Modul 37КЭ „Kvant“, jenž počátkem dubna 1987 nešťastně „plápolal“ u zadního stykovacího uzlu Miru, byl vlastně tak trochu raritou. Původně se s ním pro Mir vůbec nepočítalo, jeho cílovou destinací měl být Saljut 7. Jenže průtahy při zhotovování modulu znamenaly jeho redesignaci pro novou stanici Mir. 37КЭ měl být prvním z celé rodiny podobných modulů, jež měly následovat a měly být paradoxně určeny od počátku pro Mir. V plánu byly totiž další moduly rodiny 37K, které Mir dotvoří a znásobí jeho kapacitu jak v oblasti zabezpečení životních potřeb, tak zejména v oblasti experimentálního vybavení. Ony moduly měly navíc vytrhnout konstruktérům trn z paty – jak už jsme zmiňovali v prvním dílu seriálu, základní blok Miru byl cvalíkem, jehož hmotnost postupně překročila možnosti Protonu, tehdy nejsilnější rakety v sovětském repertoáru. Jeden z modulů měl na své palubě nést veškeré systémy a komponenty, na něž v základním bloku nezbývala zásoba hmotnosti. Jenže, jak už jsme se v historii kosmonautiky (a vlastně v historii jakékoli lidské činnosti) přesvědčili, do každého plánu neomylně zasáhne pravidlo pana Murphyho, v němž se praví: „Všechno je vždy nakonec jinak“. A tak se v případě Kvantu objevilo několik zajímavých paradoxů. Prvním byl fakt, že modul, jenž jako jediný neměl zamířit k Miru, nakonec u Miru skončil. Druhým paradoxem bylo, že modul, jenž měl být členem rodinky navenek podobných brášků, zůstal nakonec solitérem. A do třetice – stroj, jenž byl koncipován jako doplňkový modul, se postupem času stal natolik integrální součástí stanice, že Mir by bez něj nemohl fungovat, minimálně ne tak dlouho a takovým způsobem, jakým nakonec fungoval…