Sága jménem Saljut – 12. díl

Saljut 6 s připojenou transportní lodí Sojuz

Přípravy na další, v pořadí už čtvrtou expedici na Saljut 6 probíhaly na počátku roku 1980 podle plánu. Dvojice Leonid Popov a Valentin Lebeděv dublovala předchozí hlavní posádku a nyní měla sama pracovat na palubě stanice. V plánu byl rekordní let o délce trvání 185 dní, v jehož průběhu se kosmonauti téměř neměli zastavit. Přijmout měli tři mezinárodní posádky, jednu sovětskou v novém Sojuzu řady „T“, vyložit čtyři nákladní lodě a provést na palubě řadu experimentů i údržbářských prací. Záložní posádku tvořili Vjačeslav Zudov a Boris Andrejev. První jmenovaný měl za sebou neúspěšný let k Saljutu 5, jež na konci jen tak tak neskončil katastrofou, Boris Andrejev byl nováčkem. Na začátku března, tedy měsíc před plánovaným startem, obě posádky skládaly komplexní státní zkoušky. Zatímco hlavní posádka prošla náročnými testy hladce, v přípravě záložní posádky bylo zjištěno mnoho nedostatků, jež bylo doporučeno co nejdříve odstranit. Situace nicméně nebyla nijak zvlášť problematická. Popov a Lebeděv jsou připraveni skvěle a Zudov s Andrejevem budou mít čas na další přípravu. Obě posádky prováděly poslední přípravy před odletem na Bajkonur, když náhle zasáhla obyčejná náhoda, kterou nikdo nemohl očekávat a jež pořádně zahýbala plány a psychikou hned několika lidí…

   

Druhé narozeniny na orbitu

   

Tělocvik a fyzická příprava patřila a patří k pilířům kosmonautického řemesla. Ani necelý měsíc před odletem na kosmodrom obě posádky nezapomínaly na cvičení. Valentin Lebeděv byl zkušeným sportovcem a na jeho kontě už byl jeden let na Sojuzu-13. Nyní se těšil na další práci ve vesmíru, tentokrát mnohem delší než oněch necelých 8 dní, jež v kosmu prožil před šesti lety. Byl 10. březen 1980 a Lebeděv zrovna cvičil na trampolíně v tělocvičně Hvězdného městečka, když se stalo nemyslitelné: okamžik nesoustředěnosti vyústil ve špatný doskok a vzápětí Lebeděv pocítil bolest v koleni. Jedna jediná sekunda rozhodla o tom, že Lebeděv nikam nepoletí…

Smolař Valentin Lebeděv

Smolař Valentin Lebeděv
Zdroj: pinterest.com

Zprvu nebylo jasné, co se vlastně stalo a co bude s Lebeděvem dál. Vypadalo to, že si jenom natáhnul šlachu a za pár dní se opět postaví na nohy. Jenže po dvou dnech a pečlivých vyšetřeních zazněla zdrcující diagnóza: přetržené vazy v koleni, jež se neobejdou bez operace. Lebeděv byl tedy z kola venku a bylo třeba rozhodnout, kdo vlastně poletí na stanici. Na první pohled se řešení zdálo být přímočaré: člen hlavní posádky je mimo hru, nastoupí záložní posádka. Zudov s Andrejevem se tedy začali připravovat v mnohem rychlejším tempu. Současně probíhalo hledání palubního inženýra, jenž by mohl spolu s Leonidem Popovem dublovat novou hlavní posádku.

Úvahy nevyhnutelně směřovaly k jednomu konkrétnímu jménu a nakonec jednoho březnového večera zvedl letový ředitel a náměstek hlavního konstruktéra Energije Alexej Jelisejev telefon a vytočil jisté číslo. Na druhém konci telefon zvednul… Vladimir Rjumin! Oba muži spolu nejprve hovořili o společné služební cestě plánované na další den a potom, jen tak mezi řečí, se Jelisejev Rjumina zeptal, zda by byl ochoten dělat dubléra Borisi Andrejevovi. Rjumin dostal noc na rozmyšlenou. Měl však jasno ještě předtím, než ulehl do postele. Nabídku přijme. Žena a děti jeho rozhodnutí oplakali…

