Archiv rubriky ‘Historie’

Svět nad planetou (12. díl)

Progress M

Pilotované kosmické lodě řady Sojuz procházely v průběhu své služby řadou změn, jež postupně vylepšovaly charakteristiky systémů lodi, zvyšovaly její výkony a spolehlivost. Bylo by bláhové domnívat se, že vylepšení se nebudou týkat také nákladních lodí 7K-TG (Progress). První stroj této řady startoval ve druhé polovině sedmdesátých let a odvedl výbornou práci při podpoře pobytu kosmonautů na palubách orbitálních stanic. Přibližně v polovině osmdesátých let začaly práce na modernizaci stroje a v polovině roku 1989 byl ke startu připraven první exemplář nákladní lodi 7K-TGM (Progress M).

Svět nad planetou (11. díl)

Volkov s Krikaljovem při výcviku

Když Volkov s Krikaljovem začínali svůj výcvik coby čtvrtá základní posádka Miru, plán jejich letu byl náročný a poměrně vzrušující. Ještě před zahájením mise měl ke stanici dorazit doplňkový modul 77KSD (Kvant-2). Ten měl, krom jiného, obsahovat i přechodovou komoru pro výstupy do volného prostoru. Volkov a Krikaljov počítali s tím, že do prostoru vystoupí hned šestkrát – většina výstupů měla zahrnovat modifikace stanice po připojení Kvantu-2. Přílet tohoto modulu měl také znamenat začátek velmi zajímavé periody. Po přemístění Kvantu-2 na jeden z radiálních portů přechodového úseku by se Mir nacházel v asymetrické konfiguraci a bylo by značně ztíženo ovládání a orientace komplexu. Proto ještě před koncem Volkovovy, Krikaljovovy a Poljakovovy expedice bylo v plánu připojení dalšího modulu 77KST (Kristall). Po jeho přemístění na protilehlý radiální port oproti Kvantu-2 by se vrátilo těžiště Miru zase do rozumných mezí. Rušná expedice EO-4, během níž mělo dojít k významnému rozšíření prostoru i možností stanice, byla rozpočítána zhruba na půl roku, ovšem, jako mnohokrát předtím i potom, realita byla nakonec úplně jiná. Ještě před vzletem se začaly přepracovávat plány a v průběhu několika měsíců z hlavních bodů této expedice nezbylo téměř nic…

Američtí indiáni ve vesmírném programu USA

1 USD - US Space Indians

Americká mincovna (U.S. Mint) vydává každoročně řadu pamětních mincí. V roce 2019 mj. vyrazí jednodolarovou minci “American Indians in the Space Program” (Američtí indiáni ve vesmírném programu) patřící do série Native American, která vychází každoročně od roku 2009. Tato mince, která bude uvolněna do prodeje 13. února, oslavuje individuality význačných původních obyvatel Ameriky a jejich úspěchy v práci ve prospěch NASA, v desetiletích mezi programem Gemini a ISS.

Kosmický stroj na kolech – lunární vozidlo LRV

LRV

Mezi všemi kosmickými družicemi, průzkumnými sondami, pilotovanými loděmi i orbitálními stanicemi má jeden stroj výsostné postavení. Na rozdíl od ostatních jmenovaných je totiž doposud jediný svého druhu. Máme na mysli měsíční vozidlo LRV (Lunar Roving Vehicle), které sloužilo jako terénní průzkumné vozidlo na povrchu Měsíce v rámci programu Apollo. Díky tomuto výjimečnému stroji dokázali astronauti pokrýt a probádat mnohonásobně větší plochu našeho vesmírného souputníka, než by zvládli bez něj. Kromě jiného také mohli na LRV naložit velké množství nákladu v podobě geologického nářadí a získaných vzorků. Měsíční rover se ukázal být nezastupitelným pomocníkem při průzkumu cizího kosmického tělesa a ukázal nám cestu, jakou se s největší pravděpodobností bude ubírat budoucí pilotovaný průzkum dalších těles Sluneční soustavy.

Svět nad planetou (10. díl)

