Vostok – úsvit věku kosmického (5. díl)

Sergej Koroljov

Asi málokdo si dokáže představit, pod jak velkým tlakem pracovali muži a ženy, kteří připravovali první lety pilotovaných kosmických lodí, a je lhostejné, na čí straně tito často bezejmenní hrdinové byli. Jak SSSR, tak USA chtěli mít svého člověka ve vesmíru co nejdříve. Zatímco Spojené státy tak činily naprosto otevřeně a tím pádem pod ostřížím zrakem médií a potažmo veřejnosti, Sověti svůj program provozovali skrytě. To ovšem neznamená, že by jejich práce byla lehčí. Tlak na ně byl vyvíjen, nikoli ovšem ze stran veřejnosti, nýbrž ze strany vedení státu. K tomu paradoxně připočtěme otevřené informování Američanů o jejich vlastním programu, které nenechávalo nikoho na pochybách, že NASA neotálí ani minutu, a v neposlední řadě tady byl neustále ubíhající čas. Ne, Sergej Koroljov a jeho lidé si rozhodně neužívali klidného spánku. Věděli, že každý den se počítá a každé škobrtnutí může znamenat fatální ztrátu vůči rivalovi. Proto občas bylo třeba učinit více či méně riskantní rozhodnutí. Někdy tato rozhodnutí přinesla prohru, jindy zase triumf…

 

První pokus – a neúspěch

 

Po analýze letu lodi 1KP NoKoroljov učinil vcelku jednoznačný závěr: let proběhl podle plánu krom poruchy systému orientace „Čajka“. S přihlédnutím k nedostatku času a k faktu, že další let lodi řady 1KP by zřejmě nepřinesl dost dat a zkušeností, které by opravňovaly jeho realizaci, napříště již budou startovat lodě řady 1K a posléze 3K s tím, že tyto lodě již budou schopny návratu na Zem.

A tak, přestože byla další loď 1KP již zkompletována a dokonce prošla továrními testy, na kosmodrom se nevydala. Místo ní byla na Bajkonur vypravena loď 1K No. Tento stroj již byl vybaven vším potřebným pro návrat do atmosféry a také systémem zajišťujícím přežití dvou psích pasažérů. Ti byli umístěni ve speciálním kontejneru namontovaném na konstrukci katapultážního křesla. Na palubě byly zásoby dýchatelného vzduchu, pejsci dostávali krmivo ve formě gelu ze speciálního dávkovacího zařízení. Loď 1K měla také, vzhledem k plánovanému návratu, na palubě padákový systém. Ten měl být uveden v činnost impulsem z barometrického relé ve výšce 10 km a o něco později, ve výšce 7-8 km, měl být odstřelen příklop kabiny a kontejner s pejsky měl být katapultem odnesen do bezpečné vzdálenosti a následně měl samostatně přistát na vlastním padáku.

Vladimir Jazdovskij

Vladimir Jazdovskij
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: Elena.Yazdovskaya)

Výběr pejsků pro vesmírné mise by stál za samostatné pojednání, bylo by však dobré alespoň okrajově zmínit, jakým způsobem byli pejsci vybíráni, cvičeni a co se od nich vlastně očekávalo. Mužem, který v Sovětském svazu stál u počátků práce s živými organismy v podmínkách kosmického letu, byl Vladimir Ivanovič Jazdovskij. Ten byl ještě v roce 1948 osloven Sergejem Koroljovem s nabídkou, aby spolupracoval při zajišťování medicínsko-biologického programu sondážních a později orbitálních raket. Jazdovskij poměrně rychle postuloval nároky na živé organismy, které měly být pokusnými subjekty při těchto letech.

Došel k závěru, že ideálními subjekty jsou psi. Nabízeli se sice primáti, na které koneckonců vsadili Američané, ovšem podle Jazdovského jsou psi mnohem lépe vycvičitelní a jsou stran chování a povahy stabilnější než opičky. Stranou nezůstal ani argument dostupnosti. Jazdovskij a jeho tým si velmi záhy uvědomili, že nejlepší volbou budou kříženci, a nejlépe pouliční toulaví psi. Šlechtění a čistokrevní pejsci jsou mnohem citlivější než „pouliční směska“ a u toulavých jedinců je možné předpokládat jednak vysokou odolnost v obtížných podmínkách a situacích a také vysokou míru inteligence, bez níž by na ulici nepřežili.

