MOL – špion, který se nekonal (10. díl)

Budova, v níž byly nalezeny skafandry projektu MOL

Pro pracovníka NASA Danna Oaklanda a manažera ochranné služby firmy Delaware North Parks and Resorts Henryho Butlera to měla být rutinní inspekce staré budovy. Společný bunkr startovních komplexů 5 a 6 byl už nějakou dobu využíván jako muzeum a ani jeden z dvojice si nemyslel, že by mohl skrývat nějaká překvapení. Bylo jaro roku 2005 a budova před nějakou dobou přešla ze správy NASA pod křídla firmy Delaware North Parks and Resorts – proto tady byli právě oni dva. Prohlídka probíhala bez většího vzrušení, ovšem jen do momentu, kdy oba muži stanuli před zamčenými dveřmi jedné z místností. Na tom by nebylo nic neobvyklého, nicméně po chvíli zkoušení Oakland a Butler zjistili, že k tomuto zámku nemají klíče. To bylo velmi podivné a tak jeden z dvojice vytáhl „master key“, tedy univerzální klíč, který by měl otevřít jakékoli dveře v této budově. Potemnělou místnost, ve které nefungovala světla, si oba muži prohlíželi za pomoci baterek. V jejich světle byly zřetelné poházené věci, mezi jinými pneumatika z raketoplánu, spousta drátů a dalšího elektrovybavení a také desítky krabic s filmy. Butler si vzpomněl, že během předávky objektu mezi NASA a Delaware North místní hasiči upozorňovali na jeden kamrlík, ve kterém je spousta skoro rozpadlých filmů, které představují požární riziko. Toto musel být právě onen kamrlík. Hasiči tehdy do místnosti jen nakoukli, proto jim unikl jeden podivný předmět, na který nyní Oakland s Butlerem narazili. Velká modrá bedna bez jakéhokoli označení okamžitě připoutala jejich pozornost. Opatrně otevřeli víko, na jehož vnitřní straně bylo ručně namalováno logo NASA a v údivu zírali na to, co se skrývalo uvnitř. Protože uvnitř byl kus velmi zajímavé historie. Přesněji řečeno – dva kusy…

 

Kostýmy pro neuskutečněné představení

 

Ona bedna, či spíše přepravní kontejner, v sobě skrývala dva modré skafandry, helmu a několik párů rukavic různé velikosti. Nejprve měli technici NASA za to, že se jedná o skafandry z konce programu Gemini nebo z počátku programu Apollo. Podle našitých štítků byla výrobcem firma Hamilton Standard a její pracovníci byli požádáni, aby pomohli přesněji identifikovat typ skafandrů. Vyšlo tak najevo, že tyto obleky nebyly ani součástí programu Gemini, ani programu Apollo, ale něčeho mnohem exotičtějšího. Jednalo se o dva tréninkové skafandry MH-7, které byly součástí tajemného programu MOL!

Bedna se záhadným obsahem

Bedna se záhadným obsahem
Zdroj: en.wikipedia.org

Filosofií programu MOL bylo využívání již vyvinutých systémů a prvků. Navenek byl tento přístup zjevný zejména při pohledu na Gemini-B nebo na Titan-IIIM. Zprvu se onen přístup týkal také skafandrů. Po zrušeném programu X-20 zůstalo v inventáři letectva několik skafandrů, které byly využity pro úvodní fázi výcviku pilotů MOL a také pro testování.

Ovšem tyto skafandry firmy David Clark měly pro vedení programu jedno velké mínus. Nebyly koncipovány pro pobyt mimo kabinu kosmické lodi. A již v rané fázi přijalo vedení programu MOL rozhodnutí, že skafandry, používané piloty, budou plnit dvě funkce: budou sloužit při startu a přistání jako ochrana při možné dekompresi kabiny (v případě katapultáže také měly do jisté míry plnit ochrannou funkci proti mechanickému narušení integrity těl pilotů) a současně budou plnohodnotnými skafandry pro výstupy do volného prostoru. Nezapomínejme, že v plánu bylo mimo jiné otestovat například rozkládání velkých konstrukcí, proto byly skafandry pro EVA nezbytnou součástí programu. Souhrnným označením pro tento druh skafandrů je akronym IEVA (Internal-EVA suit).

