Štítek ‘Titan-III’

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (8.díl)

Ministr obrany Robert S. McNamara oznámil zrušení programu Dyna-Soar 10. prosince 1963. O dva měsíce později, před senátním podvýborem pro prostředky Ministerstva obrany, shrnul ministr své důvody o zániku X-20. „O X-20 Dyna-Soar se neuvažovalo jako o zbraňovém systému nebo dokonce jako o prototypu zbraňového systému… šlo o úzce definovaný program, omezený především na vývoj technik řízeného návratu do atmosféry. Hlavní otázkou tedy je, potřebujeme operovat na oběžné dráze Země? Nemyslím si, že bychom měli začínat s miliardovým programem, dokud si velmi jasně nestanovíme účel použití a zda bude vůbec úspěšný“. Takto shrnul svůj pohled na Dyna Soar ministr obrany před výborem. V rozporu s McNamarovým prohlášením, vedení USAF specificky definovalo úlohu Dyna Soar, jako zbraňového systému. Ministerstvo obrany jej považovalo za nadzvukový výzkumný letoun a letectvo zase za strategický bombardér, ovšem velmi málo pozornosti bylo věnováno přesně tomu, jaké mise bude provádět. Zrušení v prosinci 1963 přišlo pouhých osm měsíců před pádovými zkouškami z B-52 a prvním pilotovaným letem v roce 1966.

MOL – špion, který se nekonal (13. díl)

Piloti MOL

Vleklé problémy s financováním a neustálé posuny termínů testovacích i operačních misí směrem doprava trápily program vojenské pilotované špionážní platformy MOL od samého počátku. Na jednu stranu je dost obtížně pochopitelné, proč pro USAF a potažmo vládu USA nebylo jednou z hlavních priorit získání pilotované pozorovatelny, jež by byla zcela nezávislá na počasí, geopolitických podmínkách (žádné starosti s povolením nebo naopak utajením přeletů různých zemí) a nezranitelné prostředky protivzdušné obrany. Na stranu druhou je faktem, že s tím, jak Spojené státy stále více zabředávaly do extrémně nákladného průšvihu ve Vietnamu a také s tím, jak se pomalu vylepšovala konkurence v podobě automatických špionážních družic, bylo velmi obtížné chronicky protahovaný a stále více se prodražující vývoj stanice ospravedlnit. Přesto vlastně až do náhlého ukončení programu poměrně mnoho participantů předpokládalo, že k zamýšleným letům jak bezpilotním, tak s posádkou nakonec dojde. Ne všichni však tento názor zastávali. Asi nejviditelnější skupinou programu (pokud se to tak, vzhledem k téměř naprostému utajení, dá říci) byli piloti. Ani oni nebyli jednotní v názoru na realizaci letů. Přesto si je autor naprosto jist, že každý z nich se nejednou zasnil a představoval si, jaké by to bylo, kdyby…

MOL – špion, který se nekonal (11. díl)

Testovací kus Gemini-2

Stanice MOL neměla už od svého zrodu na růžích ustláno. Zpočátku lehce nejasná koncepce, balancování na hraně tehdejších technických možností v případě optického systému DORIAN, neustálé pochybnosti ohledně přítomnosti lidského elementu na palubě, neutuchající boj o dostatek financí – to všechno provázelo program od počátku až do hořkého konce. Navenek se ovšem zdálo, že díky některým faktorům nebude realizace tak zdlouhavá nebo obtížná, jak by se podle výše uvedeného dalo očekávat. Jedním z klíčových aspektů byla těsná spolupráce letectva s NASA. Obě organizace měly nejen spolupracovat v oblasti vývoje, ale také v oblasti sdílení hardwaru. V lednu 1965 vydali ministr obrany McNamara a administrátor NASA James Webb společné prohlášení, v němž se praví, že „bude zabráněno duplikování programů a pilotované mise realizované ministerstvem obrany nebo NASA budou v dohledné budoucnosti v maximální možné míře využívat kosmické lodě, nosiče a infrasktrukturu, která je již nyní k dispozici nebo je v současnosti aktivně vyvíjena.“ I v kontextu tohoto prohlášení nebylo překvapením, že se některé součásti civilního programu ocitly ve službách letectva. Jako nejvýznamnější příklad poslouží jistá kosmická loď, která nedlouho po svém letu měla změnit majitele…

MOL – špion, který se nekonal (8. díl)

Stanice MOL v představách výtvarníka

Komplex MOL sestával ze dvou, nebo přesněji ze tří částí. Nejdůležitější a současně i nejsložitější byla samotná stanice. Druhou část celého systému tvořila transportní loď Gemini-B, která se při startu nacházela na špici sestavy a následně pak byla využita i pro návrat pilotů. Posledním dílkem do skládačky byla nosná raketa Titan-III. Zejména u Gemini a Titanu se snažilo vedení projektu využít co nejvíce komponentů a konstrukčních celků tak, aby bylo možné ušetřit maximum finančních prostředků a tím pádem i obrazně řečeno vykrmovat Otesánka, kterým byla stanice samotná. V žádném případě však nelze říci, že nosič a transportní loď byly kopiemi běžně používaných strojů, pro zamýšlený start na polární dráhu bylo nutné raketu podstatně upravit a významných změn doznaly i některé části lodě Gemini. Ale pojďme na to pěkně popořádku. Začneme nosnou raketou. Původní plány počítaly s Titanem-IIIC. Ovšem tento název byl jednou z mnoha věcí, které bylo třeba stran nosiče změnit. Podle dobových dokumentů se totiž už na začátku léta 1965 s tímto strojem u misí startujících z Vandenbergu nepočítalo. Než však vážený čtenář začne autora kamenovat za zavádějící informace v předchozích dílech seriálu, nechť je ujištěn, že stran nosiče mělo vše „zůstat v rodině“…