sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké Vesmírné síly udělily společnosti Rocket Lab, firmě Systems & Technology Research a třetí nejmenované společnosti kontrakty v celkové hodnotě 615 milionů dolarů na vývoj technologií pro družicovou síť určenou ke sledování letadel a raketových hrozeb z oběžné dráhy.
Společnost SpaceX plánuje začít vypouštět na oběžnou dráhu modernizované družice Starlink při příštím letu své rakety Starship, který je naplánován nejdříve na konec tohoto měsíce.
Společnost Voyager Technologies je i nadále optimistická ohledně budoucnosti své komerční vesmírné stanice Starlab, ale zároveň doufá, že NASA mírně upraví své plány financování a podpory jejího vývoje.
Starship S40 je vlečena do přístavu lodí NORMAND RANGER, kterou můžete sledovat na aplikacích určených k monitorování pohybu lodí.
V souvislosti s tím, že tento týden má horní stupeň rakety Falcon 9 narazit do Měsíce, společnost SpaceX uvedla, že spolupracuje s NASA na hledání způsobů, jak podobným kolizím v budoucnu předcházet.
Americká společnost Hughes, která v rámci skupiny EchoStar provozuje geostacionární družice pro poskytování internetu, vyhlásila ve Spojených státech bankrot. Firma se po letech rostoucí konkurence ze strany sítě Starlink společnosti SpaceX dostala do vážných finančních potíží.
Španělský startup Kreios Space 4. srpna oznámil plány uskutečnit první demonstrační misi elektrického pohonu využívajícího zbytky atmosféry (Air-Breathing Electric Propulsion, ABEP) na velmi nízké oběžné dráze Země (Very Low Earth Orbit, VLEO). Technologie bude testována na mikrodružicové platformě společnosti Kongsberg NanoAvionics.
Přestavba technologického (inženýrského) modelu marsovského roveru OPTIMISM na skutečný lunární rover by podle odhadů mohla NASA stát více než 1 miliardu dolarů. Tento odhad však administrátor NASA důrazně odmítl.
Čína ve středu vyslala na zcela nový typ oběžné dráhy dvojici utajovaných družic a zároveň rozšířila své schopnosti komunikačního přenosu dat prostřednictvím retranslačních družic na oběžné dráze.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Po šesti dekádách letů člověka do vesmíru jsme zvyklí na to, že několikrát do roka vidíme ve zprávách záběry startu pilotované kosmické lodi a stejně několikrát ročně čteme zprávu o tom, že se některá z posádek šťastně vrátila domů. V drtivé většině se jedná o dobré zprávy — let proběhl dobře, muži a ženy na palubě orbitálních stanic posunuli svou prací vědu a lidstvo zase o kousek dál a mise tím pádem splnila své úkoly. Je jen dobře, že právě tyto zprávy kolují žurnalistickým éterem. Přes všechen poprask, který v poslední době kosmonautika zažívá, je paradoxně dobře, když lidé informace o pravidelných letech na ISS přejdou bez vtší pozornosti. Znamená to totiž, že se během těchto letů nestalo nic závažného, co by posádce zajistilo (jistě nechtěný) vysílací čas v hlavních zpravodajských pořadech. V historii kosmonautiky bychom však našli mnoho misí, které nedošly naplnění a posádky se musely z nejrůznějších důvodů vracet na Zemi předčasně. Autor tohoto žebříčku si dal za cíl namíchat koktejl z méně známých a slavných případů předčasných návratů.
