Štítek ‘Čeloměj’

Almaz – diamanty na orbitě (7. díl)

anonym

Když Američané vytvářeli oddíl pilotů pro stanici MOL, jež byla ekvivalentem Almazu, velmi pečlivě se snažili, aby byli jednotliví muži vystaveni co nejmenší možné míře publicity. Tyto snahy byly úspěšné a poté, co byli tito muži v několika skupinách zahrnuti do sestavy oddílu, doslova se nad nimi „zavřela voda“, alespoň co se sdělovacích prostředků týče. Přestože byli piloti pro MOL novinářům představeni, vzápětí se ponořili do relativní anonymity a v ní setrvali v mnohých případech i několik dekád. V případě kosmonautů určených pro program Almaz měli zainteresovaní nepoměrně jednodušší práci. V rámci sovětského kosmického pilotovaného programu vše překrýval velmi hustý závoj tajnůstkaření. Do okamžiku, než se některý z kosmonautů-čekatelů vydal za brány atmosféry, byl pouze anonymním obličejem a pokud se jeho existence například prostřednictvím reportáže dostala mimo zdi Střediska pro výcvik kosmonautů, nikdy nebylo zmíněno jméno dotyčného, natož program, do něhož byl zahrnut. O to více tento úzus platil pro vojenské projekty, jakým byl i Almaz.

Almaz – diamanty na orbitě (5. díl)

Přibližná podoba stanice Almaz

Stroj, jenž se na podzim 1971 začal zhmotňovat v továrně Chruničeva, byl svým způsobem předobrazem dlouhé řady sovětských orbitálních stanic, minimálně co se vzhledu týče. Několik válců s různými průměry bylo poskládáno za sebe, aby vytvořilo trup, na jehož boky byla vetknuta křídla slunečních baterií a na jednom z konců trupu bylo umístěno stykovací zařízení. Stanice Almaz měla být utilitárním strojem, na jehož palubě mělo být téměř vše podřízeno plnění zadaných úkolů, proto byly prostory pro posádku vpravdě spartánské. I tak ovšem kosmonauti mohli využívat některé vymoženosti, mezi něž patřil speciální jídelní stůl nebo běhací pás. Srdcem stanic Almaz pak samozřejmě byl jejich raison d’être, tedy sledovací a záznamová aparatura, s jejíž pomocí mělo být pozorováno a zachycováno území protivníka. Almaz byl v tomto ohledu vybaven velmi dobře a byť se nedařilo včas vyrobit zamýšlený superteleskop Agat, výsledky pozorování měly teoreticky být na velmi dobré úrovni. A co bylo úplně nejlepší (a vlastně se jednalo o vedlejší produkt turbulencí popsaných v předchozích dílech) – přestože se jednalo o stroj podřízený zájmům armády, na první pohled se lišil relativně málo od civilních stanic řady DOS „Saljut“. A pod falešným názvem Saljut také Almazy posléze operovaly. Konstrukce těchto vojenských kosmických pozorovatelen rozhodně stojí za bližší pohled…

Almaz – diamanty na orbitě (4. díl)

Měsíc

V mnoha odvětvích lidské činnosti, ale v kosmonautice speciálně platí, že prvotní termíny, jež byly stanoveny na začátku jakéhokoli projektu, se jen zřídkakdy podaří dodržet. Existují sice světlé výjimky, jako například splnění Kennedyho výzvy k cestě Američana na Měsíc do konce sedmé dekády dvacátého století, ovšem jinak je takovýchto případů skutečně jako šafránu. Ani projekt stanice OPS Almaz v tomto ohledu nijak nevybočoval ze zajetých kolejí. Krom toho, že sovětské vedení začasté stanovovalo nerealistické termíny nejrůznějších kosmonautických spektáklů a projektů, se u stanice OPS sešly dvě okolnosti, které znamenaly zpoždění programu nikoli o pár měsíců, ale o celé roky. Původní plán počítal se startem prvního letového exempláře v průběhu roku 1969. Sám o sobě byl tento termín doslova šibeniční, k tomu se ale navíc přidala bezprecedentní komplexnost konstrukce stanice, jejíž některé systémy se pohybovaly technologicky na hraně možného. A aby toho nebylo dost, do celé věci zasáhlo dění odehrávající se na opačné straně planety, respektive v blízkosti našeho věčného souputníka…

