Archiv rubriky ‘Historie’

Svět nad planetou (20. díl)

Saljut 7 s připojenou transportní lodí Sojuz T

Po celou dosavadní dobu své existence byla stanice Mir sice velmi zajímavým, nikoli však jediným fungujícím strojem určeným pro pobyt lidí ve vesmíru. Občasnou společnost stanici dělaly americké raketoplány, jež po katastrofě Challengeru obnovily své účinkování misí STS-26 na přelomu září a října 1988. Společně s Mirem však kolem Země kroužil ještě jeden stroj, na který veřejnost v průběhu let víceméně zapomněla. Saljut 7 svým lidským tvůrcům oddaně sloužil od jara 1982 a nyní se jeho čas pomalu nachyloval. Stíhán pomalou degradací a poruchami postupně klesal na nižší a nižší dráhu a operátoři v řídicím středisku mohli jen bezmocně sledovat, jak se mnohatunový kolos chystá ke vstupu do atmosféry. Na konci svého života se tak Saljut 7 ještě naposledy objevil v médiích, která přinášela senzacechtivé články, v nichž se dohadovala, komu že to vesmírný kolos spadne na hlavu. Saljut 7 se nakonec odporoučel ze scény 7. února 1991 nad Jižní Amerikou. Mir měl krom technologického dědictví a přeletu kosmonautů v Sojuzu T-15 se Saljutem společnou ještě jednu důležitou věc: Saljut 7 posloužil v mnoha ohledech jako zkušební vzorek toho, jak stárne konstrukce a vybavení během dlouhodobé expozice v krutých podmínkách mimo atmosféru. I na základě zkušeností získaných na Saljutu 7 dostal základní blok Miru „bene“ k prodloužení své životnosti. Na velký smutek a loučení však na palubě Miru nebyl čas, život a práce šly stále dál…

Svět nad planetou (19. díl)

Afanasjev (vlevo) a Manarov během výcviku

Po odletu Manakova, Strekalova a Akijamy byl najednou pro Afanasjeva a Manarova komplex Mir relativně velký a fakt, že při pohybu v interiéru nenaráželi na každém metru do kolegů, byl zcela nový. Předávání služby bylo skutečně hektické, ovšem neméně hektický byl program přichystaný pro samotnou osmou expedici. Už ve druhé dekádě prosince začaly dlouhodobé tavby v píckách Gallar a Krater-V. V permanenci byla také observatoř Rentgen v modulu Kvant. S blížícím se koncem roku dostali oba kosmonauti malý dárek. Ve skleníku Svet se totiž objevily výhonky hrachu. Křehké rostlinky působí na muže a ženy pobývající na palubách orbitálních stanic stejně i dnes. Něžné a zranitelné výhonky připomínají domov a kosmonauti se k nim chovají doslova láskyplně. Konec roku přinesl nejen tradiční oslavu „jolky“, ale také narozeniny Viktora Afanasjeva. Ten oslavil 31. prosince své dvaačtyřicáté narozeniny. Musa Manarov tak krom druhého Silvestra ve vesmíru mohl také podruhé zhruba ve stejnou dobu poblahopřát svému veliteli – Vladimir Titov, se kterým Manarov na Miru pobýval v roce 1987/88, totiž slavil narozeniny 1. ledna. Kdosi v řídicím středisku zažertoval, že k Manarovovi vybírají přednostně velitele „novoročáky“. Když však pomineme dobrou náladu na palubě stanice, celková situace Sovětského svazu a potažmo sovětské kosmonautiky se podobala pádu do propasti. Kosmonauti byli nakonec podle svých slov rádi, že nemusí Nový rok slavit na Zemi. Nekonečné fronty na cokoli včetně šampaňského (pokud se vůbec dalo sehnat), závratně stoupající ceny základních produktů a služeb, to vše doprovázelo rok 1990 a stejným způsobem začínal rok 1991. A lepší to být v dohledné době nemělo. Na Miru však byl svět zatím ještě v pořádku…

Svět nad planetou (18. díl)

