Štítek ‘Diamanty na orbitě’

Almaz – diamanty na orbitě (9. díl)

Stanice OPS-3 během příprav ke startu

Neúspěšný letem stanice OPS-1 sice nevyvolával v pracovnících konstrukční kanceláře CKBM a jejímu vedení v čele s Vladimirem Čelomějem libé pocity, nicméně jejich aktivita se nezastavila ani na chvíli. Zatímco se OPS-1 měnila na oblak trosek hořících v atmosféře, ve výrobním závodě Chruničeva šly plným tempem práce na zhotovení trupu, jež dostal označení No0101-2. Na přelomu roku byla konstrukce hotova a 2. ledna 1974 byl trup přepraven do CKBM v Reutovu k „vyplnění masem“, tedy osazení všemi systémy a aparaturami nutnými ke správnému fungování stanice. Práce v cechu č. 8 a následně v KIC (cech testování a kontroly) probíhaly na tři směny a za tři měsíce byla stanice hotova a připravena k přepravě na kosmodrom. 2. dubna speciální vlaková souprava vypravená z Reutova dorazila na místo určení – montážní halu na ploščadce 81 – a mohlo začít vykládání Almazu a jeho příprava na start. Práce dle zaběhlých zvyklostí do značné míry kopírovaly procesy, jimiž stanice prošla v KICu. Byly prověřovány veškeré systémy a subsystémy do nejmenšího detailu, následně byla stanice testována i ve vakuové komoře. Během přípravy se objevily i některé problémy. Asi největším byl zkrat na kostru během jednoho z testů dokovacího systému. Technici CKBM na odstranění závady pracovali celou noc a část následujícího dne a podařilo se jim vše dát znovu do pořádku. Po všech nutných prověrkách byla stanice připojena k nosné raketě a 19. června putovala startovní sestava na „levou“ rampu startovního komplexu 81.

Almaz – diamanty na orbitě (8. díl)

Příprava stanice řady Almaz

Na konci roku 1972 byl první exemplář stanice Almaz dohotoven a připraven k přesunu na Bajkonur. Stanice OPS-1, mezi pracovníky CKBM označovaná podle výrobního čísla jako Izdělije No0101-1, se z Reutova vydala na cestu krátce po vánočních svátcích. Na místo určení dorazila o silvestrovské noci a na ploščadce 92 okamžitě začalo její vykládání. Od 3. ledna se pak kolem trupu Almazu začali rojit technici a testovači, kteří přilétli z Reutova a Chruničeva, aby dohlédli na přípravu svého stroje k letu. Ve vedlejší hale se ve stejné době připravovala také nosná raketa Proton-K. Práce techniků nebyla vzhledem ke klimatickým podmínkám na Bajkonuru nikterak lehká, v únoru se však situace zkomplikovala ještě více – vinou několikahodinového výpadku místní podstanice TEC (stanice generující elektřinu a zajišťující vytápění) zamrzlo topení v celém malém městečku, které přiléhalo ke startovnímu a technickému komplexu, kde se stanice připravovala. Problému pochopitelně neunikla ani místní ubytovna Poljot, kde byl ubytován personál CKBM. Radiátory mrazem popraskaly a v pokojích spadla teplota pod nulu. Přes veškerou snahu zůstalo topení mimo provoz až do jara, práce však musela jít dále a tak dotyčným nezbývalo než přežít a vydržet. I takto někdy vypadal život v Mekce kosmonautiky…

Almaz – diamanty na orbitě (7. díl)

anonym

Když Američané vytvářeli oddíl pilotů pro stanici MOL, jež byla ekvivalentem Almazu, velmi pečlivě se snažili, aby byli jednotliví muži vystaveni co nejmenší možné míře publicity. Tyto snahy byly úspěšné a poté, co byli tito muži v několika skupinách zahrnuti do sestavy oddílu, doslova se nad nimi „zavřela voda“, alespoň co se sdělovacích prostředků týče. Přestože byli piloti pro MOL novinářům představeni, vzápětí se ponořili do relativní anonymity a v ní setrvali v mnohých případech i několik dekád. V případě kosmonautů určených pro program Almaz měli zainteresovaní nepoměrně jednodušší práci. V rámci sovětského kosmického pilotovaného programu vše překrýval velmi hustý závoj tajnůstkaření. Do okamžiku, než se některý z kosmonautů-čekatelů vydal za brány atmosféry, byl pouze anonymním obličejem a pokud se jeho existence například prostřednictvím reportáže dostala mimo zdi Střediska pro výcvik kosmonautů, nikdy nebylo zmíněno jméno dotyčného, natož program, do něhož byl zahrnut. O to více tento úzus platil pro vojenské projekty, jakým byl i Almaz.

