NASA
Tým NASA a průmyslových partnerů připravuje pokračování mise cubesatu k Měsíci. Vyvíjí dvojici malých družic, které budou na Měsíci testovat přiblížení a operace v těsné blízkosti jiného kosmického tělesa.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Tým NASA a průmyslových partnerů připravuje pokračování mise cubesatu k Měsíci. Vyvíjí dvojici malých družic, které budou na Měsíci testovat přiblížení a operace v těsné blízkosti jiného kosmického tělesa.
Společnost Redwire bude na základě licenční smlouvy s lucemburskou společností Edge Aerospace vyrábět jednotky pro zpracování dat a síťové přepínače. Firmy to oznámily 25. srpna na konferenci Small Satellite Conference.
Impulse Space zvýší frekvenci svých společných (rideshare) misí na geostacionární oběžnou dráhu, přičemž jako důvod uvádí silnou komerční poptávku.
Finský startup Kuva Space zaměřený na hyperspektrální snímkování plánuje v roce 2028 provozovat osm hyperspektrálních družic, aby mohl pořizovat každodenní snímky severního křídla Evropy.
Ve středu 26. 8. 2026 bude od 0:10 naše fórum krátce nedostupné z důvodu plánované aktualizace. Děkujeme za pochopení.
Společnost Shield AI poprvé nasadila svůj autonomní software Hivemind na palubě družice a rozšířila tak technologii původně vyvinutou pro autonomní letouny také do vesmírných systémů.
Lux Aeterna, startup vyvíjející družice navržené tak, aby se mohly vracet z oběžné dráhy a být znovu použity, se zaměřuje na americký vojenský trh. Společnost nabízí znovupoužitelné kosmické zařízení jako způsob, jak by americké Vesmírné síly mohly vynášet, získávat zpět a znovu nasazovat objekty na oběžné dráze.
Čínský startup StarRF, který buduje družicovou konstelaci pro detekci a určování polohy zdrojů rádiového vysílání z oběžné dráhy, uzavřel nové kolo financování v době, kdy se čínský komerční vesmírný sektor rozrůstá.
Společnost Starcloud získala od investorů, mezi něž patří i Nvidia, 250 milionů dolarů na urychlení svých plánů na vybudování soustavy datových center na oběžné dráze. Nvidia přitom podporuje také SpaceX, protože závod o vybudování infrastruktury pro výpočetní techniku s využitím umělé inteligence ve vesmíru nabírá na obrátkách.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Problémy Saljutu 7 narušily plánované práce nejen z hlediska časového plánu. Pomyslný „klacek do špic“ zasáhnul i personální sestavy posádek. Původně měla čtvrtou expedici na Saljut tvořit trojice Vasjutin-Savinych-Volkov. Ovšem poté, co byl Savinych přeřazen do posádky, jež měla stanici zachránit, vyvstala otázka, kdo tuto záchranářskou posádku vystřídá. Nejjednodušším řešením se jevilo částečně zachovat původně plánované posádky, ovšem na místa palubních inženýrů měli usednout kosmonauti-specialisté z oddílu NPO Eněrgija, kteří měli za úkol posoudit dopad poruch na systémy stanice přímo „in situ“. Od března 1985 se tak začaly připravovat tři posádky. Vladimira Vasjutina a Alexandra Volkova, kteří měli původně tvořit dvě třetiny hlavní posádky čtvrté expedice, doplnil zkušený harcovník Georgij Grečko. Záložní posádka pak sestávala z původní dvojice Alexandr Viktorenko a Jevgenij Salej. Původního palubního inženýra Alexandra Alexandrova v posádce vystřídal Gennadij Strekalov. Rezervní posádku tvořila trojice Anatolij Solovjov, Alexandr Serebrov a Nikolaj Moskalenko. Jakmile se podařilo Saljut přivést zpět k životu, byly plány na další využití stanice potvrzeny: ke stanici se vydají Vasjutin, Grečko a Volkov. Poté, co Grečko
Francouzský astronaut Thomas Pesquet i se svým kolegou Olegem Novickým ve zdraví přistáli v návratovém modulu ruské lodi Sojuz MS-03 v rozlehlé kazašské stepi. Dva vesmírní průzkumníci se na Zemi vrátili 2. června a náš fotografický seriál Thomasův fotokoutek tak skončil už minulý týden. Jak jsme Vám ale slíbili, přinášíme Vám dnes bonusový díl, který si klade za cíl rozloučit se s Thomasem a trochu sumarizovat. V článku najdete popis návratu ze stanice na Zemi, krátké shrnutí Thomasovy mise Proxima, fotografie z přistání, rozhovor po návratu do Evropského střediska astronautů a na závěr vás čeká malé překvapení v podobě videa, které Francouz natočil krátce před svým odletem z ISS.
