Z historie dnes již víme, že vojenská orbitální stanice MOL se přes velmi pokročilou fázi rozpracování (a dokonce jeden testovací let s některými komponenty) zapsala do dějin kosmonautiky jako projekt, který nikdy neopustil startovní rampu. Přes všechny snahy a ne zcela malé finanční investice se okolnosti vlastně téměř nikdy nevyrovnaly do příznivé konstelace a MOL zůstal jen snem vojáků o vlastním dedikovaném kosmickém pracovišti a současně prostředku pro získání důležitých a hlavně aktuálních informací o protivníkovi (byť v tomto ohledu se nakonec vše vyřešilo s příchodem nových bezpilotních družic s přenosem obrazu v reálném čase). Stanice a její součásti nakonec zůstaly jen obrázky na rýsovacích prknech, hromadou šrotu a zmařenými nadějemi několika pilotů, kteří doufali, že se z její paluby budou dívat na svět tak, jak se zatím poštěstilo jen velmi úzké skupince smrtelníků. Přitom stačilo tak málo – více peněz a více politické vůle – aby se stanice MOL stala skutečností a svými výkony a možnostmi překonala i představy svých tvůrců z období, kdy koncept získával oficiální posvěcení. Příběh MOL totiž neměl končit pěti pilotovanými a několika bezpilotními lety. Mnozí v konceptu stanice viděli potenciál, jehož by byl hřích nevyužít…