Vostok – úsvit věku kosmického (2. díl)

Konstantin Feoktistov

V průběhu roku 1957-1958 se začal v rámci devátého oddílu OKB-1 formovat kolektiv, který je „podepsán“ pod zhmotněním první pilotované kosmické lodi. Na samém vrcholku pyramidy stál Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér a šéf kanceláře OKB-1. Práce na objektech vynášených raketami byly realizovány v oddílu číslo 9, který byl v kompetenci svého vedoucího, Michaila Klavdijeviče Tichonravova. A konečně, v oddílu 9 byl ustaven sektor číslo 2, který se zabýval hypotetickými projekty aparátů, v jejichž útrobách se měl do vesmíru podívat člověk, zatím pouze v podobě ideových návrhů, které se mohou, ale také nemusí dočkat realizace. Sektor měl na starosti N. P. Bělousov. V prosinci 1957 přešla právě do tohoto sektoru nová posila v osobě Konstantina Petroviče Feoktistova. Ten přišel z „dělostřeleckého“ institutu NII-4, kde se zabýval otázkami výpočtu trajektorie rakety R-7 v roli jaderného nosiče. Už předtím do devátého oddílu z NII-4 dorazil další „perspektivní kádr“, Gleb Maximov. Na konci roku si Tichonravov oba muže pozval k sobě a dal jim na výběr: jeden z nich se měl nadále zabývat projekty bezpilotních družic, druhý pak projekty pilotovaných družic. Nechal na Feoktistovovi a Maximovovi, aby se sami dohodli, kdo z nich si vybere lodě a kdo automaty. Maximov si vybral bezpilotní stroje, které samy o sobě měly velmi slibnou a zajímavou budoucnost. Rozjížděly se práce na sondách k Měsíci, na horizontu se také objevily projekty stanic k Marsu a Venuši. Feoktistov (ke své radosti) tedy mohl zamířit do Bělousovovy skupiny a tam pracovat na projektech cest člověka do vesmíru. Jak se později ukázalo, právě Feoktistov bude klíčovou osobností pro projekt Vostok…

Rodí se kosmická loď

 

Feoktistov se na pokyn Bělousova nejprve začal zabývat stabilitou balistického návratu aparátu při návratu na Zem ze suborbitálního letu. Pustil se tedy do práce, nicméně současně začal kolem sebe soustřeďovat skupinu inženýrů, kteří pokukovali po orbitálních pilotovaných letech. Zprvu se jednalo o aktivity v pozadí, ve volném čase a bez oficiální podpory vedení OKB-1, situace se však změnila po 15. únoru 1958. Toho dne si Sergej Koroljov nechal do své kanceláře zavolat Michaila Tichonravova a pověřil jej, aby ve svém oddíle začal formálně pracovat na projektu kosmické lodi s člověkem na palubě. Pro skupinu Konstantina Feoktistova se tento den stal pomyslným výstřelem, který konečně umožnil věnovat se tomuto úkolu naplno a využít podpory vedení kanceláře.

Sputnik-3

Sputnik-3
foto: autor

Projekt kosmické lodi dostal označení „OD-2“. Jednalo se o zkratku pro „orientovaný objekt ‚D‘“, přičemž označení „objekt D“ dostal při svém zrodu pozdější Sputnik-3, který měl původně být první umělou družicí. Po jeho startu se v koroljovském OKB-1 rozběhly práce na družici, která by byla schopna udržovat zadanou orientaci v prostoru a tuto schopnost měla využít při pořizování špionážních fotografií území nepřátelských států. Tento projekt obdržel název „OD“, jenže vinou záplavy práce a požadavků, které se na OKB-1 v těch letech snesly, projekt této družice nebyl realizován. Projekt OD-2 pak využil výsledků práce, které se na toto téma v kanceláři prováděly, i tak ale bylo tempo, které projektanti nasadili, doslova frenetické.

Feoktistov spolu se svými lidmi zprvu koncipoval východisko, z něhož měly veškeré práce vycházet: cílem bylo navrhnout pilotovaný aparát, jenž by byl schopen vykonat orbitální let v rozmezí od 90 minut (jeden oblet Země) až po deset dní, přičemž během libovolně dlouhého letu bude možné zkoumat práceschopnost člověka v podmínkách pobytu v kosmu, a aparát bude nejprve možné prověřit během bezpilotních startů. Feoktistovova skupina měla od počátku velkou podporu od Michaila Tichonravova a pakliže do oddílu 9 přišel nějaký mladý a perspektivní inženýr, bylo velmi pravděpodobné, že se ocitne právě v této skupině.