Jedním z dalších kritérií výběru bylo pohlaví: Jazdovskij se zaměřil výhradně na fenky. Bylo to praktické rozhodnutí týkající se anatomie způsobu vyměšování. Pro psíky-samce by bylo zhotovení ochranných obleků s příslušným sanitárním systémem příliš složité. Hmotnost neměla převyšovat 6-7 kg. Dalším kritériem byl věk – bylo třeba hledat fenky ve stáří 2-6 let, což byl věk, který odpovídal požadavkům na učenlivost a současně perspektivu. Byly také preferovány fenky se světlejší barvou srsti (nikoli však výhradně), to bylo pro změnu kvůli dobrým podmínkám pro televizní a filmové kamery, jež měly zvířata snímat během letu v ne zcela ideálně osvětlené kabině.

A tak měl Jazdovského tým poměrně jasně určeno, na jaké toulavé psy se má zaměřit při jejich odchytu v moskevských ulicích. Fenky procházely výcvikem na vibračních stolech a dalších zařízeních, byly fixovány ve speciálních postrojích po stále delší dobu a celkově byly připravovány na podmínky kosmických letů od hluku až po přetížení a rázy, jež na ně měly působit. Několik desítek fenek se posléze stalo součástí pronikání lidstva do vesmíru během suborbitálních letů, nesmrtelnost si pak vysloužila Lajka, která se stala prvním organismem vyslaným na oběžnou dráhu Země. A nyní, v létě 1960, měli pejsci opět posloužit kosmickému programu, tentokrát v roli kosmických cestovatelů, kteří by se měli, pokud vše půjde dobře, zase vrátit z orbity zpět domů.

Lisička a Čajka

Lisička a Čajka
Zdroj: ru.wikipedia.org

Pro let lodě 1K Nobyly vybrány fenky Lisička a Čajka. Pejsci byli pro pracovníky OKB-1 něčím jako domácími mazlíčky, a už během výcviku v Moskvě si je mnozí předcházeli mazlením a všelijakými dobrotami. Situace vygradovala až natolik, že tým ošetřovatelů musel omezit styk pejsků s pracovníky a zcela zakázat vylepšování stravy zvířat přinesenými pochoutkami. Pejsci nicméně nenechali lhostejným ani samotného Koroljova.

Ten v průběhu příprav na start prvního Vostoku 1K přilnul zejména k rezavé Lisičce. Během jednoho z testů vešel na kosmodromu do oddílu v hlavní montážní hale, kde byli pejsci připravováni k testovacímu usazení do kontejneru. Aniž by kohokoli oslovil, vzal Lisičku do náruče a poté, co ji pohladil, řekl tiše: „Tak moc bych si přál, aby ses vrátila zpátky…“ Na to beze slova pomalu odkráčel pryč.

28. července bylo vše připraveno. V určený čas ošetřovatelé přivezli na startovní rampu kontejner s Lisičkou a Čajkou a několik techniků kontejner umístilo do kolébky katapultážního křesla, připojili příslušné elektrické kabely a zakryli příklop kabiny. Krom pejsků se na palubě ještě nacházela skupinka myší, krys a mušek Drosophilla.

Záběry, které jsou často označovány jako start rakety s Gagarinem, ve skutečnosti zachycují první sekundy nešťastně ukončeného letu Lisičky a Čajky...

Záběry, které jsou často označovány jako start rakety s Gagarinem, ve skutečnosti zachycují první sekundy nešťastně ukončeného letu Lisičky a Čajky…
Zdroj: youtube.com

Ve 12:31 moskevského času nadešel okamžik startu a raketa se probudila k životu. Zpočátku let probíhal normálně, ale velmi záhy se to mělo změnit. Zhruba 20 sekund po vzletu se začaly v jednom z bočních stupňů projevovat vysokofrekvenční oscilace tlaku ve spalovací komoře, což vyústilo v požár a ve 23 sekundě rozpad motoru. Nosič se začal naklánět na stranu, načež jej zhruba 28,5 sekund po startu onen nešťastný boční stupeň opustil. To bylo na těžce zkoušenou raketu příliš a po několika okamžicích se rozpadla celá. Její existence definitivně skončila dopadem trosek ve vzdálenosti několik stovek metrů od rampy. Loď 1K Nobyla při dopadu zcela zničena, oba pejsci zahynuli. Koroljov měl možná přeci jen nějakou formu neblahé předtuchy, nyní však mohl ze svého místa v bunkru řízení startu bezmocně přihlížet…

