MOL – špion, který se nekonal (14. díl)

Návrh evoluce MOL

Z historie dnes již víme, že vojenská orbitální stanice MOL se přes velmi pokročilou fázi rozpracování (a dokonce jeden testovací let s některými komponenty) zapsala do dějin kosmonautiky jako projekt, který nikdy neopustil startovní rampu. Přes všechny snahy a ne zcela malé finanční investice se okolnosti vlastně téměř nikdy nevyrovnaly do příznivé konstelace a MOL zůstal jen snem vojáků o vlastním dedikovaném kosmickém pracovišti a současně prostředku pro získání důležitých a hlavně aktuálních informací o protivníkovi (byť v tomto ohledu se nakonec vše vyřešilo s příchodem nových bezpilotních družic s přenosem obrazu v reálném čase). Stanice a její součásti nakonec zůstaly jen obrázky na rýsovacích prknech, hromadou šrotu a zmařenými nadějemi několika pilotů, kteří doufali, že se z její paluby budou dívat na svět tak, jak se zatím poštěstilo jen velmi úzké skupince smrtelníků. Přitom stačilo tak málo – více peněz a více politické vůle – aby se stanice MOL stala skutečností a svými výkony a možnostmi překonala i představy svých tvůrců z období, kdy koncept získával oficiální posvěcení. Příběh MOL totiž neměl končit pěti pilotovanými a několika bezpilotními lety. Mnozí v konceptu stanice viděli potenciál, jehož by byl hřích nevyužít…

 

Vzpomínky na budoucnost

 

Je zcela pochopitelné, že se postoje ohledně jakéhokoli projektu vždy přizpůsobují okolnostem a atmosféře v daném segmentu průmyslu a obecně v celé společnosti. Výjimkou nebyl ani program MOL. Pokud si vážený čtenář obdařený sloní pamětí vzpomene na počáteční plány, měla stanice vypadat zcela jinak, než jak byla nakonec rozpracována. Na její palubě měly pobývat posádky čítající nikoli dva, ale čtyři piloty a tyto posádky se měly vždy několikrát prostřídat. Jinými slovy, nemělo se jednat o stanici na jedno použití (autorovi je jasné, že zejména příznivci SpaceX se při vyslovení tohoto sousloví obalují osypkami), kdy se extrémně drahý a na výrobu náročný hardware po třiceti dnech zahodí do oceánu.

MOL měla podle původních záměrů hostit hned několik turnusů čtyřčlenných posádek, čímž by se při dodržení prapůvodních harmonogramů stala první plnohodnotnou stanicí na světě (sovětský Saljut 1 zamířil na oběžnou dráhu až v roce 1971). Jak konkrétně by byla řešena doprava pilotů a setkávací manévr, to bylo řešeno velmi mlhavě a podle všeho se tak mělo dít prostřednictvím lodí Gemini-B s velmi výrazně upraveným a zvětšeným adaptérem, v němž by své místo našel setkávací radar a také stanoviště pilota, kde by lidský element kontroloval finální fázi spojovací operace.

Architekti MOL si také pohrávali s myšlenkou na bezpilotní zásobovací lodě, které by obstarávaly přísun nezbytných potřeb a zásob, přičemž by potenciálně mohla také na Zem dopravovat exponovaný fotografický materiál, eventuálně výsledky experimentů. Použití takových lodí by si ovšem vyžádalo i poměrně výrazný zásah do konstrukce stanice samotné, kterou by bylo nutné vybavit stykovacími uzly na obou koncích. A paradoxně i tuto ideu nakonec k realizaci dovedli až v roce 1978 ti, proti nimž byla stanice MOL namířena – Sověti, prostřednictvím automatického náklaďáku Progress.

Mnohem zajímavější nápady však měli kontraktoři, kteří vyvíjeli a vyráběli stanici, respektive její celky. Tyto nápady však byly pohříchu pouze velmi hrubými náčrty toho, co by možná někdy mohlo být otevřeno k předběžné diskusi. Nicméně stojí za to alespoň zmínit pár takových nápadů, byť jsou v kontextu tehdejší doby, velmi eufemicky řečeno, trochu příliš optimistické.