Almaz – diamanty na orbitě (3. díl)

Stanice Almaz

Idea rozvědky z oběžné dráhy nebyla v polovině šedesátých let minulého století žádnou novinkou. Již od konce předchozího desetiletí se nad hlavami nic netušících obyvatel Sovětského svazu proháněly americké výzvědné družice a o pár let později pro změnu začaly pod americkou pokličku nahlížet sovětské stroje. Bouřlivý technologický rozvoj v oblasti kosmonautiky, ale také optiky, elektroniky a dalších oborů vyvolával u výzvědných služeb obou velmocí reakce srovnatelné s Pavlovovými psy. To, co se ještě včera zdálo být technologicky nedosažitelné, se dnes posunovalo do zóny konceptů a zítra již mělo být aplikovatelné v praxi. Sovětský svaz byl rozhodnut nenechat si ujet v tomto ohledu vlak a jak vojenské tak průmyslové a politické špičky sledovaly velmi pozorně počínání Američanů. Nemohlo jim tak uniknout, že US Air Force pracuje na projektu pilotované orbitální stanice. A jestliže jsou v něčem zainteresováni vojáci, je jasné, že využití stanice nebude tak docela ve prospěch mírového výzkumu, kterým se při veřejném představení programu oháněl prezident Johnson. Když tak konstrukční kancelář OKB-52 (od března 1966 přejmenovaná na CKBM) prostřednictvím svého ambiciozního šéfa Vladimira Čeloměje přišla s návrhem na vývoj podobné stanice, vojáci tuto ideu přijali okamžitě za svou. Už od úvodních fází existence programu Almaz byl například náčelník štábu vzdušných sil téměř denním hostem v Reutovu, kde měla kancelář CKBM své ústředí. V průběhu roku 1966 se při nesčetných jednáních a poradách postupně rodily požadavky, jež měly definovat podobu a styl fungování budoucí stanice.

Almaz – diamanty na orbitě (2. díl)

NPO Mašinostrojenija

Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie – v zemi, kde měl už už začít panovat komunismus a vše bylo centrálně řízeno, fungovaly konkurenční entity vyvíjející doslova na vlastní pěst nejrůznější paralelní projekty (včetně lunárních pilotovaných lodí a lunárních modulů), zatímco v kapitalistickém USA se o směřování kosmického programu starala pevnou rukou a nezpochybnitelnou autoritou oplývající agentura NASA

Almaz – diamanty na orbitě (1. díl)

Orbitální stanice Almaz

Od sedmdesátých do začátku devadesátých let minulého století se sovětská pilotovaná kosmonautika zaměřovala na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. K tomuto účelu sloužily stanice s názvem „Saljut“. Motivem pro provozování těchto stanic byl ostentativně mírový výzkum zaměřený na biomedicínská sledování, materiálové experimenty, dálkový průzkum Země, astronomická pozorování a podobně. Málokdo však v té době věděl, že pod pláštík mírového programu Saljut „vklouzlo“ i několik stanic s odlišnou konstrukcí a velmi odlišným zaměřením. Tyto stanice byly vesměs navrhovány jinými konstruktéry, jejich konstrukce nebyla totožná s mírovými Saljuty a jejich hlavním čelem bylo posloužit vojákům ke sledování nepřátelského území ve vysokém rozlišení. A přestože navenek tehdejší sdělovací prostředky přinášely zprávy o tom, že kosmonauti na palubách Saljutu 3 a později Saljutu 5 plní zadaný program ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR a spřátelených zemí, ve skutečnosti bylo hlavní náplní jejich práce něco zcela jiného. A navíc tyto stanice ve skutečnosti nesly zcela jiné jméno; jméno, jež je i dnes zahaleno jemným závojem tajemství a dohadů – Almaz…

Sága jménem Saljut – 8. díl

Orbitální komplex Almaz-TKS

Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší (například testy vlastností různých materiálů při dlouhodobém vystavení prostředí nízkého orbitu apod.). Řešením byla stanice vybavená systémem doplňování paliva a dalších látek. Čtvrtý Almaz měl tuto možnost mít, osud si s ním však nepěkně zahrál…