Almaz – diamanty na orbitě (6. díl)

Snímek polského území z pohledu družice Corona

Nástup výzvědných družic na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století znamenal obrovský krok vpřed v oblasti získávání informací o rozmístění protivníkových strategických a taktických bojových prostředků. Ovšem první generace těchto družic měla jednu velkou vadu: nebyly schopny dodávat tyto informace v reálném čase. Navíc při svém víceméně autonomním letu, během něhož družice podle přednastaveného programu zaujímala orientaci v prostoru a spouštěla fotoaparáty, hrozilo velké riziko pořízení fotografií s nulovou hodnotou. Cíl mohla zakrývat oblačnost nebo mohl být ne zcela ideálně osvětlen. A ony exponované fotomateriály pak byly prostřednictvím balistických kapslí dodávány do rukou analytiků s poměrně značným zpožděním. Tyto nešvary měly napravit pilotované orbitální výzvědné stanice. Zčásti se to skutečně dařilo – kosmonauti měli možnost cíl vidět v reálném čase a rozhodnout, zda jsou podmínky způsobilé k jeho nasnímání. Potud byl koncept pilotovaných rozvědčíků v pořádku. Problém ovšem nastával ohledně včasnosti transferu informací z orbity na Zem. I před konstruktéry Almazu stál v tomto ohledu poměrně tvrdý oříšek…

Almaz – diamanty na orbitě (5. díl)

Přibližná podoba stanice Almaz

Stroj, jenž se na podzim 1971 začal zhmotňovat v továrně Chruničeva, byl svým způsobem předobrazem dlouhé řady sovětských orbitálních stanic, minimálně co se vzhledu týče. Několik válců s různými průměry bylo poskládáno za sebe, aby vytvořilo trup, na jehož boky byla vetknuta křídla slunečních baterií a na jednom z konců trupu bylo umístěno stykovací zařízení. Stanice Almaz měla být utilitárním strojem, na jehož palubě mělo být téměř vše podřízeno plnění zadaných úkolů, proto byly prostory pro posádku vpravdě spartánské. I tak ovšem kosmonauti mohli využívat některé vymoženosti, mezi něž patřil speciální jídelní stůl nebo běhací pás. Srdcem stanic Almaz pak samozřejmě byl jejich raison d’être, tedy sledovací a záznamová aparatura, s jejíž pomocí mělo být pozorováno a zachycováno území protivníka. Almaz byl v tomto ohledu vybaven velmi dobře a byť se nedařilo včas vyrobit zamýšlený superteleskop Agat, výsledky pozorování měly teoreticky být na velmi dobré úrovni. A co bylo úplně nejlepší (a vlastně se jednalo o vedlejší produkt turbulencí popsaných v předchozích dílech) – přestože se jednalo o stroj podřízený zájmům armády, na první pohled se lišil relativně málo od civilních stanic řady DOS „Saljut“. A pod falešným názvem Saljut také Almazy posléze operovaly. Konstrukce těchto vojenských kosmických pozorovatelen rozhodně stojí za bližší pohled…

Almaz – diamanty na orbitě (4. díl)

Měsíc

V mnoha odvětvích lidské činnosti, ale v kosmonautice speciálně platí, že prvotní termíny, jež byly stanoveny na začátku jakéhokoli projektu, se jen zřídkakdy podaří dodržet. Existují sice světlé výjimky, jako například splnění Kennedyho výzvy k cestě Američana na Měsíc do konce sedmé dekády dvacátého století, ovšem jinak je takovýchto případů skutečně jako šafránu. Ani projekt stanice OPS Almaz v tomto ohledu nijak nevybočoval ze zajetých kolejí. Krom toho, že sovětské vedení začasté stanovovalo nerealistické termíny nejrůznějších kosmonautických spektáklů a projektů, se u stanice OPS sešly dvě okolnosti, které znamenaly zpoždění programu nikoli o pár měsíců, ale o celé roky. Původní plán počítal se startem prvního letového exempláře v průběhu roku 1969. Sám o sobě byl tento termín doslova šibeniční, k tomu se ale navíc přidala bezprecedentní komplexnost konstrukce stanice, jejíž některé systémy se pohybovaly technologicky na hraně možného. A aby toho nebylo dost, do celé věci zasáhlo dění odehrávající se na opačné straně planety, respektive v blízkosti našeho věčného souputníka…

