jen jako zvukomalebné vyslovení písmen zkratky SLC s drobnou dávkou fantazie.

U žádného startu ovšem není zaručeno, že skončí úspěšným navedením na zamýšlenou dráhu. Pokud by se v počáteční fázi letu MOL přihodilo něco nečekaného, znamenalo to, že Gemini-B s posádkou dosedne v oblasti jižního Pacifiku, kde nebyla k dispozici žádná místa, jež by mohly záchranné jednotky využít jako svou základnu. Nicméně příhodně podél předpokládané dráhy startu leží Velikonoční ostrov a západně od něj Hendersonův ostrov, které by mohly být pro tyto účely využity.

Hendersonův ostrov byl neobydlený a prostý veškeré infrastruktury, proto by musela být základna pro záchranáře vybudována doslova „od píky“. V případě Velikonočního ostrova by bylo potřeba pouze zhotovit nový povrch tamní vzletové a přistávací dráhy a prodloužit ji na délku zhruba 2 200 metrů, rozšířit stojánku pro letouny a zbudovat jednoduché ubikace pro stovku osob s příslušnými inženýrskými sítěmi. To byla mnohem schůdnější cesta, proto volba padla právě na Velikonoční ostrov.

Typická krajina Velikonočního ostrova
Zdroj: en.wikipedia.org (kredit: Fabián Sepúlveda M.)

Problém vězel v tom, že se jednalo o chilské teritorium. Američané proto začali jednat s vládou Chile o možnosti využívat Velikonoční ostrov jako shromaždiště pro letouny a vrtulníky záchranných jednotek. Krom jiného Američané zástupce chilské vlády ujistili, že jednotky budou na ostrově přítomny pouze v době startu, tedy vždy v rozmezí několika dní, maximálně týdnů, pokud by byl start odložen. Američané předpokládali uvedení základny do provozu v dubnu 1969 a operační status měla mít minimálně do konce roku 1970. 26. července 1968 se podařilo dosáhnout dohody a vzniku základny pro záchranné složky tak nestálo nic v cestě.

Dalším klíčovým dílkem do skládačky MOL bylo řídicí středisko. Autor si je jist, že nejednomu váženému čtenáři při čtení této věty automaticky v hlavě vyklíčilo slovo „Houston“. Na první pohled by se jednalo o logické řešení, ovšem na druhý pohled už tak logické nebylo. Jedním faktorem bylo to že Manned Spacecraft Center v Houstonu bylo řízeno a spravováno civilní agenturou, což mohlo v případě řízení misí spadajících pod USAF představovat třecí plochy. Druhou věcí pak byla kapacita. V době, kdy se závod o Měsíc dostával do frenetických obrátek, byly dva sály řízení letu vytíženy takřka nonstop. Krom misí se zde odehrávaly simulace a průběžně bylo vylepšováno vybavení. Tím hlavním argumentem proti využití MSC v Houstonu však bylo utajení. Teoreticky by možná bylo schůdné oddělit vojenský program od okolního světa nějakou formou bariéry v různých smyslech tohoto slova, v praxi by to však v danou dobu bylo proveditelné jen velmi těžko. Naštěstí tady byla Modrá kostka.

Blue Cube
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: Erik Charlton from Menlo Park, USA)

Modrá kostka (Blue Cube), jak budově řídicího střediska přezdívali tamní pracovníci, byla původně poměrně nenápadnou budovou s označením 101 nedaleko dálnice 237 v Sunnyvale na předměstí kalifornského San Jose. V roce 1960 letectvo zakoupilo čtyři a půl hektarů půdy na pozemku firmy Lockheed za symbolický jeden dolar. Na těchto pozemcích zakrátko vyrostla krom jiného i zmíněná budova 101 a zařízení dostalo název AFTSC (Air Force Satellite Test Center). Sepětí s Lockheedem nebylo náhodné, firma dodávala družice pro tajné programy Corona, Gambit a další.

Aby vojáci AFTSC nebudili zbytečnou pozornost, byli instruováni, aby „splynuli s davem“ zaměstnanců Lockheedu. Nadřízení museli dokonce pro tamní personál vypracovat jakýsi miniaturní manuál, aby vojákům, kteří na sobě formální civilní oblečení neměli už roky, ulehčili rozhodování před šatní skříní. Srdcem budovy byl sál řídicího střediska, kam se sbíhaly informace ze třiceti počítačových terminálů. Postupem času bylo v Air Force Satellite Test Center zaměstnáno na 750 pracovníků jak z řad USAF tak prověřených civilních osob, kteří se starali o provoz špionážních družic. Čtyři roky po svém vzniku bylo středisko AFTSC přejmenováno na Air Force Satellite Control Facility.

V roce 1966 bylo rozhodnuto, že právě odsud se budou řídit i lety stanic MOL. Na rozdíl od Houstonu zde nebyl problém s bezpečností a utajením, jen málokdo z řidičů, kteří projížděli po přilehlé dálnici, si dokázal představit, čím se zabývají lidé pracující v podivné budově, vedle které stálo pár parabolických antén.