Během velmi krátké doby se podařilo zvolit základní konstrukční řešení, jež se stala úhelnými kameny projektu. Problémů, které bylo přitom třeba zvážit, bylo velmi mnoho. Už jen samotný tvar kabiny konstruktérům pořádně zamotal hlavu. Hned zkraje se Feoktistov a spol. shodli na tom, že kabina by se měla z orbity vracet balisticky, tedy bez aktivního řízení a její stabilita měla být zajištěna čistě rozložením hmoty a působením aerodynamických sil. V úvahu přicházely nejrůznější ideje, od konusů až po hřibovité tvary. Na konci dubna se pak v předchozím díle seriálu zmíněný K. S. Šustin, který se orbitálními lety okrajově zabýval ještě před začátkem roku 1958, zmínil Feoktistovovi o zajímavém nápadu, na který narazil při návštěvách institutu NII-1 (nově pojmenovaný legendární institut RNII, kde kdysi působil i Sergej Koroljov). Tamní inženýři A. S. Budnik a K. E. Petrovič pracovali na podobném úkolu a rozpracovali návrh kabiny ve tvaru polokoule. Feoktistov při spatření návrhu prý okamžitě poznal, že vlivem turbulencí za zadní plochou stranou by taková kabina byla aerodynamicky velmi nestabilní, ovšem vzápětí mu hlavou probleskla myšlenka: „…a proč nezkusit rovnou celou kouli?“ Jak se sám Feoktistov později ve svých pamětech vyjádřil, přesně toto je moment typu „heuréka“.

Jakýkoli jiný tvar by totiž bylo nutné nejprve podrobit velmi zdlouhavým propočtům a testům ve větrných tunelech, zatímco koule již byla z aerodynamického hlediska velmi dobře propočítána, prozkoumána a odzkoušena. Tím bylo možné významně ušetřit čas. Navíc koule má ze všech trojrozměrných těles vzhledem k objemu nejmenší povrch, což pro změnu znamenalo, že ve srovnání s jinými tvary bude možné ušetřit na hmotnosti tepelného štítu.

Detail povrchu s azbotextolitem

Detail povrchu s azbotextolitem
Foto: autor

À propos – tepelný štít. Materiáloví specialisté pro něj navrhli využít speciální tkaninu „azbotextolit“. Jednalo se de facto o mřížku hustě vypletenou azbestovými vlákny. Jeho vlastností mimo jiné bylo, že při zahřátí na extrémní teploty nehořel, ani se netavil, nýbrž se vypařoval. Při styku s rozžhaveným plazmatem při vstupu do atmosféry je jeho odpařováním z povrchu tělesa odváděna tepelná energie. Tak byl pro návratovou kabinu poměrně záhy zvolen štít ablativního typu (zatímco Američané nějakou dobu lavírovali mezi ablativním štítem a tzv. „heat sink“ materiálem, který nejprve teplo absorbuje, aby jej následně vyzářil do okolí).

Lehké vrásky na čelech zainteresovaným zprvu dělala stabilita koule při sestupu atmosférou. Panoval názor, že kabina bude nekontrolovaně rotovat, čímž bude ohrožena funkce padákového systému, padák se prostě zamotá. Řešení se nabízelo ve formě vyoseného těžiště. Ovšem bude tento přístup reálně fungovat? Bez praktických experimentů to nikdo nedokázal s určitostí předpovědět. Problém se podařilo vyřešit díky jednomu až banálně jednoduchému pokusu. Mnozí pracovníci devátého oddílu se během obědové pauzy bavívali hraním stolního tenisu. Kohosi napadlo zkusit využít pingpongový míček jako svého druhu maketu návratové kabiny s tím, že na jedno místo mázne kousíček plastelíny. Jako testovací stolice bylo použito schodiště a míček s plastelínou byl shazován z druhého patra na chodbu v přízemí. Ve všech případech míček přistál na část, kde na něm byl nalepen onen kousíček plastelíny. Pozdější výpočty a následně také již „dospělé“ testy potvrdily validitu tohoto kuriózního experimentu. Bylo jasno – při vhodném umístění těžiště bude koule během sestupu atmosférou krásně stabilní.

Dalším klíčovým prvkem projektu, o který však bylo nutno bojovat se samotným Koroljovem, byl způsob přistání. Z dnešního pohledu se zdá být samozřejmou volbou varianta přistání pomocí padáků, na začátku se však konstruktéři nevyhýbali promýšlení jiných, a nutno říci občas exotických, způsobů. Pozornost věnovali i variantě kabiny s křídly (ještě předtím, než byl definitivně určen její tvar), ovšem významnou podporu od samotného Koroljova získala varianta, která předpokládala sestup a přistání kabiny s využitím rotoru jako u vrtulníku.

Podle Feoktistovových vzpomínek Koroljov požádal prostřednictvím Tichonravova, aby se skupina vyvíjející loď touto myšlenkou vážně zabývala. Jeho přání bylo vyhověno, nicméně ukázalo se, že dosáhnout potřebné efektivity rotorových listů při sestupu by bylo za daných podmínek nemožné. Koroljovovi byly výsledky výpočtů a analýz zaslány s tím, že „hlavní“ je měl podepsat a následně měly být uloženy v archivu. Jenže Koroljov závěrečnou zprávu podepsat odmítl a tak spis putoval do archivu bez oficiálního „ukončení“. Jak prý posléze vyšlo najevo, Sergej Pavlovič se nedokázal smířit s tím, že myšlenka na využití rotoru při přistání nikam nevede a následně to zkusil ještě jednou – dva roky poté našel skupinu ochotných inženýrů, kterým vypomáhali specialisté z Vojensko-letecké konstruktérské akademie rudého praporu A. F. Možajského (takto krkolomně se v té době skutečně Možajského akademie nazývala, v originále její název zněl: „Краснознамённая военно-воздушная инженерная академия имени А. Ф. Можайского“). Skupina začala tento koncept opět rozpracovávat, ovšem vzhledem k tomu, že do dnešních dnů nebyl realizován ani jeden projekt s přistáním na tomto principu, jejich výzkum evidentně skončil ve slepé uličce stejně jako předchozí pokus.