Koncept spojených trupů stanic MOL

Koncept spojených trupů stanic MOL
Zdroj: thespacereview.com (kredit: USAF and US Air Force Art Collection via John B. Charles)

Ve sbírkách Air Force Art Collection v Pentagonu je dochováno několik maleb a kreseb, které jsou věnovány programu MOL jako takovému a v neposlední řadě právě konceptům možného vývoje MOL. Mimochodem – jeden z obrazů ze sbírek AFAC je v banneru tohoto seriálu a od zamýšlené realizace mise MOL se liší jen velmi málo. Našli bychom zde však i mnohem šílenější obrazy. Na jednom z nich je například sestava tří válců stanic MOL připoutaných k sobě a na pozadí právě startuje Titan s další stanicí. K tomuto obrázku, stejně jako ke většině ostatních nelze dohledat informace, takže jakým způsobem jsou stanice spojeny a propojeny, to zůstává záhadou. Stejně tak je záhadou, kam se připojí čtvrtý válec právě startující stanice. Podle nepotvrzených zdrojů se měl připojovat dospod celé sestavy.

MOL s obří anténou

MOL s obří anténou
Zdroj: thespacereview.com (kredit: USAF and US Air Force Art Collection via John B. Charles)

Další obrázek představuje MOL s připojenou obří třicetimetrovou talířovitou anténou radaru, která měla být během startu ukryta v kontejneru na plášti MOL a ve vesmíru rozložena. Konstrukce antény měla být nafukovací a o zpevnění se měla postarat rychletvrdnoucí plastická hmota. Podle zadavatelů malby se tato varianta měla realizovat jak s jedním válcem stanice, tak se dvěma spojenými válci, jak dokládá další obrázek z této série. Je možné, že tyto obrázky mají znázorňovat jeden z původních záměrů programu, tedy rozkládání a obsluhu velkých konstrukcí a antén. À propos obsluha – zajímavé je, že na obou obrázcích jsou k vidění piloti v raketových křeslech AMU, která měla očividně v očích USAF velkou budoucnost (jak se nakonec ukázalo, ona budoucnost zdaleka nebyla pro raketová křesla tak růžová, jak si mnozí mysleli).

Koncept trojité stanice MOL "bačující" konstelaci družic

Koncept trojité stanice MOL „bačující“ konstelaci družic
Zdroj: thespacereview.com (kredit: USAF and US Air Force Art Collection via John B. Charles)

Posledním obrázkem, nad kterým je záhodno se zastavit, je zvláštní vize trojice stanic spojených opět bok po boku, přičemž prostřední kus má na zádi obří trysku raketového motoru. To ovšem není to nejzajímavější. Před tímto soulodím se nachází konstelace jakýchsi družic, jejichž kolona se táhne kamsi do dáli. Tento obrázek zase představuje ideu, podle níž by měla stanice (nebo spíše „měly stanice“) figurovat coby ovládací a komunikační uzly konstelací družic sloužících ke snímkování zemského povrchu a odesílání dat v reálném čase právě na stanici. Podle článku v magazínu Air Force and Space Digest měla konstelace čítající zhruba sto družic být schopna zajistit 75% šanci, že se budou nacházet nad libovolnou oblastí zeměkoule maximálně do 30 minut. Vzhledem k tomu, že družice měly poskytovat obrázky s rozlišením 30 cm, byl by takový program snem každého velitele.

Poslední z více či méně šílených nápadů, které zde zmíníme, je coby maketa k vidění v Museum of Flight v Seattlu. Návštěvníci zde mohou obdivovat prapodivnou konstrukci, sestávající ze dvou strojů. Jedním z nich je nám známý válec stanice MOL včetně Gemini-B. K jeho boku je pak připevněn další stroj. Stroj, jehož podoba až neuvěřitelně připomíná legendární Hubblův teleskop!

Kontraktoři skutečně v jisté fázi uvažovali o tom, že by MOL sloužil jako obslužná platforma pro teleskop zaměřený na sledování kosmického prostoru. Maketa MOLu je s teleskopem propojena jakýmsi tunelem, který měl možná zajišťovat přístup do útrob kvůli servisu, nebo tudy možná měla vést optická cesta ke snímacím zařízením na stanici.

Podivná maketa MOLu s připojeným teleskopem

Podivná maketa MOLu s připojeným teleskopem
Zdroj: secretprojects.co.uk (kredit: Michel Van)

Tato konfigurace však nedává příliš smysl. Přítomnost lidí na palubě stanice by nutně musela degradovat přesnost zaměření teleskopu, který měl být zaměřen po dlouhou dobu do jednoho bodu. Je možné, že kontraktor (pravděpodobně Douglas nebo McDonnell) se pokoušel „prodat“ ideu, kdy teleskop létal volně nebo spojen se stanicí nějakým druhem volného závěsu (možná lanem?) a pouze v určitých časových intervalech s ní byl napevno spojen.