Znamenalo to, že obleky musely splňovat mnoho protichůdných požadavků. Nesměly být příliš rozměrné, aby se vměstnaly do kabiny Gemini-B, na druhou stranu měly svého obyvatele chránit před vakuem, změnami teplot a možnými zásahy mikrometeoroidů. Zdálo by se, že v tomto případě bude řešení všech těchto problémů jednoduché: prostě bude stačit ze šatníku vytáhnout skafandry David Clark G4C, které byly využívány v rámci programu Gemini.

Ale chyba lávky. Tato garderoba měla mimo jiné jednu výraznou nevýhodu: skafandry G4C neumožňovaly takový rozsah pohybů, jaký byl potřebný při doslova akrobatickém úkonu, kterým byl přesun z křesla Gemini-B do průlezu vedoucího do stanice. V omezeném prostoru to byl vskutku zapeklitý oříšek. Navíc USAF zamýšlelo pořídit nikoli na míru vyrobené skafandry pro jednotlivé piloty, ale standardizované skafandry v osmi velikostech, které bude možné přizpůsobit pro individuální postavu každého z mužů. Proto bylo třeba rozhodit sítě do širší oblasti.

Na americké scéně přetlakových obleků vhodných pro využití v kosmu se tehdy pohybovali v zásadě tři hlavní hráči: David Clark, B. F. Goodrich a ILC (International Latex Corporation). Představitelé USAF však při svém hledání potenciálních kontraktorů v září 1964 navštívili také firmu Hamilton Standard. Ta měla figurovat hlavně coby dodavatel systémů zajištění životních podmínek. V rámci firmy ovšem fungovala také skupina zabývající se vývojem skafandrů.

Byla nazývána „Tygřím týmem“ (toto označení se zhusta používá pro týmy, které mají dosáhnout nadlidských výkonů v téměř nereálném čase), do jehož čela byl ustaven Dr. Edwin Vail. Vail působil coby konzultant na základně Wright-Patterson v Ohiu, což byla báze proslulá výzkumem v oblasti letecké a kosmické fyziologie. Původně byl Tygří tým určen pro vývoj lunárního skafandru pro Apollo. Hamiton byl primárním kontraktorem pro celý komplex skafandr/systém zajištění životních podmínek, přičemž čistě o skafandr se měl postarat subkontraktor, kterým byla firma ILC. Jenže ILC nebyla schopna dostát požadavkům na lunární oblek a celá situace začínala hrozit obřím trapasem pro všechny zúčastněné. To je ovšem úplně jiný příběh, my se zase oklikou vrátíme k Tygřímu týmu.

Když se na podzim 1964 objevila u bran Hamiltonu delegace z USAF, měl Tygří tým na kontě už několik prototypů lunárních skafandrů a plné ruce práce. Ovšem vidina kontraktu na skafandry pro MOL vyvolala Pavlovův reflex jak u pracovníků této skupiny, tak u vedení Hamiltonu. Letectvo poskytlo fondy na vývoj a už v únoru 1965 spatřil světlo světa první prototyp skafandru s názvem XT-3 určený pro MOL. Následovala smršť prototypů se stále se zlepšujícími vlastnostmi.

Ovšem ani konkurence nedřímala. Do boje o kontrakt na skafandry MOL se pustila i firma David Clark, která se s finanční injekcí a požehnáním letectva pustila do evoluce svého skafandru pro Gemini. USAF také oslovilo ILC a od firmy zakoupilo několik upravených skafandrů A5L – prekursorů legendárního A7L. A aby to nebylo málo, dalším do party zájemců o kontrakt na skafandry MOL se stala firma Litton Corporation, která ve vlastní režii vyvinula velmi zajímavý oblek s označením RX-3. Na rozdíl od ostatních u Littonu zvolili koncepci tuhého obleku, který byl sám o sobě součástí katapultážního křesla a podle konstruktérů mohl díky lepší ochraně proti náporu vzduchu výrazně rozšířit obálku záchrany pilotů pomocí katapultáže. Konstruktérům se podařilo zajistit až překvapivě velký rozsah pohybů, problémem však byla neohrabanost a objem skafandru v těsné kabině.