To, že se do hledáčku dostal zrovna Rjumin, mělo svou logiku. V prvé řadě byl zapotřebí člověk, který stanici perfektně zná, což samozřejmě splňovalo mnoho členů oddílu, pocházejících z konstrukční kanceláře. Druhým požadavkem ovšem byla i schopnost absolvovat urychlené nácviky s Leonidem Popovem. Nebyla totiž vyloučena varianta, že Zudov a Andrejev vzhledem ke svým slabým výsledkům ve výcviku (což nemusela nutně být jejich vina – například většinu času na simulátorech měli pochopitelně rezervovánu Popov a Lebeděv) nakonec nepoletí.

Popov a Rjumin během výcviku

Popov a Rjumin během výcviku
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Do odletu na kosmodrom zbývalo pouhých deset dní, když Rjumin naskočil do rozjetého vlaku a začal s nácviky spolu s Popovem. Naštěstí si pracovně i lidsky „sedli“ a jejich výsledky byly uspokojivé. Jediná potíž, která v průběhu oněch dní vyvstala, se týkala skafandru. Sovětské Sokoly-K byly vyráběny na míru a pro každý let kosmonaut dostal zbrusu nový kus. Nyní však kancelář NPP Zvezda neměla šanci nový skafandr tak rychle vyrobit, proto musel Rjumin vzít zavděk svým starým Sokolem-K. Ten se v té době nacházel u něj doma pod postelí – Rjumin se předtím chystal věnovat jej muzeu ve svém rodném Komsomolsku na Amuru. Všechny návštěvy, které za poslední půlrok ke Rjuminům domů přišly, si samozřejmě nenechaly ujít příležitost skafandr vyzkoušet. Naštěstí se po důkladných testech ukázalo, že Sokol neutrpěl žádnou újmu a Rjumin jej mohl bez obav znovu začít používat (je to také jediný případ, kdy byl Sokol-K použit dvakrát).

Předposlední březnový den obě posádky odletěly na Bajkonur. V té době ještě nebylo oficiálně rozhodnuto, zda poletí Zudovova, nebo Popovova posádka, ale zasvěcení už neměli pochyby. A po dlouhém rozhovoru Rjumina s Valentinem Gluškem několik dní před startem bylo jasno: poletí Popov s Rjuminem. Pro Zudova s Andrejevem to byla sice očekávaná, přesto však nepříjemná rána. A neměla být poslední, na další si však měli ještě rok počkat…

9. dubna se nosič se Sojuzem-35 odlepil z Gagarinské rampy a zamířil ke stanici. O den později se loď připojila k jejímu přednímu stykovacímu uzlu. Po proplutí do interiéru Saljutu Popova s Rjuminem mimo jiné čekal i dopis od předchozí posádky. Když jej před osmi měsíci Rjumin spolu s Ljachovem psal, nemohl tušit, že jej píše sám sobě!

Na posádku čekala pořádná práce hned na začátku. Krom odkonzervování stanice prováděli i vykládku Progressu-8, který ke stanici dorazil pár dní před nimi, 29. března. Program letu byl velmi hutný. Krom pozorování zemského povrchu i kosmických objektů kosmonauti vyměnili i téměř dvacet přístrojů a agregátů, kterým končila životnost. Posádka si však mezi prací našla i čas na odlehčené momenty. Ráno před startem kosmonautům podle tradice servírovali lehkou snídani. Po jídle zůstaly na talířích oběma mužům ještě okurky. Rjumin navrhnul, že by si je mohli vzít s sebou „nahoru“ a tak okurky potají putovaly do kapes skafandrů. Jednu z nich potom Popov s Rjuminem narafičili do staničního skleníku „Malachit“ a při telereportáži naprosto vážně tvrdili, že tam vyrostla, zatímco stanice létala v autonomním režimu. Podle nenápadných dotazů v průběhu dne kosmonauti pochopili, že v řídicím středisku tomu někteří skutečně uvěřili! Naštěstí během několika hodin celý žert „prasknul“.

