Na Mezinárodní kosmické stanici probíhá vědecký výzkum širokého množství oborů – prostředí mikrogravitace totiž umožňuje vědcům lépe porozumět procesům, které v pozemských laboratořích komplikuje právě přitažlivost naší planety. Evropská kosmická agentura nyní pracuje na experimentu, který by měl posunout vpřed naše znalosti z oboru exobiologie. Pokud Vám tento název nic neříká, pak vězte, že jeho náplní je studování života (-biologie), ve vesmíru (exo-).
Planetární obrana – to je věc, kterou většina lidí zná jen z dobrodružných filmů. Jejich námět je v podstatě jednoduchý – Zemi hrozí srážka s planetkou či jiným kosmickým objektem, přičemž kolize by představovala riziko pro celou civilizaci. Lidstvo proto spojí síly a vytvoří misi, která má smrtonosný projektil nějakým způsobem zneškodnit či odklonit, přičemž každý film pak pracuje s trochu jinými metodami. Ačkoliv nad kvalitou filmového zpracování různých děl můžeme mít různé názory, jedno je jisté – námět není nereálný. Naše databáze planetek se postupně rozrůstá, zpřesňují se naše znalosti jejich oběžných drah, ale stále existuje pravděpodobnost kolize někdy v budoucnu. Menší objekty budou do naší atmosféry vstupovat samozřejmě i nadále, ale bát bychom se měli těch větších. V současné době nehrozí žádná významnější kolize v nejbližších desítkách let – přesto je potřeba být na pozoru a rozvíjet metody planetární obrany, abychom jednou mohli být připraveni. Ze statistického hlediska totiž nemá smysl ptát se, zda nám bude někdy taková kolize hrozit, správně se máme ptát, kdy to bude.
Když se sonda přibližuje ke svému cíli, často její přístroje nezahálejí a sbírají první cenná data. Málokdy se však mluví o výsledcích těchto měření a proto mohou být v očích některých lidí vypadat méněcenně. Dnes si ukážeme příklad, který je založen právě na údajích z přibližovací fáze, který krásně ukazuje význam těchto měření. Odborníci spravující misi OSIRIS-REx nasbírali údaje z palubních spektrometrů OTES a OVIRS v listopadu loňského roku, tedy v době, kdy se sonda přibližovala k asteroidu Bennu. Nyní publikovali globální teplotní mapu této planetky, která je odvozena právě z těchto prvotních dat. Asi není potřeba zdůrazňovat, že měření z oběžné dráhy (a tedy větší blízkosti) umožní model ještě zpřesnit.
Prach nemá rád asi nikdo z nás – zejména když je potřeba jej uklízet. U fanoušků kosmonautiky si navíc tyhle mikroskopické částice vysloužily ještě horší pověst, protože právě kvůli globální prašné bouři, která vloni zasáhla Mars, přestalo fungovat vozítko Opportunity. Jak už to tak ale bývá, nic není jen černé nebo bílé. Nyní se ukazuje, že výzkum prašných bouří na Marsu může pomoci najít odpovědi k mnoha otázkám, které jsou spojeny s rudou planetou. A i když do doby první pilotované výpravy k Marsu ještě nějaký ten rok zbývá, je nezbytné, aby vědci znali všechny procesy spojené s prachovými bouřemi ještě než tam vyrazí první lidé.
Rozměrová a hmotnostní maketa centrálního stupně nové americké rakety SLS zvaná Pathfinder, uložená na kolových přepravnících vyjela z transportního člunu Pegasus a na Stennisově středisku nedaleko St. Louis ve státě Mississippi zamířila k testovacímu stanovišti B-2. Pathfinder má stejný tvar, velikost a hmotnost jako centrální stupeň SLS (bez paliva) a má i stejně uložené těžiště. Na délku měří 64,6 metru, jeho průměr činí 8,4 metru a váží 103,4 tuny – jeho úkolem je umožnit pozemním operátorům nacvičit si práci s takto rozměrným dílem ještě předtím, než se jim dostane do rukou letový exemplář. Mohou se tak veškeré postupy manipulace učit na maketě, jejíž poškození by nebylo ani zdaleka takový problém.
Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by se ke stanici nepřipojil a veškerý jeho náklad by byl ztracen. Jak pozorní čtenáři vědí, už několikrát se v důsledku různých příčin tento scénář téměř naplnil. Celá věc nedávala mnohým spát, a tak se v roce 1985 začalo pracovat na záložním systému, který by umožňoval ruční ovládání Progressu z paluby stanice. O sedm let později, v roce 1992, bylo hotovo a kosmonauti měli k dispozici nový systém, jenž měl být v budoucnosti velkým přínosem, ale několikrát také zdrojem velmi vážných problémů…
V sobotu jsme společně sledovali start zásobovací lodi Dragon do vesmíru. Raketa Falcon 9 splnila svůj úkol a usadila náklad na správnou dráhu. Dragon následně začal pronásledovat ISS a dnes nás čeká finále první poloviny celé mise – připojení k ISS. Nákladní Dragon není narozdíl od svého pilotovaného bratříčka schopen automatického připojení. Proto opět přijde ke slovu robotická paže, kterou bude ovládat David Saint-Jacques. Stane se vůbec prvním Kanaďanem v historii, který na oběžné dráze zachytí zásobovací loď. Po zachycení se ovládání paže ujmou pozemní týmy, které Dragon připojí k volnému portu na modulu Harmony.
Nedávno se poprvé testovala produkce elektřiny z nového radioizotopového zdroje založeného na radionuklidu 241Am. Blížíme se tak k funkčnímu modelu. Lidstvu by se opět měla vrátit schopnost zajistit provoz sond a automatů za Jupiterem a v podmínkách lunární noci či marťanské písečné bouře a zimy. Společným úsilím vědců z Národní jaderné laboratoře NNL (National Nuclear Laboratory) a University v Leicesteru se podařil významný krok k funkčnímu modelu radionuklidového zdroje elektřiny pro vesmírné aplikace.
Sonda OSIRIS-REx snímkuje planetku Bennu z různých úhlů. Dnes Vás chceme seznámit se snímkem, který nemíří přímo pod sondu, ale je skloněný souběžně s povrchem vstříc horizontu. Díky tomu perfektně vyniknou všechny detaily, kterých je na povrchu Bennu požehnaně. Fotku pořídila 28. března kamera PolyCam ze vzdálenosti 3,6 kilometrů od povrchu. Zorné pole je široké 52 metrů a největší balvan v levém horním rohu měří na šířku 14,5 metru. V době pořízení snímku byla sonda nad jižní polokoulí a kamera byla otočená směrem k severu.
K nedělnímu obědu je nejlepší zakousnout jako zákusek Kosmotýdeník. Pravidelný souhrn nejzajímavějších událostí z kosmonautiky z posledního týdne. Tentokrát bude hlavním tématem let suborbitálního stroje New Shepard společnosti Blue Origin, který na své palubě vezl překvapující množství vědeckých experimentů. V dalších tématech se podíváme na dech beroucí záběry ze startu Falconu 9, anebo na přípravy konstelace Starlink. Přeji vám pěknou neděli a dobré čtení.
Rubrika: Aktuální dění 
Štítky: Anne McClain, Bennu, Blue Origin, Dragon, Electron, Falcon 9, Kosmotýdeník, NASA, New Shepard, OSIRIS-REX, Rocket Lab, SpaceX, SpaceX CRS-17, Starlink, STP-27RD, Virgin Galactic 
Nahrávání ... 
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License.
9. května 2019 
