Na třetí dlouhodobou expedici na Saljutu 6 čekalo obrovské množství práce. Podle letového plánu měli kosmonauti pobýt na stanici 173 dní a během tohoto rekordního letu přijmout dvě mezinárodní návštěvnické posádky, vyložit tři nákladní lodě, rozvinout desetimetrovou anténu radioteleskopu KRT-10 a s tímto teleskopem provést určené úkoly, hlavně však vykonat značné množství opravářských prací. Saljut 6 už kolem Země kroužil půldruhého roku a na jeho stavu se začal poměrně pokročilý věk podepisovat. Nicméně po pečlivém zvážení situace došli jeho tvůrci k závěru, že by měl ještě nějaký ten pátek vydržet. Starosti všem zúčastněným dělalo hlavně protržení membrány v jedné z palivových nádrží pohonného systému ODU („Объединенная двигательная установка – kombinovaný pohonný systém“). To bylo vážné, protože pokud by se do motorů dostalo palivo „obohacené“ bublinkami dusíku, mohlo by dojít k celé plejádě situací, z nichž ani jedna neměla dobrý konec a většinou by konečným výsledkem bylo poškození nebo zničení motorů. Pokud se nepodaří tuto závadu vyřešit, stanice je odsouzena k zániku, neboť nebude možné její pohonný systém využívat k periodickým úpravám dráhy a tím pádem nebude dostatečně účinné ani urychlování pomocí nákladních lodí Progress a transportních lodí Sojuz. Saljut totiž nebude moci parametry své dráhy korigovat tak, aby přilétající loď mohla využít co nejekonomičtější trajektorii, proto v nádržích Sojuzů a Progressů zbude méně paliva. Hrozba visela také nad orientačními motorky, jež využívaly stejné nádrže paliva i okysličovadla jako ODU. Na bedrech Vladimira Afanasjeviče Ljachova a Valerije Viktoroviče Rjumina tedy ležela obrovská odpovědnost. Možná by však byli velmi překvapeni, kdyby tušili, že jejich let nakonec bude mít zcela jiný průběh, než původně očekávali…

Nad posádkou Sojuzu-25 visel jako černý mrak neúspěch při pokusu o první zabydlení Saljutu 6. Přestože Kovaljonok ani Rjumin na nemožnosti připojit svou transportní loď ke stanici nenesli vinu, obavy o další kariéru v rámci oddílu kosmonautů byly z jejich pohledu opodstatněné. Když si je tedy nedlouho po návratu z letu, v listopadu 1977, pozval na pohovor generální konstruktér Valentin Gluško, na schůzku s ním jeli oba kosmonauti se smíšenými pocity. Jejich obavy ale Gluško rozptýlil hned na začátku setkání. Dal Kovaljonkovi a Rjuminovi najevo, že si je vědom faktu, že neúspěch nebyl jejich vinou a že s nimi nadále počítá. Oběma mužům také prozradil jejich nové zařazení. Kovaljonok měl spolu s Alexandrem Ivančenkovem působit jako náhradní posádka pro Romaněnka a Grečka a Rjumin se měl začít připravovat spolu s Vladimirem Ljachovem. Oběma mužům se obrovsky ulevilo, když zjistili, že jejich kariéra bude pokračovat a navíc mají velkou šanci se do vesmíru poměrně brzy znovu podívat. Ovšem každá mince má dvě strany. Kovaljonok s Rjuminem tvořili poměrně sehraný tým a zdálo se jim, že je škoda tento tým rozdělit. Gluško však dal jednoznačně najevo, že rozhodnutí o novém složení posádek je definitivní. Koneckonců – napříště měly létat posádky, ve kterých byl vždy alespoň jeden veterán a parťáka mu měl dělat až na výjimky nováček. Obě posádky začaly ještě v průběhu listopadu trénovat. Když si je pak v lednu 1978 povolal do své kanceláře velitel oddílu kosmonautů Vladimir Šatalov, měl pro ně ještě lepší zprávy: Kovaljonok a Ivančenkov byli jmenováni posádkou druhé dlouhodobé expedice o trvání 140 dní a Ljachov s Rjuminem jim měli dělat náhradníky. Předběžné datum startu: 15. června 1978!