Posádka EO-8: (zleva) Afanasjev, Manarov

Osmá expedice na Mir si dlouho před startem užila docela zajímavá personální škatulata. Klasický postup velel, aby záložní posádka byla posunuta na post hlavní posádky při následující expedici. Pro sedmou expedici Gennadije Manakova a Gennadije Strekalova původně figurovali coby náhradníci Viktor Afanasjev a Vitalij Sevasťjanov. Sevasťjanov byl jedním ze „staré gardy“ a měl za sebou dva lety. Prvním byl tehdy rekordně dlouhý let Sojuzu-9 a podruhé se do vesmíru podíval na Sojuzu-18 v rámci dalšího rekordního dlouhodobého letu na Saljut 4. Problém byl v tom, že onen Sevasťjanovův druhý let se odehrál téměř patnáct let předtím, než byl v únoru 1989 do posádky EO-8 jmenován. V roce 1984 ještě figuroval coby člen jedné ze záložních posádek pro let na Saljut 7, nyní už na něm však bylo trochu znát „opotřebení materiálu“. Sevasťjanov podle všeho po dalším letu nijak netoužil a přípravu a nácviky, jež začaly v dubnu 1990, bral, řečeno mírně, velmi zlehka. Nikdo se však neměl k tomu, aby jeho náznaky vyslyšel a z posádky jej uvolnil. Když pak 12. června medicínská komise rozhodla, že Sevasťjanovovi ze zdravotních důvodů nebude povolen let delší než jeden měsíc, dotyčný si rozhodně oddechnul. K Afanasjevovi putoval Musa Manarov, dosud figurující v podpůrné posádce spolu s Anatolijem Arcebarským. K Arcebarskému byl zase přidělen Sergej Krikaljov. Pro Musu Manarova znamenala tato rošáda velmi hektickou druhou polovinu roku 1990. V prosinci se téměř přesně po dvou letech opět vrátil na Mir. Spolu s ním a s velitelem Viktorem Afanasjevem v Sojuzu TM-11 seděl ještě jeden velmi zajímavý cestující…

Svět nad planetou (17. díl)

Posádka EO-7: (zleva) Manakov, Strekalov

Na Gennadije Manakova a Gennadije Strekalova čekalo v rámci sedmé dlouhodobé expedice velké množství úkolů. Krom tradiční výzkumné práce bylo v plánu provést i poměrně velký objem údržbářských prací a oprav. Přestože se díky čerstvému přírůstku v podobě modulu Kristall mohlo zdát, že stanice je celkově relativně mladá, základní blok už měl za sebou téměř celou prodlouženou dobu životnosti, jež byla v roce 1989 papírově zvýšena ze tří na pět let. Věk základního bloku se pomalu začínal projevovat a i na veřejnosti se objevovaly hlasy o tom, že kosmonauti místo vědy stále více času věnují údržbě. V případě Manakova a Strekalova tomu tak do značné míry skutečně bylo. Nejednalo se však o operativní údržbu, ale o plánované úkony, které „omladí“ základní blok, zjistí jeho reálný stav a alespoň trochu ulehčí život dalším posádkám. Významnou část údržbářské práce měli kosmonauti vykonat v rámci tří plánovaných výstupů do volného prostoru a celkově měli „Vulkani“, jak zněl volací znak této posádky, předat svým nástupcům stanici v lepším stavu, než ji sami přebírali. Ovšem když dojde na tak závažnou a komplikovanou věc, jako jsou výstupy do volného prostoru, plány zůstanou zase jen pouhými plány a skutečnost může být nakonec dosti odlišná. O této životní maximě se měli Manakov se Strekalovem během sedmé expedice přesvědčit na vlastní kůži.

Svět nad planetou (16. díl)

Posádka EO-6: (zleva) Solovjov, Balandin

Vlající úseky tepelné izolace na návratovém úseku Sojuzu TM-9 nepředstavovaly žádné bezprostřední riziko. Podle tepelných modelů vypracovaných specialisty z Energije se teplota na odhaleném plášti úseku ani nepřiblížila maximálním nebo minimálním přípustným limitům. Problém možná mohl nastat s kondenzací vody na chladných stěnách, ale Sojuz byl prostřednictvím vzduchové hadice neustále větrán, takže ani tento faktor nebyl nijak závažný. Malinko problematickým bylo chování izolace během práce orientačních motorků, nicméně už přestykování k zadnímu uzlu napovědělo, že se v tomto ohledu nebude dít nic dramatického. Další obavou mohlo být chování úseku v okamžiku, kdy směřoval během přistávacího manévru k Zemi. Vlající izolace mohla zakrýt infračervená čidla vertikály. S tím by si ovšem kosmonauti měli být schopni poradit. Nakonec tady byl poslední problém, který však už nabýval reálné podoby: během rozdělování úseků před přistáním se mohla izolace zachytit za anténu Kursu na orbitálním úseku nebo za některý z konstrukčních prvků přístrojového úseku. Ani v tomto případě nehrozilo kosmonautům smrtelné nebezpečí, nicméně návratová kabina mohla začít neplánovaně rotovat, což by znamenalo balistický sestup s vysokým přetížením a dosednutím mimo primární návratovou oblast. A do toho se nikomu, a tím méně kosmonautům, nechtělo. Solovjov s Balandinem se tedy museli vydat ven, aby se pokusili „lopuchy“ alespoň provizorně přichytit.

