Pilotované kosmické lodě řady Sojuz procházely v průběhu své služby řadou změn, jež postupně vylepšovaly charakteristiky systémů lodi, zvyšovaly její výkony a spolehlivost. Bylo by bláhové domnívat se, že vylepšení se nebudou týkat také nákladních lodí 7K-TG (Progress). První stroj této řady startoval ve druhé polovině sedmdesátých let a odvedl výbornou práci při podpoře pobytu kosmonautů na palubách orbitálních stanic. Přibližně v polovině osmdesátých let začaly práce na modernizaci stroje a v polovině roku 1989 byl ke startu připraven první exemplář nákladní lodi 7K-TGM (Progress M).

Když Volkov s Krikaljovem začínali svůj výcvik coby čtvrtá základní posádka Miru, plán jejich letu byl náročný a poměrně vzrušující. Ještě před zahájením mise měl ke stanici dorazit doplňkový modul 77KSD (Kvant-2). Ten měl, krom jiného, obsahovat i přechodovou komoru pro výstupy do volného prostoru. Volkov a Krikaljov počítali s tím, že do prostoru vystoupí hned šestkrát – většina výstupů měla zahrnovat modifikace stanice po připojení Kvantu-2. Přílet tohoto modulu měl také znamenat začátek velmi zajímavé periody. Po přemístění Kvantu-2 na jeden z radiálních portů přechodového úseku by se Mir nacházel v asymetrické konfiguraci a bylo by značně ztíženo ovládání a orientace komplexu. Proto ještě před koncem Volkovovy, Krikaljovovy a Poljakovovy expedice bylo v plánu připojení dalšího modulu 77KST (Kristall). Po jeho přemístění na protilehlý radiální port oproti Kvantu-2 by se vrátilo těžiště Miru zase do rozumných mezí. Rušná expedice EO-4, během níž mělo dojít k významnému rozšíření prostoru i možností stanice, byla rozpočítána zhruba na půl roku, ovšem, jako mnohokrát předtím i potom, realita byla nakonec úplně jiná. Ještě před vzletem se začaly