Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) je už přes dvacet sedm let orbitální laboratoří lidstva. Jenže nejde o běžné vědecké pracoviště. Je to laboratoř vystavená prostředí, které je v mnoha ohledech nepřátelské. Čelí mikrogravitaci, kosmickému záření, izolaci a trvalému tlaku na posádku. V takových podmínkách se věda nejen dělá jinak, ale mění se i samotná metodologie a hodnoty, podle kterých poznání posuzujeme. Extrémní prostředí jako proměnná ISS je unikátní především mikrogravitací. Kapaliny se v beztíži lepí k povrchům, neexistuje konvekce, mění se přenos tepla i podoba plamene. Biologické buňky rostou ve 3D shlucích a přepínají geny jinak než na Zemi. To přináší příležitosti, které by v běžné laboratoři nikdy nevznikly, ale zároveň nutí výzkumníky přepracovávat metodiky experimentů. Další faktor představuje kosmické záření, které bombarduje stanici a zasahuje vzorky, elektroniku i samotnou posádku. K tomu připočtěme logistická omezení – na ISS není sklad s chemikáliemi ani náhradními díly, vše se musí naplánovat předem. A pak je tu lidský faktor. Astronauti pracují izolovaně, v permanentním stresu a s narušeným spánkovým rytmem. To snižuje jejich výkon a zvyšuje riziko chyb. Všechny tyto proměnné zásadně ovlivňují