Archiv rubriky ‘Historie’

Svět nad planetou (50. díl)

Atlantis pohledem z Miru

Američané do projektu Shuttle-Mir vložili nemálo finančních prostředků a úsilí. Předpokládali, že jejich investice jim přinese důležité poznatky během plánovaných společných letů raketoplánů a Miru a také během pobytů amerických astronautů na palubě komplexu. Přestože jsou cesty do vesmíru samy o sobě riskantními, Američané zastávali filosofii, jejímž imperativem bylo nezvyšovat zbytečně riziko jak pro posádky, tak pro stroje. Když proto přišli Rusové s plánem na „snímek desetiletí“, pro jejich zámořské partnery to byl tak trochu šok. Tento „snímek desetiletí“ měl být pořízen Anatolijem Solovjovem a Nikolajem Budarinem během odletu raketoplánu od Miru. Neměl být ovšem pořízen zevnitř stanice, ale zvenčí! Sojuz TM-21 se Solovjovem a Budarinem se měl odpojit od Miru, provést oblet komplexu a následně zaviset u levoboku stanice. Mezitím se měl odpojit i raketoplán a posádka Sojuzu měla pořídit ony spektakulární záběry Atlantisu v době těsně před jeho odpojením a během něj. Přibližně po půlhodině samostatného letu se měl Sojuz opět připojit k Miru a Solovjov s Budarinem měli přejít na jeho palubu. Na krátkodobém odpojení Sojuzu nebylo nic zvláštního, Američany však znepokojoval fakt, že během této operace měl Mir zůstat bez posádky. Riziko, že by došlo ke ztrátě orientace stanice a střetu s raketoplánem bylo poměrně malé, horší byla možnost, že se z jakéhokoli důvodu Sojuz nedokáže s Mirem opět spojit. Pokud by následně Mir v důsledku ztráty orientace přišel o elektrickou energii, mohl se opakovat scénář z února 1985, kdy Saljut 7 potkal právě tento problém. Jen s obrovským úsilím a díky mistrovství posádky Sojuzu T-13 se podařilo stanici opět přivést k životu. Američané byli znepokojeni potenciální ztrátou vložených financí. Rusové však byli neoblomní. Manažer ruské části programu Shuttle-Mir Valerij Rjumin prohlásil: „To je naše riziko, ne vaše.“ Operace nazvaná „Rodeo-2“ dostala zelenou…

Svět nad planetou (49. díl)

Posádka EO-19, (zleva) Solovjov, Budarin

Devatenáctá dlouhodobá expedice na orbitálním komplexu Mir prošla před svým započetím poměrně velkými změnami oproti původním plánům. Nešlo ani tak o personální složení, byť i zde se malé zemětřesení událo. Podle ustáleného zvyku se záložní posádka osmnácté expedice měla stát hlavní posádkou expedice následující. V tomto kontextu tedy nebyla nominace zkušeného Anatolije Solovjova a nováčka Nikolaje Budarina coby hlavní posádky EO-19 žádným překvapením. Ovšem v záložní posádce, která zprvu trénovala ve složení Jurij Onufrijenko a Alexandr Poleščuk, udělali menší čistku muži v bílých pláštích. V dubnu 1995 vystavili lékaři stopku Alexandru Poleščukovi a k Onufrijenkovi byl přiřazen Jurij Usačov, který se před necelým rokem vrátil z velmi úspěšného dlouhodobého pobytu na Miru. Druhou velkou změnou byl termín startu a způsob dopravy na stanici. Když byly v roce 1993 oznámeny nominace do posádek EO-18 a EO-19, počítalo se s tím, že v květnu 1995, tedy v průběhu osmnácté expedice dojde ke spojení amerického raketoplánu se stanicí. Raketoplán poté nazpátek na Zem odveze Normana Thagarda a jeho parťáci Vladimir Děžurov a Gennadij Strekalov na stanici pobudou až do srpna, kdy je vystřídá následující posádka. Střídání mělo proběhnout klasicky, za pomoci lodí Sojuz. Jenže původní plány byly postupně revidovány a nakonec v prosinci 1993 padlo rozhodnutí, že střídání proběhne prostřednictvím raketoplánu. Na jeho palubě vzlétne dvojice pro EO-19 a raketoplán dopraví domů nejen Thagarda, ale také Děžurova a Strekalova. První polovina roku 1995 tak měla přinést hned několik zajímavých „poprvé“…