Když byla 11. září 1962 na tiskové konferenci v Las Vegas odtajněna podoba hypersonického kosmického kluzáku X-20, zdálo se, že po nekonečných zákulisních tahanicích a sporech mezi letectvem a ministerstvem obrany se pro program Dyna Soar situace konečně začíná obracet k lepšímu. Maketa impozantního černého deltaplánu budila zaslouženou pozornost a americká veřejnost by teoreticky mohla být hrdá na to, že jejich země stojí na špici technologického pokroku. Ovšem v situaci, kdy Sovětský svaz sbíral jedno kosmické prvenství za druhým, nebylo jednoduché udržet veřejnou morálku ohledně vesmírných závodů na příslušné výši. A byť Kennedyho výzva z května 1961 velmi významně zarezonovala veřejným míněním, průzkumy renomované agentury Gallup naznačovaly, že daňoví poplatníci nejsou ani zdaleka nakloněni obrovským výdajům, jež s sebou kosmická kampaň nutně nesla. Další technologický výstřelek bez jasného určení, jakým se Dyna Soar mnohým jevil, mohl veřejnost obrátit ještě více proti výdajům na kosmonautiku a zejména na vojenské kosmické projekty. Jen velmi málo zasvěcených vědělo, že na druhé straně zeměkoule se na rýsovacích prknech rodily ideje, jež byly velmi podobné právě
V rámci programu Voschod byly sice realizovány dva pilotované lety, přičemž oba přinesly další světová prvenství pro SSSR, pro pozorné čtenáře je však nad slunce jasnější, že jádro programu bylo šito horkou jehlou a Voschod nikdy nebyl myšlen coby program s dlouhodobou perspektivou. Lodě 3KV a 3KD byly stále pouhými pasivními kabinami bez možnosti měnit parametry své trajektorie a provádět skutečně plnohodnotná spojení s jinými stroji na oběžné dráze. Velmi omezený vnitřní prostor a absence záchranných prostředků z Voschodu činily velmi riskantní a značně nepohodlný prostředek k pobytu na orbitě. Ovšem vnější okolnosti, zejména neustálá zpoždění uvedení nového stroje 7K „Sojuz“, jež měl být „lodí se vším všudy“, vyvolávaly u vedení OKB-1 i dalších institucí snahy udržovat Voschod při životě za každou cenu. Nápady na to, jakým směrem by se měl program ubírat, byly vskutku zajímavé a, nutno říci, velmi vynalézavé. Pakliže by se ony plány uskutečnily, Sovětský svaz by možná ještě několik měsíců působil dojmem, že je v dobývání vesmíru napřed…
V polovině šedesátých let se pilotovaný kosmický program SSSR ocitl v paradoxní situaci, která připomínala začarovaný kruh. Pro udržení prestiže a relevance bylo nutné plánovat a provádět lety se stále složitějším a náročnějším programem. Tyto lety měly být realizovány v rámci programu Voschod. Jenže současně byl Voschod jen jakýmsi nouzovým řešením, jež bylo doslova ukováno na koleně a zásadní úpravy techniky tak, aby se alespoň zčásti vyrovnala americkému protějšku Gemini, byly prakticky nemožné, protože narážely na časové, ekonomické i technologické limity. Mnohem lépe by se k takovýmto cílům hodila nová loď 7K „Sojuz“, jenže ta trpěla zpožděním při vývoji. Ono zpoždění bylo zčásti zapříčiněno existencí programu Voschod, který Sojuzu odčerpával finance a lidské zdroje. Ovšem zrušit Voschod zase nebylo možné kvůli hrozící nucené přestávce v pilotovaných misích, než bude dokončen Sojuz. Na mysl se vkrádá paralela s románem Josepha Hellera „Hlava 22“. Na jaře 1966 se zdálo, že status quo je jednoznačně dán bez ohledu na to, jestli je rozumné v programu Voschod pokračovat. Prozatím se nenašel nikdo natolik rozhodný, vlivný a současně
Příprava zvířecích pasažérů pro kosmickou pouť nebyla nikdy snadná. Velmi důležitou otázkou byl samotný výběr vhodného živočišného druhu, na němž by bylo možné sledovat vliv podmínek, jimž je organismus při letu vystaven. Co se týče zástupců vyšších živočišných druhů, historicky se americký a ruský přístup v tomto ohledu lišil. Zatímco Američané spoléhali hlavně na jedince z řad primátů, Rusové dali zprvu téměř výhradně přednost psům. Podle názoru ruských vědců byli psi lépe vycvičitelní a předvídatelní a obtížná práce s opicemi nevyvážila přínosy, jež se pojily s větší podobností s lidským rodem. Pejsci byli rekrutováni z řad „pouliční směsky“, na ulicích Moskvy byli odchytáváni kandidáti, z nichž mnohé čekaly velmi nepříjemné a často nebezpečné experimenty, na druhé straně však bylo veteránům umožněno dožít v relativním luxusu vivárií IMBP (Institutu medicínsko-biologických problémů), eventuálně v domácnostech některých pracovníků, kteří si pejsky osvojili. Výzkumníci měli zájem výhradně o fenky, kvůli fyziognomii vylučování, povaze a také pro jejich drobnější konstituci, než tomu bývá u samců. Ve druhé polovině roku 1965 se v laboratořích IMBP začalo připravovat několik desítek fenek, které měly prošlapat
