Onen prosincový pátek, kdy Alexandr Viktorenko a Alexandr Serebrov poprvé otevřeli příklop a vpluli do nitra nového modulu Kvant-2, znamenal velký posun v možnostech Miru, ale hlavně v komfortu, který mohl komplex poskytnout posádkám. Během předchozích směn kosmonauti doslova zakopávali jeden o druhého zejména v okamžicích, kdy na palubě pobývala návštěvnická posádka a celkový počet osob na stanici se vyšplhal na číslo šest. Krom omezeného prostoru znamenala dosavadní konfigurace právě v období práce návštěvnických posádek obrovský nápor na environmentální systém stanice, nehledě k faktu, že přes solidní vybavení Kvantu-1 nevyužíval Mir naplno svůj vědecký a technologický potenciál, jež mu jeho tvůrci dali do vínku. To měl přílet Kvantu-2 do značné míry změnit. Krom výše zmíněného bylo možno také očekávat obrovské usnadnění práce v otevřeném prostoru díky plnohodnotné přechodové komoře s průlezem o průměru 1 metr – dosud se kosmonauti dostávali ven skrze relativně úzké průlezy ve stísněném přechodovém modulu. Přechodová komora měla navíc objem 9 m3, což byl oproti 5,6 m3 v přechodovém úseku doslova královský prostor. Všechno ovšem nebylo růžové. Příletem Kvantu-2 začalo pro Mir krátké období, kdy byly kladeny vysoké nároky na orientační systém. Tvar komplexu připomínající písmeno „L“ rozhodně nepřispíval k jednoduchému manévrování. A z opačné strany právě orientační systém a také výpočetní systém zaznamenaly příletem Kvantu-2 vítané posílení. A čistě pro milovníky statistik a encyklopedisty byl prosinec 1989 mezníkem, kdy poprvé na orbitální dráze začala fungovat stanice sestávající ze tří stálých modulů. Finální podoba Miru se pomalinku začala zhmotňovat, byť do okamžiku, kdy zapadne poslední dílek skládačky, uběhne ještě pár let…