Analýza dat z nosiče a vyšetřování ukázaly, že za havárií stojí fakt, že na tuto raketu byly nainstalovány dvě šarže motorů – novější specifikace a starší specifikace. Stará specifikace pracovala s o něco menším množstvím spalin z paliva, které bylo vstřikováno po obvodu injektoru, aniž by se smísilo s okysličovadlem a vytvářelo na stěnách spalovací komory vrstvu, která stěny komory udržovala v o něco chladnějších podmínkách (do 380 °C), než kdyby se stěn dotýkaly přímo mnohem žhavější plyny smíseného paliva a okysličovadla vytvářené ve spalovací komoře. Vědělo se, že nedostatečná tloušťka této „opony“, jak byla nazývána ona vrstva, ovlivňuje negativně jednak tepelný režim spalovací komory a také má za následek výskyt rychlých změn tlaku při práci motoru. Nové šarže již byly konstruovány tak, aby opona byla tlustější a motory tak běžely více hladce a neměly takovou tendenci oscilovat.

Problém však byl v tom, že motorů ze staré šarže bylo zhotoveno již poměrně velké množství. Proto bylo rozhodnuto mezi těmito motory vyselektovat ty nejlepší kusy a ty pak nainstalovat na nosič. A právě jeden z motorů, který prošel zmíněným speciálním předvýběrem, byl osazen na postranní blok „D“…

Koroljov samozřejmě, věren svému zvyku, provedl velmi důkladné „mytí hlav“. Na rakety pro kosmický program bude od nynějška instalováno jen zařízení, které bude těmi naprosto nejlepšími kusy z výrobních sérií. Praxe, kdy se na „kosmické“ a „vojenské“ semjorky montovaly agregáty a přístroje bez rozlišování, tím skončila. Nicméně následující raketa, která se měla každým dnem vypravit na kosmodrom, ještě nepodléhala tomuto novému pravidlu, protože její zhotovování a tovární zkoušky už byly završeny.

Koroljov k vesmírným pejskům velmi přilnul...

Koroljov k vesmírným pejskům velmi přilnul…
Zdroj: static.nv.ua

Celá nešťastná epizoda měla ještě jeden důsledek pro program Vostok. Do té doby nebyly lodě 1KP a 1K vybaveny systémem záchrany v případě přerušení startu. Na poradě Rady hlavních konstruktérů, členů Státní komise a zástupců raketových vojsk, která proběhla ještě téhož dne, kdy proběhl nešťastný start Čajky a Lisičky, velmi rozrušený Koroljov prohlásil, že je nutno provést kroky k tomu, aby napříště při havárii nosiče „naši pasažéři“, jak jim říkal, měli šanci na přežití. „Myslím, že by třeba bylo možné po rádiu vyslat signál o odhození příklopu a katapultáži, co?“ Odpovědí pochopitelně nemohlo být nic jiného, než „To je samozřejmě možné, Sergeji Pavloviči, vypracujeme to.“ Na přímý příkaz Koroljova tak byl pro další start zajištěna možnost záchrany osazenstva všech kabin Vostok prostřednictvím záchranného systému.

Ubíhající čas byl komoditou, která byla převzácná a nenahraditelná. Proto Koroljov rozhodl, že po havárii Lisičky a Čajky zůstanou všichni pracovníci na kosmodromu. Během krátké doby totiž měla dorazit již zmíněná „semjorka“ a také nová loď 1K No2. Raketa byla ještě starší specifikace, tedy s některými motory s tenčí vrstvou „opony“ ve spalovací komoře, nicméně tento nedostatek se snažili testovači na kosmodromu kompenzovat o to pečlivějšími zkouškami všeho, co se vyzkoušet a otestovat na zemi dalo. Loď také oproti prvnímu exempláři 1K nedoznala de facto žádných změn s výjimkou zajištění možnosti odhození příklopu a katapultáže kontejneru s pejsky během aktivní fáze letu.

