Archiv rubriky ‘Historie’

Proč se Columbie před patnácti lety nevrátila

„Zamkněte dveře.“

Tato na první pohled banální slova, která krátce po osmé hodině ranní houstonského času třesoucím se hlasem prohlásil letový ředitel LeRoy E. Cain, učinila z poměrně rutinního návratu raketoplánu Columbia do zemské atmosféry po téměř šestnáctidenní misi STS-107 jeden z nejtemnějších dnů kosmonautiky vůbec, den, jehož důsledky jsou dodnes jasně hmatatelné v celé komunitě zabývající se lety do vesmíru. Od zkázy raketoplánu Columbia je tomu dnes přesně patnáct let; patnáct let od chvíle, kdy se Rick Husband, William McCool, David Brown, Kalpana Chawla, Michael Anderson, Laurel Clark a Ilan Ramon vydali vstříc hvězdám a nevrátili se domů.

V následujícím článku bychom vám chtěli zprostředkovat okolnosti, které poslední let Columbie pronásledovaly.

Gemini – Kosmonautická maturita (9. díl)

První setkání dvou pilotovaných těles na orbitu

Cooperova a Conradova mise GT-5 mimo rekordní výdrže ukázala, že Gemini s vycvičenou posádkou je schopna vykonat rendez vous na orbitu. Byť bylo sblížení s jiným tělesem vzhledem k okolnostem pouze simulované, znamenalo zvládnutí příslušných manévrů velký pokrok. Bylo však nutné prověřit koncept setkání na obitální dráze naostro. Bez tohoto kroku nebylo možné uvažovat o cestě na Měsíc. Schéma LOR, tedy setkání na lunárním orbitu, jež bylo vybráno jako nejschůdnější varianta lunárních misí, znamenalo, že dokonale zvládnuté rendez vous je naprosto nezbytným a životně důležitým prvkem budoucích letů na povrch Luny. Pokud by se astronauti v lunárním modulu nedokázali po vzletu z povrchu spojit s mateřskou lodí, znamenalo by to jediné: rozsudek smrti. Hlavním posláním další mise GTA-6 mělo tak být provedení rendez vous a spojení s cílovým tělesem GATV, všechno ostatní bylo podružné. Mělo se jednat o svého druhu výjimečnou misi z několika důvodů. Její trvání mělo být omezeno maximálně na dva dny, měla to být poslední mise, během níž se Gemini jako na zdroj energie spoléhala výlučně na baterie a také se během ní krom rendez vous mělo uskutečnit pouhých pět experimentů. Podzim 1965 tak měl být velmi zajímavý. Nakonec skutečně zajímavý byl, ovšem ze zcela jiných důvodů, než si zúčastnění přáli…

Gemini – Kosmonautická maturita (8. díl)

Gemini Agena Target Vehicle

Třetí pilotovaný let Gemini měl být evolucí cílů, jež více či méně úspěšně splnila mise GT-4. Strašák reakce lidského organismu na dlouhodobý pobyt ve vesmíru byl z velké části pryč, proto dalším krokem bylo navýšení doby trvání letu. Loď Gemini V měla setrvat na orbitu osm dní, tedy dvojnásobek oproti předcházející misi. Osmidenní let byl zvolen proto, že přibližně stejnou dobu měly trvat cirkumlunární mise. Pro tak dlouhý let nebylo možné hlavně z hmotnostního hlediska využívat klasické baterie, proto měla být Gemini V první lodí, na jejíž palubě byly umístěny dva funkční palivové články. Dalším bodem programu měl být nácvik rendez vous na orbitu. Gemini V nesla poprvé radar a podle plánů z roku 1963 měla být také první lodí, jež se měla na orbitu setkat s cílovým tělesem Agena. Nicméně práce na GATV, jak byla Agena-D v konfiguraci cílového tělesa pro Gemini označována, se neúměrně protahovaly. První exemplář GATV 5001 poslala firma Lockheed na Floridu v květnu 1965, ovšem vinou nejrůznějších problémů a diskrepancí v konstrukci mohl posloužit pouze jako pozemní testovací kus. GATV 5002 dorazil na Mys až v červenci 1965, příliš pozdě na to, aby mohl figurovat při misi GT-5. Naštěstí bylo po ruce řešení v podobě radarové kapsle REP. Jízdní řád Gemini mohl začít nabírat tempo…

