Sojuz MS-13 prošel zkouškou těsnosti

Za necelé dva měsíce nás čeká další pilotovaná mise, v rámci které na ISS poletí velitel lodi Alexander Skvorcov a palubní inženýři Luca Parmitano z Itálie a Andrew Morgan z USA. Jejich kosmická loď Sojuz se již připravuje na kosmodromu Bajkonur a přípravy zatím probíhají podle plánu. Včera byly úspěšně dokončeny zkoušky těsnosti hermetizovaných modulů, která se provádí před každým startem. K tomuto testu se používá helium, kterým se naplní vnitřní prostory lodi a sleduje se, zda vzácný plyn nikde neuniká. Tím se prověří, zda moduly kosmické lodi splňují požadavky těsnosti.

Svět nad planetou (32. díl)

Operace "Rodeo" - snímkování komplexu Mir Sojuzem TM-17.

Byl 3. červenec 1993 a Sojuz TM-17 se pomalu blížil k Miru. Stanice vypadala jako velký pták s roztaženými křídly modulů Kvant-2 a Kristall. U stykovacího uzlu posledně jmenovaného modulu byl připojen Sojuz TM-16, porty v podélné ose stanice byly obsazeny nákladními Progressy – u předního stykovacího uzlu visel Progress M-18, u zadního Progress M-17. Před sedmou hodinou večer přilétající Sojuz zastavil 180 metrů od Miru. Palubní inženýr byl přichystán v orbitálním úseku Sojuzu a nyní začal pořizovat videozáznam a cvakat spouští fotoaparátu. Takový úchvatný pohled na stanici se člověku nenaskytne každý den a pokud se tak stane, bývá to na pár sekund, než je třeba opět sklonit hlavu k palubní desce a pokračovat v práci. Náhle se od základního bloku Miru oddělil malý světlý bod a zamířil pryč. „Letí, letí,“ ozval se z rádia hlas Alexandra Poleščuka. To velitel stanice Gennadij Manakov právě z přechodové komůrky základního bloku vypustil kontejner s odpadky a jeho parťák vše sledoval a komentoval. Malá světla tečka se ztratila na pozadí černé vesmírné oblohy. Nyní se schylovalo k ještě zajímavější podívané. „Sašo,“ promluvil komunikátor z řídicího střediska k palubnímu inženýrovi onoho vyčkávajícího Sojuzu, „nepropásni to, teď dojde k oddělení!“ Bylo 18:58 moskevského času, když se na stanici cosi pohnulo. Před očima fascinovaného palubního inženýra se Progress dosud spočívající u předního stykovacího uzlu oddělil a začal se plavně vzdalovat od stanice. Po pěti minutách pak přišel příkaz ze Země: „Ukončete fotografování a přejděte do návratové kabiny!“ „Do třiceti sekund jsem tam,“ zněla odpověď palubního inženýra. Přestože podívaná na odplouvající nákladní loď byla úžasná, před posádkou Sojuzu teprve nyní stál hlavní úkol tohoto dne – pokud se nepřipojí ke stanici, jejich let skončí, sotva začal. Automatika však pracovala bezvadně a o dalších dvacet minut později se Sojuz TM-17 připojil k uzlu, od něhož teprve před necelou půlhodinkou odlétl Progress M-18. Operace „Rodeo“ skončila naprostým úspěchem…

HERACLES cílí na Měsíc

Evropská kosmická agentura navázala spolupráci s britsko-norskou společností Nammo, přičemž cílem tohoto partnerství je vyvinout výkonný raketový motor pro evropský program průzkumu Měsíce. Nejprve by měl být tento motor použit na vzletové části mise Heracles. Vzletová část by měla zajistit dopravu vzorků z povrchu Měsíce na stanici Gateway, která bude obíhat kolem Měsíce. Samotná mise Heracles je momentálně ve fázi definování parametrů, přičemž vše probíhá pod křídly Evropské kosmické agentury. Na projektu však ESA spolupracuje i s kanadskou, americkou či japonskou agenturou.

Další úkol pro rampu 39A – Starship?

Jak jsme uvedli už ve včerejším Kosmotýdeníku, SpaceX pracuje simultánně na dvou testovacích exemplářích lodi Starship – jak potvrdil šéf firmy, Elon Musk, týmy na texaské základně Boca Chica a floridském městě Cocoa mezi sebou tak trochu soutěží o to, kdo bude efektivnější. Oba týmy spolu navzájem sdílí své poznatky a novinky. V poslední době se počítalo s tím, že Starship bude své testovací lety provádět právě na základně v jižním Texasu, kde kromě testovací verze vznikl i Starship Hopper. Nyní se objevují spekulace o tom, že Starship stavěná na Floridě by měla startovat z historické rampy 39A, kterou má SpaceX v pronájmu. Tuto myšlenku potvrzuje i renomovaný portál nasaspaceflight.com. Loď Starship by měla v ostrém provozu startovat na vyvíjené raketě SuperHeavy, přičemž oba díly mají být opakovaně použitelné. Pokud se podaří překovat všechny nemalé problémy, mohla by tato loď pomoci vrátit lidi na Měsíc a třeba i kolonizovat Mars.