Svět nad planetou (48. díl)

Modul Spektr

Spektr byl považován za jakési hlavní energetické centrum Miru. Jeho solární panely o celkové ploše přes 130 metrů čtverečních měly pro komplex, jehož energetická bilance byla dlouhodobě velmi nepříznivá, vyrábět porci tolik potřebné elektrické energie. Před jeho příletem bylo běžné, že pokud chtěli kosmonauti provádět experiment náročný na spotřebu elektřiny, typicky například tavbu v píckách modulu Kristall, museli přerušit provádění méně důležitých pokusů a pozorování. Asi není třeba dodávat, že toto neustálé žonglování s příkonem neprospívalo časovým plánům jednotlivých expedic. Situace se navíc s postupem času pozvolna horšila s tím, jak pomalu degradovaly solární články na stávajících panelech komplexu. Podepsalo se na nich stáří, znečištění motorky stanice samotné i přilétajících a odlétajících lodí, své udělala i neuvěřitelně jemňoučká, přesto však permanentní vrstvička atmosféry, kterou kolem sebe stanice generovala, mnoho článků také trpělo kolizemi s kosmickým smetím a mikrometeoroidy. Těsně před příletem Spektru navíc přestalo poslouchat jedno křídlo solárních baterií na Kvantu-2. Křídlo se zaseklo v jedné poloze a neotáčelo se za Sluncem, takže jeho účinnost byla výrazně nižší. Podle všeho byl za zaseknutím onoho křídla manipulátor Strela, který byl tak, jak bylo předepsáno, uchycen ke Kvantu-2 a zřejmě se smekl nebo pohnul a bránil otáčení solárního panelu. To posunulo střelku energetické rovnováhy ještě o kousek blíže potenciálnímu kolapsu, proto není divu, že na přílet Spektru čekalo vedení letu i kosmonauti jako na smilování. Během samostatného letu Spektr rozvinul dvě křídla solárních panelů po stranách úseku PGO, což bohatě stačilo na zajištění energie pro částečně spící modul. Tím nejdůležitějším kouskem techniky na Spektru ovšem byla, minimálně pro specialisty zabývající se energetickou sítí komplexu, dvě doplňková křídla na nehermetickém úseku „Olega“, jak byl Spektr přezdíván, a ta měla být rozložena až poté, co modul bude na svém permanentním místě. Když pak byl modul v sobotu 3. června 1995 přenesen manipulátorem Ljappy na spodní port přechodového úseku základního bloku Miru, lze si představit, jak oni specialisté téměř nadskakovali nedočkavostí. Jejich chvíle měla přijít 6. června, ovšem tento den všem nachystal v souvislosti se solárními panely velmi nepříjemné překvapení…

Svět nad planetou (47. díl)