Jean-Loup Chrétien

V roce 1982 se stal Jean-Loup Chrétien prvním francouzským občanem ve vesmíru. Na palubě Sojuzu T-6 se vydal na stanici Saljut 7, kde pobyl 7 dní, což byl pro internacionální posádky standard. Ovšem Francie, respektive francouzská kosmická agentura CNES, chtěla více. Rozmáchla se tedy na několika frontách. Jedním ze směrů byl let Francouze na americkém raketoplánu. Druhá linie úsilí pak směřovala k dalšímu letu se Sověty, ovšem tentokrát na podstatně delší dobu, než tomu bylo dosud. V březnu 1986 proběhlo první jednání mezi CNES a sovětskou agenturou Glavkosmos a v červenci byla podepsána dohoda o letu Francouze na stanici Mir. Cenovka: 21 milionů dolarů. Současně se rozběhlo hledání vhodných kandidátů. Do hledáčku se dostal i Jean-Loup Chrétien, jenž v té době měl za sebou mimo jiné i účinkování coby záloha Patricka Baudryho pro misi raketoplánu Challenger STS-51-E (Chrétien Baudrymu svým způsobem oplácel službu, když Baudry byl předtím jeho náhradníkem při letu na Saljut). Na začátku srpna bylo oznámeno, že Jean-Loup Chrétien je hlavním kandidátem pro zamýšlený let, spolu s ním se bude připravovat zkušený testpilot z proslulého zkušebního střediska v Cazaux, Michel Tognini. V říjnu proběhlo v Jerevanu jednání mezi Francouzi a Sověty, na kterém byly řešeny poslední detaily letu. Mise francouzského „spationauta“ na Mir právě zde dostala symbolický název podle nejvyšší arménské hory – „Agaratz“. 15. listopadu 1986 dorazili Chrétien a Tognini do Hvězdného městečka, aby se zde začali připravovat na let, jehož délka zatím nebyla stanovena, neoficiálně se však hovořilo až o třech měsících…

Čínský letový plán

Chang e 4 model

V roce 2019 se Čína pravděpodobně stane první mocností, které se podaří poslat sondu na odvrácenou stranu Měsíce. 8. prosince 2018 ostartovala z kosmodromu Xichang svou lunární sondu Chang’e 4 prostřednictvím rakety Long March 3B. Chang’e 4 dosáhla orbitu Měsíce 12. prosince 2018, i když podle neověřených zpráv možná ne se správnými parametry. Lander má přistát v 186 kilometrovém kráteru Von Kármán v oblasti jižního pólu (Aitkin basin) začátkem ledna 2019. Experti údajně odhadují čínské šance na úspěšné přistání jen 50:50, jedno je však již nyní jisté: Číňané včas naplňují harmonogram postupných kroků své kosmické expanze.

Svět nad planetou (9. díl)

Alexandr Panajotov Alexandrov

Bulharská lidová republika se v roce 1979 stala jednou z mála zemí, jež se mohly chlubit vlastním kosmonautem. Georgi Ivanov startoval spolu se zkušeným Nikolajem Rukavišnikovem 10. dubna na misi, která měla trvat zhruba týden a na palubě stanice Saljut 6 měly být provedeny experimenty, jež vypracovali bulharští experti. Ovšem porucha motoru Sojuzu ve fázi sbližování se Saljutem znamenala, že Rukavišnikov s Ivanovem museli zamířit domů, aniž by se na palubu stanice podívali. Jejich let nakonec trval jen necelé dva dny a cíle mise zůstaly nenaplněny. V roce 1986 se proto sovětská a bulharská strana dohodly na opakování letu, tentokrát na stanici Mir. Na počátku roku 1987 tak do Hvězdného městečka zamířil bulharský tým se dvěma kandidáty na křeslo v Sojuzu. Prvním byl Alexandr Alexandrov a druhým Krasimir Stojanov. Zatímco pro Stojanova byl výcvik novou zkušeností, pro Alexandrova to byla obnošená vesta. V roce 1979 totiž figuroval coby náhradník Georgiho Ivanova a nyní se vracel na důvěrně známá místa. Kuriózní je fakt, že jeho bratr Plamen Alexandrov se v roce 1986 dostal do úzkého výběru a stal se jedním ze čtveřice kandidátů na druhého bulharského kosmonauta. Pokud by byl býval měl více štěstí, mohla výcvikem ve Hvězdném projít unikátní bratrská dvojice – jev na sovětské a posléze ruské straně nevídaný (až v roce 2018 byl do kosmonautického výcviku vybrán Jevgenij Prokopjev, bratr kosmonauta Sergeje Prokopjeva). Výběr však dopadl jinak a 10. ledna 1987 stáli před branami Hvězdného Alexandr Alexandrov a Krasimir Stojanov…

Svět nad planetou (8. díl)

