Byl 3. červenec 1993 a Sojuz TM-17 se pomalu blížil k Miru. Stanice vypadala jako velký pták s roztaženými křídly modulů Kvant-2 a Kristall. U stykovacího uzlu posledně jmenovaného modulu byl připojen Sojuz TM-16, porty v podélné ose stanice byly obsazeny nákladními Progressy – u předního stykovacího uzlu visel Progress M-18, u zadního Progress M-17. Před sedmou hodinou večer přilétající Sojuz zastavil 180 metrů od Miru. Palubní inženýr byl přichystán v orbitálním úseku Sojuzu a nyní začal pořizovat videozáznam a cvakat spouští fotoaparátu. Takový úchvatný pohled na stanici se člověku nenaskytne každý den a pokud se tak stane, bývá to na pár sekund, než je třeba opět sklonit hlavu k palubní desce a pokračovat v práci. Náhle se od základního bloku Miru oddělil malý světlý bod a zamířil pryč. „Letí, letí,“ ozval se z rádia hlas Alexandra Poleščuka. To velitel stanice Gennadij Manakov právě z přechodové komůrky základního bloku vypustil kontejner s odpadky a jeho parťák vše sledoval a komentoval. Malá světla tečka se ztratila na pozadí černé vesmírné oblohy. Nyní se schylovalo k ještě zajímavější podívané. „Sašo,“ promluvil komunikátor z řídicího střediska k palubnímu inženýrovi onoho vyčkávajícího Sojuzu, „nepropásni to, teď dojde k oddělení!“ Bylo 18:58 moskevského času, když se na stanici cosi pohnulo. Před očima fascinovaného palubního inženýra se Progress dosud spočívající u předního stykovacího uzlu oddělil a začal se plavně vzdalovat od stanice. Po pěti minutách pak přišel příkaz ze Země: „Ukončete fotografování a přejděte do návratové kabiny!“ „Do třiceti sekund jsem tam,“ zněla odpověď palubního inženýra. Přestože podívaná na odplouvající nákladní loď byla úžasná, před posádkou Sojuzu teprve nyní stál hlavní úkol tohoto dne – pokud se nepřipojí ke stanici, jejich let skončí, sotva začal. Automatika však pracovala bezvadně a o dalších dvacet minut později se Sojuz TM-17 připojil k uzlu, od něhož teprve před necelou půlhodinkou odlétl Progress M-18. Operace „Rodeo“ skončila naprostým úspěchem…