Štítek ‘Rusko’

Je rozhodnuto – k ISS vyrazí „záchranný“ Sojuz

V noci na 15. prosince zaznamenala čidla výrazný pokles tlaku v chladicím okruhu kosmické lodi Sojuz MS-22. Následně se ukázalo, že jeden okruh lodi je poškozený a uniká z něj chladicí médium – únik ustal, až když se z okruhu dostalo všechno médium. Astronauti dostali za úkol vyfotit poškozené místo a inspekci provedly i robotické manipulátory ERA a Canadarm 2. Analýza odhalila otvor o velikosti zhruba 8 desetin milimetru, jehož původ zatím neznáme, ale spekuluje se o zásahu mikrometeoroidem přirozeného původu, či o zásahu kosmickou tříští umělého původu. Teplota v kabině lodi (která stále mohla využívat klimatizační systémy stanice) vzrostla až na zhruba 30 °C, což odpovídá zhruba dvojnásobku běžné hodnoty. Expertní komise na základě nasbíraných dat vypracovala analýzu, zda je bezpečné použít poškozený Sojuz k návratu tříčlenné posádky. Na základě této analýzy nyní ruská kosmická agentura Roskosmos rozhodla o vyslání záchranné lodi.

Vostok – úsvit věku kosmického (5. díl)

Sergej Koroljov

Asi málokdo si dokáže představit, pod jak velkým tlakem pracovali muži a ženy, kteří připravovali první lety pilotovaných kosmických lodí, a je lhostejné, na čí straně tito často bezejmenní hrdinové byli. Jak SSSR, tak USA chtěli mít svého člověka ve vesmíru co nejdříve. Zatímco Spojené státy tak činily naprosto otevřeně a tím pádem pod ostřížím zrakem médií a potažmo veřejnosti, Sověti svůj program provozovali skrytě. To ovšem neznamená, že by jejich práce byla lehčí. Tlak na ně byl vyvíjen, nikoli ovšem ze stran veřejnosti, nýbrž ze strany vedení státu. K tomu paradoxně připočtěme otevřené informování Američanů o jejich vlastním programu, které nenechávalo nikoho na pochybách, že NASA neotálí ani minutu, a v neposlední řadě tady byl neustále ubíhající čas. Ne, Sergej Koroljov a jeho lidé si rozhodně neužívali klidného spánku. Věděli, že každý den se počítá a každé škobrtnutí může znamenat fatální ztrátu vůči rivalovi. Proto občas bylo třeba učinit více či méně riskantní rozhodnutí. Někdy tato rozhodnutí přinesla prohru, jindy zase triumf…

Vostok – úsvit věku kosmického (4. díl)

Loď 1KP

Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl mít pouze jediného vítěze. O další porci motivace se staral hlavní konstruktér Sergej Koroljov. U již tak dost autoritativního muže se s tím, jak se blížil start, stále častěji objevovaly jeho pověstné výbuchy hněvu, při nichž by se ti, kdo byli jejich terčem, nejraději zahrabali pod zem. Všichni nicméně věděli, že nyní si nemohou dovolit žádné selhání nebo chybu. V sázce bylo příliš mnoho.

Vostok – úsvit věku kosmického (3. díl)

Rekontrukce pracovny Sergeje Koroljova

Let člověka do vesmíru se z dnešního hlediska jeví jako zcela logický a přirozený směr, kterým se praktická kosmonautika krátce po svém zrodu vydala. Pobyt člověka v kosmickém prostoru byl jedním z hlavních, ne-li přímo hlavním cílem obou soupeřících stran, jimiž byl Sovětský svaz a Spojené státy. Tento pohled ovšem s sebou nese jistou míru zjednodušení a trpí ideálním nadhledem, kdy se s odstupem času a při znalosti událostí tak, jak tehdy probíhaly, zdá být realizovaný směr vývoje jediným možným. Tak to ovšem nebylo ani na jedné straně. Jak Američané, tak Sověti museli o existenci pilotovaného programu hned od počátku bojovat a rozvoj pilotované kosmonautiky nebyl ani zdaleka tak samozřejmou věcí, jakou se nám dnes zdá být. V případě Koroljovovy kanceláře OKB-1, která se pilotovanými lety neformálně zabývala již dlouho předtím, než se na obzoru objevil program známý později jako Vostok, muselo vedení čelit nejen opozici zvenčí, ale také opozici z vlastních řad. Síly OKB-1 totiž byly v té době pod návalem nejrůznějších projektů napnuté téměř až na limit.