Ovšem řízení letů MOL mělo pozvednout nároky na personál a zařízení velmi výrazným způsobem. Budova 101 k tomuto účelu nemohla stačit, proto byla v letech 1967-68 postavena budova 1003 – impozantní čtyřpatrová tvrz bez oken a s omítkou světle modré barvy. Tento vzhled dal vzniknout oné přezdívce Blue Cube. V útrobách této stavby se skrývalo hned dvanáct místností řízení letů a počet pracovníků se téměř zdvojnásobil.

Ovšem fakt, že se zde pracovalo na nanejvýš utajených programech neznamenal, že by si zaměstnanci nedokázali trochu odlehčit atmosféru sešněrovanou přísnými pravidly. Nejznámější ukázkou je „kanálová historka“ z pozdějšího období, kdy program MOL už skončil v propadlišti dějin. Vedení základny jednou pro zvýšení disciplíny důrazně upozornilo tamní personál, že Rusové dokáží z vesmíru vyfotografovat i takový detail, jakým je poklop na kanálu. O několik dní později se pár místních vtipálků začalo po základně producírovat v kloboucích, které na horní straně nesly kartón s vyobrazením poklopu od kanálu. O reakci Rusů na náhlý výskyt hojného množství pohyblivých kanálů se bohužel nedochovaly žádné záznamy…

S tím, jak se pomalu začala zhmotňovat infrastruktura podporující MOL, nemohlo nikomu uniknout, že celá báchorka o čistě vědeckém programu dostává povážlivé trhliny. Zejména místo startu a zvolená orbitální dráha nenechala jak zahraniční pozorovatele, tak domácí masmédia na pochybách o tom, že MOL je ve skutečnosti pilotovanou špionážní platformou.

Sověti si přes veškeré řeči o civilním účelu stanice od počátku mysleli o MOL své a neváhali to dát hlasitě najevo. Kritika orbitální stanice USAF se z jejich strany ozvala okamžitě poté, co prezident Johnson v srpnu 1965 veřejně oznámil existenci programu. Celkově však američtí diplomaté charakterizovali sovětské reakce jako relativně krotké a nijak nevybočující z dlouhodobého rámce. Bylo pochopitelné, že se jim myšlenka na to, že se jim bude někdo dívat beztrestně pod prsty, pranic nezamlouvala, ale velmi dobře věděli, že s tím nic nemohou udělat. Dřívější plané argumenty o tom, že je špionáž z oběžné dráhy nelegální (což byla taktika v případě programu Corona a dalších) tentokrát vůbec nezazněly. Navíc Sověti měli sami máslo na hlavě. V jejich plánech byl vývoj vlastního ekvivalentu špionážní stanice a příliš velká pozornost věnovaná americkému programu by se mohla posléze obrátit proti nim samotným.

Ani američtí novináři se nenechali ukolébat sladkými řečmi vedení programu o skvělých vědeckých přínosech stanice. A nic na tom nezměnil ani oběžník se souborem odpovědí na možné otázky tisku, které v únoru 1966 rozeslala příslušným mluvčím programu a základen kancelář tajemníka vzdušných sil. Onen oběžník skýtal návod, jak odpovědět na sedm nejpravděpodobnějších otázek tisku ohledně účelu MOL, místa startu, financování a několika dalších témat ohledně plánů s Titanem-III. Odpovídající měli v citlivých záležitostech odpovídat neurčitě, případně uvést, že zatím je vše ve stádiu úvah.

Na otázky však mluvčí nemuseli ani odpovídat, protože tisk si dokázal dát dvě a dvě dohromady. Jakmile bylo oznámeno, že MOL coby stanice provozovaná pod křídly USAF bude startovat ze západního pobřeží na polární dráhu, zkušení matadoři v žurnalistických řadách měli jasno. Tiskové konference se tak změnily na hru na to, že „oni ví, že my víme, ale dohromady se musíme tvářit, že my nevíme nic“. A pokud by snad některý novinářský elév byl natolik naivní, že mu unikal smysl startů z Vandenbergu na polární dráhu, nebo si myslel, že zástupce USAF se prořekne a on získá zaručeného sólokapra, zkušenější kolegové mu dali najevo, co si o něm myslí. Během jedné z tiskových konferencí se takový naivka zeptal zástupce ministerstva obrany na to, jaký smysl a účel má polární dráha MOL. Sotva dořekl, místností se ozval hurónský smích ostatních novinářů. Člověk by musel být skutečně velmi natvrdlý, aby mu nedošlo, co všechny ty tanečky vojáků znamenají.

A zatímco se začal na Vandenbergu rodit startovní komplex, v Kalifornii středisko řízení letu a probíhala jednání s chilskými diplomaty ohledně základny na Velikonočním ostrově, v pozadí se začala rodit definitivní podoba komplexu Titan-III/MOL/Gemini-B a na světě se začaly objevovat první součásti budoucí stanice. Na cestě k finálnímu designu však bylo třeba překonat pár velmi interesantních problémů…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.spaceistheplace.ca/titan3m.jpg (kredit: Boeing)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:SLC-6_in_1966.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bajando_la_colina.JPG (kredit: Fabián Sepúlveda M.)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lockheed%27s_%22Blue_Cube%22.jpg (kredit: Erik Charlton from Menlo Park, USA)