V minulosti hodně pomáhaly rozvoji vědy a techniky různé soutěže či soupeření ať už mezi jednotlivci, týmy nebo celými státy. 18.stoletím hýbaly rekordy prvních balónů, kde soutěžily mezi sebou zastánci balónů plněných horkým vzduchem (Montgolfiér) a vodíkových balónů (Charliér). V 19.století zažila prudký rozvoj železnice a padaly rychlostní rekordy parníků v soutěži známé jako Modrá stuha. Rovněž soutěžili mezi sebou průkopníci řiditelných vzducholodí.
Po letu Johna Glenna se zdálo, že všechno by mělo jít jak na drátkách. Vadný spínač sice přivodil řídícímu středisku na mysu Canaveral skoro nervový kolaps a vyskytly se také jisté problémy s řídícím systémem Mercury, ale Glenn se vrátil na zem živ a zdráv. Nic nemělo teoreticky bránit tomu, aby se program Mercury rozběhl na plné obrátky. Takhle to alespoň viděl muž, který měl být dalším v pořadí pro křeslo Mercury na špici nosiče Atlas- Donald Kent Slayton. Opravdu nic nebránilo?
Potrhlý turista, nebo obětní beránek?
Donald Slayton, zvaný přáteli Deke (přezdívka vzešla z počátečních písmen jeho křestních jmen Donald Kent- tedy D.K.) se na svůj let velmi těšil. Jako testovací pilot považoval mise Mercury za zkušební lety v té nejčistší formě. A to bylo to, pro co byl vycvičen a pro co žil poslední dva roky.
V dnešním díle Kosmotýdeníku se podíváme na novinky okolo Mezinárodní vesmírné stanice, kterých se událo více než dost. Na americký bezpilotní raketoplán Boeing X-37 (neboli Orbital Test Vehicle) vynášený raketou Atlas V, který se chytá na svoji třetí cestu do vesmíru a sondu Venus Express, která po dlouhodobém zkoumání Venuše zjistila jednu velice zajímavou věc. V určitých oblastech atmosféry planety klesají teploty až pod 150 stupňů Celsia.
Příští rok se do vesmíru vydá unikátní ruská biologická laboratoř Bion-M. Na palubě i vně paluby má mít okolo 100 nejrůznějších živočichů. a několik dalších experimentů s bakteriemi. Délka mise by měla být asi 30 dní. Satelit svým tvarem připomíná starý Vostok. To není náhoda, neboť, aby odborníci mohli vyhodnotit výsledky experimentů, potřebují vzorky dostat zpět na Zem. K tomu jim dopomůže návratové pouzdro. Optimální je takové, které je již mnohokrát vyzkoušené.
Na rozlehlé pláně kazašských stepí se snášela půlnoc. Lámal se den, za chvíli se měl ze čtvrtého října stát pátý říjen 1957. V naprosté temnotě stepní noci zářil do tmy oslnivě nasvícený trup rakety R-7. Vítr odfukoval lehké obláčky odpařovaného kapalného kyslíku a jen málo náznaků z dálky napovídalo o horečné aktivitě lidí, kteří o tento kolos pečovali. Najednou se do noci ozval nezvyklý zvuk. Hlas polnice přerušil práci všech, kteří v ten moment byli ještě na odpalovací rampě i těch v bunkru, ze kterého se měl řídit start této mezikontinentální balistické rakety. Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov měl přes své praktické vystupování i romantickou duši. To on přikázal sehnat trubače, aby oznámil začátek nové éry. Protože tahle „semjorka“ neměla namířeno balistickým obloukem na Kamčatku, jako obvykle. Měla namířeno mnohem výš- do vesmíru. Na jejím vrcholu zatím nečinně spočíval stroj jménem „Простейший Спутник-1″, celému světu za pár hodin známý jako Sputnik-1. Polnice ohlašovala, že se člověku otevírá vesmírná brána…
Po letu Guse Grissoma, který přes dramatický závěr prokázal, stejně jako let Shepardův, životaschopnost projektu Mercury, bylo rozhodnuto přehodnotit dosavadní strategii. Další plánované suborbitální „skoky“ byly zrušeny, další let už bude orbitální. K tomu ovšem bylo třeba silnější nosič, než Redstone. Tento díl miniseriálu se jmenuje:
Vrtošivé Atlasy a nervydrásající návrat
Redstone rozhodnutím o orbitálních letech ztratil práci. Jeho síla na dosažení orbitu nestačila a již dlouho předem se hledal stroj, který by kabinu Mercury dokázal urychlit na kýžených 28 000 km/h, kdy se rychlost pádu kabiny shoduje se zakřivením zemského povrchu. Volba už dlouho předtím padla na výrobek firmy Convair- interkontinentální balistickou raketu s názvem „Atlas“.
Tento týden pro vás mám zase pár zajímavých informací. V první řadě se podíváme na převzetí prvních dvou zrcadel pro vesmírný teleskop Jamese Webba (V originále James Webb Space Telescope – dále jen JWST) v Marylandu. Poté shrneme práci vozítka Curiosity na Marsu a nakonec se podíváme na připravovaný let Dragonu k Mezinárodní vesmírné stanici a test stupně rakety Falcon 9 – Grasshopperu.
28.září odstartovala z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guayaně nejsilnější evropská raketa současnosti – Ariane 5. Cílem bylo vynést na geostacionární dráhu dvě telekomunikační družice Astra-2F a GSAT-10. Start letu s technickým označením VA209 přišel přesně ve 23:18 SELČ. Jednalo se již o 65. start této rakety.
Ten den začal v Goddard SpaceFlight Center v Marylandu jako každý jiný. Přesto všichni cítili, že se blíží něco velkého. Do tohoto střediska, které spadá pod NASA totiž měla dorazit vzácná zásilka – první dvě dokončená zrcadla nástupce Hubbleova kosmického teleskopu, tedy Dalekohledu Jamese Webba. 17. září je vyexpedovala firma Ball Aerospace a nyní se konečně všichni dočkali. Bylo to vůbec poprvé, kdy NASA přijala zrcadla pro tento nový dalekohled. Jedná se o významný krok k realizaci této mise, která se má v příštím desetiletí stát vlajkovou lodí NASA.
Znáte tu stupnici? Jde to, jde to blbě, nejde to. Pro pozorování rentgenového záření z vesmíru bez použití kosmických sond platí druhý stupeň: sice to jde, ale o detailnějším průzkumu nemůže být řeč. Rentgenové paprsky totiž zemskou atmosférou neprocházejí. Jakkoli většina populace tento fakt považuje za šťastný, astronomové naše nadšení tak úplně nesdílejí, jelikož díky tomu jim rentgenové pozorování přináší zásadní obtíže.
Rubrika Historie 
Štítky: Aerobee, astronomie, dvojhvězdy, rentgen, Rentgenová astronomie, Sco X-1, sondážní rakety, Uhuru, X-ray 
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
11. října 2012