Další zajímavou myšlenkou, jež se, na rozdíl od rotoru, dočkala realizace a je používána dodnes, byla koncepce přístrojového úseku. Feoktistov a jeho lidé velmi rychle došli k poznání, že pokud by kosmická loď přistávala jako celek, hmotnost nutné tepelné ochrany a velikost padákového systému by de facto pohltily většinu zásob hmotnosti, kterou bylo třeba vydělit na aparatury nutné pro přítomnost člověka na palubě a fungování lodi jako takové. Projektanti se rozhodli definovat výčet vybavení a komponentů, které nebyly nutné pro přežití pilota během sestupu atmosférou a přistání a také pro funkci návratového systému. Následně tyto položky umístili do separátního oddílu lodě, který se před sestupem mohl oddělit a tím mohla být hmotnost návratové kabiny snížena na nezbytné minimum. Přístrojový a agregátový úsek (PAO) mohl mít de facto jakýkoli tvar, neboť se nepočítalo s jeho fungováním v atmosféře.

Skupina konstruktérů postupně, za využití nových nápadů i idejí, jež byly rozpracovávány v předešlých měsících a letech, došla k podobě kosmické lodi a způsobu jejího využívání, který by se dal shrnout do několika tezí. Hmotnost lodi jako celku (s využitím třetího stupně rakety R-7 pro její navedení na finální dráhu) se měla pohybovat v rozmezí 4 500-5 500 kg. Pro první lety by bylo vhodné uvést loď na pokud možno kruhovou orbitu ve výšce maximálně 250 km. Loď samotná by měla mít prostředky pro změnu své orientace, za nejperspektivnější jsou v daných podmínkách považovány trysky se stlačeným plynem, eventuálně setrvačníky. Je zapotřebí vyvinout systém měření orbity a přenosu povelů a prostředky pro fónické spojení s pilotem. Vybavení pro let na oběžné dráze a brzdicí motor je vhodné umístit v samostatném úseku. Způsob sestupu z orbity by měl být čistě balistický, díky tomu bude možné ušetřit čas při konstrukci a testech návratové kabiny. Během průletu atmosférou by teplota na povrchu kabiny měla dosahovat maximálně 2 500-3 500°C, přičemž maximální přetížení by nemělo výrazně přesáhnout hodnotu 9 g, což je úroveň, která je pro člověka zcela bez úhony přežitelná. Pro boj s tepelným namáháním by měl postačovat tepelný štít o hmotnosti 1 300-1 500 kg. Pro vstup do atmosféry by měl brzdicí motor vyvinout impuls zhruba 65 000-85 000 kgf•s. Vstup do atmosféry by měla návratová kabina uskutečnit pod úhlem 2°. Návratová kabina by měl mít podobu koule, při využití tohoto tvaru a ideálních podmínkách by odchylka místa přistání neměla převyšovat 100-175 km. Spolehlivé přežití pilota zajistí jeho katapultáž ve výšce 10 km a samostatný sestup na osobním padáku. A konečně – pro účely vývoje je vhodné provádět testovací lety některých systémů na raketách R-2 nebo R-5, při komplexních testech pak je vhodné na palubě umístit pokusná zvířata, a to jak u suborbitálních letů, tak u orbitálních letů (je vhodné uskutečnit minimálně dva starty se zvířaty předtím, než na palubu usedne člověk).

Z dnešního pohledu se to zdá neuvěřitelné, ale od formálního zahájení prací na první pilotované kosmické lodi po hotovou koncepci čekající jen na rozpracování detailů uběhly všehovšudy jen asi čtyři měsíce. Je nutno přiznat, že již dlouho před únorem probíhaly úvahy, výpočty a byla navrhována dílčí řešení, přesto se jednalo o doslova rekordní termíny. Na začátku června 1958 bylo hotovo a Feoktistov s šéfem devátého oddílu Michailem Tichonravovem vzkázali Sergeji Koroljovovi, že jsou připraveni mu výsledky své práce prezentovat.

Datum oné schůzky se bohužel nepodařilo zpětně přesně stanovit, nicméně proběhla někdy v rozmezí 8.-10. června 1958. Paradoxně se ze vzpomínek Konstantina Feoktistova můžeme dozvědět přesný čas, kdy byl předběžný projekt, zatím pouze v ústní formě a pomocí několika náčrtů předložen Koroljovovi – 10 hodin dopoledne. Tichonravov s Feoktistovem toho rána vešli do pracovny hlavního konstruktéra s ne zcela příjemnými pocity. Nebyli si jisti, zda se podaří Koroljova přesvědčit, že výsledky práce kolektivu druhého sektoru oddílu číslo 9 jsou správné a zralé k realizaci. Feoktistov začal na velkém zasedacím stole rozkládat jednotlivé náčrty, grafy, schémata a tabulky a doprovázel je svým výkladem. Že je vše na dobré cestě, pochopil, když Koroljov při spatření náčrtu návratové kabiny pronesl: „Á – koule! Výborně,“ a začal si mnout ruce. Bylo evidentní, že Feoktistov a jeho lidé splnili očekávání klíčové postavy sovětského kosmického programu nad očekávání dobře.