25. dubna se Progress-8 odpojil, aby uvolnil zadní stykovací uzel pro další náklaďák, tentokrát s pořadovým číslem 9, který dorazil 29. dubna. Na jeho palubě krom jiného Popov a Rjumin našli společný dopis od maminky Sergeje Koroljova a maminky Jurije Gagarina. Vykládku komplikoval fakt, že Popov zrovna překonával nachlazení. Aby se nenachladil ještě více, uvnitř Progressu, kam ventilátory hnaly chladný vzduch, pracoval pouze Rjumin, zatímco Popov rozmisťoval náklad po stanici. Progress-9 znamenal také jedno prvenství: poprvé byla z jeho nádrží do systému Rodnik na Saljutu přečerpána voda. Nákladní loď se odpojila 20. května.

Kubasov s Farkasem mění anatomické vložky sedadel Kazbek v rámci výměny Sojuzů

Kubasov s Farkasem mění anatomické vložky sedadel Kazbek v rámci výměny Sojuzů
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

O týden později už klepala na poklop zadního stykovacího uzlu první Popovova a Rjuminova návštěva: v Sojuzu-36 přilétli Valerij Kubasov a maďarský kosmonaut Bertalan Farkas. Jejich mise měla zpoždění téměř rok – původně se měla uskutečnit v červnu 1979, ale problémy Sojuzu-33 znamenaly pro všechny lety dočasnou stopku. Ačkoliv oficiálně žádné zpoždění nebylo přiznáno, přeci jen se o něm západní pozorovatelé dozvěděli, a to poměrně kuriózní cestou: maďarská ambasáda v Londýně vydala tiskové prohlášení s biografiemi Kubasova a Farkase, na kterém kdosi opomenul změnit datum. V textu prohlášení se proto objevil „červen 1979“.

Program sovětsko-maďarské posádky byl neuvěřitelně nahuštěný, obnášel celkem dvacet experimentů a podle některých zdrojů se Kubasovovi s Farkasem nepodařilo spát déle než 3 hodiny denně, stejně na tom byla i stálá posádka. Během letu se kosmonautům mimo jiné podařilo popudit proti sobě veškerou ženskou populaci Maďarska: během jednoho z televizních přenosů Farkase ostatní znehybnili a Rjumin mu obřími nůžkami zastřihl jeho husarský knír. Vše bylo předem domluveno, nicméně dámy z celého Maďarska (a nejen z něj) to nesly velmi těžce.

3. června Kubasov s Farkasem stanici opustili na palubě Sojuzu-35, svůj novější Sojuz-36 nechali stálé posádce. 4. června pak Popov s Rjuminem svůj nový stroj odpojili od zadního stykovacího uzlu a sledovali, jak stanice vykonává nyní již rutinní balet ve vesmíru a otáčí se o 180 °. Připojení k přednímu uzlu Saljutu bylo také rutinní.

Posádka Sojuzu T-2 (zleva: Malyšev, Aksjonov)

Posádka Sojuzu T-2 (zleva: Malyšev, Aksjonov)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

5. června odstartoval z Bajkonuru další nosič se Sojuzem na špici. Tento start byl hoden pozornosti minimálně z jednoho důvodu: stroj na špici rakety byl zástupcem nové generace starého dobrého Sojuzu. Už na přelomu roku u stanice zakotvil bezpilotní Sojuz T-1 a nyní jeho mladší bratříček Sojuz T-2 vezl dva kosmonauty – Jurije Malyševa a Vladimira Aksjonova.

Den po startu se Sojuz T-2 přiblížil ke stanici a nový palubní počítač Argon 16 kontroloval závěrečnou sekvenci sblížení a spojení. Ovšem v průběhu této sekvence se Sojuz náhle odchýlil od předpokládané trajektorie. Dodnes není zřejmé, zda šlo o chybu počítače, nebo zda se jednalo o správný profil letu, jenž by skončil bezpečným připojením, který však posádka předtím nenacvičovala. Každopádně Malyšev ve vzdálenosti 200 metrů od Saljutu převzal ruční řízení. Napoprvé se mu nepodařilo pro příliš velkou rychlost ke stanici připojit, úspěšný byl až druhý pokus.