V lednu 1967 se na základně Wright-Patterson konala dlouho očekávaná soutěž o kontrakt. Účastnila se jej výše zmíněná čtveřice firem, přičemž rozhodujícím faktorem se ukázala být mobilita v rámci kabiny Gemini-B. Přestože svůj prototyp s názvem XM-1A dodala firma Hamilton Standard pouhých dvacet minut před koncem termínu pro přijetí nabídek, právě tento skafandr se představitelům letectva zamlouval nejvíce. V červnu byl mezi USAF a Hamiltonem podepsán kontrakt.

Obleky, které Hamilton postupně dodával, dostaly posléze označení MH, tedy „M“ jako „MOL“ a „H“ jako „Hamilton. Přesto první iterace nesla ještě označení XT-4A. Skafandr byl USAF předán v září 1967. Oproti kusu, který vyhrál tendr, zde byly vylepšeny zejména rukavice. Oproti rukavicím jiných programů byly tyto univerzální a obsahovaly mechanismus, kterým bylo možné poměrně jednoduše nastavit délku prstů. Na strategických místech byly našity plochy ze žraločí kůže, které zajišťovaly bezpečný úchop při zachování dobré taktilní odezvy a na konci palce, ukazováčku a prostředníčku byly připevněny plošky z nerezové oceli připomínající nehty. Díky těmto žraločím ploškám a „ocelovým nehtům“ byl nositel rukavice schopen i při natlakování velmi dobře zapojovat hmat a v neposlední řadě nebyl problém zvednout a uchopit i velmi malé předměty – během zkoušek testovači běžně dokázali zvednout z rovné plochy malou minci, což byl naprosto bezprecedentní výkon.

Detail rozepínatelné krční příruby

Detail rozepínatelné krční příruby
Zdroj: heroicrelics.org (kredit: heroicrelics.org)

Skafandr využíval v oblasti kloubů a pasu patentovaný systém obsahující konvoluty (pomerančové dílky) a systém táhel a kladek. Zajímavý byl vstupní otvor. Ten byl umístěn na hrudníku, přičemž zasahoval až k přírubě helmy. Příruba byla pro tento účel vepředu rozpojitelná tak, aby byl vstupní otvor co největší. Tento neobvyklý prvek převzatý ze skafandru pro Dyna Soar umožňoval oblečení skafandru bez cizí pomoci – ostatní obleky té doby vyžadovaly během oblékání spolupráci dalšího člověka. Polykarbonátová helma byla jednodílná s pevným průzorem, který umožňoval velmi dobrý výhled do stran a směrem vzhůru. Oproti dobovým helmám byl také navýšen průtok kyslíku, čímž bylo dokonaleji eliminováno zamlžování průzoru a hromadění CO2.

Následující iterace (tentokrát už s normalizovaným označením) MH-5 a MH-6 byly velmi podobné svému předchůdci, lišily se hlavně použitými materiály. MH-5 byly určeny pro výcvik a MH-6 představovaly základní letovou konfiguraci. Na první pohled je bylo možné odlišit podle vzhledu vnějšího „převlečníku“, tedy vnější odnímatelné vrstvy, která samotný přetlakový oblek (a jeho nositele) chrání před mikrometeoroidy, termálními změnami a UV zářením a do jisté míry zabraňuje bobtnání skafandru při natlakování. Převlečník letové verze obsahoval několik vrstev aluminizovaného Mylaru prokládaných vrstvami mřížek z lehké tkaniny. Na povrchu těchto vrstev se nacházela vrstva tkaniny Beta (křemičitá vlákna pokrytá teflonem), která poskytovala skafandru klasický bělostný vzhled. Oproti tomu převlečník cvičných obleků MH-5 byl tvořen vrstvami obyčejného modrého nylonu, který simulovaly objem převlečníku letového kusu. K rukám představitelů USAF byly dodány tři kusy MH-5 a tři kusy MH-6. Všechno se zdálo být na dobré cestě, jenže zasáhly okolnosti zvenčí.

