V minulém díle zmíněné výškové lety psů mezi roky 1951 a 1960 poskytly mnoho cenných informací, ale před letem člověka na oběžnou dráhu to pořád bylo málo. Proto bylo potřeba posunout testy na novou úroveň a vyslat na oběžnou dráhu družici s živým tvorem na palubě. To však s sebou přinášelo mnoho technologických komplikací a výzev. Inženýři proto museli v mnoha případech improvizovat. A aby toho nebylo málo, měla družice Sputnik 2 nést i další vědecké vybavení.
Aby bylo možné dosáhnout nových a jinými způsoby těžko dosažitelných lokalit pro pozorování Slunce, se NASA pustila pro projektu sluneční plachetnice Solar Cruiser s plochou 1653 metrů čtverečních, která má na svou demonstrační misi vyrazit v roce 2025. Projekt má využít dosavadní zkušenosti, pokrok v mnoha oborech a umožnit nové přelomové vědecké objevy. Solar Cruiser je označována jako pathfinder mission, tedy projekt, který má vyšlapávat cestu. Jeho vývoj financuje Solar Terrestrial Probes Program, který spadá pod Heliofyzikální oddělení NASA. Na této sluneční plachetnici se má sejít několik nových technologií, které byly původně vyvinuty různými organizacemi. Zde dojde k jejich spojení, aby bylo možné prokázat mimořádné schopnosti pohonu sondy slunečním světlem.
Kosmická loď Crew Dragon Endeavour se i při své druhé misi dostala úspěšně na oběžnou dráhu. V dalších hodinách na ni čekají manévry, kterými postupně zvýší svou oběžnou dráhu a přiblíží se k Mezinárodní kosmické stanici. Automatické připojení Crew Dragonu na dokovací adaptér IDA-2 je plánován na sobotu okolo 11:10. Zveme Vás tedy ke sledování přímého přenosu z příletu čtyřčlenné posádky k orbitálnímu komplexu, kde celá čtveřice stráví půl roku.
Rubrika Aktuální dění 
Štítky: Akihiko Hošide, Crew Dragon, Crew-2, Megan McArthur, Robert Kimbrough, SpaceX, Thomas Pesquet, Živě a česky 
Počet prvenství, které si připsalo vozítko Perseverance, se utěšeně rozrůstá. Šestikolový rover na povrchu Marsu třeba vůbec poprvé dokázal malou část řídké atmosféry bohaté na oxid uhličitý překonvertovat na kyslík. O tento úspěch se konkrétně postaral experimentální přístroj MOXIE (Mars Oxygen In-Situ Resource Utilization Experiment) o velikosti většího toustovače. Jeho první test proběhl 20. dubna, tedy během 60. solu, který Perseverance tráví na Marsu od svého přistání v kráteru Jezero 18. února letošního roku.
Poprvé opakovaně použitá komerční pilotovaná loď a také první opakovaně použitý stupeň komerční rakety použitý při pilotované misi – tak se dá ve stručnosti (a možná i lehce nepřehledně) charakterizovat start mise Crew-2, tedy druhé operační mise lodi Crew Dragon od SpaceX. Ta má na oběžnou dráhu dopravit čtyřčlennou posádku – Shane Kimbrough a Megan McArthur jsou z USA, Akihiko Hošide z Japonska a Thomas Pesquet pochází z Francie. Start z floridské rampy 39A je momentálně plánován na 23. dubna ve 11:49 SELČ.
Rubrika Aktuální dění Štítky: Akihiko Hošide, Megan McArthur, Shane Kimbrough, Thomas Pesquet, Živě a česky 
Nejdelší chodba na největším středisku Evropské kosmické agentury se proměnila v testovací místo, kde se ověřovaly technologie pro jednu z nejzajímavějších misí, které ESA chystá – Proba-3. Dvě družice, které budou tvořit tuto misi, se srovnají tak, aby jedna vrhala na druhou stín. Druhá družice díky tomu bude moci spatřit vnitřní vrstvy sluneční atmosféry. Jenže takto přesný let ve formaci může být realizován jen s pomocí senzorového systému, který je založen na vizuálním kontaktu. Jen tehdy se může jedna družice aktivně zaměřit na druhou. Dvojice sond v rámci mise Proba-3 poletí ve vzdálenosti 144 metrů, což umožní pozorovat korónu. Kromě toho se ale počítá s manévry pro změnu formace, které mohou změnit vzájemnou vzdálenost až na 25, či naopak na 250 metrů.