Sojuz T-2 zachycený objektivem stálé posádky Saljutu 6

Sojuz T-2 zachycený objektivem stálé posádky Saljutu 6
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Pobyt Malyševa a Aksjonova na stanici byl velmi krátký, jednalo se koneckonců o zkušební let. Během něj byl prověřen nový ovládací pult „Neptun“, skafandry Sokol-KV2, nový pohonný a orientační systém a další prvky vylepšené transportní lodi. Už 9. června Malyšev s Aksjonovem Sojuz T-2 odpojili od Saljutu a zamířili domů. Oproti předchozí verzi měly Sojuzy řady „T“ poněkud odlišnou sekvenci návratu. K oddělení orbitálního úseku docházelo před započetím brzdicího zážehu. Staré Sojuzy vykonávaly brzdicí zážeh v kompletní sestavě, až poté se loď rozdělila na tři části. Nová sekvence měla ušetřit až 10 % celkové zásoby paliva. Valerij Rjumin sledoval vzdalující se Sojuz z paluby stanice. Když byla loď ve vzdálenosti okolo 10 km od Saljutu, objevil se okolo ní obláček, který podle Rjumina vypadal „jako chomáček bavlny“. Vzápětí se orbitální úsek Sojuzu oddělil a začal odplouvat pryč. Rjumin byl prvním člověkem, jenž tuto proceduru sledoval na vlastní oči (byť s použitím dalekohledu s dvanáctinásobným zvětšením). Sojuz T-2 téhož dne bezpečně přistál.

Posádka Saljutu se opět mohla věnovat svému programu. Hlavním úkolem byla výměna senzoru tlaku v interiéru stanice. Starý senzor byl poruchový a občas spustil alarm „Dehermetizace stanice“ aniž by k tomu měl důvod. Bylo také třeba vyměnit porouchaný spínač telemetrie. Popov s Rjuminem se pak zabývali hlavně prací s přístrojem „Isparitěl“, který pomocí elektronových paprsků ve vakuu nanášel na zkušební povrchy mikrometrové vrstvičky kovů.

1. července dorazil další náklaďák, Progress-10. Mimo tradičních zásob a pošty byl na jeho palubě také malý barevný televizor, který měl posádkám vylepšit komfort během volných chvil. Popov s Rjuminem se rozhodli, že jej připevní na místo v úseku vědecké aparatury. Aby toho dosáhli, museli pilkou proříznout jednu malou kovovou příčku a udělat v ní okénko. Potom museli televizor rozebrat, obrazovka putovala do onoho okénka a blok napájení musel být umístěn jinde. Aby obě části televizoru propojili, museli kosmonauti vyrobit improvizovaný kabel, což znamenalo, že Rjumin musel vyzkoušet pájení ve stavu beztíže. Všechno šlo perfektně a 13. července se poprvé rozsvítila barevná obrazovka na palubě orbitální stanice.

Rjumin (dole) s Tuanem a Gorbatkem

Rjumin (dole) s Tuanem a Gorbatkem
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

17. července se Progress-10 odpojil, aby uvolnil místo u zadního stykovacího uzlu pro Sojuz-37. Ten u stanice zakotvil 24. července a dopravil na stanici sovětsko-vietnamskou posádku Viktor Gorbatko-Pham Tuan. Vietnamský kosmonaut byl bojovým pilotem a měl na kontě dokonce jeden (byť protivníkem nepotvrzený) sestřel bombardéru B-52. Nikoho proto ani moc nepřekvapilo, když během startu jeho puls nepřesáhl 78 tepů za minutu. Nicméně v prvních dnech ve vesmíru měl Pham Tuan problémy s adaptací – poměrně rychle se unavil a neoplýval nijak velkou chutí k jídlu. Kolegové jej museli napomínat, aby se pořádně najedl. Pro stálou posádku byl také překvapivý výrazný rys Vietnamce, totiž málomluvnost. Nicméně v tomto ohledu jeho zamlklost více než dostatečně kompenzoval jeho velitel Viktor Gorbatko.

