Štítek ‘USA’

James Alton McDivitt (1929-2022)

James McDivitt

Ať už se s tím smiřujeme lehce, nebo nikoli, faktem je, že náš svět postupně opouštějí tváře, které jsou nerozlučně spjaty s počátky cest člověka do vesmíru. Je to přirozené a nelze to změnit, přesto například v případě amerických astronautů již nezbývá mnoho těch, kdo by pamatovali pionýrské doby pronikání člověka do kosmického prostoru. Z programu Mercury již nezůstal žádný astronaut, těch, kteří létali v Gemini zbývalo do minulého týdne jen šest a astronautů z dob Apolla bychom ještě minulý týden napočítali pouhých třináct. Od té doby se ale tato statistika opět o něco změnila, na poslední let nastoupil veterán Gemini a Apolla, muž, který se prosadil nejen jako testovací pilot a astronaut, ale také jako manažer lunárního programu Apollo v letech 1969-72. Řady těch, kteří tenkrát „byli u toho“, opustil legendární Jim McDivitt…

Jak SpaceX redukuje množství odrážejícího se světla ze Starlinků

Firma SpaceX, která provozuje konstelaci Starlink, nedávno zveřejnila dokument s názvem Nejlepší postupy pro zmírnění jasu pro družicové operátory, který pojednává o tom, jakými způsoby se SpaceX snaží redukovat světlo, které kvůli družicím Starlink dopadá na Zemi. Těmito způsoby, na jejichž hledání spolupracují přímo s astronomy, se snaží docílit toho, aby se družice Starlink staly ze Země pouhým okem prakticky neviditelné. V tomto článku si tyto konkrétní způsoby a kroky, které SpaceX aplikovala ukážeme a vysvětlíme si, jak fungují.

Vesmírná technika: Provoz jaderného reaktoru při misi Snapshot

VT_2022_08

V rámci mise Snapshot se na oběžnou dráhu dostal první a také poslední exemplář amerického jaderného štěpného reaktoru SNAP-10A. Jeho provoz nakonec trval 43 dní, z toho část byla v samořiditelném módu. Reaktor sice postihlo nečekané vypnutí, ovšem celkově se dá jeho provoz hodnotit vesměs kladně. I přesto však Spojené státy v dalším kosmickém využívání této technologie nepokračovaly.

Vesmírná technika: Kosmické štěpné reaktory z USA

VT_2022_05

Spojené státy americké několik desítek let pracovaly na různých verzích štěpných jaderných reaktorů, které se měly používat pro vojenské i civilní mise, meziplanetární sondy a kosmické základny. Mnohé projekty se však dostaly pouze do fáze studií a nedočkaly se tak zhmotnění. Reaktory, které vznikly v rámci jiných projektů, však poskytly cenné zkušenosti pro další vývoj.

Top 5 fyziků mezi astronauty

Emblém mise STS-75

Dnešní díl našeho tradičního letního seriálu bude trochu jiný, než na jaký jste možná zvyklí. U tématu top 5 sice zůstaneme a představíme si dokonce 5 zajímavých osobností mezi astronauty, nebudeme se však bavit ani o Juriji Gagarinovi, ani o Alexeji Leonovovi, Neilu Armstrongovi, Jamesi Lovellovi či jiném našim čtenářům velmi známém představiteli letů do vesmíru. Budeme se bavit o astronautech známých sice méně, přesto stále obdivuhodných a s velmi zajímavými osudy. Ukážeme si totiž 5 pozoruhodných astronautů, kteří jsou zároveň fyziky. Vzhledem k úzké spojitosti vesmírného výzkumu a fyziky patrně příliš nepřekvapuje, že mnoho astronautů vykonává či vykonávalo profesi fyzika či že tento obor vystudovali. Následující výběr je samozřejmě čistě subjektivním zhodnocením autora.

TOP 5 – křehcí supermani

Bill Dana coby José Jimenez

Ve většině lidí profese kosmonauta evokuje téměř dokonalé lidské exempláře, obdařené výjimečnými schopnostmi a blížící se ideálu dokonalosti ve všech směrech. Od železného zdraví přes skvělé vzdělání až po neotřesitelnou mentální stabilitu. Čtenáře, který na tyto stránky zabloudil až nyní a stále má v podvědomí právě takovou představu, však musím hořce zklamat. Co se týče zdraví – samozřejmě, do vesmíru asi těžko poletí člověk po několika infarktech, ale kosmonauti rozhodně nejsou etalonem dokonalého zdravotního stavu, což už se jeden krátký seriálek na tomto portále pokusil dokázat. Ani stran vzdělání není všechno pouze černé nebo bílé. Například první sovětský oddíl kosmonautů se, až na dvě výjimky, skládal z mužů, jejichž nejvyšším dosaženým vzděláním bylo to střední, začasté ve formě učiliště. Pravda, v dalších letech se důraz na vzdělání extrémně zvýšil a nyní už se do vesmíru bez titulu v kapse coby profesionál v žádném případě nedostanete. A co se týče mentální stability, ani tam není vše natolik růžové, jak bychom čekali. A právě touto poslední „položkou“ se bude zabývat dnešní díl Top 5. Podíváme se na nejzajímavější projevy psychických problémů a osobnostní nekompatibility během letu nebo krátce po něm. Opět je třeba zdůraznit, že výběr a pořadí jsou zcela subjektivní a autor si je vědom toho, že několik poměrně známých a křiklavých případů zůstalo mimo pořadí. Stupínků je však pouze pět a proto bylo třeba s těžkým srdcem třídit. Nuže, připravme si medikaci na uklidnění a vzhůru do vesmíru…

