Aeolus přešel na druhý laser

Evropská družice Aeolus, která nese vůbec první lidar sledující vítr pomocí Dopplerova jevu, funguje na oběžné dráze již téměř rok a poskytuje cenná data. Ale laserový transmiter začal pomalu ztrácet výkon. Odborníci se proto rozhodli přepnout na druhý laser, který je součástí přístroje a Aeolus se díky tomu vrátil do špičkové formy. Jedná se o další důkaz toho, že vývoj kosmické techniky je velkou výzvou a i přes celou řadu zkoušek provedených v různých fázích vývoje si inženýři nikdy nemohou být naprosto jistí, že bude ve vesmíru všechno dlouhodobě fungovat. A obzvlášť to platí u misí, které vyšlapávají cestu novým technologiím, mezi které Aeolus zcela jistě patří. Používá totiž zcela nový přístup k měření pohybu vzdušných mas z oběžné dráhy.

Kosmotýdeník 358 (22.7. – 28.7.)

Je neděle a tedy ideální čas na pravidelný souhrn nejzajímavějších událostí kosmonautiky za posledních sedm dní. Kosmotýdeník má i tentokrát mnoho zajímavých témat, která korunuje schválení plnění RTG generátoru pro Mars Rover 2020. Podíváme se také na první neupoutané poskočení Starhopperu, nebo na pěchování písku na Marsu lopatkou landeru InSight! Nepřijdete ani o tradiční rubriky. Přeji vám pěkné čtení a hezkou neděli.

Nový rover pro Mars cvičí svou paži

Nové vozítko Mars rover 2020 bude stejně jako jeho předchůdce Curiosity, ze kterého ostatně celkově vychází, vybaveno robotickou paží. Ta sice pochopitelně nemá žádné svaly, ale i přesto se zvládne velmi dobře pohybovat. NASA její pohyby nasnímala a výsledkem je zrychlené video, které ukazuje rozsah jejích pohybů a ukládání celé konstrukce do složeného stavu. Ke zkoušce došlo 19. července v čisté místnosti Spacecraft Assembly Facility, která je součástí Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně. Paže měří na délku 2,1 metru a na svém konci nemá žádné prsty – místo nich tu najdeme 40 kg těžkou hlavici prošpikovanou senzory, díky které bude rover provádět vědeckých výzkum, ale i odebírat vzorky povrchu.

Týden s Jedenáctkou (12) Nad dopisy diváků aneb inspirace z diskuse

Pokud jste se včera radovali, že dílem „Život po Měsíci“ seriál „Týden s Jedenáctkou“ končí a že se konečně uvolní prostor pro smysluplnější obsah, musíme vás zklamat. Jedeme dál a náš týden má již dvanáctý díl. Tentokrát poslední (i když…). Původně neplánovaný, ovšem vzhledem k některým zajímavým poznámkám, námětům nebo názorům ve stovkách diskusních příspěvků u seriálu jsme se jej rozhodli zařadit. Má za cíl trochu přiblížit tři okruhy (motivace astronautů pro cestu na Měsíc, sovětský program automatického odběru vzorků z Měsíce, československá vlaječka na Měsíci), které v diskusích poutaly pozornost. Není cílem jít do akademické hloubky, cílem je ukázat složitost problematiky – a jak vzdálený od pravdy může být zjednodušující pohled.

Christopher Columbus Kraft, Jr. (1924-2019)

Chris Kraft

S tím, jak se stále více vzdaluje zlatá éra pilotovaného kosmického výzkumu do propasti času, ztrácejí se tváře těch, kteří tehdy byli „při tom“ a díky nimž lidský rod dokázal to, co dokázal. S každou takovou tváří se ztratí také kousíček onoho úžasného příběhu, střípeček mozaiky toho, jak člověk dosáhnul hranice vesmíru a otisknul svou stopu na Měsíci. Mnoho z těchto osobností poskytlo obsáhlé rozhovory, někteří z nich mají na kontě dokonce i autobiografii, přeci však s jejich odchodem ztrácí lidstvo malé detaily, na které se nikdo nezeptal, detaily, které dotyčnému při rozhovoru nebo psaní jednoduše nevytanuly na mysli. A když tuto teorii o nevyřčených detailech, historkách a vzpomínkách vztáhneme na jednoho z nejdůležitějších mužů za celou existenci agentury NASA, lze bez uzardění tvrdit, že jsme ztratili obrovský poklad, celé jedno velké okno do historie dobývání vesmíru. V pondělí totiž tento svět opustil muž, který byl v centru amerického kosmického výzkumu od jeho počátků až do osmdesátých let. Muž, jenž si dokázal vybudovat obrovský respekt všech okolo, capo di tutti capi pilotovaných misí v šedesátých letech. Na poslední cestu se vydal Chris Kraft…

Pokec s Kosmonautixem – červenec 2019

Letní prázdniny jsou ve své polovině, teploty atakují rekordy, lidé si užívají dovolených. Přesto jsou některé stálice, které neberou ohled na roční období – jedním z takových pevných bodů je i náš seriál Pokec s kosmonautixem, který má živou premiéru vždy od osmi hodin večer v poslední pátek v měsíci. A jelikož právě dnes máme poslední červencový pátek, je jasné, co nás večer čeká. Jako vždy budete o obsahu pořadu rozhodovat Vy, diváci. Právě Vaše dotazy napsané do chatu na YouTube totiž určují, o čem bude v rámci vysílání řeč. Pokud tedy máte čas a chuť strávit zhruba dvě hodiny přátelským povídáním s lidmi, kteří mají stejné zájmy, pak jste srdečně zváni.