Po splnění tradičně velmi hutného programu Gorbatko s Pham Tuanem ve čtvrtek 31. července odlétli ve starém Sojuzu-36 a nechali svou čerstvou loď k dispozici stálé posádce. O den později Popov s Rjuminem vykonali tradiční úkon – odpojili Sojuz-37 od stanice, počkali, až Saljut učiní obrat čelem vzad a znovu Sojuz připojili, tentokrát k přednímu uzlu. Během zdlouhavé procedury ověřování hermetičnosti před odpojením od stanice se kosmonauti nahřívali u jednoho z iluminátorů v orbitálním úseku Sojuzu, který propouštěl ultrafialové světlo. Druhý den pak zjistili, že Popov má od sluníčka spálenou polovinu obličeje a Rjumin lehce poškozenou rohovku jednoho oka…

16. srpna Rjumin oslavil své 41. narozeniny. Byl to druhý rok za sebou, kdy slavil na palubě orbitální stanice. Jako dárek byla pro Rjumina mimo jiné připravena televizní seance s rodinou a přáteli, která byla přenášena přímo z jeho bytu v moskevských Sokolnikách. 31. srpna pak narozeniny na orbitu oslavil i Leonid Popov.

V průběhu srpna a září probíhala pozorování, zaměřené hlavně na růst krystalů a materiálové experimenty a také sledování Slunce v okamžicích, kdy se nacházelo blízko zemského horizontu. Uprostřed září pak byly poprvé od průšvihu s prasklou membránou nádrže použity motory stanice ke zvednutí orbitu (předchozí manévry zajišťovaly transportní nebo nákladní lodi). Nový orbit nyní činil 335 x 352 km.

Méndez s Romaněnkem na palubě Saljutu

Méndez s Romaněnkem na palubě Saljutu
Zdroj: spacefacts.de

Na další návštěvu nemuseli Popov s Rjuminem čekat dlouho. 19. září dorazila v Sojuzu-38 sovětsko-kubánská posádka Jurij Romaněnko-Arnaldo Tamayo Méndez. Kubánec se stal prvním člověkem tmavé pleti ve vesmíru. Zajímavá byla také osoba Jurije Romaněnka. Ten stanici navštívil již podruhé, předtím byl na přelomu let 1977/1978 velitelem první dlouhodobé expedice. Musel to být zvláštní pocit, když opět spatřil známá zákoutí stanice a také při pomyšlení na to, že jeho let před dvěma roky trval 96 dní a současní nájemníci v Saljutu budou bydlet dvojnásobek této doby!

Návštěvníci odlétli 26. září – a tentokrát ve své vlastní lodi. To dávalo tušit, že mise Popova a Rjumina se chýlí ke konci. 1. října posádka překonala předchozí rekord v délce mise. Za dobu, kterou na stanici strávili, věnovali 25 % pracovního času opravám a údržbě. Daších 35 % bylo věnováno pozorování Země, během něhož se podařilo pořídit například téměř 3 500 snímků kamerou MKF-6M a dalších 1 000 snímků širokoúhlou topografickou kamerou KATE-140. V průběhu materiálových experimentů zpracovali kosmonauti v pecích Splav, Kristall téměř 100 vzorků. Pozadu nezůstalo ani pozorování vesmíru a Slunce. Efektivita práce posádky Popov-Rjumin byla hodnocena jako velmi vysoká.

30. září se k zadnímu stykovacímu uzlu připojil Progress-11. Na jeho palubě se nacházela zásoba paliva, které bude nutné pro následující týdny autonomního letu stanice. V útrobách lodi byl uložen také speciální přípravek, pomocí kterého bude možné na některý ze stykovacích uzlů připojit těžkou nákladní loď TKS.

11. října pro Popova a Rjumina nastal poslední den na stanici. Podle plánu měli kosmonauti vstávat ve 2:30 moskevského času, aby měli čas na veškeré přípravy a zvládli vykonat všechny úkony směřující k přistání krátce po poledni. Ovšem hned zpočátku se zdálo, že ten den se přistávat nebude: oba muži zaspali. Vzbudili se až ve 3:15 a měli co dělat, aby zpoždění dohnali.

