sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Krátce po říjnovém kosmickém týdnu oznámila investiční společnost JP Morgan investiční plán ve výši 10 miliard dolarů zaměřený na odvětví klíčová pro národní bezpečnost Spojených států. Kromě nanomateriálů, autonomní robotiky a solární energie se oznámení zaměřilo také na financování kosmických lodí a vesmírných startů.
Bill Adkins, dlouholetý profesionální pracovník podvýboru pro obranné rozpočtové prostředky Sněmovny reprezentantů, se s účinností od 12. ledna připojuje k Národnímu průzkumnému úřadu jako hlavní zástupce ředitele.
NASA poskytla dlouho očekávanou aktualizaci plánů pro start mise Artemis 2, včetně vyvezení nosné rakety SLS na rampu 17. ledna.
Portugalsko se stalo další zemí, která podepsala Artemis Accord. Stala se tak šedesátou zemí, která dohody podepsala.
Americké vesmírné síly 9. ledna oznámily, že společnosti SpaceX udělily kontrakty na devět misí v hodnotě 739 milionů dolarů, a to v rámci programu National Security Space Launch (NSSL) Phase 3 Launch Launch.
Federální komunikační komise (Federal Communications Commission) 9. ledna schválila druhou sadu 7 500 družic Starlink Gen2, čímž rozšířila velikost schválené konstelace družic nové generace společnosti SpaceX.
Společnost OroraTech uzavřela několikaleté partnerství se společností Kepler na dodávku tepelných senzorů pro novou optickou komunikační konstelaci společnosti Kepler.
Filantropická organizace podporovaná miliardáři financuje vývoj řady nových observatoří, včetně vesmírného teleskopu Lazuli, který má být větší než Hubbleův teleskop, který podle jejích podporovatelů lze postavit za zlomek nákladů a v mnohem rychlejším čase.
United Launch Alliance plánuje zahájit rok 2026 misí USSF-87 v rámci které se její raketa Vulcan Centaur připravuje na vynesení nákladu pro americké vesmírné síly. Start mise je naplánován na 2. února.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Výsledky vyhledávání:
Ve věku 86 let zemřel americký astronaut Karol „Bo“ Bobko. Bobko byl vybrán do oddílu astronautů v rámci programu MOL. Následně přešel do programu Skylab. Stal se veteránem tří misí s raketoplánem. 19. srpna 13:00
V návštěvnickém centru Kennedyho kosmického střediska je legendární Rocket Garden – Zahrada raket. Všechny rakety jsou zde – s výjimkou jedné – prezentovány ve svislé poloze. „Naležato“ je tu jen Saturn IB: jediná kompletní dochovaná raketa své třídy. Než se vydáme na Floridu, tak upozorňujeme, že tento text volně navazuje na článek Saturn IB, který se definitivně loučí publikovaný na Kosmonautixu v pátek 3. února 2023. „Floridský“ Saturn IB má výrobní číslo SA-209 a může se pyšnit tím, že byl svého času dokonce na startovací rampě a připravený zamířit ke stanici Skylab. Ale postupně…
Více než čtyřicet let stála raketa Saturn IB u mezistátní dálnice I-65 v Alabamě na hranici s Tennessee. Byla součástí uvítacího centra (v USA jsou podobná střediska na vjezdech do jednotlivých států běžná) Ardmore Welcome Center v Elkmontu. Teď se ale zdá, že ikonická raketa prohrála svůj boj s časem a počasím. Nápad umístit „něco kosmického“ do uvítacího střediska na nově postavenou dálnici I-65 (vede ze severu na jih: z Chicaga v Illinois do Mobile v Alabamě; délku má 1427,97 km) se zrodil v roce 1974. Proč právě kosmického? Ani ne hodinu jízdy odtud je Huntsville, kde je Redstone Arsenal a především Kosmické středisko George C. Marshalla (George C. Marshall Space Flight Center, MSFC) NASA. To mělo lví podíl na vývoji techniky pro program Apollo. Tady probíhal vývoj raket řady Saturn i jejich motorů, tady se zkoušela lunární vozidla, tady je legendární bazén pro výcvik astronautů NBF (Neutral Buoyancy Facility; dnes jeho roli převzal NBL – Neutral Buoyancy Laboratory – v Houstonu), později zde probíhala významná část vývoje raketoplánů a dnes i megarakety SLS.
Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl
Deset let … deset let … deset let. Promiňte, že jsem ta dvě slova zopakoval třikrát, ale skrývá se v nich cosi magického. Prvního září roku 2012 vyšel na nově založeném blogu první článek. Blog nevznikl jen tak z ničeho – zrodil se na základech diskusního fóra, které v té době existovalo necelé tři roky. Směle a po hlavě jsme se pustili do psaní článků, aniž bychom tušili, co nás čeká. Z pozice šéfredaktora však mohu říct, že díky skvěle fungujíc redakci jsme dokázali postupně navyšovat tempo vydávaných příspěvků. Z původního jednoho článku za dva dny jsme se přesunuli k jednomu článku denně a později i ke dvěma článkům denně, což je tempo, které držíme už několik let. Jelikož dnes slaví náš blog deset let od založení, dovolím si tentokrát trochu shrnout nejen poslední rok, ale rovnou celých deset let. Ano, za takovou dobu se odehrálo mnoho událostí a není možné pokrýt všechny, ale pokusím se vypíchnout alespoň ty nejdůležitější.