Vostok – úsvit věku kosmického (2. díl)

Konstantin Feoktistov

V průběhu roku 1957-1958 se začal v rámci devátého oddílu OKB-1 formovat kolektiv, který je „podepsán“ pod zhmotněním první pilotované kosmické lodi. Na samém vrcholku pyramidy stál Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér a šéf kanceláře OKB-1. Práce na objektech vynášených raketami byly realizovány v oddílu číslo 9, který byl v kompetenci svého vedoucího, Michaila Klavdijeviče Tichonravova. A konečně, v oddílu 9 byl ustaven sektor číslo 2, který se zabýval hypotetickými projekty aparátů, v jejichž útrobách se měl do vesmíru podívat člověk, zatím pouze v podobě ideových návrhů, které se mohou, ale také nemusí dočkat realizace. Sektor měl na starosti N. P. Bělousov. V prosinci 1957 přešla právě do tohoto sektoru nová posila v osobě Konstantina Petroviče Feoktistova. Ten přišel z „dělostřeleckého“ institutu NII-4, kde se zabýval otázkami výpočtu trajektorie rakety R-7 v roli jaderného nosiče. Už předtím do devátého oddílu z NII-4 dorazil další „perspektivní kádr“, Gleb Maximov. Na konci roku si Tichonravov oba muže pozval k sobě a dal jim na výběr: jeden z nich se měl nadále zabývat projekty bezpilotních družic, druhý pak projekty pilotovaných družic. Nechal na Feoktistovovi a Maximovovi, aby se sami dohodli, kdo z nich si vybere lodě a kdo automaty. Maximov si vybral bezpilotní stroje, které samy o sobě měly velmi slibnou a zajímavou budoucnost. Rozjížděly se práce na sondách k Měsíci, na horizontu se také objevily projekty stanic k Marsu a Venuši. Feoktistov (ke své radosti) tedy mohl zamířit do Bělousovovy skupiny a tam pracovat na projektech cest člověka do vesmíru. Jak se později ukázalo, právě Feoktistov bude klíčovou osobností pro projekt Vostok…

Rusko: Pád globální vesmírné supervelmoci?

Rusko bylo kdysi bezesporu nejvýznamnější vesmírnou velmocí světa. Tehdy ještě Sovětský svaz byl od začátku v celé řadě věcí úspěšnější, než jeho největší konkurent – USA. Z dřívějších úspěchů tato země těží v mnohém prakticky dodnes, a to jen ukazuje, jak nadčasové projekty to byly. Po pádu železné opony federace převzala vedoucí i vedlejší role v některých nejambicióznějších mezinárodních vesmírných projektech. Ruská kosmická agentura se nebála spolupracovat a byla ochotna prodávat své know-how i do zahraničí. Ať už vývozem svých raketových motorů do zahraničí nebo umožněním Čině kopírovat technologie. To vše se ale nedávno drasticky změnilo.

Kosmonautika, neviditelná zbraň války na Ukrajině

Probíhající konflikt na Ukrajině jednoznačně ukázal, jak velkou roli v něm hraje kosmonautika. Jde ale o první válku vůbec, ve které hraje takto významnou roli i soukromý kosmický sektor. Je to také první velký konflikt, ve kterém se obě soupeřící strany staly doslova závislými na vesmíru. Proto jsem se rozhodl, že se v tomto článku pokusím ukázat, jak konkrétně kosmická technika pomáhá na bojišti. Kosmonautika není jen prospěšná, ale taky strategicky významná a její vliv neustále stoupá ruku v ruce s vývojem v tomto oboru. Náznaky se objevovaly už ve Studené válce. Od počátku byl tento obor úzce spjat s jaderným odstrašováním. Technologie mezikontinentálních balistických raket (ICBM) byla zásadní pro obojí – jaderné i vesmírné závody. Vesmír byl doménou, v níž bylo soupeření mezi Sovětským svazem a Spojenými státy nejokázalejší a nejúchvatnější, ale také pozoruhodně mírumilovné. Vypuštění Sputniku v roce 1957 bylo sice vnímáno jako vítězství Sovětského svazu, ale zároveň vytvořilo důležitý precedens mírového přeletu družic nad Zemí. Američané nepodnikli žádné kroky, když Sputnik přelétl nad jejich územím, a ani Sověti, když americké družice začaly přelétat nad jejich končinou. Tento precedens fakticky ustanovil vesmír jako celosvětové společné vlastnictví, podobné otevřeným mořím, a vedl k uzavření smlouvy o kosmickém prostoru z roku 1967, která mimo jiné zakázala rozmístění jaderných nebo jiných zbraní hromadného ničení ve vesmíru. Předem upozorňuji, že některé snímky použité v článku obsahují drastické záběry.