Dva snímky Bennu – tmavý kámen a nadějný kráter

Čtvrtého dubna pořídila sonda OSIRIS-REx v rozestupu osmi minut dva snímky, které bychom Vám chtěli představit. Za osm minut nestihla sonda přeletět daleko a proto jsou některé kameny přítomné na obou snímcích. Nejnápadnějším útvarem, který pozorné oko najde na obou fotkách, je výrazný tmavý balvan. Jde o jedno z nejtmavějších míst na celé planetce Bennu. Tenhle velký kámen totiž odráží jen 3,3 % dopadajícího světla – je tedy černý skoro jako uhel, protože dřevěné uhlí odráží cca. 4% dopadajícího světla. A proč jsme v nadpisu označili kráter, který je na jedné fotce jako nadějný? Je u něj totiž slušná pravděpodobnost, že by z něj mohla sonda odebrat vzorky. Při prohlížení se nenechte zmást, že sever na nich není nahoře – pro pohodlnější prohlížení byly otočeny o 180°.

Kosmotýdeník 348 (12.5. – 19.5.)

Uběhlo dalších sedm dní a proto je čas podívat se na události, které v kosmonautice tento čas formovaly. Kosmotýdeník si tentokrát jako hlavní téma vezme plány společnosti ULA na znovupoužitelnost svých raket a plány NASA na nafukovací tepelný štít. Oba tyto plány se setkají v jednom startu v roce 2021. Dále se podíváme na poslední čínský start, anebo na pokrok u zařízení Starhopper společnosti SpaceX. Přeji vám dobré čtení a hezkou neděli.

Úprk severního magnetického pólu

Pokud víme, severní magnetický pól Země byl vždy v pohybu, na rozdíl od fixní polohy geografického severního pólu. Tento poznatek byl ověřován měřeními od prvního v roce 1831 – a byl sledován jeho pomalý přesun z kanadské Arktidy k Sibiři. V současnosti se ale tento pohyb změnil. Mezi lety 1990 a 2005 došlo ke zrychlení pohybu magnetického severu z běžných 0 – 15 km za rok na 50 – 60 km za rok. Ke konci října 2017 překročil magnetický pól datovou hranici ve vzdálenosti 390 km od geografického pólu a nyní míří k jihu (kam jinam, že, pane učiteli?). Vědci se domnívají, že tento úprk je způsoben “přetahovanou” magnetických bublin hluboko pod námi. Jedou z praktických konsekvencí této změny je to, že musí být (podle aktuální polohy severního magnetického pólu), častěji než jednou za pět let, přepočítáván “World Magnetic Model”, který je zásadně důležitý pro řadu navigačních systémů využívaných např. na lodích, v letadlech, pro Google maps a smartfony. Pro zajímavost – pozice Denverského mezinárodního letiště se za 22 let od jeho zprovoznění změnila o více než 2,5 stupně.

Místo dopadu landeru Beresheet

Jedenáctého dubna se izraelský lander Beresheet pokusil o přistání v lunární oblasti Mare Serenitatis. Výtvor soukromé firmy SpaceIL už v té době měl v kapse dvě prvenství – šlo o první izraelskou i první soukromou sondu, která obíhala kolem Měsíce. Pokus o posunutí obou prvenství na další úroveň, tedy první izraelské i soukromé přistání na Měsíci se však již nepodařilo a lander do Měsíce narazil ve velké rychlosti. Na projektu se částečně podílela i NASA, která měla na landeru laserový odražeč dodaný Goddardovým střediskem. Dalo se tedy očekávat, že se pokusí o nafocení místa dopadu.

Evropa usiluje o pokročilý horní stupeň

Horní stupně nosných raket se povětšinou vyrábí z hliníku či jeho slitin. Pokud by se však místo nich začaly používat uhlíkové kompozitní materiály, mohlo by dojít ke snížení výrobních nákladů a naopak zvýšení nosnosti až o dvě tuny! Firmy MT Aerospace a ArianeGroup 14. května podepsaly s Evropskou kosmickou agenturou dohodu o vývoji demonstrátoru Phoebus (Prototype of a Highly OptimisEd Black Upper Stage – Prototyp vysoce optimalizovaného černého horního stupně). Za firmu MT Aerospace byl přítomen Ulrich Scheib, hlavní ředitel strategického a byznys vývoje a kosmického programu, ESA reprezentoval ředitel kosmického transportního oddělení Daniel Neuenschwander a společnost AraineGroup zastupoval Jean-Christophe Henoux, viceprezident divize budoucích programů. Smlouva podepsaná v pařížském ředitelství ESA staví na odkazu technologií horních stupňů a postupném rozvoji kompozitů pro kryogenní aplikace.

Ovlivnění zdraví nízkou gravitací

Jeff Greason uveřejnil v blogu TauZero stať “Gravity and Health” (Gravitace a zdraví), v které mj. uvádí, že (na prahu meziplanetárních pilotovaných cest a osídlovacích snah na Měsíci a Marsu) nevíme téměř nic o dlouhodobých rizicích nízké gravitace pro lidské zdraví. Lidstvo se vyvinulo v prostředí 1 ‘g’ (kde ‘g’ je “normální” tíhové zrychlení na 45 stupni šířky na úrovni moře – cca 9,8 m/s^2).  V současnosti máme sice desetiletí zkušeností a dat o mikrogravitaci, neboli “nulové” gravitaci, ale “jediné”, co jsme zjistili, je, že dlouhodobá expozice nulovému g není moc lidi moc dobrá. Původní předpoklad, který se potvrdil, byl, že svaly, bez odporu, který by udržoval jejich napětí, atrofují. Skylab, Mir, a ISS nám poskytly dostatek údajů, které to potvrzují.