Podobných vizí spatřila světlo světa celá řada, koneckonců třeba teleskop zaměřený na pozorování vzdálených nebeských těles byl součástí konceptu, který počítal s jeho integrací přímo v trupu stanice. Při bedlivém pátrání bychom našli i spoustu návrhů, které měly odrážet původní záměr tvůrců MOL – tedy orbitální vědeckou laboratoř, ať už ve vojenských nebo civilních službách. Některé návrhy počítaly i s využitím Transtage, jiné zase uvažovaly o spojení MOL a stupně S-II určeného pro Saturn V.

Vždy se však jednalo jen o velmi volné úvahy bez šance na detailnější rozpracování. Ovšem ke konci existence programu se na svět dostala velmi zajímavá analýza z úplně jiného soudku. Analýza perspektivního vývoje komplexu MOL, která byla vypracována doslova několik dní před oficiálním zrušením programu, brala tehdejší stav hardwaru a technologie mnohem více realisticky a své vývody měla podloženy solidními argumenty. Při jejím čtení lze možná jen tiše vrtět hlavou a tázat se, proč nepřišla dříve. I její načasování mělo však své odůvodnění, jednalo se vlastně o jeden z posledních zoufalých pokusů zachránit krachující program. Co ale vlastně navrhovala a jak měl vyhlížet MOL „Block II“?

Co se týče samotného systému DORIAN, analýza navrhovala posílit jej různými doplňky zvyšujícími jeho výkon a kapacitu. Možností byla například soustava čoček a zrcadel, jež by si „předávaly“ obraz z primárního nebo sekundárního zrcadla tak, aby se de facto zvětšila ohnisková délka. V úvahu také bylo vzato osazení infračervenou optikou. Tato varianta by si vyžádala investice v odhadované výši 50 milionů dolarů a znamenala by navýšení hmotnosti až o 250 kg.

Autoři analýzy také uvádí možnost využití špičkové kamery se zorným polem až 4° (oproti zornému poli stávajícího systému, který pracoval se zorným polem pouze 1°). Přesnost a také interpretace nasnímaných záběrů by mohla být zvýšena pomocí laserového dálkoměru, který by přesně měřil šikmou vzdálenost snímaného cíle. Pokud by s tímto dálkoměrem byl spřažen geodetický fotoaparát, bylo následně možné určit naprosto přesně a rychle přesné geografické koordináty cíle. Integrace těchto dvou zařízení do systému DORIAN by si vyžádala 30 milionů dolarů a znamenala by přidanou hmotnost 300 kg.

V další části se analýza zabývá aspektem, který byl zpočátku největší devizou programu MOL, ale s postupem času a vývojem techniky byl tento aspekt postupně spíše přítěží – zpracováním a rychlostí přenosu získaných dat do rukou vojáků a zpravodajců.

V době, kdy program dostal oficiální bene, bylo prvotní třídění a výběr cílů prostřednictvím pilotů a také relativní rychlost, s jakou bylo možné fotografie dopravit na Zem (nezapomínejme, že v první fázi se uvažovalo o možnosti vypouštět kapsli s exponovaným materiálem během letu), o třídu výše než u tehdejších nepilotovaných systémů. Jenže technologický vývoj právě v segmentu bezpilotních špionážních platforem začal MOLu šlapat na paty a v době zrušení programu už se na obzoru rýsovaly první črty programu KH-11 KENNEN, který byl prvním špionem přenášejícím obraz nikoli prostřednictvím exponovaného fotografického materiálu, nýbrž prostřednictvím datového přenosu k přijímacím stanicím na Zemi.