Týden s Jedenáctkou (11) Život po Měsíci aneb co následovalo

Půldruhého tisíce lidí vítalo Neila Armstronga, Michaela Collinse a Edwina Aldrina při opouštění karantény. Ve srovnání s tím, co následovalo v následujících týdnech a měsících byli v podstatě na samotce. Už když je ze střediska MSC (Manned Spacecraft Center) rozvážela vozidla NASA domů, byly jim v patách televizní přenosové vozy. Doma se ale astronauti neohřáli, hned 13. srpna ráno zamířili s manželkami a dětmi na základnu Ellington AFB a odtud do New Yorku. Zde následovala velkolepá jízda „kaňonem hrdinů“ mezi mrakodrapy, pak převzali klíče od města, měli první veřejný projev po návratu od Měsíce a navštívili Spojené národy.

Top 5: pět přistání Neila Armstronga

Neil Amrstrong v X-4

Posádka Apolla 11 byla po právu středobodem mediální „péče“, které se první lunární přistávací misi dostávalo. Je nicméně faktem, že jeden muž z této trojice na sebe přitahoval větší díl pozornosti než zbylí dva. Neil Armstrong byl velitelem mise a právě on měl v případě, že to bude třeba, ručně dovést modul Eagle na lunární povrch. Přestože byl navigační počítač PNGS v lunárním modulu schopen v rámci programu P65 provést celé přistání až po dotyk s povrchem zcela automaticky, nikdo neočekával, že by všechno šlo natolik hladce, že by se do ovládací smyčky Armstrong vůbec nezařadil. Historie nakonec ukázala opodstatněnost této predikce: žádná ze šesti úspěšných lunárních výprav nakonec čistě automatický mód P65 nevyužila. A co více – právě Apollo 11 se ukázalo být, alespoň co se přistání týče, suverénně nejdramatičtější misí. Pro Armstronga se jednalo o jedno z nejtěžších přistání jeho kariéry a bez debat také o to nejdůležitější. Ovšem onomu několikaminutovému dramatu v červenci 1969 předcházelo v Armstrongově kariéře několik neméně dramatických přistání, která jej dost možná pomyslně formovala a připravovala na chvíli, kdy bude celý svět obrazně sedět na kraji židle a sledovat každý jeho počin…

ŽIVĚ A ČESKY: I přes mizerné počasí to SpaceX zkusí

Když meteorologové již tři dny předpovídali pro hlavní i záložní termín startu Falconu 9 pouze třicetiprocentní pravděpodobnost dobrého počasí, bylo pravděpodobné, že přijde odklad. Předpovědi se nezlepšovaly, ale SpaceX pokračovala v přípravách na start. Včera bylo vidět, že se snaží do poslední chvíle čekat – věřili, že se třeba objeví několikaminutový ostrůvek lepších podmínek. Nestalo se tak a půl minuty před startem se odpočet zastavil. Jelikož má tato mise okamžité startovní okno, znamenalo to jediné – odklad o 24 hodin. Startovat by se mělo zítra přesně jednu minutu po půlnoci, ale předpověď počasí stále zůstává na neveselých třiceti procentech.

Týden s Jedenáctkou (10) Kterak jsme se (ne)chránili před vetřelci z Měsíce aneb přijde zkáza planety Země z hlubin oceánu?

Čím více se blížilo první přistání na Měsíci, tím více rezonovala otázka „Jsou-li tam žáby taky?“ Aneb nejsou na našem přirozeném souputníkovi přece jen nějaké bakterie, viry nebo jiné breberky, které by se nám mohly stát fatálními? Jistě, výměna materiálu mezi Zemí a Měsícem probíhá odpradávna, ale pilotovaná výprava je přece jen expresní jízda. Vědci považovali Měsíc za mrtvé těleso a jakoukoliv stopu života za nepravděpodobnou, leč znáte to. Vždy se najde někdo, kdo si udělá živnost ze zpochybňování nebo vymýšlení nepravděpodobných scénářů. A když se mu dostane politické či mediální pozornosti… Myšlenka na preventivní karanténu astronautů poprvé zazněla v červenci 1964 na konferenci Národní akademie věd. Naše znalosti o Měsíci v té době byly velmi limitované (i to svědčí o výzvě, jaká ležela před programem Apollo). NASA se proto v případě prvních lunárních přistání rozhodla pro preventivní karanténu astronautů. Nikoliv odborné argumenty, ale právě veřejné mínění bylo hybatelem tohoto rozhodnutí. Lékaři rozhodli, že karanténa astronautů bude trvat 21 dní od prvního kontaktu s lunární horninou. To bylo mnohem více, než u známých nakažlivých chorob.