sociální sítě

Přímé přenosy

krátké zprávy

FCC

Federální komunikační komise (Federal Communications Commission) 28. dubna jednomyslně odhlasovala revizi pravidel pro sdílení spektra připojení pro družice. Cílem je aktualizace limitů, které byly zavedeny před více než 30 lety.

Kuiper Government Solutions

Společnost Kuiper Government Solutions (KGS), dceřiná společnost projektu Kuiper, navázala partnerství s dodavatelem obrany L3Harris Technologies s cílem vytvořit družice, které splňují standardy uživatelů z oblasti armády a veřejné bezpečnosti.

FAA

Federální úřad pro letectví potvrdil, že Kelvin Coleman, zástupce správce FAA pro komerční vesmírnou dopravu, je mezi těmi, kdo se přihlásili do druhého kola programu, jehož cílem je snížit celkový počet zaměstnanců ministerstva dopravy, jehož součástí je i FAA.

Spire Global

Družicový operátor Spire Global uzavřel prodej své divize sledování komerční námořní dopravy v hodnotě 241 milionů dolarů belgické společnosti Kpler, která poskytuje analytické služby. Společnost tak končila právní spor ohledně pozastavené transakce.

Robert Ed Smylie

Ve věku 96 let zemřel Robert Ed Smylie. Ed byl zodpovědný za vývoj systémů podpory života, skafandrů a dalšího vybavení v rámci programů Mercury, Gemini, Apollo, Skylab, Apollo-Sojuz a raketoplánu. Je mu připisováno řešení problému odstraňování oxidu uhličitého během mise Apollo 13.
Čest jeho památce.

Chang’e-8

Čínský národní vesmírný úřad (CNSA) 24. dubna oficiálně oznámil výběr projektů spolupráce pro misi Chang’e-8, která má být zahájena v roce 2028 nebo 2029, přičemž vybrala 10 projektů z 11 různých zemí a jedné mezinárodní organizace.

Jared Isaacman

Jared Isaacman, nominovaný na administrátora NASA, uvedl, že v případě potřeby by upřednostnil program Artemis na průzkum Měsíce před lidskými misemi na Mars a potenciální snížení financování vědeckých programů NASA na polovinu nepovažuje za optimální.

GPS

Interference s družicovými signály Global Positioning System se podle nové zprávy Centra pro strategická a mezinárodní studia stala rutinním rysem vojenských konfliktů na Blízkém východě, ve východní Evropě a v částech Asie. Zjištění signalizují rostoucí rizika pro komerční i vojenské aktéry na oběžné dráze.

Naše podcasty

Doporučujeme

Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.

Poděkování

Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!

Štítek: saljut
Proton-K

Almaz – diamanty na orbitě (21. díl)

Pokud máte transportní kosmickou loď, do níž vkládáte velké naděje a také velké peníze (vývoj lodi TKS stál podle údajů NPO Mašinostrojenija zhruba 424 milionů tehdejších rublů), je logické, že byste ji rádi otestovali při všech možných režimech letu a při všech myslitelných operacích, k nimž je určena. Ovšem vzhledem k tomu, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve vesmíru jaksi nenacházela žádná stanice OPS, nevypadalo to s TKS zrovna růžově. Nicméně po úspěšném letu Kosmosu-929 se v Chruničevu nacházely ještě čtyři kusy kompletních lodí TKS včetně návratových kabin a práce přes odpor shůry víceméně samospádem pokračovaly. A na přetřes přišla také otázka otestování připojení TKS k jinému tělesu. Zprvu bylo navrženo, aby se coby cílové těleso využil prázdný třetí stupeň rakety Proton-K, jež TKS vynášela. Bylo by imitováno sblížení, krom samotné stykovky – Proton neměl disponovat žádným stabilizačním systémem ani stykovacím zařízením. V Chruničevu také začali pracovat nad projektem makety stanice, která by byla určena výlučně pro tyto testy. Nakonec však konstruktéři usoudili, že maketa by byla příliš

Měsíc

Almaz – diamanty na orbitě (4. díl)