Vladimir Titov

Vladimir Titov byl odhodlán dát do nadcházející mise naprosto vše. Temné období bylo snad již definitivně za ním, přesto byly vzpomínky na předcházející čtyři roky stále živé. Nejprve byl v dubnu 1983 velitelem Sojuzu T-8 a měl pracovat na stanici Saljut 7. Nevyklopená anténa systému Igla však zhatila všechny plány na spojení se stanicí a Titov se svojí posádkou museli už po dvou dnech zpátky domů. Podruhé dostal příležitost o pár měsíců později, v září 1983. V den startu se jeho raketa ani neodlepila od rampy – její požár si vyžádal aktivaci záchranného systému a Titovův let tentokrát trval jen něco málo přes pět minut. Potřetí jeho šance zhasly ještě předtím, než se na rampu vůbec dostal. Jeho parťákovi Alexandru Serebrovovi lékaři vystavili stopku týden před startem a místo nich do křesel v Sojuzu TM-2 usedli Jurij Romaněnko a Alexandr Lavejkin. Zdálo se, že s každou novou nominací se Vladimiru Titovovi vesmír paradoxně vzdaluje. Mnozí se obávali, že po posledním debaklu se Sojuzem TM-2 se už psychicky nedá dohromady. Stigma smolaře bylo natolik silné, že například Bulhaři, kteří se od ledna 1987 připravovali na let svého kosmonauta, nechtěli o Titovově případném jmenování do sovětsko-bulharské posádky ani slyšet. Přesto měl Vladimir Titov své zastánce a ke své radosti se od jara 1987 připravoval na svou novou šanci – byl jmenován velitelem třetí dlouhodobé expedice na Mir. A ať si každý říká, co chce, nejdůležitější je, když člověku věří lidé, kteří jsou mu nejblíže. „Smolař? Blbost. Pod tímhle chlapíkem vybuchla raketa a on to přežil. Když už, tak je největším šťastlivcem v programu.“ Pokud o vás někdo mluví takto, vlije to člověku do žil sílu bojovat s osudem. Zvláště když je to člověk, jenž je vaším parťákem a navíc moc dobře z vlastní zkušenosti ví, jak moc bolí nepřízeň osudu a nadřízených…

Svět nad planetou (7. díl)

Pohled na modul Kvant-1

Situace, ve které se ocitnul Kvant po svém připojení ke stanici, se podobala událostem z dubna 1971. Tehdy se ke stanici Saljut 1 připojil Sojuz-10 s trojčlennou posádkou, ovšem během zatahování dokovací tyče se proces zastavil a příruby Sojuzu a stanice od sebe dělilo pár centimetrů. Tehdy problém tkvěl v nesprávně naprogramované logice postupu při spojování, kdy se orientační motorky lodi snažily vyrovnat houpání, jež vždy po záchytu tyče nastane, následkem čehož se zlomil jeden z ustřeďovacích tlumičů. Jenže když se Kvant připojoval k základnímu bloku, nic takového se nestalo. Spojovací mechanismus byl průběžně vylepšován a snesl mnohem větší zatížení než ten původní z roku 1971. Motorky byly nyní automaticky vyřazovány tak, aby se patálie à la Sojuz-10 neopakovala. Přesto se tyč odmítla zatáhnout a příruby zadního stykovacího uzlu základního bloku a Kvantu od sebe dělilo 5 centimetrů. Po jednom dni vzrušených diskusí a debat jak na Zemi tak ve vesmíru došlo vedení letu k jednoznačnému závěru: jedinou možností, jak zjistit, co je vlastně špatně, je výstup do volného prostoru. Romaněnko a Lavejkin prošli během svého výcviku „kolečky“ v bazénu Střediska přípravy kosmonautů, navíc výstupy byly pro jejich misi beztoho v plánu. Skafandry Orlan-DM se na orbit svezly v základním bloku, takže výstupu nic nebránilo. Nikdo ovšem nezapomínal na to, že neplánovaný výstup, jenž musel být z principu věci čistou improvizací, není úplně jednoduchá a bezpečná záležitost. Nikdo nemohl tušit, na co kosmonauti narazí a zda vůbec budou schopni neposlušnému stykovacímu mechanismu domluvit. Jiná možnost než EVA ale prostě neexistovala…

České dotyky vesmíru – Luděk Pešek

Dotknout vesmíru se lze bezprostředně fyzicky osobní cestou nad Kármánovu mez, vypuštěním rakety nebo sondy, která tuto mez překoná nebo významným příspěvkem k poznání vesmíru. S osobností, která patří do kategorie konstruktérů raket, jsme se seznámili v nedávném článku o Franku Malinovi. Dotknout se vesmíru je také možné uměním – slovesným, hudebním, vizuálním. Teď nemám na mysli jen samu “hvězdnou” úroveň vynikajícího umělce, ale stejně kvalitního umělce, který se zároveň ve své tvorbě zabývá vesmírem. Jedním z takových českých umělců, který u nás není moc známý, je Ludek Pesek. Narodil se jako Luděk Pešek v roce 1919 v Kladně a své dětství a mládí strávil v dalším hornickém městě – v Ostravě, kde bydlel s rodiči v kolonii Oderka. Otec Ludvík Pešek tam pracoval jako úředník revírní bratrské pokladny.