Na začátku druhé srpnové dekády byla raketa sestavena v montážní hale MIK. Připraveni byli také pejsci – fenky Bělka a Strelka. Stejně jako jejich předchůdkyně Lajka, Lisička a Čajka byly Bělka se Strelkou připravovány v jedné z místností montážní haly, jež byla určena k nalepení senzorů na pokožku, navléknutí psů do speciální „kombinézky“ se zařízením k odvodu odpadů a k jejich usazení do kontejneru. A stejně jako v předchozím případě byli do oddělené kabiny na rám katapultážního křesla umístěni „spolucestující“. Byly jimi dvě bílé krysy, 12 bílých a černých myší, mušky octomilky, semena, rostliny a houby. Do separátní schrány mimo katapultovací křeslo bylo umístěno dalších 28 myší a dvě krysy. Na různá místa kabiny byla rozmístěna semena kukuřice, pšenice a hrachu.

Krom těchto živých „vzorků“ bylo do kabiny ještě před převozem na rampu umístěno několik vědeckých experimentů, většinou zaměřených na dozimetrii a fyziku látek v mikrogravitaci. A právě jeden z experimentů přinesl velmi horké chvilky hlavnímu konstruktéru lodí 1K a 3K, Olegu Ivanovskému. Během umisťování vědeckých přístrojů do kabiny lodě, která se v té době už nacházela na špici rakety v montážní hale, došla řada na přístroj, jehož základem byl fotoemulzní blok. Ivanovskij měl ve zvyku k umisťování toho kterého vědeckého experimentu do kabiny vždy přizvat i jeho „hospodáře“, tedy toho, kdo na kosmodromu vedl skupinu vědců danou aparaturu připravujících.

Nejinak tomu bylo i nyní. Před umístěním bloku na palubu přikráčela Lidija Kurnosova. A hned z chodu prohlásila něco, co Ivanovského dovedlo na pokraj infarktu: „A víte co, soudruzi? Raději tam ten přístroj zatím dávat nebudeme. Měl by se do kabiny umístit až na startovní pozici, co možná nejblíže okamžiku startu. Jinak by mohl… vybuchnout. Samozřejmě je možné, že nevybuchne, ale i tak to nebude dobré…“

Oleg Ivanovskij - muž, o němž ještě mnoho uslyšíme...

Oleg Ivanovskij – muž, o němž ještě mnoho uslyšíme…
Zdroj: en.wikipedia.org

Ivanovský, který o kapriciozní nátuře fotoemulzního bloku do toho okamžiku nic netušil a byl si dobře vědom toho, že onen aparát měl být umístěn v poměrně špatně dostupném koutě kabiny, nejprve zalapal po dechu a nebyl schopen slova. Okolostojící se nejdříve začali nevěřícně nahlas smát, postupně však přešli na jistá nepěkná pojmenování situace a jejich původců. Vřava přilákala Koroljova, který se zrovna nacházel opodál se svým náměstkem Leonidem Voskresenským. Koroljov se po vyslechnutí stížnosti Ivanovského na chvilku zamyslel, načež nařídil Ivanovskému, aby splnil přání Lidije Vasiljevny. Tu zase obratem pozval na odpoledne „na slovíčko“ do svého domku nedaleko MIKu. Nutno podotknout, že to podle všeho nemělo být slovíčko příjemné…

15. srpna byly do kabiny umístěny všechny potřebné aparatury (krom onoho fotoemulzního bloku) a také všichni pasažéři vyjma Bělky a Strelky. Následujícího dne se semjorka vydala na startovní rampu. Ovšem zde se projevil nečekaný problém. Selhal jeden z ventilů okysličovadla na raketě a bylo jej třeba vyměnit. Náhradní ventil na kosmodromu však nebyl k dispozici, proto pro něj bylo nutno poslat letadlo k výrobci do Kujbyševa (dnešní Samara). Start tak byl o dva dny odložen.

Technici dokázali ventil vyměnit přímo na startovní rampě a po nezbytných prověrkách nastal 19. srpna veliký den. Všichni doufali, že tentokrát se raketa bude během navedení na oběžnou dráhu chovat způsobně. A jisté náznaky tomu nasvědčovaly. Už jen chování Bělky a Strelky během usazování do kontejneru – zatímco Čajka a Lisička podle některých zdrojů jevily během bezprostředních příprav na start výrazné známky neklidu a nechtěly se nechat do kontejneru usadit, Bělka a Strelka byly zcela klidné a ochotně se poddávaly péči lidí.