Porovnání skafandru G4C (vlevo) a MH-5

Porovnání skafandru G4C (vlevo) a MH-5
Zdroj: nro.gov/sbírka autora

V roce 1968 se už celý program MOL nacházel ve vážném skluzu a bylo jasné, že původní předpoklady na pilotované lety do konce dekády jsou passé. Pro Hamilton Standard to byla paradoxně dobrá zpráva. USAF už nějakou dobu zamýšlelo zadání úpravy skafandru, hlavně změnu umístění některých konektorů a ovládacích prvků. Nyní byl ten správný čas a Hamilton promptně zareagoval. Výsledkem byly skafandry MH-7 a MH-8.

Od tandemu MH-5 a MH-6 se nové kusy odlišovaly zmíněnou změnou umístění konektorů. Cvičný skafandr MH-7 měl navíc i upravený převlečník, který nyní sestával z jediné vrstvy modrého nylonu, který ponechával odhalený zip vstupního otvoru a příruby na rukou. Mezi květnem 1968 a červencem 1969 Hamilton dodal minimálně 17 skafandrů MH-7.

Skafandr MH-8 byl verzí určenou pro ostré nasazení. Podle všeho se jednalo o verzi, která by byla bývala skutečně nasazena v rámci pilotovaných letů úvodní fáze programu. Součástí skafandru byla helma se zlatým světelným filtrem, portem pro příjem potravy a vody a přetlakovým ventilem. Oblek dostal manometr na levé předloktí a také rozhraní pro nouzový kyslíkový systém na pravé stehno. Převlečník měl užší zip na vstupním otvoru a další malé úpravy zejména ohledně tvaru.

Jeden z nálezců tajemné bedny pózuje se skafandrem MH-7

Jeden z nálezců tajemné bedny pózuje se skafandrem MH-7
Zdroj: commons.wikimedia.org

Zatímco cvičných skafandrů bylo relativně dost, MH-8 existoval podle všeho pouze v jednom exempláři, který byl dodán k certifikačním testům v říjnu 1968. Jako celek se jednalo o velmi povedené dílo, ovšem během zkoušek vyšlo najevo, že problém představují ony zmíněné revoluční rukavice. Během vývoje bylo nutné pro zachování citu a dexterity učinit nejeden kompromis v oblasti termální ochrany. Výsledkem byly rukavice, které, použity samy o sobě, by při práci s nástroji během výstupu do volného prostoru nedokázaly zajistit optimální tepelný komfort rukou pilotů.

Experimentovalo se proto s různými návleky. Rukavicové návleky (se separátními prsty) sice zajišťovaly ochranu proti teplotním výkyvům, na druhou stranu byly nemotorné a objemné. Palčákové návleky, kde by byly krom palce všechny prsty pohromadě, zase vymazaly onu výhodu pohyblivosti a taktilní odezvy, kterou se rukavice pyšnily. Zdálo se, že řešením by mohly být návleky, kde by byly spojeny ukazovák s prostředníkem a prsteník s malíkem. Prvotní testy skutečně přinesly důvod k optimismu, jenže to už se program MOL potácel nad propastí, do které nakonec zakrátko skutečně spadl.

V červenci 1969 obdržel Hamilton od USAF direktivu, podle níž měly být zastaveny veškeré práce na vývoji a výrobě skafandrů pro MOL. Neznamenalo to však, že by se Hamilton Standard definitivně rozloučil s vývojem skafandrů pro MOL. Jak je to možné, ptá se jistě vážený čtenář.

Ještě předtím, než byl zadán kontrakt na vývoj a výrobu IEVA skafandrů, si vedení programu MOL uvědomilo, že se celá záležitost neobejde bez významných kompromisů (což se nakonec potvrdilo). Pro výstupy do volného prostoru bude lepší mít na stanici dedikovaný skafandr, který by splňoval bez výjimek všechno, co se od něj očekávalo. Po soutěži o IEVA obleky tak záhy následovala soutěž o dedikované EVA skafandry. Konala se v září 1967 a zúčastnily se jí firmy Litton Corporation a Hamilton Standard.

