V polovině šedesátých let se pilotovaný kosmický program SSSR ocitl v paradoxní situaci, která připomínala začarovaný kruh. Pro udržení prestiže a relevance bylo nutné plánovat a provádět lety se stále složitějším a náročnějším programem. Tyto lety měly být realizovány v rámci programu Voschod. Jenže současně byl Voschod jen jakýmsi nouzovým řešením, jež bylo doslova ukováno na koleně a zásadní úpravy techniky tak, aby se alespoň zčásti vyrovnala americkému protějšku Gemini, byly prakticky nemožné, protože narážely na časové, ekonomické i technologické limity. Mnohem lépe by se k takovýmto cílům hodila nová loď 7K „Sojuz“, jenže ta trpěla zpožděním při vývoji. Ono zpoždění bylo zčásti zapříčiněno existencí programu Voschod, který Sojuzu odčerpával finance a lidské zdroje. Ovšem zrušit Voschod zase nebylo možné kvůli hrozící nucené přestávce v pilotovaných misích, než bude dokončen Sojuz. Na mysl se vkrádá paralela s románem Josepha Hellera „Hlava 22“. Na jaře 1966 se zdálo, že status quo je jednoznačně dán bez ohledu na to, jestli je rozumné v programu Voschod pokračovat. Prozatím se nenašel nikdo natolik rozhodný, vlivný a současně