Konečně na pevné zemi: Popov sleduje svého kolegu-rekordmana v rukou záchranářů. Zdroj:

Konečně na pevné zemi: Popov sleduje svého kolegu-rekordmana v rukou záchranářů.
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

A nakonec bylo všechno za nimi a Saljut s připojeným Progressem se jim vzdaloval. Sojuz-37 s Leonidem Popovem a Valerijem Rjuminem přistál v určené oblasti poté, co oba prožili 184 dní, 20 hodin, 11 minut a 35 sekund ve vesmíru. Pro Rjumina to znamenalo světový rekord: celkově strávil mimo Zemi 362 dní. Shodou náhod se přistání uskutečnilo na den přesně tři roky po Rjuminově prvním přistání po neúspěšné misi Sojuzu-25. Tentokrát na sebe mohli být oba muži pyšní. Měli za sebou velmi úspěšný let a byli také ve výborném fyzickém stavu, což dokázali tím, že po lékařské prověrce došli z křesel u kabiny k čekajícím vrtulníkům po svých.

Saljut mezitím dále pokračoval ve své pouti kolem zeměkoule. Původně byla jeho životnost stanovena na 24 měsíců, což znamenalo, že už více než rok přesluhuje. Na jeho systémech se projevovaly symptomy dlouhověkosti, například snížená účinnost solárních článků znamenala výrazné omezení v přísunu elektrické energie. Nikdo také netušil, v jakém stavu je chladicí systém, který byl koncipován jako bezúdržbový a poslední dobou se u něj také začaly objevovat příznaky možné nadcházející poruchy. Pokud by chladicí systém selhal, bylo by to pro stanici fatální.

Před konstruktéry tedy stál nelehký úkol: rozhodnout, zda je Saljut v takovém stavu, aby mohl být i nadále využíván, nebo zda je další pobyt kosmonautů už příliš velkým rizikem. Na Saljut 6 čekala buďto ještě jedna dlouhodobá expedice, nebo ohnivý zánik nad Pacifikem…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/savinyh/v-b-k/02.html
https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/736x/e5/31/b7/e531b7d13959e76364ff98dddc5c193c.jpg
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-35.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-2_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-36_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/salyut-6_4_visit.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-38_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-37_recovery.htm (kredit: Spacefacts.de)

Sága jménem Saljut - 12. díl, 5.0 out of 5 based on 63 ratings
Pin It
(Visited 3 720 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (63 votes cast)
(Visited 3 720 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


39 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 12. díl”

  1. kopapaka napsal:

    Výborný článek.
    Díky…

  2. Rudolf Šíma napsal:

    Díky za další nálož skvělého čtení. Mám jednu OT poznámku k Pham Tuanovi. V jednom oslavném článku se v době letu objevila informace, že Pham Tuan je jedním ze dvou vietnamských pilotů, kterému se podařilo sestřelit B-52. Až teď jsem se dozvěděl, že sestřel nebyl americkou stranou potvrzen. Druhý “úspěšný” vietnamský pilot při své akci zahynul. Oba létali na stroji MiG 21. Pamatuji si, že mne ta v tehdejší době neobvyklá informace překvapila, protože jsem předtím čtením komunistického tisku nabyl pocit, že B-52 jsou sestřelovány jako na běžícím pásu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      O tom Tuanově sestřelu skutečně panují pochybnosti, nicméně na několika dalších B-52 si “pochutnali” raketčíci. Jeden ze sestřelených kusů Stratofortressu je dodnes k vidění v jednom z jezírek uprostřed Hanoje, kam dopadnul v prosinci 1972…

    • kopapaka napsal:

      Tak ono letectvo Vietnamu hrálo v té válce druhé(nebo dokonce třetí až čtvrté housle). Hlavní tíhu nesla PVO/PVOS a to jak raketové, tak hlavňové prostředky.
      Pokud jde o sestřelování, jak na běžícím pásu – Američani přišli ve Vietnamu o nějaké čtyři tisícovky letadel a vrtulníků z toho patnáct stovek(cca) jsou nebojové ztráty.