V mnoha odvětvích lidské činnosti, ale v kosmonautice speciálně platí, že prvotní termíny, jež byly stanoveny na začátku jakéhokoli projektu, se jen zřídkakdy podaří dodržet. Existují sice světlé výjimky, jako například splnění Kennedyho výzvy k cestě Američana na Měsíc do konce sedmé dekády dvacátého století, ovšem jinak je takovýchto případů skutečně jako šafránu. Ani projekt stanice OPS Almaz v tomto ohledu nijak nevybočoval ze zajetých kolejí. Krom toho, že sovětské vedení začasté stanovovalo nerealistické termíny nejrůznějších kosmonautických spektáklů a projektů, se u stanice OPS sešly dvě okolnosti, které znamenaly zpoždění programu nikoli o pár měsíců, ale o celé roky. Původní plán počítal se startem prvního letového exempláře v průběhu roku 1969. Sám o sobě byl tento termín doslova šibeniční, k tomu se ale navíc přidala bezprecedentní komplexnost konstrukce stanice, jejíž některé systémy se pohybovaly technologicky na hraně možného. A aby toho nebylo dost, do celé věci zasáhlo dění odehrávající se na opačné straně planety, respektive v blízkosti našeho věčného souputníka…

NPO Mašinostrojenija

Almaz – diamanty na orbitě (2. díl)

Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie –

Orbitální stanice Almaz

Almaz – diamanty na orbitě (1. díl)

Od sedmdesátých do začátku devadesátých let minulého století se sovětská pilotovaná kosmonautika zaměřovala na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. K tomuto účelu sloužily stanice s názvem „Saljut“. Motivem pro provozování těchto stanic byl ostentativně mírový výzkum zaměřený na biomedicínská sledování, materiálové experimenty, dálkový průzkum Země, astronomická pozorování a podobně. Málokdo však v té době věděl, že pod pláštík mírového programu Saljut „vklouzlo“ i několik stanic s odlišnou konstrukcí a velmi odlišným zaměřením. Tyto stanice byly vesměs navrhovány jinými konstruktéry, jejich konstrukce nebyla totožná s mírovými Saljuty a jejich hlavním čelem bylo posloužit vojákům ke sledování nepřátelského území ve vysokém rozlišení. A přestože navenek tehdejší sdělovací prostředky přinášely zprávy o tom, že kosmonauti na palubách Saljutu 3 a později Saljutu 5 plní zadaný program ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR a spřátelených zemí, ve skutečnosti bylo hlavní náplní jejich práce něco zcela jiného. A navíc tyto stanice ve skutečnosti nesly zcela jiné jméno; jméno, jež je i dnes zahaleno jemným závojem tajemství a dohadů – Almaz…

Milan Halousek – Orbitální stanice, vesmírné laboratoře (8.4.2020)

Pomalinku se nám krátí seznam nezveřejněných přednášek, přesto jich pořád ještě pěkných pár zbývá. A jaké téma jsme zvolili tentokrát? Jsou jimi orbitální laboratoře a vědecké stanice. Od počátku kosmonautiky vědci všech oborů snili o tom, že by chtěli svá měření a výzkum provádět na oběžné dráze. Než však bylo možno k tomuto kroku přikročit, bylo nutno při prvních letech kosmonautů zjistit, zda může člověk smysluplně pracovat na oběžné dráze ve stavu mikrogravitace. Obě hlavní kosmické velmoci, tedy Spojené Státy a Sovětský Svaz přišli na to, že člověk v tomto prostředí může fungovat, nezblázní se a dokonce může vykonávat činnost i mimo svou kosmickou loď. Jako první dopravili na oběžnou dráhu orbitální stanici Sověti. Stalo se tak v rámci programu Saljut. Psal se počátek 70. let a fakticky šlo o další nevyhlášený souboj s Američany, kteří se pomalu chystali k vypuštění své stanice Skylab. Ten však byl jen jeden, zato Saljutů zavítalo na oběžnou dráhu celkem 7. Zvlášť poslední dva je nutno zvlášť vyzdvihnout, protože díky nim se na oběžnou dráhu poprvé dostali i občané jiných

Tomáš Přibyl – Kritické momenty sovětské kosmonautiky (4.10.2005)