Podoba orbitální stanice Mir v červenci 1995

S tím, jak se blížil moment příletu nového modulu Miru, na posádku začal tlačit čas. Bylo třeba provést několik nezbytných operací, bez nichž bylo připojení Spektru nemožné. V první řadě bylo zapotřebí „udělat pořádek“ s panely na modulu Kristall. Ten měl se Spektrem sousedit a jeho solární panely v rozvinutém stavu zasahovaly do pomyslného obrysu solárních panel Spektru. Již od počátku se počítalo s tím, že panely na Kristallu nezůstanou na svém místě a budou přesunuty na Kvant-1. Ovšem práce se odkládaly a protahovaly souběžně s tím, jak se odkládal start Spektru – kosmonauti měli většinou na práci důležitější věci, než se mořit s panely modulu, když důvod jejich přesunu přiletí kdovíkdy. Během výstupu 17. května 1995 Děžurov a Strekalov sice jeden z panelů konečně přenesli, ovšem nestihli jej rozložit. Nyní bylo třeba, aby započatou práci dokončili, Mir totiž energeticky strádal a elektřiny se vinou snížené plochy solárních panelů nedostávalo. To ale nebylo všechno. Modul Kristall byl na „spodním“ portu přechodového úseku základního bloku jen provizorně. Normálně mělo jeho místo být při pohledu ve směru letu na pravém portu. Dosud nebyl důvod jeho umístění na spodním portu měnit a vzhledem k zachování těžiště stanice to nebylo ani moudré, nyní však měl přiletět Spektr, který měl „umístěnku“ právě vespod. Kristall tedy musel jít z cesty. Znamenalo to práci jak pro kosmonauty, tak pro manipulační mechanismus Ljappa, který se měl během následujících týdnů a měsíců dostat ke slovu hned několikrát. Přípravy na přílet Spektru připomínaly komiksové příběhy o Transformerech – vnější vzhled Miru se měl stát objektem hry na škatulata…

Top 5: Neil Armstrong a vlna zločinnosti

Seismický experiment při misi Apollo 11.

V červenci 1969 se člověk poprvé prošel po Měsíci. Svět se navždy změnil, už nikdy nebude stejný jako dříve. A navždy se proměnila i posádka legendární mise Apollo 11. Sami astronauti to asi ani moc nechtěli a pozornost veřejnosti na každém kroku jim asi nebyla příjemná. Byl to Charles Conrad (mj. velitel Apolla 12), který prohlásil, že nejprve […]

Svět nad planetou (46. díl)

Modul Spektr

Program sovětských orbitálních stanic měl zprvu dva relativně jasně definované proudy. Jedním byla řada DOS Saljut. Ta byla navenek civilní a byla míněna hlavně jako zástěrka pro druhý proud, kterým byla řada vojenských stanic s označením OPS Almaz. Pro veřejnost byly obě řady označovány společným názvem Saljut, nicméně zaměření se velmi lišilo. Zatímco na palubách stanic DOS (tedy Saljut 1, 4, 6, 7) byl prováděn z velké části civilní vědecký výzkum, na stanicích Almaz (Saljut 3 a 5) byla práce kosmonautů zaměřena z valné většiny na vojenské cíle, zejména špionáž. To ovšem neznamenalo, že by se na civilní stanici neobjevily položky letového programu, které byly navýsost vojenské – například už na Saljutu 1 mimo jiné probíhal tajný experiment „Sviněc (olovo)“, v jehož rámci měli kosmonauti pozorovat start balistické rakety. Na Almazech zase probíhaly biomedicínské experimenty, jež měly za cíl zmapovat adaptaci lidského organismu na stav mikrogravitace. Do jisté míry se tedy civilní a vojenská náplň prolínala. Situace se změnila v roce 1985, kdy se ke stanici Saljut 7, která fungovala převážně v rámci civilního programu, připojil modul TKS-M, oficiálně označovaný jako Kosmos-1686. Tento modul byl čistě vojenský a jeho srdcem byla aparatura „Pion-K“. Byla to vlastně velmi pokročilá souprava teleskopů určená pro pozorování zemského povrchu se značným zvětšením, jinými slovy – byla určena pro špionáž. Od tohoto momentu se mazal jasný přechod mezi převážně civilním a převážně vojenským programem. K navenek civilní stanici, na které mohli dokonce pobývat i zahraniční kosmonauti, mohl být dopraven modul určený pro potřeby armády. A Sověti s něčím podobným počítali i pro plánovanou stanici Mir…

Top 5: Blízká setkání s Apollem 11

Myslím, že podstatná část těch, kteří čtou tyto řádky, neměla příležitost Apollo 11 zažít – prostě se narodila až poté, co se člověk poprvé prošel po Měsíci. Přesto se lze s touto misí i dnes velmi, velmi těsně setkat. Přinášíme představení pěti „nej“ míst, kam se lze bez větších potíží dostat – a která mají opravdu úzkou vazbu na let „Jedenáctky“.