Právě tuto možnost ovšem zmiňuje i analýza, jež nás nyní zajímá. Její autoři načrtli možnost přenosu dat téměř v reálném čase. MOL měl být osazen širokopásmovým komunikačním systémem, který by zajistil spojení a přenos dat buďto přímo s pozemními sledovacími stanicemi nebo skrze dedikovanou družici (spíše však síť družic). Systém by k přenosu využíval nejspíše pásmo X, přičemž realizovatelný by býval byl objem přenesených dat odpovídající ploše snímků 387 cm2 za den přímo přes pozemní stanice, eventuálně 29 000 cm2 za den v případě přenosu přes retranslační družici (což u prvního případu znamená zhruba pětinu snímku, v případě druhém pak už mnohem povzbudivějších šestnáct snímků za den). To vše samozřejmě v kódovaném formátu. Cenovka takové úpravy stanice by nesla cifru 30 milionů. Pokud by se podařilo realizovat tento záměr, mohlo by to MOLu dost možná zajistit jistou míru perspektivy, byť samozřejmě rychlost přenosu dat nebyla jediným argumentem.

Jako jeden z dalších bodů analýzy figuruje zvětšení apertury systému DORIAN, bohužel přesná hodnota zamýšleného průměru je v dokumentu začerněna. Hmotnost komplexu by navíc při zakomponování doplňkových senzorů mohla stoupnout až o 8 130 kg. Autoři studie každopádně mají za to, že by tímto způsobem bylo možné poměrně významně zvýšit teoretické rozlišení systému při výšce perigea 150 km. A navíc by tato úprava zajistila i v případě, že by MOL snímkoval z výšky 185 km, lepší rozlišení, než tomu bylo u základního systému a parametrů dráhy DORIANu. A právě dráhy se týká další část dokumentu.

Celý systém by při výše uvedených úpravách mohl operovat na vyšší orbitální dráze, což by s sebou neslo výrazně menší spotřebu pohonných látek. A to by zase recipročně umožnilo občasné využití extrémně nízkého perigea ve výšce zhruba 130 km. Takové „sklouznutí“ téměř k horní hranici atmosféry by si ovšem vyžádalo vylepšený zaměřovací systém a byla by také nutná úprava korekčního systému pro primární zrcadlo, které by muselo svoji polohu měnit o něco rychleji vzhledem k větší úhlové rychlosti cíle vzhledem ke stanici.

Autoři analýzy si také vzpomněli na zaprášené vize z doby, kdy byl MOL ještě v embryonální fázi. Stanice se v jejich představách mohla stát také platformou nesoucí velké radarové antény určené primárně pro detekci hladinových plavidel i ponorek, stejně jako jakýchkoli dalších cílů. Elektronické senzory by mohly vyhledávat a zaměřovat zdroje elektromagnetického vlnění, jako jsou například radary, vysílače a podobně. Dráha komplexu by se v takovém případě pohybovala ve výšce 740 km.

I při těchto změnách a vylepšeních měla jedním z ohnisek programu zůstat lidská přítomnost na palubě. Stejně jako u základního konceptu měli i zde piloti figurovat v roli jakýchsi „ředitelů mise“, tedy arbitrů, kteří rozhodovali o výběru cíle a také o výběru optimálních senzorů, jež měly zachytit ty informace, o které měli zpravodajci zájem.

Jak už bylo řečeno v předcházejících odstavcích, většina zmíněných úprav by s sebou nesla nepříjemný faktor v podobě navýšení hmotnosti komplexu. A pokud je vážený čtenář obdařen dobrou pamětí, jistě si vzpomene, že Titan-IIIM měl být schopen vynést na polární oběžnou dráhu užitečné zatížení zvící 14 tun. A to by při evoluci MOLu rozhodně nestačilo. Analýza se tedy dotýká i nosiče samotného.

Za základ si bere studii z roku 1966, která přináší náčrt možných vylepšení Titanu. Vylepšení jsou zde zamýšlena v postupných krocích. Prvním krokem by bylo zvětšení prvního stupně s tím, že by místo dvou motorů LR87-11 byly instalovány čtyři. Z toho dva by byly zažehnuty již na rampě a druhé dva cirka 90 sekund po vzletu. Nosnost by se tím mohla zvýšit až na 19 tun. Druhým krokem bylo zvětšení druhého stupně. Nosnost by narostla na 48-50 tun. Třetí krok by zahrnoval zvětšené boostery na tuhé pohonné látky, které měly mít nově průměr 396 cm. Jejich výkon by umožnil vynášet na polární dráhu náklady o velmi solidní hmotnosti 28-31 tun.

Taková nosnost by umožnila, aby MOL s dostatečnými zásobami paliva a kryogenik vydržel na dráze s perigeem 130 km třicet dní; pokud by perigeum leželo ve výšce 150 km, stanice by zde mohla bez problémů vydržet až 45 dní. A pokud by perigeum leželo ve výšce 166 km, stanice by zde mohla setrvat až 90 dnů.