Měsíční stromy

Posádka Apollo 14

Měsíční stromy (Moon Trees) nerostou na Měsíci, ani na Měsíci nikdy nebyly. Ve formě semen “jen” více než třicetkrát obkroužily (po 66:39 hod.) Měsíc. Bylo to více než 400 semen (uvádí se až 500), které letěly před 48 lety koncem ledna 1971 v malých kontejnerech jako součást neoficiálního projektu při misi Apollo 14. Tento let zahrnoval třetí přistání lidí na měsíčním povrchu. V měsíčním modulu letěli Alan Shepard a Edgar Mitchell. Na lunární orbitě zůstal ve velitelském modulu “Kitty Hawk” pilot Stuart Roosa (na úvodní fotografii ten vlevo). Stuart byl před nástupem do výběru astronautů v roce 1966 testovacím pilotem, ale na začátku 50. let byl i požárním parašutistou správy federálních lesů (U.S. Forest Service smoke jumper), kde se seznámil s pozdějším šéfem této správy Edem Cliffem.

Svět nad planetou (15. díl)

Posádka EO-6: Solovjov (vpravo), Balandin

Původní posádka páté expedice začala původně trénovat scénář mise, kdy budou k Miru připojeny dva doplňkové moduly – 77KSD (Kvant-2) a 77KST. Posouvání jejich startu směrem doprava a posléze přenos startu modulu 77KST až do roku 1990 však znamenalo, že se Viktorenkovi a Serebrovovi uprázdnil v letovém programu prostor, jenž byl promptně zaplněn vědeckými experimenty. Jenže kosmonauti chvílemi připomínali příslovečné myšky v kolečku – hnáni neúprosným časovým plánem sotva stíhali plnit daný program. Aby ušetřili čas, natáhli v interiéru stanice provazy, pomocí nichž se dokázali přesouvat rychleji, než pouhým poletováním. I tak ale citelně chyběly fixační body pro nohy v místech, kde byly experimenty prováděny. Podle svých slov oba muži navíc trávili až 80 % času sestavováním a uklízením aparatury, na provádění samotné vědecké práce tak padlo pouhých 20 % pracovní doby. Navíc měli kosmonauti zákaz vyhazovat vaky s odpadem skrze malou přechodovou komůrku v základním bloku a ke konci jejich pobytu se v interiéru stanice nahromadilo několik desítek vaků, které Viktorenko a Serebrov ukládali, kde se jen dalo. Přes veškeré nepohodlí se mohli pochlubit některými skvělými výsledky své práce – například několika rekordně velkými krystaly arsenidu galia (jeden z nich měl hmotnost 297 gramů!). V polovině února dorazili Solovjov a Balandin, aby stávající posádku vystřídali. Ovšem jejich služba začala nečekaným a nepříjemným překvapením…

StatistiX: 7. díl – SpaceX v roce 2018

StatistiX

Z hlediska celosvětové kosmonautiky byl rok 2018 nesmírně bohatý. Bez přehánění můžeme říci, že takovou sklizeň událostí, startů a významných historických milníků jsme už nezažili celá desetiletí. Ne jinak tomu bylo i u společnosti SpaceX, která v minulém roce opět plnila své plány na ovládnutí komerčního trhu kosmických nosičů, a která i nadále dokazovala, že je na poli vývoje raketové techniky světovým lídrem. Kromě rekordního počtu startů svých raket firma SpaceX konečně uskutečnila start Falconu Heavy – zdaleka nejsilnější kosmické rakety současnosti, dokončila vývoj pilotované lodi Crew Dragon a významně pokročila v přípravách na její první start, začala vyrábět první testovací prototyp meziplanetární lodi Starship, uvedla do provozu finální verzi rakety Falcon 9, pokročila ve stavbě svého kosmodromu v Texasu, nadále se pokoušela zachraňovat aerodynamické kryty, získala certifikaci NASA pro vynášení nejcennějších vědeckých nákladů, a jako obvykle spolehlivě zásobovala Mezinárodní vesmírnou stanici tunami nákladu a také jej vozila zpět. Bylo toho opravdu hodně. Pojďme se na rok 2018 u SpaceX podívat souhrnným pohledem faktů, dat, čísel a grafů.