Litton navázal na své prototypy ze soutěže o IEVA skafandr. Opět se jednalo o tuhou konstrukci s několika možnými variacemi na umístění a uspořádání systému pro zajištění životních podmínek. Hamilton také vycházel ze svého konceptu z minulé soutěže, tentokrát ovšem s integrovaným „batohem“ pro zajištění životních podmínek pocházejícím z programu Apollo. Integrovaný batoh měl být umístěn tak, aby se piloti dokázali protáhnout průlezy, které byly o něco užší, než tomu bylo u Apolla. Vítězem tendru se ovšem stal Hamilton Standard a v dubnu 1968 byl téměř zhotoven první prototyp skafandru. Jenže letectvo v té době přepadla zajímavá paranoia. Někteří zainteresovaní se začali obávat toho, že by během výstupu mohlo dojít k průšvihu, kdyby pilot buďto špatně zacvaknul jisticí lanko nebo by toto lanko prasklo. Představa postavy bezmocně odplouvající do prostoru vstříc jisté smrti nedala dotyčným spát a proto byl Hamilton zaúkolován, aby do svého skafandru zakomponoval manévrovací systém.

Skafandr MH-7 s integrovaným systémem IMLSS

Skafandr MH-7 s integrovaným systémem IMLSS
Zdroj: commons.wikimedia.org

Hamilton na úkolu začal okamžitě pracovat a výsledkem byl integrovaný manévrovací systém IMLSS („Integrated maneuvering and life support systém – Integrovaný systém pro manévrování a zajištění životních podmínek“), který obsahoval 4,5 kg tlakového kyslíku, z toho pro samotný pohon sloužily 4 kg kyslíku a zbytek měl figurovat coby doplňková nouzová zásoba pro dýchání. Hamiltonu se údajně podařilo systém nakonfigurovat tak, že těžiště celého systému bylo od těžiště lidského těla vzdáleno pouhých 2,54 cm, což umožňovalo přímé manuální ovládání bez nutnosti do celého proscesu zapojit avioniku jakéhokoli druhu. Navíc byla celá jednotka snímatelná, což umožňovalo skafandr využít i v módu, kdy se o přísun kyslíku staral kabel spojující pilota se stanicí.

Když program MOL definitivně spadl do zmíněné propasti, zdálo se vedení Hamiltonu, že je škoda dosavadní výsledky hodit přes palubu a zafinancovalo další vývoj z interních zdrojů. V září 1969 s povolením USAF Hamilton demonstroval tento skafandr pracovníkům NASA jako možného kandidáta pro stanici Skylab. Na jaře následujícího roku NASA přidělila omezené zdroje pro studii dalšího vývoje skafandru, ovšem přísun těchto financí velmi rychle vyschnul. Prototyp IMLSS putoval do muzea USAF v Daytonu, kde se nachází dosud.

Nad skafandry pro MOL se víceméně zavřela voda a po ukončení programu byly převedeny k NASA. Některé z nich byly následně zapůjčeny nebo převedeny do vlastnictví jiných organizací (zejména Smithsonian Institution má v depozitáři téměř dvě desítky skafandrů z různých fází vývoje), nicméně široká veřejnost o nich, stejně jako o celém programu MOL, měla jen velmi povrchní a kusé povědomí. Tedy až do jara 2005…