Výhledově se uvažovalo také o zásobování stanice....

Výhledově se uvažovalo také o zásobování stanice….
Zdroj: nro.gov

Po realizaci zamýšlených vylepšení by se podle autorů analýzy mohlo na scéně jako další evoluční krok, tedy potenciální Block III, objevit již pozapomenuté schéma misí, u nichž se počítalo s rendez vous a střídáním posádek. Nejschůdnější variantou by bylo bývalo provádět starty nepilotovaných stanic, ke kterým by se následně připojovaly pilotované stroje, sestávající pravděpodobně z modernizovaných a rozšířených kabin Gemini-B s připojeným zásobovacím modulem. Tento koncept by umožnil stanici využívat až po dobu jednoho roku, což ve srovnání se zamýšlenou jednoměsíční misí MOL dávalo mnohem lepší ekonomický smysl. Trochu nepříjemná však byla cenovka a časový horizont. Analýza odhaduje jejich hodnotu na 800 milionů dolarů, respektive čtyři roky potřebné pro vývoj a stavbu hardwaru.

Analýza také uvádí jako jednu z možností umožnit využívání stanice jako testovací platformy pro nejrůznější technologie, a to nejen vojenských, ale i civilních. Na stránkách dokumentu jsou načrtnuty také velmi hrubě možnosti integrace MOL do budoucího Národního kosmického dopravního systému, který se nakonec zhmotnil v podobě programu raketoplánu. Stanice MOL měly podle autorů s raketoplánem koexistovat a jejich základ mohl být využíván mimo jiné i jako provizorní stanice zásobovaná raketoplány. Figuruje zde i idea využití konstrukce MOL jako jakéhosi prapředchůdce pozdějších modulů Spacelab. Komponenty MOL Block III měly podle autorů analýzy také perspektivu mimo jiné i coby zásobovací moduly pro budoucí velkou orbitální stanici.

Všechny vize obsažené v oné analýze jsou vcelku rozumné a nelze na nich nalézt nic, co by při troše (vlastně možná spíše hromadě) času a peněz nemohlo být realizováno. Jenže, jak už bylo řečeno, tento nástin možné budoucí evoluce MOL přišel de facto už hodinu po dvanácté. V době, kdy se dostal do rukou těch, kteří měli rozhodovací moc, byl už osud celého programu zpečetěn…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Dorian_21_(modified).jpg
https://www.thespacereview.com/archive/3752b.jpg (kredit: USAF and US Air Force Art Collection via John B. Charles)
https://www.thespacereview.com/archive/3752e.jpg (kredit: USAF and US Air Force Art Collection via John B. Charles)
https://www.thespacereview.com/archive/3752c.jpg (kredit: USAF and US Air Force Art Collection via John B. Charles)
https://www.secretprojects.co.uk/proxy.php?image=http%3A%2F%2Fup-ship.com%2Fblog%2Fwp-content%2Fuploads%2F2008%2F06%2Fmot4.jpg&hash=37a044385e7446e31074ce59f48ee5a5 (kredit: Michel Van)
nro.gov

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

2 komentářů ke článku “MOL – špion, který se nekonal (14. díl)”

  1. Yarda napsal:

    Řeči se mluví a voda teče.
    V době kdy se k nám dostaly plány na raketoplán, jak se mi vybavuje, celý systém se měl sestávat ze tří komponent. Samotný raketoplán měl být složený ze dvou stupňů – obou znovu použitelných, další měl být kosmický tahač co měl dopravovat náklad od raketoplánu na vyšší oběžnou dráhu a měl být schopný i přistávat na Měsíci a nukleární tahač co měl létat ještě dál.
    Co z toho nakonec zbylo a jak to dopadlo si asi ještě všichni pamatujeme.
    Dobře, že se podařilo realizovat aspoň tohle.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Právě proto jsou to koncepty. Nevybavuji si žádný kosmický pilotovaný projekt, který by byl od konceptu po finální podobu realizován v naprosto nezměněném rozsahu jak co do kvality, tak kvantity. Bohužel, peníze a politická vůle (což jsou spojité nádoby) určují výslednou podobu. A MOL měl smůlu, že přišel v nepravý čas.

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.