Není snadné být fanouškem kosmonautiky, který se o tento obor začal zajímat v osmdesátých letech. Autor nemá na mysli fakt, že propásl slavné lunární expedice a vůbec celou éru pionýrských výprav za hranice naší atmosféry. Jde spíše o to, že osobnosti, ke kterým coby dítko vzhlížel, pomalu a nevyhnutelně, jedna po druhé, nastupují na cestu bez návratu. A až při pohledu na data narození dotyčných si člověk uvědomí, že to už dávno nebyli ti muži a ženy v plné síle, jak si zvykl je vídat na fotografiích, filmových záznamech a poštovních známkách. Minulý týden tento svět opustila právě jedna taková osobnost. Muž, který byl sice kontroverzní a podle všeho kolem sebe vyzařoval auru velmi přísné, despotické autority, na druhou stranu muž schopný, vysoce profesionální. Valerij Rjumin byl bezpochyby člověkem, který v kosmonautice zanechal nesmazatelnou stopu nejen coby participant čtyř kosmických letů, ale i jako důležitá figura zákulisního dění v ruském kosmickém průmyslu…
Program Apollo byl v době studené války jedním z největších počinů lidstva v jeho historii. Současně však předběhl svoji dobu. Po splnění politického úkolu porazit Sovětský svaz a jako první otisknout podrážky bot na Měsíci se záhy stal rozpočtově neudržitelným. Celý program stál po zohlednění inflace 200 miliard dnešních dolarů. Celkem se v rámci programu v průběhu šesti pilotovaných výsadků procházelo po Měsíci všehovšudy dvanáct lidí. Od doby, kdy se astronauti před téměř padesáti lety naposledy procházeli po povrchu Měsíce, prošel robotický průzkum kosmických těles desetiletími technologického pokroku a vědeckých objevů. Vedoucí pozice v kosmonautice však bývá všeobecně spojována s pilotovanou kosmonautikou.
Neúspěšný let stanice OPS-1 sice nevyvolával v pracovnících konstrukční kanceláře CKBM a jejímu vedení v čele s Vladimirem Čelomějem libé pocity, nicméně jejich aktivita se nezastavila ani na chvíli. Zatímco se OPS-1 měnila na oblak trosek hořících v atmosféře, ve výrobním závodě Chruničeva šly plným tempem práce na zhotovení trupu, jež dostal označení No0101-2. Na přelomu roku byla konstrukce hotova a 2. ledna 1974 byl trup přepraven do CKBM v Reutovu k „vyplnění masem“, tedy osazení všemi systémy a aparaturami nutnými ke správnému fungování stanice. Práce v cechu č. 8 a následně v KIC (cech testování a kontroly) probíhaly na tři směny a za tři měsíce byla stanice hotova a připravena k přepravě na kosmodrom. 2. dubna speciální vlaková souprava vypravená z Reutova dorazila na místo určení – montážní halu na ploščadce 81 – a mohlo začít vykládání Almazu a jeho příprava na start. Práce dle zaběhlých zvyklostí do značné míry kopírovaly procesy, jimiž stanice prošla v KICu. Byly prověřovány veškeré systémy a subsystémy do nejmenšího detailu, následně byla stanice testována i ve vakuové komoře. Během přípravy se objevily i některé problémy. Asi největším byl
Stroj, jenž se na podzim 1971 začal zhmotňovat v továrně Chruničeva, byl svým způsobem předobrazem dlouhé řady sovětských orbitálních stanic, minimálně co se vzhledu týče. Několik válců s různými průměry bylo poskládáno za sebe, aby vytvořilo trup, na jehož boky byla vetknuta křídla slunečních baterií a na jednom z konců trupu bylo umístěno stykovací zařízení. Stanice Almaz měla být utilitárním strojem, na jehož palubě mělo být téměř vše podřízeno plnění zadaných úkolů, proto byly prostory pro posádku vpravdě spartánské. I tak ovšem kosmonauti mohli využívat některé vymoženosti, mezi něž patřil speciální jídelní stůl nebo běhací pás. Srdcem stanic Almaz pak samozřejmě byl jejich raison d’être, tedy sledovací a záznamová aparatura, s jejíž pomocí mělo být pozorováno a zachycováno území protivníka. Almaz byl v tomto ohledu vybaven velmi dobře a byť se nedařilo včas vyrobit zamýšlený superteleskop Agat, výsledky pozorování měly teoreticky být na velmi dobré úrovni. A co bylo úplně nejlepší (a vlastně se jednalo o vedlejší produkt turbulencí popsaných v předchozích dílech) – přestože se jednalo o stroj podřízený zájmům armády, na první pohled
V mnoha odvětvích lidské činnosti, ale v kosmonautice speciálně platí, že prvotní termíny, jež byly stanoveny na začátku jakéhokoli projektu, se jen zřídkakdy podaří dodržet. Existují sice světlé výjimky, jako například splnění Kennedyho výzvy k cestě Američana na Měsíc do konce sedmé dekády dvacátého století, ovšem jinak je takovýchto případů skutečně jako šafránu. Ani projekt stanice OPS Almaz v tomto ohledu nijak nevybočoval ze zajetých kolejí. Krom toho, že sovětské vedení začasté stanovovalo nerealistické termíny nejrůznějších kosmonautických spektáklů a projektů, se u stanice OPS sešly dvě okolnosti, které znamenaly zpoždění programu nikoli o pár měsíců, ale o celé roky. Původní plán počítal se startem prvního letového exempláře v průběhu roku 1969. Sám o sobě byl tento termín doslova šibeniční, k tomu se ale navíc přidala bezprecedentní komplexnost konstrukce stanice, jejíž některé systémy se pohybovaly technologicky na hraně možného. A aby toho nebylo dost, do celé věci zasáhlo dění odehrávající se na opačné straně planety, respektive v blízkosti našeho věčného souputníka…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