      • Rudolf Šíma napsal:

        No, neřekl bych, že druhé housle. Ono to letectvo Vietnamu dostávalo docela na frak, ale cena amerických a sovětských letadel (hlavní zastoupení – MiG 17) se nedala srovnávat. Z tohoto pohledu to byl pro Američany neúspěch. Letounů B-52 bylo sestřeleno celkem 18. Vysoké ztráty letounů přímé podpory a vrtulníků byly dány neskutečně hustou protiletadlovou palbou, která neměla v historii obdoby.

    • psal napsal:

      OT – Pamatuji se na vynikající seriál v L+K: “Technika, která nezlomila vietnamský lid (L+K 2,16,18,24/74), je to nádherné počtení o technice, která byla na obou stranách.

  3. Kenny007 napsal:

    Lety těchto stanic jsem sledoval jako dítě. Je úžasné se k tomu vracet a dozvídat se nové (staré) věci. Děkuji Ondřeji, jako vždy výborný článek.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, taky jsem hltal, cokoli mi přišlo pod ruce. Dnes už je naštěstí těch zdrojů dost, aby si člověk mohl udělat alespoň rámcově obrázek o tom, co se tehdy skutečně na orbitu dělo…

  4. Andrej Vrbenský napsal:

    Ako vlastne fungujú štartovacie okná?
    Stanica obehne Zem niekoľko krát denne tak prečo sa niekedy čaká aj niekoľko dní na štart či pristátie.

    • Vojta napsal:

      Stanice (Saljut, ale i ISS) obíhá po dráze, která je k rovníku skloněná. Proto při každém obletu letí nad jinými místy Země. Startovní okno se otevře, pokud stanice prolétá přibližně nad místem startu kosmické lodi. Čím větší odchylka, tím větší spotřeba paliva na srovnání dráhy se stanicí. Pokud by bylo paliva neomezené množství, dalo by se startovat prakticky kdykoliv a odkudkoliv.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Stanice obíhá kolem Země ve stejné rovině, ale Země se pod ní otáčí. Znamená to tedy, že při každém obletu má pod sebou stanice jinou část zemského povrchu. Okamžik, kdy bude stanice prolétat nad oblastí přistání, se dá velmi dobře predikovat, ovšem je nutno také započítat příznivé světelné podmínky pro zajištění co nejideálnější práce záchranných jednotek. Proto ta startovní a přistávací “okna”.

      • Andrej Vrbenský napsal:

        Takže pri stabilnej rýchlosti stanice (a samozrejme zemskej rotácie) nastáva štartovacie okno každých XY hodín? Koľko 🙂 ??

        Jo a v texte sa spomína najrýchlejší sled štartov 10 dní, a čo let troch Sojuzov naraz?

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Záleží na tom, jakým způsobem probíhá rendez vous. U některých letových profilů to může být každý den, u jiných se třeba okno vyskytne jednou za několik dní.
          Jinak – ohledně toho rekordu: díky moc za upozornění, jsem naprostý trouba. Sojuzy ve Vámi zmíněném trojím letu startovaly ze dvou ramp, nicméně to nic nemění na tom, že máte naprostou pravdu. Notabene už v roce 1962 to Sověti zvládli za 1 den (Vostok-3/-4). Zmínku hned smažu.
          Mey maxima culpa!

        • MIKA napsal:

          Předně musím pochválit super článek.
          Mám ale dotaz. Byl zde byl zmíněn start několika Sojuzů krátce po sobě a zároveň se v nedávných dnech vzpomínalo výročí tragické smrti Vladimíra Komarova. V žádném z mnoha článků, které na téma Sojuzu 1 vyšly ale není uvedeno, zda měl plánovaný Sojuz 2 startovat ze stejné rampy (Gagarinova rampa), nebo se měla použít rampa 31/6. Z ní poté v roce 1968 startoval Sojuz 3 s Georgijem Beregovojem, ale v dubnu 1967 se pokud vím stéle ještě opravovala po havári bezpilotního Sojuzu. Vím, že jde o drobnost (let Sojuzu 2 byl naštětí zrušen), ale docela mě tento detail zajímá.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Předně díky za pochvalu! 😉
            Co se týče plánu pro Sojuz-1 a -2, Sojuz-1 měl startovat (a nakonec také startoval) z “Gagarinské” rampy č.1 a Sojuz-2 měl startovat z rampy 31/6. Na této rampě 14. prosince 1966, po vypnutí motorů nosiče těsně před zamýšleným startem bezpilotní lodi 7K-OK No.1, neplánovaně spustil záchranný systém SAS a následně raketa vzplanula a explodovala.
            Původně měla být rampa mimo provoz až do května 1967, ovšem šéfkonstruktér Vasilij Mišin vyjednal s velitelem strategických raketových vojsk převoz některých částí obslužných konstrukcí z jednoho z palebných postavení R-7 na Plesecku. Tento krok evidentně celou opravu výzamně uspíšil a v dubnu 1967 už byla rampa 31/6 opět provozuschopná.