Svět nad planetou (14. díl)

Posádka EO-5, zleva: Viktorenko, Serebrov

Na přelomu prosince 1989 a ledna 1990 plnila pátá stálá expedice na Miru určený letový program, který zahrnoval mimo jiné i pozorování a snímání povrchu Sovětského svazu. Při té příležitosti Viktorenko a Serebrov odhalili, že Aralské jezero už není jednolitou vodní plochou, ale dvěma separátními jezery. I z vesmíru tak bylo možné vidět výsledek bláhové lidské snahy spoutat přírodu bez ohledu na zdravý selský rozum a bez ohledu na budoucnost. Paradoxně právě budoucností se Alexandr Serebrov zabýval dlouhodobě – budoucností v osobách dětí. Už od dob studia na moskevském Institutu fyziky a technologie se podílel na pořádání televizních olympiád pro školáky. A teď, ve vesmíru, mohl dát svému poslání ještě další rozměr. 28. ledna vysílal spolu se svým kolegou z paluby Miru několik televizních lekcí pro školáky, kteří přijeli do řídicího střediska z různých koutů SSSR. Datum, které pro lekce zvolil, nebylo náhodné. Serebrov a Viktorenko tak chtěli vzdát hold učitelce Christě McAuliffe, která čtyři roky předtím zahynula při startu raketoplánu Challenger, aniž by mohla, jak bylo plánováno, vyučovat z oběžné dráhy. Leden však nebyl pouze měsícem činnosti mezi stěnami orbitálního komplexu. První měsíc roku 1990 s sebou přinesl i intenzivní práci ve volném prostoru. Už 8. ledna se totiž oba kosmonauti vydali ven, aby zahájili maraton pěti EVA natěsnaných do pouhých čtyř týdnů…

Svět nad planetou (13. díl)

Mir s připojeným Kvantem-2 v pravém úhlu

Onen prosincový pátek, kdy Alexandr Viktorenko a Alexandr Serebrov poprvé otevřeli příklop a vpluli do nitra nového modulu Kvant-2, znamenal velký posun v možnostech Miru, ale hlavně v komfortu, který mohl komplex poskytnout posádkám. Během předchozích směn kosmonauti doslova zakopávali jeden o druhého zejména v okamžicích, kdy na palubě pobývala návštěvnická posádka a celkový počet osob na stanici se vyšplhal na číslo šest. Krom omezeného prostoru znamenala dosavadní konfigurace právě v období práce návštěvnických posádek obrovský nápor na environmentální systém stanice, nehledě k faktu, že přes solidní vybavení Kvantu-1 nevyužíval Mir naplno svůj vědecký a technologický potenciál, jež mu jeho tvůrci dali do vínku. To měl přílet Kvantu-2 do značné míry změnit. Krom výše zmíněného bylo možno také očekávat obrovské usnadnění práce v otevřeném prostoru díky plnohodnotné přechodové komoře s průlezem o průměru 1 metr – dosud se kosmonauti dostávali ven skrze relativně úzké průlezy ve stísněném přechodovém modulu. Přechodová komora měla navíc objem 9 m3, což byl oproti 5,6 m3 v přechodovém úseku doslova královský prostor. Všechno ovšem nebylo růžové. Příletem Kvantu-2 začalo pro Mir krátké období, kdy byly kladeny vysoké nároky na orientační systém. Tvar komplexu připomínající písmeno „L“ rozhodně nepřispíval k jednoduchému manévrování. A z opačné strany právě orientační systém a také výpočetní systém zaznamenaly příletem Kvantu-2 vítané posílení. A čistě pro milovníky statistik a encyklopedisty byl prosinec 1989 mezníkem, kdy poprvé na orbitální dráze začala fungovat stanice sestávající ze tří stálých modulů. Finální podoba Miru se pomalinku začala zhmotňovat, byť do okamžiku, kdy zapadne poslední dílek skládačky, uběhne ještě pár let…