Almaz – diamanty na orbitě (3. díl)

Stanice Almaz

Idea rozvědky z oběžné dráhy nebyla v polovině šedesátých let minulého století žádnou novinkou. Již od konce předchozího desetiletí se nad hlavami nic netušících obyvatel Sovětského svazu proháněly americké výzvědné družice a o pár let později pro změnu začaly pod americkou pokličku nahlížet sovětské stroje. Bouřlivý technologický rozvoj v oblasti kosmonautiky, ale také optiky, elektroniky a dalších oborů vyvolával u výzvědných služeb obou velmocí reakce srovnatelné s Pavlovovými psy. To, co se ještě včera zdálo být technologicky nedosažitelné, se dnes posunovalo do zóny konceptů a zítra již mělo být aplikovatelné v praxi. Sovětský svaz byl rozhodnut nenechat si ujet v tomto ohledu vlak a jak vojenské tak průmyslové a politické špičky sledovaly velmi pozorně počínání Američanů. Nemohlo jim tak uniknout, že US Air Force pracuje na projektu pilotované orbitální stanice. A jestliže jsou v něčem zainteresováni vojáci, je jasné, že využití stanice nebude tak docela ve prospěch mírového výzkumu, kterým se při veřejném představení programu oháněl prezident Johnson. Když tak konstrukční kancelář OKB-52 (od března 1966 přejmenovaná na CKBM) prostřednictvím svého ambiciozního šéfa Vladimira Čeloměje přišla s návrhem na vývoj podobné stanice, vojáci tuto ideu přijali okamžitě za svou. Už od úvodních fází existence programu Almaz byl například náčelník štábu vzdušných sil téměř denním hostem v Reutovu, kde měla kancelář CKBM své ústředí. V průběhu roku 1966 se při nesčetných jednáních a poradách postupně rodily požadavky, jež měly definovat podobu a styl fungování budoucí stanice.

Almaz – diamanty na orbitě (2. díl)

NPO Mašinostrojenija

Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie – v zemi, kde měl už už začít panovat komunismus a vše bylo centrálně řízeno, fungovaly konkurenční entity vyvíjející doslova na vlastní pěst nejrůznější paralelní projekty (včetně lunárních pilotovaných lodí a lunárních modulů), zatímco v kapitalistickém USA se o směřování kosmického programu starala pevnou rukou a nezpochybnitelnou autoritou oplývající agentura NASA

Almaz – diamanty na orbitě (1. díl)

Orbitální stanice Almaz

Od sedmdesátých do začátku devadesátých let minulého století se sovětská pilotovaná kosmonautika zaměřovala na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. K tomuto účelu sloužily stanice s názvem „Saljut“. Motivem pro provozování těchto stanic byl ostentativně mírový výzkum zaměřený na biomedicínská sledování, materiálové experimenty, dálkový průzkum Země, astronomická pozorování a podobně. Málokdo však v té době věděl, že pod pláštík mírového programu Saljut „vklouzlo“ i několik stanic s odlišnou konstrukcí a velmi odlišným zaměřením. Tyto stanice byly vesměs navrhovány jinými konstruktéry, jejich konstrukce nebyla totožná s mírovými Saljuty a jejich hlavním čelem bylo posloužit vojákům ke sledování nepřátelského území ve vysokém rozlišení. A přestože navenek tehdejší sdělovací prostředky přinášely zprávy o tom, že kosmonauti na palubách Saljutu 3 a později Saljutu 5 plní zadaný program ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR a spřátelených zemí, ve skutečnosti bylo hlavní náplní jejich práce něco zcela jiného. A navíc tyto stanice ve skutečnosti nesly zcela jiné jméno; jméno, jež je i dnes zahaleno jemným závojem tajemství a dohadů – Almaz…