Svět nad planetou (45. díl)

Norman Thagard na palubě Miru

První dlouhodobý pobyt Američana na Miru byl v mnoha ohledech výjimečný. Norm Thagard musel překonávat mnoho bariér a překážek. To je docela pochopitelné v situaci, kdy se ocitl na stanici, kterou provozoval někdo s naprosto jiným sociokulturním zřízením. Například panovačnost velitele, kterým byl v případě expedice EO-18 Vladimir Děžurov, byla v Rusku považována za zcela normální. Vztah mezi pozemním týmem a kosmonauty byl také na hony vzdálen americké nátuře – Rusové byli dirigováni řídicím střediskem až do krajnosti. Způsob práce, kdy středisko vytvoří jakýsi „nákupní seznam“, ve kterém jsou vypsány úkoly, jež se musí daný den stihnout a posádka si v rámci možností sama rozvrhne práci, u Rusů téměř neexistoval. Podle Thagarda byli jeho dva kolegové de facto permanentně přepracovaní. Rozdílů mezi přístupem Američanů a Rusů k rozvržení práce a chování k posádce by bylo možné najít mnoho a viděno americkou optikou jich bylo v případě Rusů mnoho spíše k horšímu. Norman nicméně doufal, že své tři měsíce na Miru prožije v relativní pohodě, jeho program byl solidní a při práci jistě brzy zapomene na problémy, jež s sebou přináší život na orbitální stanici bývalých rivalů ve studené válce. Tato pohoda se však poměrně rychle začala hroutit a Thagard pomalu poznával odvrácenou tvář vesmíru…

Pro odpad na Měsíc

V současné době se lidstvo vrací na Měsíc. Zatím prostřednictvím automatů a v blízké době i kosmonautů. Zajímavé pro ně bude navštívit nejen nové oblasti, ale i místa dopadu nebo přistání předchozích automatických i lidských výprav. V tomto případě bude zvláště zajímavé prozkoumat odpad zanechaný na měsíčním povrchu a hledání potenciálních přeživších mikroorganismů.

Top 5: Problémy Apolla 11

Start Apolla 11

Mise Apolla 11, jejíž padesáté výročí toto léto slavíme, byla bezesporu obrovským vítězstvím lidského ducha, umu, píle a vůle. Při zpětném pohledu je až neuvěřitelné, že let proběhl zdánlivě bez problémů a splnil všechny úkoly, které mu byly předurčeny. Ovšem tento zpětný pohled je klamný minimálně ve tvrzení, že let probíhal bez problémů. Stejně jako každý let do vesmíru, a tím spíše let k Měsíci, i Apollo 11 si vybralo svou dávku potíží, které se svou závažností různily od otravných drobností až po okolnosti ohrožující misi či dokonce posádky. Ve zprávě o letu (mission report) je uvedeno 11 problémů týkajících se velitelského a servisního modulu, 14 problémů ohledně lunárního modulu a další 3 problémy související s vybavením, které nedodali kontraktoři, ale samotná NASA. V dnešním díle Top 5 se budeme věnovat těm nejzávažnějším poruchám a problémům. Pro některé škodolibé čtenáře tak možná odpadne například populární nadbytek vodíku v pitné vodě, který způsoboval během letu trojici Armstrong, Collins, Aldrin výraznou plynatost, a v souvislosti se kterou Aldrin prohlásil, že nepotřebují žádné motory a trysky, protože dokážou se vlastními silami dostrkat na požadovanou dráhu. Položky v tomto žebříčku jsou mnohem závažnější a jsou řazeny od těch, které mohly předčasně ukončit misi, až po ty, které ohrozily astronauty samotné.