Po půlhodinovém Feoktistovově výkladu trojice usedla ke stolu a ještě několik desítek minut probírala otázky týkající se shlédnutých materiálů, organizačních aspektů, spolupráce s dalšími konstrukčními kancelářemi a dodavatelskými organizacemi. Na konci setkání Koroljov koncepci kosmické lodi schválil a přikázal projekt podrobit kolečku oponentury u jednotlivých specializací v rámci OKB-1 a následně připravit v písemné podobě k podpisu v polovině srpna, což byl poměrně šibeniční termín, Feoktistov a Tichonravov však byli na takové podmínky práce zvyklí a svým způsobem jim takové termíny umožňovaly ze sebe a ze svých lidí dostat to nejlepší, co v nich bylo.

Dva následující měsíce pracovníci druhého sektoru ještě navýšili pracovní nasazení. Nezřídka se stávalo, že cesta domů byla považována za zbytečnost a odpočinek řešili přespáváním v kancelářích a v projektantském sále. A často se také zdálo, že projekt naráží na nepřekonatelné překážky. Za všechny lze jmenovat například postoj aerodynamiků a specialistů na tepelnou ochranu ke tvaru návratové kabiny. Podle nich byl totiž mnohem příhodnějším tvarem konus s konvexním dnem. A pokud už má mít návratová kabina tvar koule, navržená vrstva azbotextolitu, která měla mít tloušťku průměrně 50 milimetrů, podle nich neměla stačit. Podle jejich názoru nevzali Feoktistovovi lidé v úvahu sálání rozžhaveného plazmatu, které se nacházelo mezi rázovou vlnou a povrchem kabiny. Řešením mělo být zvýšení tloušťky tepelného štítu na čtyřnásobek. K tomuto názoru se částečně přiklonil i Koroljov a někteří jeho zástupci. Feoktistov byl podle svých slov připraven preventivně zvýšit tloušťku na 100 milimetrů, 200 milimetrů bylo podle něj a jeho spolupracovníků nesmyslně mnoho. Nakonec mu však nezbylo, než toto zvýšení tloušťky (a tím i hmotnosti) do projektu zahrnout. Jak nicméně posléze vyšlo najevo, opatrnost aerodynamiků a „těplovščiků“ byla přehnaná a vrstva byla nakonec „ořezána“ právě na oněch 100 milimetrů, které projektanti považovali od počátku za rozumný kompromis mezi hmotností a bezpečností.

18. srpna mohl Feoktistov odevzdat ke Koroljovovým rukám dokument nazvaný „Zpráva OKB-1. Materiály o předběžných pracích problematiky konstrukce umělé družice s lidmi na palubě (objekt OD-2)“. Dokument obsahoval devět kapitol, které se věnovaly obecné charakteristice letu kabiny s člověkem; možným konfiguracím lodi a přístrojového úseku; tvaru návratové kabiny a problematice stability při sestupu atmosférou; vybavení a rozložení jednotlivých agregátů v návratové kabině; tepelné ochraně návratové kabiny; problematice tepelných cyklů během letu na oběžné dráze; systémů ovládání a orientace; problematice sledování letu a komunikace. Poslední kapitola byla věnována nástinu experimentálních prací a programu testů během vývoje a prvních letů lodě.

Právě onen testovací program byl poměrně dobře promyšlen a měl zahrnovat statické testy, testy katapultážního systému pilota na zemi i ve vzduchu (včetně využití raket R-2 a R-5) a ověření funkce tepelného štítu za podmínek skutečného sestupu atmosférou. Testování lodě jako celku mělo zahrnovat jak balistické, tak orbitální lety se psy na palubě, přičemž po dvou úspěšných orbitálních testech měl následovat let člověka.

Mstislav Keldyš - výrazná osobnost a "teoretik kosmonautiky"

Mstislav Keldyš – výrazná osobnost a „teoretik kosmonautiky“
Zdroj: en.wikipedia.org

Koroljov projekt pozorně pročetl a se svými náměstky naznal, že jej lze začít šířit oficiálními cestami k dalším zainteresovaným. 15. září dokument podepsal a hned následující den nechal jeho kopie rozeslat hned do několika směrů. Jedním směrem byla legendární Rada hlavních konstruktérů, což byla skupina vůdčích osobností v jednotlivých klíčových specializacích. Krom Koroljova byli jejími původními členy také Valentin Gluško (vývoj a výroba raketových motorů), Vladimir Barmin (konstruktér startovních komplexů), Nikolaj Piljugin (autonomní systémy navádění), Michail Rjazanskij (systémy radiospojení a dálkového řízení) a Viktor Kuzněcov (specialista na gyroskopické přístroje). Postupem času k této sestavě přibyl ještě Mstislav Keldyš za NII-1, Alexej Bogomolov, který se zabýval problematikou telemetrie a měření trajektorií, a také Vladimir Kotělnikov coby vedoucí ředitel Ústavu radiotechniky a elektroniky Akademie věd SSSR. Krom těchto osobností projekt směřoval také do vyšších politických pater – do Ústředního výboru KSSS, k rukám členů vojensko-průmyslové komise a také předsedovi výboru Rady ministrů pro obrannou techniku Konstantinu Rudněvovi a veliteli raketových vojsk Mitrofanu Nedělinovi.