        • MIKA napsal:

          Děkuji za odpověď.

  5. Omni napsal:

    Perfektní, jako vždy! Děkuji

  6. Karel napsal:

    Omluva.
    Chtěl jsem dát 5 hvězd, ale prst se netrefil a skončil na čtyřech.
    Jinak samozřejmě článek super jako předchozí.
    🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Za trest budete na další díl čekat týden! 😀
      Ne, vážně – nic se neděje, jsem moc rád, že se Vám článek líbil.

      • Karel napsal:

        Trest se přijímá, už se těším.
        Jinak ten vtip s okurkou, četl jsem to zrovna v metru a normálně jsem vyprsknul smíchy 😀

  7. maro napsal:

    Skvělý článek. Vždycky jsem rád že už je zase úterý.

  8. Filip napsal:

    Dobrý den, každé pondělí se těším na další díl. Skvělá práce, moc Vám děkuji. Chtěl jsem se zeptat, zda máte v plánu podobným způsobem rozebrat i kosmický program jiných zemí? (Např: USA, Čína, Indie…)
    Děkuji Vám.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, Vaše pochvala mě velmi potěšila. Co se týče dalších témat, zatím nevím. Mojí zálibou je reálná historie pilotované kosmonautiky, tím pádem o Indii zatím (až na jednu epizodu, která bude v jednom z dalších dílů) nemám co psát. Do USA jsem se už trochu pustil v seriálu o Skylabu. Čína je lákavá, ale zatím nemám dost zdrojů na to, abych se cítil na nějaké velké sepisování.
      Není však vyloučeno, že se toho ujme některý z kolegů v redakci… 😉

  9. Racek napsal:

    Zajímavé, co se dnes stává už starou historií. Mě to někdy připadá že to bylo nedávno… Stejně, tehdy Rusové postupovali systematicky a podařilo se jim vybudovat skutečný fungující systém.
    Jako vždy hezké počtení. Moc prosím, zkuste to zakončit tím Mirem. Jako vyvrcholením celého programu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc. Obávám se ale, že Mir by byl na samostatný seriál. Různých epizod a etap je u něj tolik, že bych do konce roku měl co dělat. Zatím ještě pořád píšu Saljut, co bude potom, to se uvidí. 😉

  10. ptpc napsal:

    Ondro, super článok! Zhrnul by som to do jednoduchého “wau”…

  11. Amber napsal:

    Dobrý den,
    děkuji za opět skvělý článek.
    Nevíte jak probíhalo řezání té kovové příčky pro instalaci TV? Určitě museli mít nějaký vysavač. Co všechno ssebou vůbec měli za nářadí?
    A co připojení signálu? Počítali s tím už při konstrukci?
    Nevíte jak probíhá integrace nových systémů na ISS?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Řezání probíhalo klasicky ručně, ve výbavě stanic byla běžně pilka na železo, kleště, klíče, svorky… Víceméně to, co bychom našli v každé domácí výbavě. Vysavač musí samozřejmě během práce běžet, kovová pilina v oku nebo v průdušce asi není úplně příjemná věc. Kdesi jsem zahlédl video z Miru, kde Volkov nebo Krikaljov řezali jakousi trubku, ale momentálně to nejsem schopen najít.
      Co se signálu týče, řekl bych, že propojili kabel, kterým byla předtím připojena černobílá televize.

  12. Karel Zvoník napsal:

    Ondro klobouk dolů. Perfektní sága.

Zanechte komentář