Rusko dokončilo družicovou síť včasné výstrahy

2. listopadu v 7:48 SEČ odstartovala z rampy 43/4 na kosmodromu Pleseck raketa Sojuz-2.1b. Pod svým aerodynamickým krytem měla schovanou šestou družici pro nový ruský systém včasné výstrahy. Jakmile náklad dosáhl oběžné dráhy, dostal krycí označení v tradičním formátu – Kosmos 2563. Řada pojmenovaná Tundra, Kupol či EKS představuje novou generaci ruských družic systému včasné výstrahy. Jejich úkolem je nahradit starší systémy US-K a US-KMO, které patřily pod systém Oko-1.

Nebezpečí na polární dráze

Po vpádu Ruska na Ukrajinu se spolu s ruskou ekonomikou dostává do izolace i ruská kosmonautika a kosmický průmysl. Zatímco USA realizuje ve spolupráci s partnerskými zeměmi a za účasti komerčních partnerů smělé projekty letů k Měsíci a dál, Rusko už ví, že po konci ISS bude ruská pilotovaná kosmonautika bez legitimního cíle. Nebyli by to Rusové, aby si něco takového připustili. A tak v současné době v Rusku probíhají diskuze o výstavbě nové, čistě ruské kosmické stanice. Jméno stanice by mělo být „ROSS“ (Российская орбитальная служебная станция, Rossijskaja orbitalnaja služebnaja stancija). Již několik měsíců před oznámením Ruska o termínu ukončení účasti na ISS v roce 2024, byly realizovány studie proveditelnosti, které jsou široce diskutovány mezi ruskými akademiky věnujícími se kosmonautice. Jedna z těchto studií se týká i biomedicínských rizik takového projektu.

Valerij Vladimirovič Poljakov (1942-2022)

Valerij Poljakov

Mezi běžnými smrtelníky existuje velmi exkluzivní skupina jedinců, kteří opustili naši rodnou planetu a alespoň na chvíli pobývala nad oficiální hranicí vesmírného prostoru, již tvoří Kármánova linie ve výšce 100 kilometrů. Od roku 1961 do dnešních dnů cestu mimo atmosféru podniklo jen necelých šest stovek mužů a žen. Ovšem i v rámci tohoto exkluzivního klubu se najde ještě užší skupinka těch, kteří v rámci kosmických letů vykonali něco výjimečného. A jedním z takových počinů je extrémně dlouhá délka letu. Jedná se možná o nejdůležitější rekord vůbec, vzhledem k tomu, že lidstvo se (sice pomalu, ale jistě) chystá prostřednictvím několika odvážlivců opustit naši odvěkou kolébku a zamířit k naší sousední planetě – Marsu. Cesta tam a zpět bude trvat velmi dlouho, a proto jsou poznatky ohledně chování lidského organismu v prostředí, ke kterému nebyl původně stvořen, neocenitelné a naprosto klíčové. Zatím jsme v tomto ohledu učinili jen pár opatrných krůčků, přesto má lidstvo díky několika odvážlivcům již  alespoň rámcově přehled o tom, co s člověkem udělá roční pobyt na kosmickém plavidle. Nepřetržitý pobyt o trvání jeden rok (tedy celých 365 dní) mají na kontě zatím pouze tři lidské bytosti. A 7. září 2022 náš svět opustil muž, který byl i v rámci této trojice výjimečným. Odešel Valerij Poljakov, kosmonaut, jehož rekord dosud nebyl, a ještě nějakou dobu zřejmě nebude překonán…