Na konci roku 1984 měla stanice Saljut 7 za sebou tři dlouhodobé expedice, jež bylo možné považovat za jednoznačně úspěšné. Přes dílčí problémy se kosmonautům dařilo setrvávat na orbitu vždy nepřetržitě několik měsíců a během této doby vykonávat krom experimentů také mnohdy náročnou údržbu různých systémů. Také pro rok 1985 byl u stanice naplánován poměrně živý provoz. Dorazit měl vojenský modul TKS-M s teleskopem „Pion-K“, který měla využívat čtvrtá dlouhodobá expedice s předběžným datem startu v polovině května. Pro tento úkol byly složeny tři posádky, přičemž tým ve složení Vasjutin/Savinych/Volkov měl být posádkou hlavní. Na orbitu jim měla na počátku listopadu dělat dva týdny společnost návštěvnická posádka složená čistě ze zástupkyň něžného pohlaví. Její velitelkou měla být zkušená Světlana Savickaja, s ní měly k Saljutu letět Jekatěrina Ivanova a Jelena Dobrokvašina. V prosinci měla stálou posádku vystřídat dvoučlenná pátá dlouhodobá expedice, jež měla práce na Saljutu 7 završit. Stanice měla být využívána ještě v době, kdy bylo v plánu na orbit vyslat základní blok její nástupkyně – modulární stanice Mir. Ovšem
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se prostřednictvím Saljutu 6 Sovětský svaz dostal do vedení ohledně času stráveného kosmonauty na orbitu. Ve stejném duchu měl pokračovat také Saljut 7. Po nutných improvizacích, jež si v roce 1983 vyžádaly havárie a neúspěchy, doufali příslušní činitelé, že se třetí dlouhodobé expedici podaří prolomit rekord ustanovený první expedicí. Ovšem problematiku dlouhodobého pobytu ve vesmíru nebylo dobré podceňovat, nikdo netušil, zda existuje nějaká hranice, za kterou už není radno jít. Změny, jež byly pozorovány po návratu kosmonautů z dlouhodobých expedic na Zem, byly občas znepokojující – snížení kapacity kardiovaskulárního systému, rapidní úbytek vápníku v kostech nebo třeba výrazné oslabení některých svalových skupin. Pro sledování těchto změn v reálném čase by bylo bývalo výhodné mít přímo na palubě lékaře, který by mohl stav sebe i svých kolegů pečlivě monitorovat a v případě problému zasáhnout a ukončit misi. Vzhledem k tomu, že v užívání byl již prověřený a spolehlivý trojmístný Sojuz řady „T“, nebylo nic snazšího, než jedno křeslo obsadit lékařem. V srpnu 1982 zahájil všeobecný kosmonautický výcvik kardiolog Oleg
2. března 1983 odstartoval z rampy 200L kosmodromu Bajkonur Proton-K, na jehož špici se nacházela další z těžkých zásobovacích a transportních lodí TKS – pohrobka programu Almaz. Pod označením Kosmos-1443 měla loď strávit ve vesmíru téměř půl roku, z toho většinu doby připojena k orbitální stanici Saljut 7. Když se 10. března odpoledne Kosmos-1443 skutečně ke stanici připojil, na orbitu se nacházel skutečně impozantní komplex, podobný tomu, který tvořila předchozí stanice Saljut 6 spolu s Kosmosem-1267, a který zaniknul předešlý rok. Hmotnost komplexu necelých 40 tun a délka kolem 32 metrů vzbuzovaly úctu. Na Saljut přivezla loď TKS mimo jiné přes 3 tuny zásob a vybavení, mezi jiným i kontejnery s přídavnými slunečními panely, jež měly být namontovány v průběhu další expedice. Pro snazší vykládku zásob byly dokonce v interiéru TKS jakési „přepravní vozíky“, pomocí kterých měl být náklad přemisťován k průlezu do stanice. Loď byla připojena k přednímu stykovacímu uzlu, což znamenalo, že nemohlo být přečerpáváno palivo do nádrží stanice, nicméně elektrické rozvody propojeny byly a tak mohly panely TKS dodávat na stanici přibližně 3,5 kW elektrické
Po 604 800 sekundách od vydání 243. Kosmotýdeníku je tu jeho další díl, který pokračuje v mnohaleté tradici, kdy Vám k nedělnímu obědu servírujeme menu složené z kosmonautických událostí, které přinesl uplynulý týden. Zrekapitulujeme nejen ty, kterým jsme se na našem webu věnovali, ale zmíníme se i o těch, na které se v průběhu týdne nedostalo. Pokud tedy někdo nestíhá číst všechny naše články a přesto by si rád udržel přehled o aktuálním dění, je pro něj Kosmotýdeník nejlepší volbou. Dnes se podrobněji podíváme na úspěšný objev Hubbleova teleskopu, na start komunikační družice na Sojuzu, nebo na novinky kolem SpaceX.