Projekt však zatím rozhodně neměl jednoznačnou podporu z vyšších míst a paradoxně ani v rámci OKB-1 nepanovala shoda na tom, zda práce na pilotované kosmické lodi je zrovna tím, co v dané době Sovětský svaz v oblasti kosmické techniky potřebuje. Pro mnohé bylo vyslání člověka do vesmíru pouhým avanturismem nemajícím žádný reálný a praktický užitek. Mnohem vyšší prioritu by si zasloužila práce na špionážních družicích. A navíc paralelně s výše popsanými procesy a událostmi stále ještě běžely, byť trochu stranou zájmu, práce skupiny N. P. Bělousova na projektu pilotovaných balistických skoků. I tomu největšímu optimistovi muselo být jasné, že realizace projektu OD-2 není v žádném případě jistou věcí…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Konstantin_Petrovich_Feoktistov.jpg
foto: autor
foto: autor
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mstislav_Vsevolodovich_Keldysh.jpg

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

57 komentářů ke článku “Vostok – úsvit věku kosmického (2. díl)”

  1. vrbajr napsal:

    Tolik článků o Vostoku už jsme přečetli. Jen tady na Kosmonautixu v seriálech Vesmírná technika, Kritické momenty kosmonautiky a spoustu dalších. Po tolika letech by člověk čekal, že už ho nic nepřekvapí. A pak pan Šamárek napíše další článek a zase spousta nových informací! Díky moc, asi nikdy nebudeme vědět všechno, ale všechny ty historické seriály na Kosmonautixu jsou úplně super!

  2. MarekB napsal:

    Díky moc pane Šamárku za další úžasný članek. Neuveritelné, za jak krátku dobu to všetko stíhali. Moc sa teším na další díl.

  3. Kratas napsal:

    Díky pane Šamárku za opět velmi poutavé čtení!
    Už se nemůžu dočkat příštího úterý

  4. Karel Zvoník Redakce napsal:

    Připojím se k díkům za seriál. Jako velmi cenné vidím fotografie přímo od autora. To je něco, co jinde není a zároveň dává seriálu punc originality. Díky Ondro. Těším se na další úterý.

  5. Miroslav Pospíšil Redakce napsal:

    Chtěl jsem máčknout 6 hvězdiček, čtu to v tabletu, je jich jen 5, tak jdu na tu pátou, ale jak mám tlusté prsty a hvězdičky jsou prťavé, tak to vybralo jen 4. Do paroma! 🙁
    Takže prosím pěkně, jestli to jde editovat nebo smazat (moje chybné hlasování), tak prosím adminy o korekturu ze 4 na 5 hvězd.
    A já si samozřejmě sypu kýbl popela na hlavu a v hluboké úkloně děkuju Ondrovi za parádní čtení. 🙂

  6. PetrK napsal:

    Také děkuji za zajímavý článek se spoustou doposud jinde neuvedených informací.
    Mám ale jednu připomínku.
    Článek se zabývá lodí typu Vostok a z něj vycházející Voschod. Ty byly charakteristické kulovitým tvarem.
    Pak se ale v jednom odstavci hovoří o myšlenkách pozdějšího rozdělení na přístroje potřebné a nepotřebné pro přistání v přístrojovém úseku s využitím v budoucnu, což je Sojuz.
    Takto to ale vyznívá, že se už tehdy přemýšlelo o Sojuzu, souběžně s vývojem Vostoku. Je to tak?
    Pokud ne, pak si myslím měla být tato informace až ke konci serialu.
    Takto uvedené to může někoho mást.

    • Miroslav Pospíšil Redakce napsal:

      Už Vostok byl rozdělen na dva moduly, návratový (kulová kabina) a přístrojový (dva komolé kužely), viz: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:Vostok_spacecraft_replica.jpg
      Úvahy o Sojuzu do toho netahejte.

      • PetrK napsal:

        Pak se jedná o nevyjasnění pojmů.
        Vím, že Sojuz má tři části, přístrojový nebo se taky nazývá orbitální, kde jsou zařízení nepotřebné pro přistání, který se odhazuje a samozřejmě „motory“ pro návrat včetně paliva (taktéž). Tento motorový díl měl i Vostok (kužely).
        Co jsem však napsal, za tím si stojím.

      • PetrK napsal:

        BTW řadu let jsem pracoval jako odborný redaktor a reagovat čtenářovi odpovědí „toto sem netahejte“ bych si nikdy nedovolil.
        Úroveň redakce mě tím značně zklamala

        • Dušan Majer Administrátor napsal:

          Kolega vás jen chtěl upozornit, že se dané téma nijak netýká diskutovaného problému a není tedy potřeba jej do diskuse zatahovat. Nemyslím si, že by šlo o nějak nevhodný komentář.