Zemřel americký fyzik Steven Weinberg (88)

Držitel Nobelovy ceny za elektroslabé sjednocení zesnul dnes v USA. Položil základy výzkumu temné hmoty pro observatoř Chandra a AMS-02 na ISS. 24. července 17:40

TOP 5 – lety na hraně rizika

riziko

Existuje dlouhá řada lidských aktivit, které s sebou nesou tu menší, tu větší míru rizika. Pilotované kosmické lety bezesporu patří do kategorie velmi riskantních podniků. Už jen myšlenka na to, nechat se připoutat do křesla na vršku obřího stroje s mnoha stovkami tun vysoce hořlavých látek, které by teoreticky měly postupně řízeným vznícením zvednout ono křeslo (a samozřejmě i kabinu či loď, ve které se křeslo nachází) do výšky několika stovek kilometrů a urychlit jej na neuvěřitelných 8 km/s, se vymyká všemu, co člověk kdy za svou historii podnikl. Riziko je zde opravdu enormní a vůbec nezáleží na tom, zda se jedná o první pilotovaný let nebo třístý třicátý první. Ovšem i v rámci těchto nebezpečných podniků by se daly najít mise, které svou podstatou šly na hranici, nebo dokonce za hranici, rizika, kterou lze z hlediska selského rozumu považovat za přípustnou. Autor se pokusil vybrat ty nejodvážnější, ovšem stejně jako u předchozích článků Top 5 v minulých letech i nyní upozorňuje, že se jedná o čistě subjektivní výběr a řazení. Nuže, vzhůru do rizika!

MOL – špion, který se nekonal (15. díl)

Alfa a omega každého kosmického programu...

Po celou dobu svého trvání musel program MOL obrazně plavat proti proudu. Z nadějného projektu, který se vezl na vlně optimismu v době, kdy člověk začal opatrně nakukovat do vesmíru, se pomalu ale jistě stávalo nechtěné dítě, s nímž si špičky USAF a administrativy nevěděly rady. Na jedné straně příslib velmi kvalitních zpravodajských informací a špičkové technologie srážely na straně druhé stoupající náklady, neustálé třenice ohledně lidského elementu na palubě a termíny klouzající stále více doprava. Argument ohledně stoupajících nákladů byl nepochybně validní – od svého oficiálního zahájení do konce roku 1968 cenovka programu vyšplhala přibližně na dvojnásobek původně plánované sumy. To bylo v době, kdy Amerika čelila obrovským výdajům kvůli válce ve Vietnamu a také kvůli mamutímu sociálnímu programu „The Great Society“, jenž byl vlajkovou lodí administrativy prezidenta Johnsona, skutečně nezanedbatelný faktor. Jen na dokreslení situace: MOL v roce 1968 představoval pro USAF celých 17 % rozpočtu RDT&E (výzkumu, vývoje, testování a evaluace). Jenže paradoxně od samého počátku program dostával méně peněz, než bylo zapotřebí. Ani jednou za celou dobu jeho trvání nebyly programu přiděleny peníze, o které projektová kancelář žádala. Tím pádem bylo nutno neustále improvizovat jak ohledně distribuce financí, tak i ohledně harmonogramu. Není divu, že dokonce i některým vedoucím představitelům programu MOL z podvědomí vyskakovaly neblahé myšlenky…

MOL – špion, který se nekonal (14. díl)

Návrh evoluce MOL

Z historie dnes již víme, že vojenská orbitální stanice MOL se přes velmi pokročilou fázi rozpracování (a dokonce jeden testovací let s některými komponenty) zapsala do dějin kosmonautiky jako projekt, který nikdy neopustil startovní rampu. Přes všechny snahy a ne zcela malé finanční investice se okolnosti vlastně téměř nikdy nevyrovnaly do příznivé konstelace a MOL zůstal jen snem vojáků o vlastním dedikovaném kosmickém pracovišti a současně prostředku pro získání důležitých a hlavně aktuálních informací o protivníkovi (byť v tomto ohledu se nakonec vše vyřešilo s příchodem nových bezpilotních družic s přenosem obrazu v reálném čase). Stanice a její součásti nakonec zůstaly jen obrázky na rýsovacích prknech, hromadou šrotu a zmařenými nadějemi několika pilotů, kteří doufali, že se z její paluby budou dívat na svět tak, jak se zatím poštěstilo jen velmi úzké skupince smrtelníků. Přitom stačilo tak málo – více peněz a více politické vůle – aby se stanice MOL stala skutečností a svými výkony a možnostmi překonala i představy svých tvůrců z období, kdy koncept získával oficiální posvěcení. Příběh MOL totiž neměl končit pěti pilotovanými a několika bezpilotními lety. Mnozí v konceptu stanice viděli potenciál, jehož by byl hřích nevyužít…