Pracovníci ze Stennisova střediska u Bay St. Louis, stát Mississippi, se 19. a 20. dubna pustili do sesazení prvního letového exempláře centrálního stupně rakety SLS ze zdejšího testovacího stanoviště B-2, což souvisí s jeho blížícím se přesunem na Kennedyho středisko na Floridě. Při sesazení bylo potřeba vyzvednout stupeň z jeho vertikální pozice, kde strávil více než rok, spustit jej opatrně k zemi a přitom jej pomalu překlápět do horizontální polohy. Stupeň bude nyní naložen na člun Pegasus, který se postará o přepravu na Kennedyho středisko. Jak již bylo uvedeno výše, stupeň opouští Stennisovo středisko po více než roce. Za tu dobu tady prošel celou řadou zkoušek a vše vyvrcholilo 18. března statickým zážehem čtyř motorů RS-25 v plné délce. Šlo mimochodem o nejsilnější zkoušku, jaká byla na Stennisově středisku provedena za posledních 40 let.
Pauza ve využívání hlavního amerického kosmodromu na západním pobřeží se pomalu chýlí ke konci. SpaceX totiž plánuje brzy obnovit pravidelné starty z Vandenbergovy základny v Kalifornii. Rakety Falcon 9 odsud mají zhruba od července letošního roku vynášet družice Starlink pro celosvětové připojení k internetu na polární oběžné dráhy. Družice na této dráze umožní firmě vyplnit mezery v pokrytí a také zajistit konektivitu k internetu i v okolí pólů. Gwynne Shotwell, prezidentka firmy uvedla, že plány SpaceX počítají se zahájením vypouštění družic Starlink na polární dráhu letos v létě. Doposud se téměř všechny družice Starlink dostaly na dráhu ve výšce 550 kilometrů, která je vůči rovníku skloněna o 53°.
7. dubna se sonda přiblížila povrchu planetky Bennu nejvíce od 20. října 2020, kdy tu odebrala vzorky. Odběrná hlava se tehdy zabořila 48,8 centimetru do povrchu planetky zatímco výron stlačeného dusíku zvířil okolní materiál, jehož část skončila v odběrné hlavě. O další zvíření se postaraly trysky sondy, které se postaraly o její vzdálení od povrchu. Srovnání snímků pořízených před odběrem a po něm tak mohlo odhalit jednoznačné změny. V místě odběru je nyní dobře patrná prohlubeň, na jejímž dně jsou větší balvany, které byly pořízeny při odběru. Stejně tak je vidět výrazné navýšení množství dobře odrazivého materiálu v okolí místa odběru, který kontrastuje obecně tmavším povrchem. Stejně tak je vidět, že se posunulo mnoho kamenů. Jako náhledový obrázek je použita fotka před odběrem.
Původní záměr tvůrců programu MOL byl velmi ambiciozní. Stanice měla hostit naráz čtyři osoby s tím, že by se posádky střídaly zhruba ve třicetidenních turnusech. To byl na svou dobu extrémně odvážný koncept. Vyžadoval by totiž ovládnutí složitého umění setkávání těles na oběžné dráze a jejich spojování. A nemělo se jednat pouze o pilotované stroje, ale také o bezpilotní zásobovací lodě, což bylo ještě o stupínek složitější (připomeňme, že první spojení dvou bezpilotních těles se podařilo Sovětům v říjnu 1967 a dodnes je tento úspěch hoden smeknutí pokrývky hlavy). Jenže, jak už to bývá, člověk míní, okolnosti mění. Program nezískal hned na startu financování pro tuto velkolepou vizi. Namísto toho měl být minimálně zpočátku realizován velmi osekaný program, v němž figurovaly jednorázové stroje, které měly hostit jednu dvoučlennou posádku na měsíc a po odletu svých obyvatel měly být opuštěné stanice doslova „zahozeny“ do atmosféry. I tak se mělo jednat o pokrokovou technologii, od které si Američané slibovali náskok v případě vypuknutí delší geopolitické krize. Podoba stanice i lodě, která měla sloužit pro transport pilotů, se zpočátku často měnila, nicméně v létě 1967 už byl základní design všech klíčových prvků komplexu MOL víceméně hotov. Paradoxně na část těchto prvků měla vliv jistá událost, která se programu jako takového vůbec netýkala. A nebyl to jediný výmol na cestě ke vzniku této špionážní stanice…
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
24. dubna 2021