        • Miroslav Pospíšil Redakce napsal:

          Dobrá, mohl jsem místo “netahejte” napsat “nepleťte”, ale to byste se možná urazil taky. Nevím, co by vám více konvenovalo. Podstata sdělení ale zůstává stejná.
          Tento seriál je o nejstarší historii sovětské pilotované kosmonautiky. A jak jsem psal výše a je též popsáno v článku, už první pilotovaná kosmická loď Vostok nesestávala pouze z kulové návratové kabiny, ale také z oddělitelného přístrojového úseku. Jinými slovy, v článku není problém, nebo chyba, jen popisuje chronologický sled počátečních úvah a výpočtů konstruktérů, kteří dospěli k rozhodnutí rozdělit Vostok na dvě části.

          • PetrK napsal:

            Původně jsem už nechtěl reagovat, protože to evidentně nemá smysl. Vy neumíte komunikovat se čtenáři a šéf vás hájí. To pak nemá smysl.
            Ale musel jsem reagovat, protože evidentně nečtete obsah mých reakcí. Proto musím text zopakovat:
            „Vím, že Sojuz má tři části, přístrojový nebo se taky nazývá orbitální, kde jsou zařízení nepotřebné pro přistání, který se odhazuje a samozřejmě „motory“ pro návrat včetně paliva (taktéž). Tento motorový díl měl i Vostok (kužely).“
            Zejména poslední věta je důležitá. Nikde jsem nepsal, že Vostok je jen ta koule. Nemám však rád když že mě někdo dělá hlupáka, proto tu poslední větu zdůrazňuji.
            Jinak celou tuto diskusi pokládám za zbytečnou, protože se evidentně s vámi nedá dohovořit a proti bych rád už tuto zbytečnou diskusi ukončil.

            • Jan Jancura napsal:

              Proč nechápete že tento seriál je Vostoku, ne o Sojuzu a zlobíte se na atora, když Vám to připomene?
              Autor článku také samozřejmě dobře ví, že se Sojuz skládá ze 3 části, proč mu to tedy vysvětlujete, když se to, jak uvádím v předešlé větě, netýká předmětu seriálu?

              • PetrK napsal:

                Rád bych zdůraznil, že se na autora v žádném případě nezlobím, a nikde v mých reakcích nic takového nenajdete.
                Jen jsem mu položil slušný dotaz/připomínku.
                A protože napsal, že asi nepochopil moji reakci, tak jsem ji popsal podrobněji.
                Je mi jasné, že problematiku zná dobře.
                Jestli se na někoho „zlobím“ pak na způsob jednání člena redakce, který nevnímá, co píšu a neumí reagovat se čtenáři.

              • Dušan Majer Administrátor napsal:

                Chci se ohradit proti tomu, ež by člen naší redakce neuměl jednat se čtenáři. Na daném výrazu nebylo nic závadného.

              • PetrK napsal:

                Ok
                Nebudu dále reagovat na nikoho jiného než na autora a jeho reakci.
                Opakuji, že autora beru jako velkého odborníka, kterému jsem položil dotaz.
                Ten mi také naprosto v pohodě odpověděl.
                Reakce kohokoliv jiného z redakce považuji za zbytečné.

              • Dušan Majer Administrátor napsal:

                Respektuji vaše rozhodnutí, jen chci říct, že bych se do diskuse nezapojoval, pokud by tu nebyl kolega neprávem obviněn z nevhodného jednání se čtenáři.

              • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

                Pánové, mrzí mě, že se pod mým článkem debata takto vyhrotila. Věřím, že ani jedna strana neměla v úmyslu jakkoli urazit tu druhou. Rád bych toto vlákno uzavřel s tím, že nebudeme jeden ke druhému chovat negativní emoce (navíc zrovna teď je čas samých dobrých věcí :-D). Díky!

              • PetrK napsal:

                Pane Šamárku,
                omlouvám se, že se pod vaším jinak výborným článkem vytvořila takováto nechutná diskuse.
                Postup vašich kolegů mě uráží a proto již nebudu na jejich reakce reagovat.
                Nicméně vaše články budu nadále číst a budu se těšit na další zajímavé informace, za které děkuji.
                Přeju příjemné svátky.

              • Dušan Majer Administrátor napsal:

                Na našem přístupu nebylo absolutně nic, co by vás mělo urážet. Přestaňte přehánět a zveličovat. Vaše lži jsou značně nevhodné.

              • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

                Pánové, a tím myslím všechny, kteří do tohoto vlákna píší, skutečně už stačí. Na jedno nedorozumění se tady už zvedla opravdu příliš velká bouře. Vím, že obě strany to myslí v jádru dobře, ale občas se to nechtěně zvrhne úplně jinam, jako k tomu došlo tady. Takže tlustá čára a teď už diskutujme jen k meritu článku. Howgh!