Pocta Christě McAuliffe

Sharon Christa McAuliffe

Už za pár dní tomu bude 32 let, co se nad floridským kosmodromem během startu rozpadl raketoplán Challenger. 28. leden 1986 znamenal obrovský šok nejen pro pilotovaný program, NASA, Ameriku, ale zasažen tragickou zprávou byl tehdy celý svět. Svůj podíl na tom měl fakt, že málokterá předchozí mise byla tak intenzivně sledována médii, jako právě nešťastný let STS-51-L. Středobod onoho zájmu se v okamžiku startu nacházel na spodní palubě, takzvaném middecku, na sedadle vpravo. Byla jím sedmatřicetiletá Sharon Christa McAuliffe a místo v historii si měla zajistit tím, že byla prvním skutečně civilním pasažérem raketoplánu. Navíc její profesí byla pedagogika – Christa byla profesorkou společenských věd na střední škole v Concordu ve státě New Hampshire. Právě její povolání jí zajistilo místo na palubě Challengeru, byla totiž finalistkou programu „Teacher in Space“, který v srpnu 1984 vyhlásila Reaganova administrativa. Z paluby raketoplánu měla odvysílat živé reportáže pro studenty a natočit několik jednoduchých experimentů, které měly být doplněny o metodické materiály a distribuovány do škol. Bohužel, místo v historii získala Christa spolu se šesti kolegy ze zcela jiného důvodu. Její mise zůstala nenaplněna – tedy až do letošního roku.

Gemini – Kosmonautická maturita (7. díl)

Posádka Gemini IV během výcviku

Mise Gemini IV měla znamenat v mnoha ohledech jistý přelom v pilotovaném programu USA. Prvotní plány pro druhý pilotovaný let Gemini nalinkované v dubnu 1963 počítaly s dlouhodobou misí o trvání až 7 dní, čímž by byl překonán dosavadní rekord sovětského Vostoku-5. Pro tak dlouhý let by musela být připravena technika včetně palivových článků, protože baterie by nebyly schopny po tak dlouhou dobu zásobovat loď energií. Proti týdenní misi se však postavil Dr. Charles Berry, šéflékař oddílu astronautů. Podle něj byl skok z pěti hodin u Gemini 3 na 168 hodin u následující mise příliš velký. Berry proto požadoval zkrácení mise na polovinu. Do karet mu hrál i problematický vývoj zmíněných palivových článků, s nimiž měl výrobce, firma General Electric, velké problémy. V srpnu 1964 pak šéf GPO Chuck Mathews skutečně oznámil vedení NASA, že mise druhého pilotovaného letu bude čtyřdenní. Dr. Chuck Berry nebyl spokojen ani s touto délkou letu, nakonec však dal svůj souhlas. I tak měla být tato mise zatím nejdelší v americké historii. Mezitím se však v letovém plánu objevil jeden zajímavý bod, jenž by znamenal velmi důležité vítězství nad dosavadním hegemonem dobývání vesmíru – Sovětským svazem. Paradoxní je, že když byl tento bod veřejně oznámen, téměř nikdo mu nevěnoval pozornost…

Gemini – Kosmonautická maturita (6. díl)

Uzavírání příklopů Gemini

Když se na podzim roku 1963 šéfastronaut Deke Slayton rozhodoval o obsazení křesel v prvních misích programu Gemini, měl na výběr celkem dvanáct astronautů. Tři zbyli z původní sedmičky Mercury a doplňovalo je devět mužů z druhé skupiny zvané „The New Nine“. Čtrnáct astronautů ze třetího náboru teprve začalo se základním výcvikem a pro rané mise Gemini tedy byli zatím nepoužitelní. Křeslo velitele první mise pochopitelně mělo připadnout zkušenému a schopnému astronautovi, proto Slayton zvolil Ala Sheparda. Pilota mu měl dělat Tom Stafford, člen „Nové devítky“. Záložní posádku mělo tvořit duo veterán Gus Grissom / nováček Frank Borman. Jenže, jak se říká, člověk míní… Personální obsazení letu vzalo zasvé koncem roku, kdy byl Shepard „uzemněn“ s diagnózou Ménièrův syndrom. Na místo Sheparda a Stafforda se posunula záložní posádka. Problém byl ale v tom, že Gus Grissom si evidentně příliš nerozuměl s Frankem Bormanem. Borman po letech vzpomínal na to, jak jej Grissom pozval k sobě domů na večeři, a přestože měl Frank z večera poměrně dobrý pocit, Grissom posléze dal najevo, že s ním nechce letět. Oba dva muži byli jednoduše příliš silnými osobnostmi na to, aby dokázali během výcviku i mise samotné spolupracovat. Ohledně délky a náplně letu také panovaly nejasnosti – v jeden okamžik se uvažovalo o osmnácti obletech Země, tedy přibližně jednom dni, pak převážila varianta se třemi orbity. Během letu měl být otestován palubní radar Gemini pomocí cvičného radarového cíle REP, ovšem podle mnohých během pouhých tří orbitů nebyl na pořádný test čas. Necelý rok před startem tak neměl první pilotovaný let Gemini jasnou posádku ani dobu trvání…

John Watts Young (1930-2018)