Koncem sedmdesátých let proběhlo menší organizační zemětřesení na moskevském předměstí Fili. Chruničevův závod se vymanil z područí Čelomějovy kanceláře CKBM. Z bývalé Čelomějovy filiálky se nyní stala samostatná konstrukční kancelář „KB Saljut“. V jejím čele stanul Dmitrij Poluchin. Paradoxně po osamostatnění byla kancelář Saljut mnohem více nakloněna požadavkům CKBM než v dobách, kdy Čelomějovi přímo podléhala. Nicméně těžiště prací ve Filách spočívalo v pokračování programu orbitálních stanic Saljut. Neuvěřitelný úspěch stanice DOS-5 známé jako Saljut 6 potvrdil schopnosti týmu Chruničeva, stejně tak i schopnosti pracovníků koncernu Eněrgija, kteří stáli za konstrukčním řešením stanice. 30. června 1981 pak synergie mezi těmito dvěma podniky vedla k tomu, že KB Saljut oficiálně přešla pod hlavičku Eněrgije a stala se její filiálkou. V tomto uspořádání výrobní komplex ve Filách zůstal až do roku 1988, kdy se pod názvem KB Saljut opět osamostatnil. V roce 1993 se z něj stalo „Státní kosmické výzkumné a výrobní centrum V. M. Chruničeva“, pod kterýmžto jménem bychom výzkumný a výrobní komplex nalezli ve Filách i dnes. Chruničevo sklidilo za svůj přínos ke vzniku a chodu
Zatímco se posádka čtvrté dlouhodobé expedice pomalu blížila konci své mise, na Zemi probíhalo velké rozhodování. Saljut 6 už výrazně přesluhoval a jeho technický stav se pomalu horšil. Některé agregáty a bloky bylo možné nahradit, ovšem na palubě stanice se nacházely také systémy, jež byly koncipovány jako bezúdržbové a do jejichž útrob se kosmonauti ani neměli jak dostat. Aby bylo možné zjistit, jak na tom Saljut je, bylo třeba vyslat k němu experty, kteří by se stanici „podívali na zoubek“. Právě k tomuto účelu se už od června připravovala trojice kosmonautů Leonid Kizim, Oleg Makarov a Konstantin Feoktistov. Dva posledně jmenovaní byli kosmonautickými veterány – Makarov už měl za sebou jeden suborbitální let (Sojuz-18a) a dva krátkodobé lety (Sojuz-12 a Sojuz-26/27), Feoktistov zase figuroval v posádce první vícemístné kosmické lodi světa (Voschod-1). Navíc byli oba zkušenými inženýry NPO Eněrgija a Saljut znali jako své boty. Záložní posádkou byl tým Lazarev/Strekalov/Poljakov. Původně byl start plánován na září, posléze byl přeložen na listopad. Složení posádky se však nelíbilo lékařům. Jejich nevole směřovala
Přípravy na další, v pořadí už čtvrtou expedici na Saljut 6 probíhaly na počátku roku 1980 podle plánu. Dvojice Leonid Popov a Valentin Lebeděv dublovala předchozí hlavní posádku a nyní měla sama pracovat na palubě stanice. V plánu byl rekordní let o délce trvání 185 dní, v jehož průběhu se kosmonauti téměř neměli zastavit. Přijmout měli tři mezinárodní posádky, jednu sovětskou v novém Sojuzu řady „T“, vyložit čtyři nákladní lodě a provést na palubě řadu experimentů i údržbářských prací. Záložní posádku tvořili Vjačeslav Zudov a Boris Andrejev. První jmenovaný měl za sebou neúspěšný let k Saljutu 5, jež na konci jen tak tak neskončil katastrofou, Boris Andrejev byl nováčkem. Na začátku března, tedy měsíc před plánovaným startem, obě posádky skládaly komplexní státní zkoušky. Zatímco hlavní posádka prošla náročnými testy hladce, v přípravě záložní posádky bylo zjištěno mnoho nedostatků, jež bylo doporučeno co nejdříve odstranit. Situace nicméně nebyla nijak zvlášť problematická. Popov a Lebeděv jsou připraveni skvěle a Zudov s Andrejevem budou mít čas na další přípravu. Obě posádky prováděly poslední přípravy před odletem na Bajkonur,
Na třetí dlouhodobou expedici na Saljutu 6 čekalo obrovské množství práce. Podle letového plánu měli kosmonauti pobýt na stanici 173 dní a během tohoto rekordního letu přijmout dvě mezinárodní návštěvnické posádky, vyložit tři nákladní lodě, rozvinout desetimetrovou anténu radioteleskopu KRT-10 a s tímto teleskopem provést určené úkoly, hlavně však vykonat značné množství opravářských prací. Saljut 6 už kolem Země kroužil půldruhého roku a na jeho stavu se začal poměrně pokročilý věk podepisovat. Nicméně po pečlivém zvážení situace došli jeho tvůrci k závěru, že by měl ještě nějaký ten pátek vydržet. Starosti všem zúčastněným dělalo hlavně protržení membrány v jedné z palivových nádrží pohonného systému ODU („Объединенная двигательная установка – kombinovaný pohonný systém“). To bylo vážné, protože pokud by se do motorů dostalo palivo „obohacené“ bublinkami dusíku, mohlo by dojít k celé plejádě situací, z nichž ani jedna neměla dobrý konec a většinou by konečným výsledkem bylo poškození nebo zničení motorů. Pokud se nepodaří tuto závadu vyřešit, stanice je odsouzena k zániku, neboť nebude možné její pohonný systém využívat k periodickým úpravám dráhy a tím
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.