            • Borin napsal:

              @PetrK – Dobrý den, mám jediný zvědavý dotaz, jestli jste měl nějakou spojitost s redakcí Softwarové noviny.
              Děkuji a hezký den

              • PetrK napsal:

                Dobrý večer,
                v SN byla programátorská rubrika, tu vedl můj spolužák Igor S. Já vedl „konkurenční“ Praxi programátora v měsíčníku Elektronika, vydavatelství IDG. E. skončila v r. 1995. To je snad jediná „příbuznost“ s redakcí SN.
                Přeji také pohodový večer.

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Abych pravdu řekl, nějak nechápu, v čem je rozpor. Vostok byl složen ze dvu částí, kulové návratvé kabiny a přístrojového úseku. Tak se o tom hovoří v článku. Celý koncpet lodi se nerodil sériově, ale o značné míry paralelně. Spousta prací probíhala současně a ani článek v tomto ohledu není striktně chronologický. Je pravda, že to může mást, to uznávám, ale při bližším přečtení tam rozpor nevidím. Nebo jsem možná tak úplně nepochopil, co jste měl na mysli.
      Co se týče Sojuzu – ano i ne. Koroljovovi lidé na přelomu padesátých a šedesátých let začali pracovat na studii lodi Sever, která měla nahradit Vostoky (koneckonců o ní mimo jné hovořil Koroljov na známém neformálním posezení na břehu Syrdarji dva dny před Gagarinovým startem). Sever se nikdy nedočkal realizace, ale některé aspekty, mimo jiné třeba právě tvar návratové kabiny pozdější lodě 7K převzaly.

      • PetrK napsal:

        Šlo o to, že jak Apolo, Artemis, Vostok a Voschod byly tvořeny dvěma částmi, obytným prostorem a dílem s palivem, motory atd.
        Tento koncept porušil Sojuz a jeho pozdější čínská kopie tvořené třemi díly.
        Přistávací, motorový a ORBITÁLNÍ. Tak se tuším oficiálně nazývá. Ten se odhazuje spoluautor motorovou sekcí.
        A právě o tomto dílu mluvím.
        Podle vašeho textu se už zpočátku uvažovalo o rozdělení obytné sekce na část, která přistane a sekci co se odhodí.
        A to z důvodu snížení váhy přistávající části.
        Já to považuji za docela chytré řešení protože ta orbitální část se dá použít i jako úložný prostor. A možná proto se koncepce Sojuzu udržela dodnes.
        Moje připomínka byla pouze k faktu že v době Vostoku a ještě nějakou dobu poté nic takového nebylo. A mě proto zajímalo, jestli právě tahle třídílná koncepce vznikala už v době vývoje Vostoku, protože jinak by měla být uvedena až ke konci programu Vostok, neboť to mate.
        Toť vše

        • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

          Aha, už rozumím. Asi to z článku nevyplývá úplně jasně, idea orbitálního úseku se objevila až u lodí 7K, u Vostoku ani u Severu se s ním nepočítalo.

          • Miroslav Pospíšil Redakce napsal:

            V pohodě Ondro, myslím, že v článku jsi to vysvětlil celkem dobře, jen to některým čtenářům na první dobrou nemuselo být hned jasné.
            Konstruktéři Vostoku vybrali jako tvar lodě kouli, ale výpočty jim ukázaly, že do ní nemůžou umístit úplně všechno – byla by na přistání moc těžká, a proto loď rozdělili na návratový modul a odhazovací přístrojový úsek. Nemyslím si, že by někde v článku padla zmínka, nebo náznak orbitálního úseku – třetí části lodě, takže zůstaň v pohodě. 😉

            • PetrK napsal:

              Odvolávám se šéfredaktorovi!!!
              Tohle už je provokace a sprosťára. Jiný výraz už nemohu použít.
              Vedu slušnou a věcnou diskuzi s autorem a váš redaktor se do toho zcela zbytečně motá, mě přímo napadá a přitom plácá nesmysly.

              • Dušan Majer Administrátor napsal:

                Tak tohle snad už nemyslíte vážně.
                1) Kolega má ÚPLNĚ STEJNÉ PRÁVO jako vy vstupovat do každé diskuse.
                2) Nejste ve vedení portálu, abyste KOMUKOLIV zakazoval do diskuse vstupovat.
                3) Pokud tohle považujete za „provokaci a sprosťárnu“, tak je mi vás upřímně líto. V tom komentáři není absolutně nic, co by se dalo označit byť jen trochu za nevhodné. Kolega napsal normální slušný komentář, na kterém není absolutně nic závadného.
                4) Za nevhodné naopak považuji to, jak jste teď udělal velblouda nikoliv z komára, ale z absolutně ničeho.
                5) Vaše obvinění, že vás kolega v komentáři napadl, považuji za smyšlenou a neopodstatněnou pomluvu.
                Vyzývám vás, abyste se pro příště podobných přehánění vyvaroval.

              • PetrK napsal:

                Stačí už jen to dvojité uklidňování autora na začátku a na konci. Nic špatného jsem mu nenapsal a netušil jsem, že se nelze zeptat slušně na nějaký detail v diskusi.
                Nicméně autorovi se na jiném místě omluvim a s vámi už nebudu diskutovat.