John Young - legenda

Tuto sobotu prošuměla éterem zpráva, které se věří jen velmi těžko a při které každého fanouška kosmonautiky píchne u srdce. Na svůj poslední let se vydala legenda mezi legendami, člověk, jenž sedlal tři různé kosmické lodě, z toho dvě z nich při inauguračních pilotovaných misích, prošel se po Měsíci a strávil v oddílu astronautů neuvěřitelných 42 let. Jen těžko se mezi elitním klubem mužů a žen, kteří měli možnost podívat se za hranice atmosféry, hledá někdo, kdo by dosáhl vyšších met. Pro každého, kdo se o vesmír jen trochu zajímá, byl John Young superhrdinou. Přes svůj status se nikdy nesnažil o publicitu, jeho skromnost a málomluvnost byly vyhlášené, stejně tak ovšem i jeho schopnosti. S Johnem Youngem odchází kus historie, ve kterém jsme se poprvé pokoušeli váhavě pronikat mimo náš známý svět a osobně nahlížet za oponu nebes. Nyní zbývá už jen pět lidských bytostí, které pod nohama cítily lunární prach…

Gemini – Kosmonautická maturita (5. díl)

Start Gemini

Dříve, než se jakákoli nová kosmická loď s posádkou zvedne ze startovní rampy, probíhá testovací fáze. Ta pochopitelně začíná na zemi a postupuje od testů jednotlivých subsystémů až po testy kompletního stroje. Sebelepší test však nenasimuluje podmínky a vlivy, jakým je loď vystavena v průběhu skutečného letu. Je tradicí, že předtím, než se do vesmíru vydá posádka, probíhají testovací bezpilotní lety, jež mají za cíl definitivně stanovit, zda je loď připravena k pilotovaným operacím. V dosavadní historii kosmonautiky bylo toto pravidlo porušeno pouze jednou, onou výjimkou byl americký raketoplán, jenž ke svému fungování potřeboval lidské zásahy. Jinak ovšem jak Sověti, tak Američané, tak i Čína své lodě nejprve zkoušejí v bezpilotním režimu. Týkalo se to i lodí Gemini. Přestože byla Gemini konstruována jako systém, jenž do značné míry spoléhal na funkci člověka, počítalo se s bezpilotními testy. Jejich určení a počet se však v průběhu času často měnil, až se nakonec ustálil na dvou misích.

StatistiX: 5. díl – SpaceX v roce 2016

StatistiX

Vítáme Vás v roce 2018! Pojďme společně vstoupit do nového roku s dalším dílem seriálu StatistiX. Po hluboké ráně v podobě havárie rakety Falcon 9 v červnu 2015 se SpaceX v prosinci téhož roku vrátila do služby ve velkém stylu. Poprvé odstartovala s novou verzí rakety označovanou jako v1.2 a poprvé také úspěšně přistála s jejím prvním stupněm. Do nového roku 2016 jsme tak vkročili plni očekávání nadcházejících startů a hlavně dalších experimentálních přistání prvních stupňů. A že se bylo na co těšit! Všechny starty Falconu 9 do jednoho totiž zahrnovaly také pokusy o přistání prvních stupňů a to jak na plovoucí plošině ASDS, tak na pevnině. Bez nadsázky tedy můžeme rok 2016 označit jako rok přistávání prvních stupňů. V průběhu několika měsíců totiž firma přešla od experimentování a vychytávání much, ke zdánlivé rutině, která započala dlouhou sérii úspěchů pokračujících do dnešních dní. Pojďme si tedy onen rok přistávání prvních stupňů zopakovat a shrnout.

Gemini – Kosmonautická maturita (4. díl)

Řez lodí Gemini

Gemini byla strojem, od něhož se očekával významný kvalitativní skok ve srovnání s jednoduchými kabinami Mercury. Měla to být skutečná kosmická loď se vším všudy a na rozdíl od své předchůdkyně neměla být odsouzena k pasivnímu kroužení kolem Země po trajektorii, již jí udělil její nosič. Doba, po kterou měla Gemini vydržet na orbitu, se již neměla počítat na hodiny, nýbrž na dny (dokonce i na týdny). A navíc se na palubě Gemini nenacházel jeden, ale hned dva astronauti. Úkol, který stál před inženýry firmy McDonnell a jejich protějšky v NASA, byl proto vskutku olbřímí. Bylo třeba vytvořit životní prostor pro dvě osoby a zabezpečit únikový mechanismus pro případ havárie; zajistit přežití posádky i fungování lodi po nezbytnou dobu včetně obnovy atmosféry v kabině po výstupu do prostoru; vytvořit pohonný a orientační systém; najít prostor pro vybavení nutné ke splnění specifických úkolů mise; najít způsob, jak provést setkání a spojení lodi s cílovým tělesem na orbitu a v neposlední řadě také vytvořit spolehlivý přistávací systém, jenž by byl schopen loď navést na přistání s přesností řádově vyšší než u Mercury. Při pohledu na požadavky, jež byly na Mercury Mark II a posléze Gemini kladeny, by jednoho rozbolela hlava. Když k tomu připočteme obrovský časový tlak (první lety Gemini s posádkou měly proběhnout v roce 1964, tedy sotva dva roky po formálním zahájení programu), je jasné, že všichni zúčastnění měli plné ruce práce. Jejich dílo však zůstává i dnes pomníkem lidské vynalézavosti, odhodlanosti a účelnosti. Lodě řady Gemini jsou jednoduše vzhledem k době svého vzniku uměleckým dílem…