Let Jurije Gagarina, který se uskutečnil v dubnu 1961, byl pro světovou veřejnost obrovským překvapením, které však možná nebylo až tak šokující, jako předešlá sovětská kosmická prvenství. O tom, že se na obou stranách schyluje k pilotovanému kosmickému letu, bylo mnoho nenápadných náznaků i otevřených signálů, které nám při zpětném pohledu dávají jasný obrázek ve smyslu „vždyť to přeci bylo tak jasné“. Jenže v ony jarní dny jedenašedesátého byla situace mnohem méně čitelná, než jak tomu bývá s odstupem času. O tom, že se do vesmíru chystá sovětský kosmonaut, však vědělo krom přímých participantů i mnoho lidí mimo kosmický průmysl a ozbrojené složky. Jako příklad může sloužit fakt, že osazenstvo redakce deníku Komsomolská pravda dostalo z neoficiálního zdroje avízo den před Gagarinovým letem. A tak mohli reportéři Komsomolské pravdy být připraveni a svým čtenářům přinést reportáže přímo z epicentra dění – členové redakce byli jedněmi z prvních zástupců masmédií, kteří s Gagarinem hovořili necelých čtyřiadvacet hodin po jeho epochálním letu. Navenek vše vypadalo skvěle a bylo jasné, že budou následovat další lety. Co ovšem ani Komsomolská
Ve druhé polovině padesátých let minulého století se na mezinárodní technologické scéně zdánlivě jako blesk z čistého nebe objevil nový dominantní hráč, Svaz sovětských socialistických republik. Pro mnohé bylo jen stěží uvěřitelným faktem, že se země, která byla pouhou dekádu předtím zčásti naprosto zdevastována šílenstvím 2. světové války, dokáže natolik materiálně a technologicky pozvednout, aby se stala důstojným sokem tehdejšímu technologickému hegemonovi, kterým byly Spojené Státy. Překvapení, které rezonovalo nejen americkou společností poté, co Sovětský svaz 4. října 1957 vypustil historicky první umělou družici Země, nemělo mít krátké trvání. Následovala další prvenství, která v očích veřejnosti pasovala Sověty na neomylné a nechybující supermany. Na přelomu padesátých a šedesátých let se pozice SSSR v kosmonautice zdála být neotřesitelná. Jen velmi málo zasvěcených však tušilo, že všechno není tak, jak to na první pohled může vypadat…
12. duben je jedno z nejpamátnějších datumů v historii kosmonautiky. Asi každému z nás se při vyslovení tohoto data vybaví rok 1961, když se do vesmíru poprvé vydal člověk, sovětský kosmonaut Jurij Gagarin, nicméně výročí, které se s tímto dnem pojí je více. Tento den v roce 1981 také odstartoval z floridské rampy LC-39A dlouho odkládaný první raketoplán světa Columbia v rámci mise STS-1. A narozdíl od všech předchozích prvních startů pilotovaných kosmických lodí, během této mise seděli v pilotní kabině dva astronauté. Jedním z nich byl pětinásobný astronaut John Young a na vedlejší křeslo usedl nováček Robert Crippen. Měli před sebou více než dva dny pilné práce, během kterých měli otestovat tento nikdy neletěný stroj. O tomto a dalších detailech prvního letu amerického raketoplánu vám tento pátek v 19:00 na online streamu povypráví redaktor serveru kosmonautix, Ondra Šamárek, který pro náš server píše historické seriály. Přednáška bude pronesena v rámci přednáškového cyklu Pátečníků. Ještě předtím, od 17 hodin vystoupí Miloslav Špecián, který promluví o prvním kosmonautovi světa Juriji Gagarinovi.
V minulých dílech jsme si představili velmi složitou cestu k nejsilnějšímu sovětskému raketovému motoru, tedy RD-170. Nyní si posvítíme na jeho konstrukční řešení, které si zaslouží velkou pozornost. Tento čtyřkomorový raketový motor na kapalný kyslík a kerosin totiž dosahoval na hladině moře tahu 7,26 MN a každou sekundu dokázal spolykat 2 393 kilogramů pohonných látek. Z těchto čísel je vidět, že jeho konstrukce musela odolávat opravdu extrémním podmínkám.
Od dob, co je člověk člověkem, v každé generaci se najde mnoho takových, kteří neustále otáčejí hlavu vzhůru k hvězdnému nebi a představují si, jaké je to asi tam, za hranicí zemské atmosféry. Cesty vesmírem byly po stovky let jen bláznivým snem excentriků, milovníků fantastiky a vizionářů, jejichž čas se zdál být v nedohlednu. Dvacáté století však s sebou přineslo překotný rozvoj technologií všeho druhu a náhle se myšlenka na kosmický let člověka nezdála být tak bláznivou. Stále více bylo jasné, že otázka nezní, zda se tak stane, ale kdy se tak stane. Po skončení 2. světové války se dvě nezpochybnitelné velmoci – USA a SSSR – zaměřily i tímto směrem. Vypuštění první umělé družice Země v říjnu 1957 se stalo bodem zlomu. Nyní již mezi oběma státy otevřeně probíhal urputný závod o to, kdo vyšle svého občana do vesmíru. Vedoucí představitelé obou stran měli samozřejmě na zřeteli technologický a vědecký přínos takovéhoto podniku, v prvé řadě však měl být let prvního člověka jakousi validací daného socioekonomického zřízení. Pakliže by byl první ve vesmíru
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