              • Dušan Majer Administrátor napsal:

                Zeptat se samozřejmě můžete. Ale to, jak zveličujete a přeháníte, opravdu normální není. Je mi jedno, zda se mnou budete diskutovat, nebo ne. Pokud se budete podobně chovat (přehánět a zveličovat) i nadále, budu vás na to pokaždé napomínat. To, že se mnou nebudete diskutovat, neznamená, že se na vás nebudou vztahovat moje upozornění a varování. Diskutovat nemusíte.

  7. Jan Jancura napsal:

    Rovněž moc děkuji za velice zajímavý článek a těším se na pokračování.
    Udivuje mě schopnost vedoucích pracovníků takový komplexní program ukočírovat a v takovém krátkém čase, bez předchozích zkušeností.

  8. Michal Václavík Redakce napsal:

    Díky za skvělý druhý díl. Našel jsem jeden rozpor. Dle mých zdrojů vědecko-technickým tým doporučil jako tvar návratového modulu (SA) kužel se zaoblenou vstupní podstavou. Ten byl lépe schopen splnit podmínku maximální hodnoty přetížení 10 g. Ta byla získána při zkouškách výkonnosti vojenských pilotů. Kulový modul byl vybrán pro jednodušší výrobu, existujicí zkušenosti a zejména časově uskutečnitelné výpočetní simulace. A to i přesto, že hmotnostně vycházel hůře.

    A doplním, že povrch SA byl celý pokryt ablativním tepelným štítem o síle od 40 až do 180 mm ve vybraných čelních částech. Materiál tepelného štítu tvořila azbestová textilní vlákna impregnovaná fenolformaldehydovým polykondenzátem. Ablativní štít byl dále pokryt tenkou vrstvou vysoceodrazivého materiálu pro zajištění pasivní tepelné ochrany.

  9. Martin Gembec Administrátor napsal:

    Ondro, moc děkuji za pokračování. A přátelé, nebuďme líní, přihlasme se, pišme, hvězdičkujme. Minimálně tento článek si to zaslouží !

  10. tonda napsal:

    Díky za další díl,dávám opět 7hvězdiček+!Ale upřímně se přiznávám,že mě ten dnešní díl přijde jakýsi krátký.A to čtu jednotlivé odstavce dvakrát,abych si při své skleróze aspoň něco zapamatoval.A rezonuje ve mně takový pocit,že by si konstruktéři a odpovědní pracovníci v Rusku měli tohle přečíst také,aby se tak dlouho nes**li s lodí Orel,s dnešním vybavením a početní technikou.Holt musí se narodit nový S.P.Koroljov!Díky Ondro!

  11. vilous napsal:

    Přidávám se k velikým díkům.
    Je úžasné, co se dá nyní najít z dříve přísně utajovaných materiálů. Vždyť nikdo nesměl znát ani jméno Koroljov.

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Díky!
      Přesně tak, dnes už není problém najít spoustu zdrojů, jen se tím člověk musí trochu proklestit. 🙂

    • Spytihněv napsal:

      Koroljov byl jen „soudruh konstruktér“. Přitom jeho „soupeř“ von Braun ve Spojených státech byl oslavován jako celebrita, na obálkách časopisů i v jiných médiích. Stejně jako když se starty v SSSR utajovaly (tudíž to vypadalo, že se vše daří) a v zámoří se konaly za účasti televizních štábů a holt se občas natočil a šel do světa i neúspěch.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        A v průběhu času se otevřenost ukázala být správnou cestou…

        • Spytihněv napsal:

          Podle mého názoru utajování a absence transparentnosti byla jednou z příčin sovětského fiaska při závodu o Měsíc (dokonce ani ten závod samotný se po jeho skončení podle nich vlastně nekonal :-). NASA zadávala zakázky po celých Spojených státech a vyzývala i zahraniční firmy, aby nabídly své kapacity a nápady a nijak se netajila svými plány. Soudruzi inženýři v SSSR tohle právě z výše zmíněných důvodů dělat nemohli i kdyby chtěli a tak měli velmi omezené možnosti. Samozřejmě těch příčin bylo více, včetně financí a celkové technické zaostalosti, ale myslím, že tento hloupý přístup byl důležitým faktorem.

        • hans napsal:

          Naopak utajování se ukázalo být správnou cestou.

          Probíhala přece studená válka. Dneska analogickou studenou a občas i horkou válku vedou USA a Izrael s Íránem. Írán neutajuje vědce pracující na raketách a podobných citlivých projektech tak přísně jako Sovětský svaz a následkem je, že řada těch vědců zemřela nepřirozenou smrtí. Zavražděna.

          Sovětští hlavní konstruktéři se (až na Koroljova) se naopak vesměs dožili vysokého věku. Utajování jim zachránilo životy.

  12. Robert napsal:

    Dobrý den
    Děkuji pane Šamárek za hezký dárek k Vánocům v podobě tohoto seriálu který je vynikající jako vždy.Pro mne je fascinující jak hezký popisujete úsilí a pracovní nasazení skupiny lidí kteří si vytíčí cíl a udělají možné i nemožné aby ho dosáhli a zároveň posunuli svůj obor dopředu,na další metu kterou je potřeba překonat.
    Dovolím si popřál Vám,redakci i čtenářum kosmonautikxu co nejhezčí Vánoční svátky a Šťastný nový rok

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.