Poté, co Dann Oakland a Henry Butler nalezli v zamčené místnosti startovního bunkru komplexu 5/6 onu bednu s pokladem, byly nalezené skafandry MH-7 podrobeny detailnímu zkoumání, které mělo ukázat, o jaké konkrétní kusy se vlastně jedná. Skafandr, který nesl výrobní číslo 008 se ukázal být poměrně jednoduchým oříškem k rozlousknutí. Na rukávu nesl jméno „Lawyer“. Pokud se vážený čtenář upomene, členem oddílu pilotů MOL byl Richard Lawyer. Stejně jako u programů NASA, i pilotům MOL byl přidělen vždy jeden důležitý aspekt programu a dotyčný měl spolupracovat s kontraktory na jeho vývoji, působit jako styčný důstojník a také hájit zájmy a názory svých kolegů. Například Robert Crippen figuroval při vývoji simulátorů, Gordon Fullerton se „staral“ o vývoj nosné rakety, Hank Hartsfield monitoroval vývoj Gemini-B a právě zmíněný Richard Lawyer měl slovo při vývoji skafandrů. Právě proto jeden z nalezených kusů nesl jeho jméno.

Druhý kus s velmi sugestivním výrobním číslem 007 možná svého majitele také měl, ovšem dodnes se nepodařilo zjistit, který z pilotů jej při výcviku oblékal. Posléze vyšlo najevo, že Lawyerův skafandr byl v roce 1983 papírově převeden na muzeum Smithsonian. Tam byl také po svém nenadálém objevení převeden i fyzicky. Anonymní skafandr 007 patří NASA a po nezbytné konzervaci našel své místo v U.S. Astronaut Hall of Fame, která je součástí návštěvnického komplexu na floridském kosmodromu.

Nález skafandrů vyvolal velký zájem o tento program a MOL začal být opět tématem článků, reportáží a dokumentů v odborných i populárních médiích, nicméně na více informací si veřejnost musela ještě pár let počkat. Až v letech 2014-2015 se začaly otevírat archivy NRO a bylo možné pustit se do sestavování obrázku zapomenutého tajného programu, k jehož realizaci ve druhé polovině šedesátých let zdánlivě chybělo jen velmi málo. Zdání však klame a zasvěcení si byli velmi dobře vědomi toho, že program MOL se již poměrně záhy po svém zahájení ocitl ve vážných potížích. A jako vždy platí pravidlo: za vším hledej peníze…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://mediaarchive.ksc.nasa.gov/#/Detail/6343
https://en.wikipedia.org/wiki/File:MOL-Space-Suit-02.jpg
http://heroicrelics.org/omniplex/suits-mol/dsc45959.jpg.html (kredit: heroicrelics.org)
nro.gov/sbírka autora
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:MOL-Space-Suit-01.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Integrated_Maneuvering_Life_Support_System_-_IMLSS.jpg

 

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

13 komentářů ke článku “MOL – špion, který se nekonal (10. díl)”

  1. Lukáš Houška napsal:

    Tak tenhle díl byl naprosto skvělý. Většinou se přesvědčím, že to dočtu až večer, ale dnes jsem málem nestačil dojít do práce. Nějak se od toho nedalo odtrhnout. 😀 Díky, Ondro!

  2. tonda napsal:

    Ano,já taky děkuji Ondro.Ranní káva byla dnes skoro studená.Je na článku poznat,že skafandry jsou tvoje srdeční záležitost!Pěkně sis v tom „čochnil!“

  3. Borin napsal:

    Připojuji ocenění tématu skafandry. Ono je přeci jen člověku nejblíž a to přímo fyzicky.
    Výzkum musí být citlivější a důvtip větší …než v Marťanovi utrhnout jeden prst a vyrobit tak reaktivní pohon, který nezpůsobí pouhou rotaci.

  4. Petasvo napsal:

    Co by se tak ještě mohlo psát o MOLu?
    A ejhle, začátek jako z detektivky. A článek o skafandrech a rukavicích s nášivkami ze žraločí kůže!
    Opět nádherné počtení plné nových věcí a nadšených lidí pro věc.
    Škoda, že nemohli tu věc, tu IMLSS, vyzkoušet v praxi.
    Děkuji pane Šamárek, super!

    PS: Dnes se se skafandry roztrhl pytel:-) Pan Jiří Hadač na Elonx(u) zveřejnil také hezký článek o skafandru.

  5. Cateye napsal:

    Můžu uz jen přidat trochu dříví do lesa a pochválit tento neobyčejně zajímavý díl z neobyčejně zajímavého seriálu…:)

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.