V určený čas „gazík“ s kontejnerem s psíky dorazil na rampu, kde na nejvyšším patře obslužné věže čekal Ivanovskij a několik techniků. Doprovod kontejner pomocí výtahu doručil Ivanovskému k rukám a technici se mohli pustit do práce. Po několika desítkách minut bylo hotovo a kontejner byl usazen do katapultážního křesla a všechny spoje byly ustaveny a zajištěny. Zbývalo jen zavřít příklop. Do startu odtikávala poslední hodina. Pak se Ivanovskij s pomocí baterky naposledy podíval do kabiny… a ztuhnul děsem. Spatřil jakýsi světlý chomáč čehosi mezi katapultážním křeslem a oním zlořečeným fotoemulzním blokem, který před příjezdem Bělky a Strelky s velkou námahou usadili na jeho místo!

Po několika okamžicích Ivanovskému došlo, na co se dívá: hedvábná bariéra, která měla směřovat proud vzduchu od ventilátoru k přístrojům zajišťovat tak jejich chlazení! Při ustavování fotoemulzního bloku ji napůl sejmuli, aby měli více místa pro manévrování. A potom ji zapomněli připevnit zpátky. Co teď?

V přístupu k bariéře bránil kontejner s psíky. Odmontovat jej a pak zase namontovat? Vyloučeno, na to by padla minimálně hodina. A skupince mužů už zbývaly pouze minuty do okamžiku, než budou muset zavřít příklop a opustit obslužnou věž. Ivanovskij se pokusil na přepážku dosáhnout, bezvýsledně. Jeden z techniků se pokusil vsunout horní část těla do mezery mezi stěnou kabiny a kontejnerem – opět neúspěšně, mezera byla příliš úzká. Pak se Ivanovskij rozhodnul, že to zkusí sám.

Sundal ze sebe, co jen šlo a nasunul se do mezery. Kolegové jej drželi za nohy a Oleg Genrichovič se snažil sunout hlouběji a hlouběji do nitra kabiny. Konečně! Jednou rukou se mu podařilo nahmatat látku přepážky. Připevnil ji na její místo a začal se pomalu vysunovat ven, celou dobu dávaje pozor, aby něco nepoškodil. A najednou byl konečně venku. Celá záležitost trvala asi pět minut, ale pro Ivanovského to bylo jako století. Sedl si a nabral znovu dech. Podle přítomných se prý třásl. Koroljovovi samozřejmě nic neřekl, usoudil, že hromobití, které by se na jeho hlavu sneslo, by bylo bývalo ničivé. A koneckonců, všechno bylo nyní v pořádku. Poslední poklepání prsty na okénko kontejneru coby pozdrav pejskům, uzavřít příklop a pak výtahem dolů. Do startu zbývalo třicet minut…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://www.nasa.gov/sites/default/files/sergei-korolev.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:%D0%AF%D0%B7%D0%B4%D0%BE%D0%B2%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9_%D0%92_%D0%98.jpg (kredit: Elena.Yazdovskaya)
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:Lisichka_and_Chayka.jpg
https://www.youtube.com/watch?v=R4nA52qyVDY
https://static.nv.ua/shared/system/MediaPhotoBig/images/000/017/555/original/41f8a13d40d1860816209e7587df1728.jpg?q=85&stamp=20211220011958&f=webp
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Oleg_Genrikhovich_Ivanovsky.jpg

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

14 komentářů ke článku “Vostok – úsvit věku kosmického (5. díl)”

  1. MarekB napsal:

    Díky moc pane Šamárku za super díl. Škoda, že sa skončil v tem najlepším, ale o to ide, aby sme boli v napätí. Moc sa teším na další díl.

  2. Zdenecek napsal:

    Moc krásný článek! Opět 5 hvězdiček!

  3. tonda napsal:

    Opět 7hvězdiček za super dílek!A nebojte se,žádnej stres,můžu už prozradit,že ten závod vyhrají!

  4. Andrej napsal:

    Velmi si cením mravenčiu prácu autora pri spracovávaní info (zvlášť z ruských zdrojov) a pri každom diely seriálu ma prekvapuje koľko detailov sa ešte zachovalo o týchto udalostiach napriek uplynulým rokom. Teším sa už na diely o pilotovaných letoch Vostok, hoci dosť informácií som si o nich naštudoval v angličtine na webe russianspaceweb, v podaní pána Šamárka to bude mať podľa mňa ešte lepšiu úroveň a možno ešte prekvapia aj veci, o ktorých sa nevedelo, alebo sa na ne zabudlo 🙂

  5. Karel Zvoník Redakce napsal:

    Třicet minut teď potrvá týden sakryš. 😀

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.