Tento týden jsem se rozhodl pokračovat v tématu pilotované kosmonautiky. Po týdnu plném živých streamů a online přednášek se ale výrazně vrátíme v čase. Dnes vám nabídnu jednu z nejstarších přednášek, které jsou na internetu k dispozici. Tu se rozhodla na internetu zveřejnit brněnská hvězdárna v loňském roce, když celou republiku a vlastně i svět ochromila celosvětová pandemie Covidu-19. Tématem přednášky jsou problémy kosmických letů. Specificky však bude zaměřená na problémy sovětského i ruského pilotovaného programu. Ano, problémy se nevyhnuly ani americké kosmonautice, stačí namátkou zmínit Apollo-1, Challanger či Columbii, ale o těch jsme už v našich přednáškách hovořili, proto nyní přejdeme k potížím sovětských misí s kosmonauty, o kterých je známo výrazně méně. Přednášejícím bude známý popularizátor kosmonautiky, Ing. Tomáš Přibyl a bude se ve své přednášce odkazovat v některých momentech na osobní rozhovor s kosmonautem Borisem Volynovem. A problémů sovětské kosmonautiky taktéž nebylo málo. Nejznámějšími případy jsou určitě mise Sojuz-18a, kdy se odehrál jeden z mála in-flight abortů v pilotované kosmonautice, nebo Sojuz-11, kdy při návratu z vesmíru zahynula celá posádka této pilotované lodi. Problémů při pilotovaných misích se

Expresní linka na ISS

Tento čtvrtek mělo dojít k prvnímu letu ruské zásobovací lodi Progress po takzvaném superrychlém letovém profilu. Loď měla u Mezinárodní kosmické stanice zadokovat už 3,5 hodiny po startu. Doposud se používal rychlý letový profil v délce trvání šest hodin. Ke startu nakonec nedošlo a v náhradním termínu stanoveném na tuto sobotu bylo nakonec řečeno, že se poletí delším dvoudenním profilu a premiéra rychlejšího profilu se odkládá. To ale nebrání tomu, abychom se na tento zajímavý manévr nepodívali blíže. Možná někoho překvapí, že let k cílovému tělesu v délce trvání 3,5 hodiny není vůbec rekordní. Více už v článku.

Saljut 7

Sága jménem Saljut – 20. díl

S odletem Leonida Kizima a Vladimira Solovjova stanice Saljut 7 osaměla. S připojeným Kosmosem-1686 vykružovala orbit za orbitem a čekala na svůj další osud. Mezitím na Zemi probíhalo velké rozhodování. Bylo evidentní, že k dlouhodobým expedicím už Saljut není způsobilý, navíc tady byla nová stanice Mir. Nemělo příliš smysl držet obě stanice na oběžné dráze. Zprvu tak převládal názor, že by bylo bývalo nejlepší poslat Saljut/Kosmos co nejdříve do atmosféry. Ovšem byl tady i druhý názor: možná by nebylo od věci přizvednout Saljut pomocí motorů Kosmosu na vysokou dráhu a učit se na neobydlené stanici, jak vlastně tak komplexní stroj ve vesmíru stárne. Nesmělé pokusy na toto téma už byly vykonány se Saljutem 4 a Saljutem 6, ovšem Saljut 7 se pomalu blížil dlouhověkosti svého předchůdce a vidina možnosti detailního sledování postupné degradace systémů stanice po dobu dejme tomu dvojnásobně delší oproti Saljutu 6 byla velmi lákavá. Nakonec právě tento názor převážil a na Saljut čekal nový život – život pokusného objektu, který napoví svým tvůrcům, jak připravovat budoucí

Základní modul stanice Mir

Sága jménem Saljut – 19. díl

20. února 1986 krátce před půl třetí ráno místního času se nad Bajkonurem rozzářila obloha a ozval se hromový rachot. Ze startovní rampy 200L se právě zvedal Proton-K, pod jehož aerodynamickým krytem na špici se skrýval dlouho očekávaný stroj – základní blok stanice nové generace. Základní blok nesl tovární označení 17КS №12701 a mezi svými tvůrci byl znám také jako DOS-7. Nosič opět fungoval bezvadně a po navedení na předběžný orbit dostal onen stroj název, jež se stane legendou – „Mir“. Tentokrát neměl být DOS-7 monolitní stanicí, jeho koncepce byla modulární a předpokládala v průběhu několika let připojení dalších pěti modulů, jež měly nebývale rozšířit možnosti výzkumu a pozorování zemského povrchu, mikrogravitace, prostředí nízkého orbitu, vesmírných těles a dalších oblastí zájmu vědců a výzkumníků. Osud stanice Mir by vydal na velmi tlustou knihu (a koneckonců vícero velmi tlustých knih na téma Mir už spatřilo světlo světa), ovšem náš seriál je zaměřen čistě na program Saljut a Mirem se zabývat nebude. Čtenáři si však zajisté mohou klást otázku, proč je zde Mir

Děkujeme za registraci! 

Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.

Děkujeme za registraci! 

Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.